Volání svobody- kapitola 3

Volání svobody

Kapitola 2

Kupodivu se ten večer nic neděje. Žádná cílená smrt pro zábavu, žádné tresty za nesplněnou práci. Po nikom nic nechtějí.
Je to zvláštní.
Sedím obkročmo na židli čelem k opěradlu a Karli mi na záda pokládá mokré utěrky. Krásně to chladí a mně se trochu ulevuje od bodavé bolesti, která mi do zad vjíždí při sebemenším pohybu. Karli mi sdělila pouze to, že mám na zádech nějaké modřiny. Už mockrát jsem viděl následky něčeho podobného, a jen modřiny z toho nebyly, ale nebudu to víc řešit. Za prvé nemám jak, a za druhé si nemůžu dovolit dělat ze sebe oběť, když potřebuju pracovat i za otce.
Opatrně se zvedám a koušu do jazyka, abych obličej nekřivil bolestí. S velikou námahou se vytahuju na trámy a dostávám se na naši provizorní půdu, kde otec spí. Nevypadá ani o trochu líp, celý se třese a na dotek je vařící. Snažíme se mu dávat studené zábaly, ale nezabírají. Léky nemáme.
„Tati?“ šeptám potichu a lehce s ním třesu. On však nic neříká, nereaguje, ani se neprobouzí. Mučednicky vzdychám a posílám tichou prosbu ve svém rodném jazyce směrem k obloze, na které září dva měsíce- Isidorius a Sarwar, na které vidím díky dírám ve střeše. Chvíli naivně čekám, že se třeba ozve spravedlnost a otec se uzdraví, ale on dál jen tiše oddechuje. Dýchání mu začalo dělat potíže asi před třemi dny a já začínám mít vážné obavy. Kdybych s tím šel za správcem vesnice, léky by mi pro otce rozhodně nedal. Správce má u sebe nějaké léky i pro nás, ale prakticky je nikomu nedává. Navíc, spousta lidí nemá ani odvahu za ním jít. Šel bych, ale vím, že mi je nedá. Otec je v jeho očích nemohoucí a nepotřebný stařec, škoda drahých léků. A ukrást je se rovná skoro nemožnému. Musel bych se dostat do části vesnice, kde žijí pozemšťané a vloupat se do jednoho z mnoha luxusních domů.
Zase slézám dolů. Deonte zrovna rozdává druhou polovinu chleba a poslouchá vyprávění Naerys ze školy.
Daritijština je sice zakázaná, ale nikdo z obyvatel Daritie si nepřeje, aby úplně zanikla tím, že děti ve škole učí pouze anglicky a angličtinu slýchají všude jinde. Když jsme si ale jistí, že nás nikdo neodposlouchává, Deonte rychle zařadí na naši mateřskou řeč. Naerys i Petyr ví, že jí mluvit nesmí, ale je důležité, aby ji uměli. Je to jedna věc, kterou nám pozemšťané vzít nemohou. Náš rodný jazyk. Svým způsobem porušujeme zákony, ale já si připadám, že alespoň takhle bojujeme proti tomuto zvrácenému systému. Dáváme najevo nesouhlas, ačkoli jenom v kruhu rodiny a přátel. Je to osvobozující, na pár minut či hodin dělat, co se nesmí. Takhle se bouříme a oni se to nikdy nedozví.
„Tak co?“ zajímá se Deonte a otáčí se ke mně.
„Jíst nebude,“ vrtím hlavou. Začíná mi docházet jedna děsivá skutečnost. Mozek chápe, co se děje, ale srdce si to odmítá přiznat.
„Jak je mu?“
„Jak to mám vědět?!“ utrhuju se na něj. „Nevím, jasný! Vůbec mě nevnímá.“ Všichni v tu chvíli na mě koukají soucitným pohledem plným lítosti. Nejspíš už mého otce odepsali a mě polévá pocit horší než zrada. „On nezemře!“ oznamuju jim hlasitě.
