Poststrukturalizace Revolty

Na cestě kolem jezera narazila Lenka Kočí na náhrobek. Na kameni stálo: »Zde je pohřben velký poklad z Tajemné říše.«

»Já budu nyní tvůj muž,« řekla Lenka. »Ale svatba je k ničemu. Nebýt společnosti, nebyla bych psancem daleko od domova. Jen bez ní mohu být šťastná.«

Šlechtic se na ni obrátil: »Chceme vás odvést ke králi. Půjdete dobrovolně, nebo máme použít násilí?« Lenka bezdomovce zasypala vlhkou zeminou a ukradla z jámy tři velké klenoty, které tam byly pohřbeny. Šlechtic dovedl Lenku do trůnního sálu, který kdysi býval majestátní ozdobou královského hradu.

»Ach, běda! Kdo je ten blázen, jenž si tě vzal, modrý květe můj?« zeptala se Lenka, a odhodlaně řekla: »Dobrovolně.«

Král zíral před sebe jako socha, ničeho si nevšímajíc. Lenka se jim ztratila. Někdo přišel a zastavil se, neviděla ho však.

»Stráže! Zadržte tohoto muže, ženu, nebo co to je a odveďte to bídné stvoření na... Hej, neutíkejte!« zvolal šlechtic, protože Lenka se dala hbitě na útěk. Uslyšela kroky. Neležela tam, kde den předtím usnula. Zamrkala a její podezření se potvrdilo. Žila s dívkou šťastně až do smrti (asi necelou minutu). Dívka Lenku následovala a skočila za ní. Otevřely se dveře a vstoupil atraktivní napudrovaný šlechtic v zářivě modrém oděvu. Podal Lence dlouhý rezavý meč. Na vyvýšeném trůnu netečně seděl zchátralý král. Jako by se proti ní všichni spikli. Přiběhli dva zbrojnoši. Stráže se podívaly na exkrálovo kapalin se zbavující tělo. Lenka chtěla namítnout, že se již povalovala ledaskde, ale včera jistojistě usnula doma ve své posteli, ale raději si to nechala pro sebe, protože uslyšela vzdalující se kroky.

Při jedné takové příležitosti byla Lenka dopadena. »Zde leží můj muž,« řekla dívka, ukázala na otrhaného a evidentně opilého bezdomovce, obézního muže s některými ženskými rysy, ležícího na zemi, a Lenka se rozplakala. Šlechtic se na ni otočil a prohlásil: »Král je mrtev. Ať žije král! Vykřiknul, takže jste odsouzena k trestu smrti. Dostavte se, prosím, neprodleně na popravčí vrch.« Po chvíli pokračoval: »Já jsem si myslel, že ty dveře zamykají... No, to je jedno.«

»Já tě také miluji,« odpověděla dívka, »ale jsem vdaná. Nemohu ty klenoty přijmout, přestože se mi moc líbí.«

Kočár havaroval. Byla půlnoc a nad zčeřenou hladinou jezera se na protější straně tyčila silueta zříceniny starého, opuštěného hradu.

»A co když neuposlechnu?« zeptala se Lenka. Dívaly se na sebe a pomalu přestávalo pršet.

»Byla jste zatčena za povalování se v roztrhaných šatech na královské silnici za snížené viditelnosti bez náležitého označení,« zaburácel mužský hlas.

»Vaším úkolem je krále zabít, aniž by vykřikl,« vysvětlil pak šlechtic. Lenka ležela v jakési temné místnosti.

»Nemohu ti povědět, kdo je můj muž, ale mohu ti ho ukázat,« řekla dívka a dovedla Lenku na nedaleký hřbitov. Lenka si sedla a přemýšlela nad tím, jak se jí v poslední době nic nedaří, musela si však chodit pro vodu či na záchod. Přes zamřížované okénko v masivních dřevěných dveřích sem vnikalo řeřavějící světlo loučí. Lenka si uvědomila, že stále ještě drží lopatu.

»Podle mě jsi spíš básnířka,« řekla dívka.

Když už to trvalo několik hodin, první paprsky vycházejícího slunce začaly ozařovat oblouk a Lenka vykřikla: »Miluji tě!« a nabídla dívce ukradené klenoty. Pak šla a skočila do jezera. Šlechtice však složení královy krve ani trochu nezaujalo. Kéž by tak mohla králi probodnout srdce; říkala si Lenka, že to by pak hned bylo lépe – jí i všem ostatním.

