Viróza

38,7°C
Ondřej se při pohledu na teploměr neubránil sebelítostivému úsměšku. No jistě, copak to mohlo být jinak? Copak jemu, s přezdívkou ledový smolař, někdy mohlo něco vyjít?
Hlavou mu prolétly vzpomínky na všechny ty karambóly, které provázely jeho kariéru už od dětských let. Nerovnosti v ledu, ke kterým neomylně mířil při nejtěžších skocích, nešťastné pády a kuriózní zranění pár dní před hlavním závodem sezony, jednou i přetržená tkanička přímo během volné jízdy...
Teď už je s kariérou konec. Od posledního mistrovství, kde ho brzdil natažený sval, už není amatérem a dnes se má svým fanouškům poprvé předvést v profesionální krasobruslařské show. Ano, je to výzva. Když ho od rána bolela hlava, cítil se slabě a dokonce zvracel, nejdřív to přičítal jenom nervozitě. Teplotu si změřil až odpoledne, když se šel před vystoupením natáhnout.

„Tak co, šampióne, jak je?“ do pokoje nakoukl Jirka, kamarád, manažer a teď už i trenér v jedné osobě.
„Blbě.“ Ondřej mu bez dalšího vysvětlení podal teploměr.
Jirka se zahleděl na teploměr, pak na bledězeleného v posteli. „Můžeme to skrečovat. Ale tady už to není jenom odstoupení ze závodu...“
„Já vím, ve smlouvě mám penále.“
„To se nějak vyřeší,“ mávl Jirka rukou.
„Ale nejde jenom o to, já dneska prostě musím jet,“ prohlásil pevně Ondřej.
„Musíš?“
„Už o tom chvíli přemýšlím a vím, že musím. Kvůli těm lidem. Oni si koupili lístky kvůli mně. A celé ty roky mi fandili, to jim prostě nemůžu udělat, chápeš?“
Dlouze si ho prohlížel a pak nesouhlasně zakroutil hlavou: „Ty to pořád nechceš vzdát, že?“
„Potřebuju tu smůlu konečně zlomit. Prosím, dej mi nějaký prášek, zkusím se trochu prospat.“

O pár hodin později Ondřej nastoupil na led. Nadopovaný léky proti horečce, slabý jak moucha. Cestou ze šatny se musel opírat o zeď, před očima se dělaly mžitky.
„Myslíš, že to zvládneš?“ jakoby zdálky slyšel ptát se Jirku, ale raději neodpověděl. Sám nechápal, co dělá, ale věděl, že tam musí. Nechtěl se pokoušet o nemožné, chtěl jenom zajet slušnou jízdu s pár lehkými skoky. Jenže nemožné bylo v tomto stavu vlastně všechno.
Vyprodaná hala bouřila. Přivítali ho velkým aplausem. Dlouho tam stál, rozhlížel se po všech těch lidech a sál sílu z jejich víry, že teď uvidí mistrovskou jízdu. Pak zaujal úvodní pozici. Když zazněly první tóny hudby, náhle se ocitl v transu. Nechápal, kam z něj ta tíha spadla, ale byla pryč. Najednou měl pocit, že ho někdo nadnáší, vytahuje vzhůru, dává sílu jeho odrazu, jistotu dopadu. Určitě to nebylo jenom jeho slabé tělo, co se vznášelo nad ledem. Ani jednou se nespletl, zajel bez jediného pádu nebo škobrtnutí. Na konci nad tím sám nevěřícně pokýval hlavou.
Odměnou mu byl spíš vlažný potlesk a pár květin vhozených na led. Neměl sílu je sbírat, jenom se dvakrát uklonil a nohama najednou znovu těžkýma jak kámen se pomalu odrážel pryč z kluziště.
Nikdo už neviděl, jak se za mantinelem zhroutil. Do šatny ho museli skoro odnést, ale oči mu zářily nejen horečkou.
„Ondro, znám tě dlouho, ale tohle byla vzhledem k tvému stavu nejlepší volná jízda v životě,“ prohlásil pyšně Jirka, když mu stahoval brusle. „A s trojákem! Nikdy bych nevěřil, že to dáš.“
„Já taky ne. Jsem tak šťastnej jako nikdy,“ usmíval se Ondřej, který toho dne vyhrál sám nad sebou „Věříš, že ani po medaili mi nebylo tak dobře?“

Když se konečně dostal do postele, vzal si další prášky a usnul zaslouženým hlubokým spánkem na celých dvacet hodin. Zaspal i první recenzi krasobruslařské show, kde stálo:
Pouze vrchol programu připravil divákům zklamání. Bývalý reprezentant ani na profesionálním ledě nesplnil očekávání, když předvedl jediný trojitý skok a o čtverný se vůbec nepokusil. Navíc se tentokrát nemohl opřít ani o svůj tradičně kvalitní umělecký projev, jeho toporné jízdě úplně chyběla jiskra. Příležitost napravit dojem v přídavku nevyužil a zřejmě zklamaný vlastním výkonem se ani přes opakované vyvolávání diváků na led už nevrátil.
Nejdoporučovanější diskusní příspěvek pod článkem zněl:
Zmrd rozmazlenej. Asi měl jako profík ve smlouvě jedinou jízdu, tak co by se namáhal.