„Joelli…“
„Ne-zem-ře!“ hláskuju pomalu, aby mi rozuměl. Aby mi rozuměli všichni. Věnuju jim pohled, kterým je upozorňuju, ať se ani nepokouší mě přesvědčovat o jiné možnosti, aby se na mě nedívali jako na oběť. Beru si svůj kus chleba a znovu se dostávám na půdu. Bolest už si ani nepřipouštím.
Přebíjí ji totiž jiná bolest- z možné ztráty.
Sedám si vedle otce a čekám, až všichni půjdou spát. Jsem sice utahaný, ale nemůžu ho tu nechat.
Sedím namáčknutý v rohu a oči se mi začínají zavírat. Vím o sobě, že jsem schopný vsedě i usnout, ale oklepávám se a znovu oči dokořán otevírám. Dělám pár prudších pohybů a v zádech se ozývá bolest, která mě zase naplno probouzí.
Poslouchám, jak otec oddechuje, když se mi něco teplého otírá o ruku. Rychle ji stahuju, ale pak si uvědomuju, že to není jenom tak něco.
„Tati? Tati?!“ šeptám a nakláním se k němu.
„Joelli,“ chrčí a bezmoc v jeho hlase mě zasahuje jako rána pěstí. „Nesmíš…“
„Co? Co nesmím?“
„Berou lidem… svobodu. Ale nehorší věc je, že nám vzali naději. Nenech si ji vzít. Prosím,“ vydává ze sebe a jeho tělem začíná otřásat ošklivý kašel. Trvá skoro minutu, než se znovu nadechuje. Snažím se pochopit, o čem mluví, ale moc se mi to nedaří.
„Ale…“
„Prosím!“ Jeho hlas zní naléhavěji a ruku mi tiskne silněji, než bych čekal, že bude schopen. „Nedovol jim, aby tě připravili o naději. Je to jediná věc… mocnější než strach.“ Je to jenom vteřina, když najednou cítím ostrou bolest v dlani. Prudce se vytrhávám, ale je to jenom instinkt. Prohlížím si dlaň, na které se začíná objevovat stroužka krve. Všímám si, že otec v ruce svírá malý nůž a já nevím, co dělat.
„Podej mi ruku,“ chraptí a já mu podávám tu zdravou, on ale vyčerpaně kroutí hlavou. Natahuju k němu tedy levou ruku a on mi až bolestivě začíná svírat zápěstí. Něco studeného mi tiskne do dlaně a já ve světle Isidoria a Sarwara poznávám, že jde o něco kovového, co je zavěšené na šňůrce z kůže. „Schovej si to.“ Po těchto slovech jeho stisk ochabuje, obrací se na bok a zase usíná.
Utírám přívěšek zašpiněný od krve do košile a ránu na dlani si obvazuju kusem látky. Věc, kterou mi otec dal, si dávám kolem krku a zastrkávám pod košili, zítra budu mít hodně času prozkoumat, co je to.
Spánku se bráním ještě nějakou dobu, ale nakonec stejně usínám. Na rozdíl od pozemšťanů můžeme svoje sny zcela ovládat, můžeme si nechat zdát, o čem chceme, ale jenom do té míry, do které sahá naše paměť nebo představivost. Takže vlastně o čem chceme. Jedna z živějších vzpomínek je na to, jak jsem s otce vyřezával dřevěného koně. Pamatuju si, že jsem z něj měl ohromnou radost, když jsem ho maloval. Bohužel si ale taky pamatuju, jak jsem o něj přišel. Jednu z bomb shodili přímo před náš dům, já jsem se zrovna s otcem chystal jít dovnitř, abychom s matkou a bratrem odešli…
Probouzí mě neurvalé bušení na dveře. Prudce sebou trhám a bouchám se hlavou o jeden z mnoha sloupků, které drží střechu.
„Otevřete! Okamžitě!“ řvou vojáci zvenku. Co nejopatrněji, ale zároveň nejrychleji se snažím slézt z trámů, abych jim mohl otevřít, ale Mychel mě stíhá předběhnout. Na nohách je i Deonte. Karli, Naerys a Petyr zůstávají zalezlí, i když pochybuju o tom, že spí.
