Průvodčí s kosou přes rameno

Procházel se po břehu řeky a sledoval loďky, klidně plující po hladině. Některé se mu docela líbily, jiné až tolik ne. Občas zatoužil si nějakou chytit, žádnou totiž ještě neměl. Ale co když se jí nebude líbit? Zastyděl se. Snad by bylo lepší, kdyby nějaká sama připlula, pomyslel si.

Znenadání se mu za zády ozval rázný mužský hlas. Byl to jeho kamarád, také vodák. Nedaleko břehu stálo nádraží. Přišli tam a čekali spolu na vlak. Bylo tomu již nějakých sto let, co sem na nádraží přišlo neobvykle moc vodáků a lodím dole na řece po nich bylo smutno, a tak vylezly z vody a po souši přišly na nádraží. Vodáci byli tehdy šokovaní, že tohle lodě dovedou. Od té doby se však postavení lodí v mnohém zlepšilo, takže když přijel osobní vlak a s elegantním zaskřípáním zastavil u nástupiště, nastupovaly do jeho moderních nízkopodlažních vagonů lodě vedle vodáků, aniž by to kohokoliv udivovalo.

Vlak se rozjel a vodák opustil svého kamaráda a ze zvědavosti se procházel chodbičkou. Byl zvědavý a chtěl toho ještě spoustu poznat. Ve většině kupé seděly lodě s vodáky, ale v některých byly jen lodě a v jiných zase samí vodáci. Když si toho všiml, vzpomněl si na méně vzdálenou historickou událost, kdy se několik vodáků přiznalo, že se jim lépe plave ve dvojici s jiným vodákem než pluje na lodi. A zjistilo se, že i některé lodě dávají přednost plavbě s druhou lodí před plavbou s vodákem.

Zastavil se u kupé, z něhož se ozýval zvlášť hlasitý proslov jedné z lodí: „Vodáci lodě totiž odjakživa utlačovali. Třeba jen to, že nás zdrobňují, říkají nám loďky. Ale my jim přece neříkáme vodáčci. Nebo proč musí jména lodí končit na -ová? Proč se musí loď jmenovat Titaniková? Nebylo by správnější, aby se jmenovala Titanic?“ Jiná zase zhrozeně dodala: „Stejně je strašné, jak se občas k lodím chovají. Někteří si je dokonce kupují za peníze jako nějaké zboží!“ Nechtělo se mu poslouchat takové věci, tak šel dál.

Vlak často zastavoval, takže kdo chtěl, mohl vystoupit a vrátit se k řece, ale většinou spíš nastupovali další vodáci a lodě. Když chvíli seděl v prázdném kupé, přišla k němu docela hezká loď. Pokusila se ho přesvědčit, ať s ní na další zastávce vystoupí, ale jemu se nechtělo, stačil si již příliš zvyknout na pohodlnou cestu vlakem, a tak si alespoň chvíli povídali, protože spolu se necítili tak sami.

Zatímco se vlak klidně a sebejistě sunul po nábřeží, z okna bylo vidět vodáky s loděmi, jak sjíždějí divoké jezy. Loď zatím povídala, jak nedávno potkala cestující, která si nebyla jistá, zda je loď, nebo vodák: „Říkala, že umí plout jako loď, ale i pádlovat jako vodák. A také říkala, že podle ní nejsou mezi loděmi a vodáky žádné podstatné rozdíly.“

Řekl, že on si je jistý, že je vodák, a loď to potěšilo. Chvíli si povídali a shodli se, že ve vlaku se vodáci a lodě nepotřebují jako na řece. Vlastně ani tak moc nezáleží na tom, kdo je vodák a kdo loď.

Vlak zastavil v další zastávce a loď se opět pokusila vodáka přemluvit, aby vystoupil a šel s ní sjíždět řeku. Odmítl, tak řekla, že ona vystupuje. „Chci si ještě užít vody,“ řekla. „A ráda bych, aby do mě spadly nějaké kusy dřeva ze stromů.“ Moc ji nechápal, ale popřál jí hodně štěstí a příjemnou vodu. Loď vystoupila.

Vlak se rozjel a vodák si najednou připadal opět sám, snad ještě víc než předtím. Procházel se po chodbičce, ale cítil se již unavený. Sledoval ostatní cestující a všímal si, jak sedí spolu v kupé, ale nejeví o sebe zájem. Byl z toho smutný a začal pochybovat o tom, zda má vůbec smysl někam cestovat.

Vlak už jel dlouho bez zastavení. Vodák si to rozmyslel a chtěl si ještě sjet jez s nějakou lodí, ale připadal si čím dál slabší a začínalo mu docházet, že promarnil vhodný čas a už k tomu nedostane příležitost.

Vlak zastavil naposledy. Přišla průvodčí v černé uniformě s kosou přes rameno. Řekla: „Konečná stanice. Vystupovat.“

Dveře vlaku byly otevřené a za nimi spatřil jen vlny nekonečného oceánu a modravé nebe. „Tahle cesta tam vede také?“ podivil se, jako by to nevěděl.

„Všechny cesty vedou tam,“ odpověděla průvodčí stroze.

Někteří cestující vystoupili bez odporu, jiní zdržovali a vzpouzeli se. Paradoxně právě ti, kdo se bránili nejurputněji, prošli dveřmi první. Naopak ti, kdo nutnost vystoupit přijímali, vydrželi nejdéle. Nakonec však vystoupili všichni, bohatí i chudí, silní i slabí, lodě i vodáci. Zůstala jen průvodčí s kosou přes rameno.