Revolta Lenky Kočí

1. Vězení

Když se Lenka Kočí probudila z tvrdého, bezesného spánku, neležela tam, kde den předtím usnula. Myslela si to, ještě než otevřela oči, podle zatuchlého vzduchu a vzdáleného popraskávání hořícího dřeva. Zamrkala a její podezření se potvrdilo. Ležela v jakési temné místnosti. Přes zamřížované okénko v masivních dřevěných dveřích sem vnikalo řeřavějící světlo loučí.

Lenka vstala a zabušila na dveře. Uslyšela kroky. Někdo přišel a zastavil se, neviděla ho však.

»Kde to jsem?« zeptala se.

»Byla jste zatčena za povalování se v roztrhaných šatech na královské silnici za snížené viditelnosti bez náležitého označení,« zaburácel mužský hlas. Lenka chtěla namítnout, že se již povalovala ledaskde, ale včera jistojistě usnula doma ve své posteli, ale raději si to nechala pro sebe, protože uslyšela vzdalující se kroky.


2. Obvinění
Sedla si a přemýšlela nad tím, jak se jí v poslední době nic nedaří. Jako by se proti ní všichni spikli. V myšlenkách ze všech svých nesnází obviňovala společnost, její konvence, etablovaný režim a živoucí symbol toho všeho – krále. Kéž by tak mohla králi probodnout srdce; říkala si, že to by pak hned bylo lépe – jí i všem ostatním.


3. Ke králi
Ze zadumání ji vyrušilo zachrastění. Otevřely se dveře a vstoupil atraktivní napudrovaný šlechtic v zářivě modrém oděvu.

»Zajímavé,« řekl překvapeně dveřím.

»Dobré jitro,« pozdravila ho Lenka, aby si jí také všiml.

»Já jsem si myslel, že ty dveře zamykají... No, to je jedno,« pokračoval šlechtic a teprve pak se obrátil na Lenku: »Chceme vás odvést ke králi. Půjdete dobrovolně, nebo máme použít násilí?«

»Dobrovolně,« řekla Lenka odhodlaně.

»Škoda,« povzdechl si šlechtic.

Šlechtic dovedl Lenku do trůnního sálu, který býval kdysi majestátní ozdobou královského hradu, ale po několika revolucích, obměnách, svrženích a znovunastoupeních krále zůstaly na šarlatových zdech místo opuletní sbírky výtvarných umění stopy plísně a zaschlé zbytky rajčat a vajíček. Na vyvýšeném trůnu netečně seděl zchátralý král. Zíral před sebe jako socha, ničeho si nevšímajíc¹.

»Vaším úkolem je krále zabít, aniž by vykřikl,« vysvětlil šlechtic a podal Lence dlouhý rezavý meč. »Pokud se vám to nepodaří, přijdete o hlavu.«

Lenka si meč vzala. »Nevypadá moc živě,« řekla, prohlédnuvši si krále. Připadalo jí, že něco není v pořádku, zabít krále by přece nemělo být tak snadné, tušila v tom zradu. Její hněv však eskaloval a přemohl pochybnost; stoupla si před krále a naplnila ji touha změnit svět. Rozpřáhla se a zabodla meč králi do srdce. Ten vykřikl, svalil se z trůnu a začala z něj proudit krev, obsahující vodu, bílkoviny, hormony, enzymy, soli, vitamíny, minerály, sacharidy a trochu ethanolu, protože král nedávno popíjel alkoholické nápoje, a obvyklé hladiny erytrocytů, dodávajících jí tmavě červenou barvu, leukocytů a trombocytů.
──────────────────────────────────────────────
¹ Prosazuji jednotný tvar pro singulár přechodníku přítomného. Jeho některé tvary pro mužský rod jsou značně nepraktické (jeda, hoduje) a myslím si, že jednotný tvar pro všechny tři rody by mohl napomoci rozšíření používání přechodníků, což považuji za žádoucí.