Mychel otevírá dveře a dovnitř vstupuje samotný velitel zdejšího oddílu vojáků. Odpovídá za všechno, co se tady stane, především v části vesnice, kde žijeme my- abychom plnili zadanou práci a abychom se chovali, jak nám přísluší.
„Theoddoc Aklssor je kde?!“ vyštěkává velitel a přejíždí nás očima. Polévá mě ledová sprcha. Chtějí mého otce. Jestli zjistí, že není při sobě, že nemůže pracovat, že…
„Spí,“ odpovídá pokorně Deonte, „pokud jde o nějaké zdravotní potíže, jeho syn se o to postará- jsem si tím jistý, viď Joelli?“
„Cože?“ valím na něj oči, protože přicházím prakticky o všechno, co říkal. Ale vidím na mě, že se čeká souhlas. „Jo, jistě.“ Velitel mhouří oči a studuje Deonteho. Mychel se raději dívá jinam a všechnu svou nenávist filtruje tím, že zatíná ruce v pěst.
„Co je s Theoddocem?“
„Nic, pane. Jenom se mu dneska udělalo špatně z horka a trochu blouzní. Nic, co by nevyležel přes noc, zvláště když se trochu ochladí,“ ukazuje Deonte na trámy, kde spí můj otec.
„Dobře,“ souhlasí velitel a já se pokouším nedávat najevo, jak se mi ulevuje. „Ty půjdeš taky,“ ukazuje velitel na Mychela.
„Půjdu raději já, můj syn…“
„Drž hubu!“ vrčí velitel a Deonte skutečně utichá. Jeho oči ale mluví za něj, prosí syna, aby se ovládal a neudělal nějakou hloupost. „A vy dva pohněte, nemám na vás celou noc!“ S Mychelem vycházíme ven a já se nadechuje studeného vzduchu.
„Co to má znamenat?“ ptá se mě Mychel tiše.
„Prostě buď zticha, nic nám neudělají,“ oznamuju potichu a doufám, že mám pravdu. Taky by se to mohlo pořádně zvrtnout. Sice se to ještě nestalo, ale jak pozemšťané rádi říkají, všechno jednou poprvé.
Můj otec se vyučil lékařem ve velkém městě, až po škole se s mou matkou přestěhovali na venkov. Byl a zůstal jediným člověkem ve vesnici, který umí lidi léčit. A i teď, když někdo onemocní, chodí lidé za ním, dokonce i pozemšťané, protože často chytnou nemoci, proti kterým jsme my imunní. Nejsou zvyklí, což je další důsledek toho, když se rozhodli obsadit naši planetu. Přinesli s sebou spoustu nemocí a mám pocit, že jedna z nich právě zabíjí i mého otce. Takže léčil obě strany a já často chodil s ním, především na druhou stranu vesnice k lidem ze Země. Vojáci mě brali něco jako pojistku, aby otce nenapadlo nemocným třeba ještě víc přitížit jako pomstu. A díky tomu jsem se také mnohé naučil.
Stejně jako kdysi brávali mě, tak teď si jako svou ‚pojistku‘ vzali Mychela. I když pro ně nepředstavujeme skoro žádnou hrozbu, mají strach.
Jdeme mlčky, doprovází nás akorát Isidorius a menší Sarwar, kteří nám svítí na cestu. Pomýšlím na to, jak si můžeme být s pozemšťany tak podobní, ačkoli nás dělí skoro sto tisíc světelných let.
Podobní a přitom tak rozdílní.
Umíme věci, které oni se svou myslí nedokážou. S city jsme na tom taky trochu jinak, a když něco slíbíme, musíme to dodržet. Naše sliby jsou svazující ve všech ohledech a lidi ze Země toho rádi zneužívají. Mohli by nás přinutit slíbit, že se třeba nikdy nepokusíme o útěk- ale dřív, než na tohle přišli, tak postavili elektrické ploty a každého obcházet a nutit ho do slibů by bylo složité, zdlouhavé a hlavně… spousta Daritianů by raději zemřelo, než aby se nechali přinutit k takovému slibu.
