Kat

Venku byla tma a pršelo, když Karel Karlovič Karlov seděl na nepohodlné dřevěné stoličce, bosý a ve starých otrhaných šatech. Nemohl usnout, a tak se ve zchátralé chatě za plápolavého světla svíčky snažil vzpomínat na časy, kdy býval známý a bohatý. Byl kat a královské privilegium mu zaručilo monopol, takže bez jeho asistence nesměl nikdo ani slepici hlavu utnout. Lidé si ho tehdy vážili a na znamení úcty, když se zmiňovali o něm, psali slovo Kat s velkým počátečním písmenem, stejně jako slovo Bůh. To bývalo tehdy, než jeho sestra a rodiče zmizeli s lodí v Bermudském trojúhelníku. Pak se proti němu kdosi spiknul, ale nemohl si vzpomenout, kdo, jeho paměť jako by se kamsi vytratila.

Zahřmělo a rozpadly se poslední zbytky vchodových dveří. To Kata vyrušilo a vzpomněl si – lidé přestali jíst slepice, protože se proti němu spiknul řád mnichů vegetariánů, a od té doby ho nikdo nepotřeboval. Nadšený z toho, že si nakonec vzpomněl, se vydal přesunout k rámu rozpadlých dveří starou dřevěnou almaru, stojící u schodiště, aby tu táhlo o trochu méně. Než to však udělal, rámem dovnitř zavítal otrhaný tulák a zvolal: »Vážený pane, jste Kat?«

»Hm..., ano,« odpověděl Kat a zakašlal. Cítil cosi nepříjemného v krku a nemohl to polknout ani vyplivnout.

»Pak vám prozradím veliké tajemství,« řekl tulák. Najednou vletěl dovnitř šíp, probodl tulákovi hrdlo a ten se skácel na podlahu a začal na ní vytvářet rostoucí krvavou skvrnu. Kata napadlo, že by s ní měl něco udělat, než zaschne. Nestihl se však ani pohnout.

Rámem dveří vešel stařec s dlouhými špinavě šedivými vousy, páskou přes oko a samostřílem v ruce. »Dobrý večer a vy víte, jak to myslím,« pohrozil. Kat se schoval za almaru. Dírou viděl starcovu hruď. Stařec pokračoval: »To byl posel krále Johanna. Přišel inkognito, aby vám vyřídil veliké tajemství. Znělo takto: na hradě se odehrálo spiknutí a je třeba setnout mnoho hlav. Dostavte se, Kate, neprodleně. Je to vaše povinnost, jinak...« Namířil na almaru samostříl. Kat se strašlivě vyděsil, a než se mohl nad vyřčenými slovy zamyslet, vyběhl po ztrouchnivělém schodišti až do druhého patra, tj. na střechu. Mrazivá sprcha z nebe ho ale probrala zpět k rozumu. Usmyslel si, že svoji povinnost splní a setne hlavy, které po něm žádají. Věřil, že pak zbohatne, pořídí si lepší bydlení a konečně se pořádně vyspí.

Otočil se a šlápl do prázdna. Propadl se děravou střechou a chatrnými podlahami až do suterénu. Když se vzpamatoval z šoku, zjistil, že do sklepa zatéká, nemohl totiž dýchat, protože ležel tváří pod vodou. Vstal. Uslyšel cvrkot kapek, které se utvořily na kondenzačních jádrech oblaků, proletěly několik kilometrů vzduchem, trefily se do díry ve střeše a nyní dopadaly až sem do sklepa.

Než se vydal pryč, rozhlédl se, ale to ani nemusel dělat, protože byla černočerná tma. Nevěnoval pozornost mravenčení v nohou a popošel o pár kroků dopředu. Musel se vysmrkat, nos měl plný hustého hlenu a v krku cítil tu věc víc než předtím. Měl dojem, že hladina vody stoupá. Nahmatal skříň a v ní knihu. Byla to jeho milovaná kniha – poznal ji podle charakteristické rytiny na deskách. Srdce mu zaplálo, usmyslel si, že ji musí zachránit. Přitisknul si ji k hrudi.

Z venku uslyšel volání: »Kate, pojďte už! Čekáme na vás! Pospěšte!«

Chtěl jim odpovědět, že už jde, a vyplivl kvůli tomu z úst značnou dávku hlenu, ale ani pak ze sebe nevydal ani hlásku. Pomyslel si, že za to jistě může ta věc v krku. Byl odhodlaný vyjít ven a splnit svoji povinnost, k práci kata přece mluvit nepotřebuje. Vyrazil podél zdi směrem, kterým tušil schodiště. O cosi zavadil a rozbolela ho hlava, protože mu na ni spadl tupý předmět. Pomalu pokračoval a mravenčení v nohou přestalo, vůbec necítil nohy ani pánev. Přes veškerou snahu už nemohl dál, nezbylo mu než se opřít a znovu se vysmrkat.

Do toho se ozvalo další volání: »Notak, K.! Kde jsi? Dělej, K.!«

»Ale já přece nejsem K., jsem Kat,« pomyslel si. »Mám přece svoji milovanou knihu.« Vtom si uvědomil, že jeho promrzlé a bolavé prsty nic nedrží. Musela mu vypadnout. Zkusil ji kolem sebe nahmatat, ale zcela ztrácel cit. Bylo to marné. Začal pochybovat. Co když je opravdu jen ten K., kterého volají? Co když Kat nikdy neexistoval? Z těch myšlenek ho opět rozbolela hlava.

Z dálky uslyšel hlas: »Vážený K., jménem Revolučního výboru za popravení krále Johanna, nastolení veřejného blaha, veřejnou recitaci revoluční poezie, podporu katů v nezaměstnanosti, zkrácení zbytečně dlouhých názvů a chození kolem horké kaše v případech vyžadujících naléhavou aktivitu je vám úředně nařízeno dostavit se dne dvacátého pátého listopadu tohoto roku v šest hodin ráno na královský hrad. Trestem za neuspolechnutí je setnutí hlavy. Poučení: Proti tomuto nařízení není přípustné odvolání. Dovolání k předsedovi výboru nemá odkladný účinek.«

»Už nejsem Kat«, pomyslel si. »Kat by se nikdy nenechal volat dvakrát, už dávno by běžel na hrad splnit svou povinnost.«

K. už přestal cítit ruce. Nebyl si jistý, zda je vůbec má. »Jsem vůbec ještě člověk? Co když se mi to jenom zdá? Existuji vůbec?« Hlava ho bolela čím dál víc, až přestal myslet a uvědomovat si sám sebe. Už to nešlo.

A nakonec se stalo to nejhorší: ostatní přestali předstírat svůj zájem o něj, nahradili ho jiným, mladším, Katem a byl zapomenut. Kdo vlastně? Už nevím...