4. Ať žije král!
Šlechtice však složení královy krve ani trochu nezaujalo. Sejmul králi korunu a nasadil si ji. »Uf..., ta je těžká,« poznamenal si pro sebe. Otočil se na Lenku a prohlásil: »Král je mrtev. Ať žije král! Vykřiknul, takže jste odsouzena k trestu smrti. Dostavte se, prosím, neprodleně na popravčí vrch.«

»A co když neuposlechnu?« zeptala se Lenka.

»V takovém případě přijdete o hlavu,« vysvětlil suše šlechtic.

»Ale o tu snad přijdu stejně, ne?« řekla Lenka.

»Ano, ale věřte mi, že je lepší přijít jen o jednu hlavu než o dvě,« řekl šlechtic.

»A víte, že je mi to jedno?« rozohnila se Lenka. »Jste horší než ten bývalý král. Nechte mě na pokoji!«


5. Útěk a dopadení
»Stráže!« zakřičel šlechtic.

Přiběhli dva zbrojnoši a podívali se na exkrálovo kapalin se zbavující tělo. »Hm... ten měl dnes svůj den. Jak bude asi vypadat zítra?« řekl jeden z nich.

»Stráže! Zadržte tohoto muže, ženu, nebo co to je a odveďte to bídné stvoření na... Hej, neutíkejte!« zvolal šlechtic, protože Lenka se dala hbitě na útěk.

Stráže pronásledovaly Lenku po celém hradě, ale pak se jim ztratila a po následující dva dny zmateně pobíhaly sem tam ve snaze ji najít. Lenka zatím zůstala v cele, kde se ráno probudila, musela si však chodit pro vodu či na záchod a při jedné takové příležitosti byla dopadena.


6., 7. Na popravčím vrchu, Další útěk
Byla obřadně dovedena na popravčí vrch, kde jí bylo úředně oznámeno, že bude převezena k popravě do sousedního království, protože místní kat se kdesi ztratil. A tak vyrazila na nedobrovolnou cestu. Za její dopadení byla vypsána vysoká odměna, protože onen šlechtic, který se nyní stal králem, očekával, že Lenka nejspíš uteče. Nemýlil se, večer se strhla prudká bouře, kočár havaroval a Lenka vklidu odešla. Přítomné stráže se ji nesnažily pronásledovat, její dopadení totiž bylo jejich pracovní náplní, takže by za něj nedostaly slíbenou odměnu².
──────────────────────────────────────────────
² Tehdy nebylo zvykem stráže za neplnění jejich povinností trestat, protože každý, kdo se stal králem, je chtěl mít na své straně.


8. Na břehu jezera
Promoklá Lenka došla na pobřeží temného jezera. Byla půlnoc a nad zčeřenou hladinou se na protější straně tyčila silueta zříceniny starého, opuštěného hradu. Na cestě kolem jezera narazila na náhrobek. Na kameni stálo: »Zde je pohřben velký poklad z Tajemné říše.« Lenka vzala lopatu, která tam ležela³, a začala kopat. Nenapadlo ji nic lepšího, co by mohla v dané situaci dělat, zvlášť ne něco tak banálního jako třeba spát, a tak postupně vykopala hlubokou jámu a ukradla z ní tři velké klenoty, které tam byly pohřbeny.
──────────────────────────────────────────────
³ Vzhledem k tomu, s jak logickým chováním se setkala na hradě, ji to vůbec neudivilo.


9. Za úsvitu
S lopatou a klenoty došla ke zřícenině. Pod kamenným obloukem tam stála mladá, hezká dívka a příjemně se usmívala⁴. Dívaly se na sebe a pomalu přestávalo pršet. Když už to trvalo několik hodin, první paprsky vycházejícího slunce začaly ozařovat oblouk a Lenka vykřikla: »Miluji tě!« a nabídla dívce ukradené klenoty.

»Já tě také miluji,« odpověděla dívka, »ale jsem vdaná. Nemohu je přijmout, přestože se mi moc líbí.«

»Ach, běda! Kdo je ten blázen, jenž si tě vzal, modrý květe můj?« zeptala se Lenka.
──────────────────────────────────────────────
⁴ Pravděpodobně se tam ukrývala před deštěm.