Vzhledově byste ale nerozeznali Daritiana a pozemšťana.
Svoje myšlenky o nekončícím vesmíru a jiných formách života zatlačuji do pozadí své mysli a zase se vracím zpátky na cestu do části vesnice, kde žijí pozemšťané.
Dost mě překvapuje, když se zastavujeme před domem samotného velitele.
Očividně je námi znechucený, ale naznačuje, ať jdeme dovnitř. Líbí se mi ten pocit, kdy bych mu mohl říct, že pomáhat nebudu. Vím, že by mě k tomu stejně nakonec donutil, ale na tom už nezáleží. Už jenom, že tady ta možnost je, mi připadá skvělá.
Protože už jsem v domech pozemšťanů strávil poměrně dost času, přestal jsem obdivovat luxus, v jakém žijí. Přestal jsem je nenávidět, že se oni přecpávají a na druhé straně vesnice, za plotem, nemáme co jíst. Že oni si můžou v noci přitopit a ve dne zapnout klimatizaci. Můžou si na zahradě pěstovat květiny, můžou vlastnit věci veliké hodnoty, můžou zpívat, psát dopisy, malovat…. Trochu do Mychela strkám, aby přestal civět na mísu plnou barevného ovoce. Nemám tušení, co je to za plody, jak se jí, jak se jmenují, nebo jak chutnají. Vím jenom, že existují a že z Daritie nejsou.
„Na co čumíš?!“ všímá si Mychela i velitel. Mychel mu odvážně pohlíží do očí.
„Omluvte ho, nikdy neviděl…“ začínám, ale přerušuje mě.
„Přestaň plýtvat mým časem a pojď,“ ukazuje na schody. Mychel zůstává v prvním patře s jedním vojákem a já sám s velitelem Andropovem pokračujeme do patra. Zavádí mě chodbou do pokoje, ve kterém svítí tlumená lampa. Stoprocentně dětský pokoj, všude na poličkách jsou hračky, většinou panenky, kočárky a obrázky princezen. O takových věcech si může Naerys nechat zdát. Nikdy takové hračky mít nebude.
U prostorné postele sedí matka malé dívenky, která na první pohled vypadá dost zle.
„Díky bohu,“ oddechuje si její matka a vstává. Nevypadá, že by mnou opovrhovala tolik jako Andropov, který za sebou zavírá dveře.
„Co jí je?“ ptám se opatrně. Je to poprvé, co mám sám bez otce někomu pomoct.
„Na to máš přijít ty!“ ozývá se velitel naštvaně.
„Zlato,“ oslovuje ho žena a obrací se na mě, „má vysoké horečky, celý den spí a vidí věci, které neexistují.
„Můžu?“ ukazuju k dívce, které může být tak sedm, osm let.
„Samozřejmě,“ přikyvuje žena a já raději ani nechci vidět, jak se tváří velitel. Dotýkám se jejího čela, může mít snad ještě větší horečku, než můj otec. Umírá, stejně jako on.
„Nesnědla něco? Některé plody vypadají jako ty ze Země, ale jsou pro vás… jedovaté,“ dodávám a snažím se nedívat se směrem, kde stojí Andropov.
„Asi před týdnem byla venku s ostatními dětmi, jsem si ale jistá, že se drželi poblíž.“ Jasně, že jo. Do naší části vesnice by je nikdo nepustil. Rychle projíždím další možnosti. Trochu odhrnuju peřinu a všímám si, že má dívka na levé ruce dlahu. Jenom na kousku kůže můžu vidět ošklivé modro-fialové zabarvení pokožky a skoro zčernalé žíly.
„Potřebuju lékárničku. A taky jí to musíte sundat,“ ukazuju na dlahu.
„Ty mi nebudeš říkat, co…“
„Danille, udělej, co chce,“ prosí ho manželka a znovu se vrací na mě, „proč je nemocná, co se stalo?“
„Myslím, že ji něco kouslo,“ odhaduju.