Pod kamenným obloukem tam stála mladá, hezká dívka a příjemně se usmívala. »Ale jsou tu konvence a já se k tobě vůbec nehodím,« řekla stydlivě, Lenčino dopadení totiž bylo jejich pracovní náplní, takže by za něj stráže nedostaly slíbenou odměnu. Na popravčím vrchu bylo Lence úředně oznámeno, že bude převezena k popravě do sousedního království, protože místní kat se kdesi ztratil. Pod vodou se dívka s Lenkou objaly.

»Hm... ten měl dnes svůj den. Jak bude asi vypadat zítra?« řekla jedna ze stráží.

»Stráže!« zakřičel šlechtic.

Lenka si stoupla před krále a naplnila ji touha změnit svět. Připadalo jí, že něco není v pořádku, zabít krále by přece nemělo být tak snadné, tušila v tom zradu.

»V takovém případě přijdete o hlavu,« vysvětlil suše šlechtic. Nemýlil se. »Ano, ale věřte mi, že je lepší přijít jen o jednu hlavu než o dvě.«

»Teď je ze mě prokletý básník,« řekla Lenka smutně.

»Uf..., ta je těžká,« poznamenal si šlechtic pro sebe.

»Odmítneš-li mě, proklínám se a budu ti psát básně, dokud bude mé srdce tlouci, a bude tlouci jen pro tebe,« řekla Lenka a rozohnila se: »A víte, že je mi to jedno? Jste horší než ten bývalý král. Nechte mě na pokoji!« A také pozdravila šlechtice: »Dobré jitro,« aby si jí všiml. Král vykřikl, svalil se z trůnu a začala z něj proudit krev, obsahující vodu, bílkoviny, hormony, enzymy, soli, vitamíny, minerály, sacharidy a trochu ethanolu, protože král nedávno popíjel alkoholické nápoje, a obvyklé hladiny erytrocytů, dodávajících jí tmavě červenou barvu, leukocytů a trombocytů. Promoklá Lenka došla na pobřeží temného jezera.

»Pokud se vám to nepodaří, přijdete o hlavu,« vysvětlil šlechtic.

Lenka postupně vykopala hlubokou jámu. Stráže ji pronásledovaly po celém hradě. »Nevypadá moc živě,« řekla, prohlédnuvši si krále. Rozpřáhla se a zabodla meč králi do srdce. Pak vklidu odešla. Po několika revolucích, obměnách, svrženích a znovunastoupeních krále zůstaly na šarlatových zdech místo opuletní sbírky výtvarných umění stopy plísně a zaschlé zbytky rajčat a vajíček. Lenka si meč vzala. Přítomné stráže se ji nesnažily pronásledovat.

»Ani tak nemohu být tvá, přestože tě miluji,« řekla dívka. Lenku nenapadlo nic lepšího, co by mohla v dané situaci dělat, zvlášť ne něco tak banálního jako třeba spát. Ze zadumání ji vyrušilo zachrastění. Myslela si to, ještě než otevřela oči, podle zatuchlého vzduchu a vzdáleného popraskávání hořícího dřeva. Probudila se z tvrdého, bezesného spánku. Šlechtic sejmul králi korunu a nasadil si ji. Po následující dva dny stráže zmateně pobíhaly sem tam ve snaze Lenku najít, její hněv však eskaloval a přemohl pochybnost.

»Škoda,« povzdechl si šlechtic.

»Kde to jsem?« zeptala se Lenka. Za její dopadení byla vypsána vysoká odměna, protože onen šlechtic, který se nyní stal králem, očekával, že Lenka nejspíš uteče.

»Ale o hlavu snad přijdu stejně, ne?« řekla Lenka a byla obřadně dovedena na popravčí vrch. Vzala lopatu, která tam ležela, a začala kopat. V myšlenkách ze všech svých nesnází obviňovala společnost, její konvence, etablovaný režim a živoucí symbol toho všeho – krále. S lopatou a klenoty došla ke zřícenině. Vstala a zabušila na dveře, a tak vyrazila na nedobrovolnou cestu. Večer se strhla prudká bouře.

»Zajímavé,« řekl šlechtic překvapeně dveřím. Lenka zatím zůstala v cele, kde se ráno probudila.