10. Na hřbitově
»Nemohu ti povědět, kdo je můj muž, ale mohu ti ho ukázat,« řekla dívka a dovedla Lenku na nedaleký hřbitov. »Zde leží můj muž,« řekla a ukázala na otrhaného a evidentně opilého bezdomovce, obézního muže s některými ženskými rysy, ležícího na zemi.

Lenka si uvědomila, že stále ještě drží lopatu, a bezdomovce zasypala vlhkou zeminou. »Já budu nyní tvůj muž,« řekla Lenka. »Ale svatba je k ničemu. Nebýt společnosti, nebyla bych psancem daleko od domova. Jen bez ní mohu být šťastná.«

»Ale jsou tu konvence a já se k tobě vůbec nehodím,« řekla stydlivě dívka.


11. Podmíněné prokletí
»Odmítneš-li mě, proklínám se a budu ti psát básně, dokud bude mé srdce tlouci, a bude tlouci jen pro tebe,« řekla Lenka.

»Ani tak nemohu být tvá, přestože tě miluji,« řekla dívka.

»Teď je ze mě prokletý básník,« řekla Lenka smutně.

»Podle mě jsi spíš básnířka,« řekla dívka.

Lenka se rozplakala, šla a skočila do jezera; dívka ji následovala a skočila za ní. Pod vodou se objaly a žily tam šťastně až do smrti (asi necelou minutu⁵).
──────────────────────────────────────────────
⁵ Člověk může bez dýchání přežít déle, ale pravděpodobně se před ponořením zhluboka nenadechly.


Shrnutí v odrážkách
1. Lenka Kočí se probudila ve vězení, kde se ocitla za podivný přestupek, který nejspíš nespáchala.
2. Ze všeho obvinila krále a společnost a začala je nenávidět.
3. Mladý šlechtic ji dovedl ke králi a nechal ji ho zabít.
4. Sám se stal králem a odsoudil ji k popravě.
5. Lenka utekla, ale byla dopadena.
6. Na popravčím vrchu jí bylo oznámeno, že bude k popravě převezena do sousedního království, protože místní kat se ztratil.
7. Lenka v souladu s očekáváním znovu utekla.
8. Na břehu temného jezera vykopala a ukradla klenoty.
9. Za úsvitu se zamilovala do dívky pod kamenným obloukem.
10. Za živa pohřbila dívčina muže na hřbitově.
11. Podmíněně se proklela. Když ji dívka odmítla s odvoláním na společenské konvence, vrhly se obě do jezera a v objetí tam prožily poslední minutu svých životů.
12. Obě se utopily.


Pokorný návrh možného politického výkladu
Příběh se odehrává v neurčitém čase a prostředí (nejde o skutečný historický středověk) a ilustruje, jak může moc společenských autorit, ať už je spoutána sofistikovanou byrokracií (Lenčino zatčení) nebo svobodně zneužívána mimo byrokratickou kontrolu (šlechticův rozkaz strážím) vyvolat v člověku hněv a nenávist. Systém však nelze napravit odstraněním jedné autority (zabití krále), protože místo ní nastoupí jiná, potenciálně horší. Závěrečná část příběhu pak předkládá k zamyšlení fakt, že odosobněné společenské konvence přetrvávají ve stereotypech (dívka odmítá připustit, že by žena mohla být prokletý básník, protože jí při výuce pravděpodobně zamlčeli Marceline Desbordes-Valmore a všichni ostatní prokletí básníci byli muži), převzatých měřítkách a názorech (»já se k tobě vůbec nehodím«), případně dokonce v jazyce (slovo muž může znamenat »životní partner«, ale také znamená »dospělý samec člověka« a je obtížné oddělit jeden význam od druhého).

Společná smrt obou žen poté, co se společně vzepřely společnosti i všem konvencím, očekáváním a zákazům (mj. také zákonu zakazujícímu sebevraždu), pak vyjadřuje skeptický postoj autora, podle něhož člověk může omezenou dobu žít v popření společnosti (víře, že společnost neexistuje), ale protože je na ní závislý, nemůže tak přežít dlouho.