„Panebože,“ lapá po dechu žena a v očích se jí objevují slzy. Velitel zatím sundává své dceři dlahu a Daritian, který tady dělá sluhu, mi přináší velikou lékárnu. Taková by otci rozhodně pomohla. Jenomže ta není pro něj.
Otevírám ji a očima kloužu po různých nápisech, až nacházím ampulku s morfiem, které natahuju do injekční stříkačky. Tahle látka ze Země je úchvatná v mnoha způsobech. Jenom škoda, že na nás nezabírá. To už pozemšťané bohužel ozkoušeli při mnoha testech na Daritianech- na první pohled jsme sice stejní, na ten druhý byste našli podobností jen málo.
„Co to děláš?“ chytá mě za zápěstí velitel těsně před tím, než jsem stihl jehlu zapíchnout do dívčiny kůže. Vypadá ohromně naštvaně a rozrušeně, ale v jeho očích se blyští strach o svou dceru. Copak si vážně myslí, že bych jí byl schopný ublížit? I přes to všechno, co kdy Andropov udělal naší vesnici a jejím obyvatelům bych té malé ublížit prostě nemohl.
„Musím jí dát něco proti bolesti, bodla ji gala.“
„To je co?!“
„Myslím, že… že anglicky se tomu říká vážka, ale nejsem si jistý.“ Jo, někdy máme problémy se slovní zásobou. Žijí tady zvířata, která mají své jména pouze v daritijštině a těžko se pak vysvětluje, co jsou zač, když to na Zemi ani neexistuje. „Je to něco podobného, ale má to žihadlo spojené s malým kladélkem. Nám její jed působí akorát chvilkovou…“
„Je mi jedno, co ti to dělá, i kdybys na to měl chcípnout! Řekni mi, co to dělá s Anette.“
„Danille!“ okřikuje ho jeho manželka.
„S žihadlem se do její krve dostal jed, ale i larva další galy. Musí se vytáhnout, ale dost to bolí, takže myslím, že bude lepší, když…“
„Udělej, co je třeba,“ přerušuje moje vysvětlování velitel a plácá mě po zádech. Já reaguju instinktivně, prudce se obracím a chci ho odstrčit, ale včas se zarážím.
„Omlouvám se,“ vyhrkávám okamžitě.
„Co to bylo?“ mhouří oči velitel a já na chvíli těkám pohledem k jeho ruce, která se prsty dotýká zbraně. Dělám malý krok dozadu, abych se od něj vzdálil.
„Bolí mě záda,“ říkám jenom a pohlížím mu do očí.
„Co s nimi máš?“ ptá se jeho žena a skutečně zní starostlivě. To mě vážně zaskakuje. Pozemšťané se o nás většinou nezajímají.
„Nic vážného.“
„Danille, jak může pomoct Anette, když je sám zraněný? Dej mu alespoň nějaké léky proti bolesti.“ Soucit. Vážně? Byl bych radši, kdyby tady řvali a nadávali, jak jsem k ničemu a že oproti nim nejsem nic. Takhle by se mi do hlavy nemusela vkrádat zrádná myšlenka na hodné pozemšťany, kteří pro mě do teď existovali jenom v mojí hlavě. Ale jedna se právě zhmotnila.
„Nedám, protože to na něj stejně nebude fungovat,“ propaluje mě Andropov vážným pohledem a já nasucho polykám. S většinou nemocí si naše tělo poradí samo, ale s těmi, které sem zanesli lidé ze Země, ne. Nejsme na ně zvyklí. „Takže začni.“
Je to pomalá a velmi titěrná práce. Naštěstí jsem viděl asi stokrát, jak se takový červ, který je larvou galy, musí z těla člověka vytahovat. Nás gala může akorát bodnout, ale larvy v našem těle zahynou.
