Otázky, na které chybějí odpovědi

Po večeři sedíme u stolu, dcerka píše úlohu, ale nemůže se soustředit a opakuje pořád dokola stejné chyby. Nakonec přejde k mé židli, položí mi ruku na rameno a špitne: „Chci se pomazlit." Vždycky byla mazel, ale tohle je jiné. Když ji vezmu do náruče, napětí okamžitě vybuchne a tělíčko na mém klíně se otřásá pláčem. „Co se stalo?“ Vzlyká a nemůže mluvit. Zprudka nabírá dech a po chvíli ze sebe zajíkavě vyráží: „Proč... proč.... musíme... žít.... jenom... jednou?“

Ach jéje. Hladím ji po hlavě, konejším, ale ona pokračuje ve strašlivých obviněních osudu. Už to není jen lítost, ale i zklamání a rozhořčení nad největší nespravedlností, která ji osobně mohla potkat. „Vždyť je to hrozný! Proč musíme umřít?“

„Miláčku, vůbec na takové věci nemysli. Máš před sebou celý život a ten je strááášlivě dlouhý,“ hrdinně lžu, až se mi od pusy práší, ale stejně to nestačí.

„No a co? K čemu to je, když pak stejně umřu?“ Vzlykání nebere konce. Hladím ji po blonďatých vláskách, jenže z pláčem zarudlého obličeje mě dál probodávají obviňující oči. „Proč musíme umřít? Proč???“ Chce odpověď na tuhle životně důležitou otázku. Chce ji ode mě a hned!

„Všichni musejí umřít. V tom je život spravedlivý,“ zkouším to zase jinak, ale evidentně úplně špatně. „Já nechcííí,“ začíná nové kolo velkého pláče.

Beru uslzený obličejík do dlaní a vpíjím se do její lítosti, které stejně nedokážu pomoci. „Kdyby život trval věčně, nikdo by si ho nevážil,“ pokouším se vysvětlit nevysvětlitelné. „Já vím, že bych si ho vážila,“ přesvědčeně trhne hlavou a zavrtá mi ji do hrudníku. Svírá mě pažemi a tiskne mi dlaně na záda takovou silou, že skoro nemůžu dýchat. „Proč to tak musí být?“ mumlá mezi brekotem svoje zaříkávadlo a pokračuje: „Nejhorší... fňuk... nejhorší je... že už nikdy...“. Napjatě čekám, co přijde. Že se už nikdy nepodívá na svou oblíbenou pohádku? Že se nevykoupe v moři? Že nesjede z toboganu?

„Nejhorší je... že tě potom už nikdy neuvidím!“ Hlásek se jí třese. „Až umřeš ... nebo až umřu já,“ dodává po vteřince ohleduplně, i když je jasné, že počítá spíš s tou první možností.

„Neboj se, umírat se ještě dlouho nechystám.“ Líbám ji na temeno hlavičky rozvířené otázkami a tajně se usmívám, ještě že mě nevidí. „Já s tebou chci být pořád!“ vytryskne z ní v tu chvíli. Přitisknu andílka k sobě a vím, že pokud jde o moje vlastní otázky, už se ničeho bát nemusím.

Věčnost existuje.