Opravdový čert

Tahle historka je stará sedmnáct let. Hlavními hrdiny jsou moje tehdy čtyřletá dcera, můj tehdejší pes a já. Já v roli čerta, dcera v roli čertu předhozeného dítěte a můj pes v roli psa. Zajímavé jsou i vedlejší postavy. Mikuláš se stal za několik let po té mým šéfem a anděl mojí druhou ženou. To s tím však až tak nesouvisí.
Anežka se čertů nebála. Tedy, všude to prohlašovala. Tlumočila při té příležitosti názor své starší sestry: Jsou to jenom převlečení lidé.
V té době nebyl ještě takový sortiment masek, takže výsledný dojem byl dílem umu a fantazie maskérů a na mně se druzí dva aktéři opravdu vyřádili. Za dvě hodiny ze mne bylo monstrum ve starém perziánu s kopytem, pytlem, řetězy a pravými buvolími rohy. Tvář jsem měl plasticky změněnou divadelními líčidly.
Než jsme přes domluvené návštěvy došli k nám, zůstalo za námi mnoho vyděšených i počůraných dětí. Jedna maminka, s neskrývaným požitkem svého manžela, málem zahrála roli matky v Polednici. Dítě sice nebylo zalknuté, ale na několik hodin oněmělo.
S těmito „úspěchy“ a s několika promilemi z honorářů jsme dorazili k nám. Otevřela nám má tehdejší žena a zcela spontánně zařvala. Obě dcery, podle svědectví mé matky, znejistěly. Bad se v zavřeném pokoji začal sápat na kliku.
Starší dcera zalezla pod stůl, ale Anežka zůstala stát v prostředku místnosti. Těžko říci, jestli strach přemáhala nebo jí znemožnil pohyb. Bez výzvy začala zpívat „Mikuláš ztratil plášť“, ale když zjistila, že píseň čerta nezahnala, a ten se k ní přibližuje, udělala něco, co nikdo nečekal. Vypálila ke dveřím do ložnice, otevřela je a zařvala: „Bade hlídej!“
Náš německý ovčák na nic nečekal a vypálil také. Čert byl první na ráně. Dodnes vidím, jak se při finálním skoku změnil jeho výraz. Vyskočil s vyceněnými zuby a pohledem zabijáka, doskočil přede mne jako naprosto zmatený pes. Rozpor mezi tím, co vidí, a co cítí, byl pro něho asi šílený. Po několika vteřinách i mé nejistoty přeci jenom uvěřil čichu a začal se mi třít o kožich.
Anežka na nic nečekala a zmizela pod stůl k sestře. Mikuláš urychleně odříkal obvyklé repliky, anděl rozdal několik úsměvů, pod stůl byl předán koš s dárky a naše trojice byla vypakována.
Když jsem se asi za hodinu odlíčený vrátil, skočila mi dcera kolem krku a povídá: „Táto, byl tady čert, ale opravdovej čert, ne ten převlečenej!“
„A jak to víš, že byl opravdovej,“ vyzvídal jsem.
„Byl opravdovej, protože ho Bad nekousnul, ale lísal se k němu. To by žádnýmu převlečenýmu čertovi neudělal.“
Anežka pak měla v této věci až do nástupu do školy zcela jasno: po světě nechodí jen převlečení Mikulášové, čerti a andělé, ale také opravdoví, jako ti, co byli u ní.