Tělo červa se musí pomalu namotávat na kus něčeho a nesmí se přetrhnout. Během pár dnů dokáže takový červ dosáhnout mnoha desítek centimetrů, ale tahle dívenka by byla už dávno mrtvá, kdyby narostl do nějakých extrémních rozměrů.
Za dvě hodiny je hotovo a zdá se, že se Anette ulevuje okamžitě. Pak jí ještě dávám druhou injekci s protilátkou, která by měla zmírnit účinky jedu.
„Měla by se začít zlepšovat, jed začne z krve vyprchávat sám a protijed hodně pomůže. Týden nebo dva by měla ale ještě odpočívat a šetřit se,“ sděluju a na chvíli unaveně zavírám oči. „Jestli je to všechno…“
„Ano, ano,“ přikyvuje horlivě žena velitele. „Mockrát ti děkujeme.“ Její vlídná slova mě nutí podívat se jí do očí. Děkuje, je mi vděčná.
„Dojdi zatím dolů pro nějaké jídlo,“ prosí svou ženu Andropov. On mi ale nechce dát žádnou odměnu, je to jenom důvod, jak svou manželku poslat pryč, abychom tady mohli být sami. A to se mi vůbec nelíbí.
„Ukaž ruku,“ přikazuje. „Tu druhou.“ Natahuju k němu ruku, na které mám ránu od nože, kterou mi způsobil otec. Andropov bere z lékárničky nějakou černou lahvičku s nápisem H2O2. Nedůvěřivě před ním ucukávám, nemám tušení, co je to za tekutinu.
„Tohle je kysličník, čistí rány,“ chytá mě za zápěstí a párkrát mačká dávkovač. První vteřinu necítím nic, jenomže pak mám pocit, že se mi do dlaně a všude, kde se kysličník dotknul mojí kůže, zabodávají rozžhavené jehly napuštěné jeden. Kůže se začíná barvit do červena a na dlani se mi tvoří ošklivé puchýře. Rychle tekutinu utírám do kalhot a snažím se, aby se mi na kůži už nedostala. „Zajímavé, vskutku,“ usmívá se Andropov a pohazuje si s lahvičkou. Z jeho výrazu je mi jasné, že věděl, co se stane. „Tvůj tatík je nemocný, co?“ ptá se najednou a lahvičku rázně pokládá na stůl.
„Ne,“ kroutím rozhodně hlavou a on sebou prudce trhá. Andropov se usmívá a z kapsy vytahuje něco maličkého, tenkého a svítícího. „Přiveď sem toho druhýho.“
Jak to ví?! Jak na to přišel?
Ani ne za půl minuty se ve dveřích objevuje Mychel a očima propaluje zemi.
„Tvoje jméno,“ chce vědět Andropov.
„Mychel,“ odpovídá.
„Mycheli, co víš tady o Joellovo otci?“ Zvedá hlavu a očima se mě ptá, co všechno velitel ví, a já kroutím hlavou na znamení, že nic. Mychel se obrací k velitelovi, sebevědomě mu pohlíží do očí a krčí rameny.
„Nic?“
„Nic,“ potvrzuje Mychel.
„Je to zvláštní, už dlouho jsem ho neviděl v lese. Tak dva týdny.“ Oba dál mlčíme a velitel mučednicky vzdychá. Srdce mi začíná bušit mnohem rychleji. „Buď mi to prostě řekněte, nebo tam pošlu pár vojáků, který si už poradí.“ Andropov se mimořádně dobře baví.
„On se uzdraví!“
„Možná.“ Andropov nevypadá vůbec překvapeně, ale ani naštvaně. „Pokud ho dřív někdo nezabije. Víš, nemocní jste nám naprosto k ničemu, je to plýtvání místem a jídlem pro někoho, kdo by mohl pracovat. Ale abys věděl, že i já umím být vděčný, nechám ho být. Má týden na to, aby zase začal makat. Rozumíš tomu?“
Nezmáhám se na slova a jenom přikyvuju, popadám Mychela za rukáv a táhnu z pokoje dřív, než si Andropov stihne cokoli rozmyslet. Dole na náš čeká velitelova žena, která drží košík s jídlem. Mě ještě rychle prohledávají, zda jsem odsud něco neodnesl a dva vojáci nás doprovázejí z domu až k vysokému elektrickému plotu. Celou cestu přemýšlím o tom, jak uspíšit otcovo uzdravení.
