|
Malý útržek ze života mladé upírky.
 15.08.2014 3 848(7) 0 |
Začalo vycházet slunce, když na chodník dopadly poslední kapky krve. Nechala je dopadnout. Byla už plná. Bílé bezvládné tělo se jí sesunulo k nohám. Teprve teď se na něj vlastně pořádně podívala. Byl to chlapec, podle šatů někdo ze spodiny. Ale přesto vypadal hezky. Kdyby neměla takový hlad, možná by ho proměnila. Ale na to už je pozdě, nevadí, najde si někoho jiného. Odkopla mrtvolu za popelnice.
Špinavá díra… už se těšila, až odsud vypadne. Chodit touhle odpornou čtvrtí mezi popelnicemi, bezdomovcemi a všelijakým jiným bordelem bylo pod její úroveň. Alespoň si vychutná východ slunce. Jako člověk si jich nikdy moc neužila, protože byla zvyklá vstávat pozdě. Jako člověk…. jak je to dávno… kolik už let? Přestala to počítat.
Z baráku naproti vyrazily dvě děvčátka. Jedna s blonďatými culíčky a druhá s roztomilými zrzavými vlásky poletujícími v ranním vánku a zářícími na sluníčku. Mohlo jim být tak osm let.
„ Julii, pojď si hrát“ povídala nedočkavě culíkatá a tahala zrzku za rukáv od bundy.
„Vždyť už jdu, počkej chvilku“ bránila se zrzavá a pokoušela se zavázat si kaničky u bot.
Konečně se jí to podařilo a obě někam odskotačily.
Přitiskla se do stínu, aby ji snad nezahlédly. Což bylo samozřejmě jedno, protože tyhle dvě malé nevěděly, kdo ona je. A ani to nesmí vědět. Pro děti měla vždycky slabost. Co asi dělá její vlastní dítě? Tak dávno už ji neviděla. Mělo by jí být už 13 let. Adél. Tak se jmenovala.
Ještě něco ji ty dvě malé připomněly. Když byla člověk, taky měla kamarádky. Víc, ale jednu nejlepší. Jmenovala se Sandra a znaly se od první třídy. Tolik jí chyběla. Ale copak se jí teď může ukázat? Určitě má už vlastní rodinu a děti. A poznala by ji vůbec? Hloupá otázka! Jasně, že poznala. Ona se přece vůbec nezměnila. Pořád vypadala, jako ta sladká 20-ti letá dívenka a když chce, nikdo z lidí nepozná, že mezi ně nepatří. Všechny ty řeči o slunci byly blbosti. Právě teď do něj koukala, dokud neucítila v koutcích očí slzy. Ach, Sandra, Adél…
Pitomý sentiment! Co to s ní dneska je? Roky si nevzpomene, a najednou… Před chvílí zabila člověka a brečí tady nad minulostí. Tahle skutečnost ji připadala až ironicky vtipná. S krutým smíchem zmizela ve stínech.
Špinavá díra… už se těšila, až odsud vypadne. Chodit touhle odpornou čtvrtí mezi popelnicemi, bezdomovcemi a všelijakým jiným bordelem bylo pod její úroveň. Alespoň si vychutná východ slunce. Jako člověk si jich nikdy moc neužila, protože byla zvyklá vstávat pozdě. Jako člověk…. jak je to dávno… kolik už let? Přestala to počítat.
Z baráku naproti vyrazily dvě děvčátka. Jedna s blonďatými culíčky a druhá s roztomilými zrzavými vlásky poletujícími v ranním vánku a zářícími na sluníčku. Mohlo jim být tak osm let.
„ Julii, pojď si hrát“ povídala nedočkavě culíkatá a tahala zrzku za rukáv od bundy.
„Vždyť už jdu, počkej chvilku“ bránila se zrzavá a pokoušela se zavázat si kaničky u bot.
Konečně se jí to podařilo a obě někam odskotačily.
Přitiskla se do stínu, aby ji snad nezahlédly. Což bylo samozřejmě jedno, protože tyhle dvě malé nevěděly, kdo ona je. A ani to nesmí vědět. Pro děti měla vždycky slabost. Co asi dělá její vlastní dítě? Tak dávno už ji neviděla. Mělo by jí být už 13 let. Adél. Tak se jmenovala.
Ještě něco ji ty dvě malé připomněly. Když byla člověk, taky měla kamarádky. Víc, ale jednu nejlepší. Jmenovala se Sandra a znaly se od první třídy. Tolik jí chyběla. Ale copak se jí teď může ukázat? Určitě má už vlastní rodinu a děti. A poznala by ji vůbec? Hloupá otázka! Jasně, že poznala. Ona se přece vůbec nezměnila. Pořád vypadala, jako ta sladká 20-ti letá dívenka a když chce, nikdo z lidí nepozná, že mezi ně nepatří. Všechny ty řeči o slunci byly blbosti. Právě teď do něj koukala, dokud neucítila v koutcích očí slzy. Ach, Sandra, Adél…
Pitomý sentiment! Co to s ní dneska je? Roky si nevzpomene, a najednou… Před chvílí zabila člověka a brečí tady nad minulostí. Tahle skutečnost ji připadala až ironicky vtipná. S krutým smíchem zmizela ve stínech.
20.09.2014 - 14:50Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kapky nevinnosti : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Sweet death
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
Eraso Holexa» narozeniny
slečna Lily [17], nevěrná [16], Alex07 [13], Tajemný [13], Máňa na koni [1]» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