„Počkej ještě,“ zastavuje nás mladší z vojáků, než nám otevírá bránu. Nemůže být starší, než Mychel. „Tohle si vezmeme,“ ukazuje na košík s jídlem.
„Je to naše,“ drtí skrz zuby Mychel, veškerá uctivost, které nás učili, jde stranou. Hodně tím riskuje, ale on už je takový.
„Nic není tvoje. Tak dělej.“
„Proboha, nech je bejt,“ šklebí se ten druhý. „Chci si jít lehnout, tohle mě nebaví.“
„Tak jdi, nic tě tu nedrží. Já jenom chci to jídlo,“ míří na Mychela zbraní. Na jeho hrudi, na místě, kde mu bije srdce, se objevuje malé červené rychle blikající světýlko. Mychel se ale ani nehne. Takhle na něj mířili už mnohokrát.
Nikdy se nehýbe.
„Mycheli,“ oslovuju ho a chystám se ho začít přesvědčovat, ať jim dá, co chtějí, ale druhý voják mě překvapuje, protože tomu mladému bere jeho zbraň. Jako když sebere dítěti oblíbenou hračku.
„Vypadněte,“ nakazuje druhý voják a já Mychela postrkuju směrem do vesnice. „Nemůžeš zastřelit hned každýho, kdo se ti nelíbí,“ peskuje ten starší mladšího. „Příště si nevyskakuj, nevíš, čeho jsou schopní a…“
Hovor se vzdaluje natolik, že slyším akorát hlasy, ale jednotlivá slova nerozeznávám.
„Úlohy se otočí,“ říká potichu Mychel zlověstným hlasem. Víc dodávat nemusí, protože tím jasně dává najevo, co by se stalo, kdyby skutečně přišel převrat a my zase získali svobodu.
Za dvě minuty potichu vcházíme do chatrče. U stolu, na kterém hoří svíčka, sedí Deonte a Karli. Oba si oddechují, když nás oba vidí živé, navíc s takovou hromadou jídla. Mychel jenom pokládá košík na stůl a zalézá do pokoje, kde spíme. Bez jediného slova.
„Co se stalo?“ šeptá Deonte, aby nevzbudil Petyra nebo Naerys.
„Nic vážnýho,“ uklidňuju ho a vyčerpaně si sundávám košili a namáčím ji do studené vody. Pak si košili přehazuju přes záda a sedám si, tentokrát se spokojeným úlevným výrazem ve tváři. Karli si taky odchází lehnout, dokud to je ještě možné. U stolu zůstávám jenom já a Deonte. Sleduje mě s potemnělýma smutnýma očima, čeká, až začnu mluvit sám od sebe. Všude kolem nás je ticho a svíčka osvětluje jenom stůl a nejbližší okolí. Její teplé a jasné světlo mě uklidňuje.
„Oni to ví,“ přiznávám, „ví, že je otec nemocný.“
„Joelli, neumíš si představit, jak moc mě to mrzí…“
„Dali mu týden na uzdravení. Pomohl jsem dceři velitele a za to mi dal týden života pro otce. Deonte, oni ho přijdou zabít, jestli se neuzdraví.“
„Theoddoc to zvládne, je to tvrďák. Už se vypořádal s mnohem horšími věcmi,“ mrká a pokouší se znít, že je přesvědčen o tom, co říká. „Měl by sis jít odpočinout, za chvíli vstáváme.“
„Jo,“ bručím a napůl spím s hlavou a rukama složenýma na stole. Nechce se mi zvedat se, natož vylézat na trámy. Chvíli myslím, že zbytek noci budu jenom tak ležet, napůl v říši snů a přemýšlet, jak otce uzdravím. Nakonec se ale spánek zmocňuje celé mojí mysli a já jsem za to rád.