Volání svobody- kapitola 1

Volání svobody

Kapitola 1

Posouvám deku výš k otcově hlavě. Celý se třese a po čele mu stéká kapka potu. Alespoň, že spí. Včera kvůli křečím nemohl ani to a já zůstal celou noc vzhůru.
Chvíli si ho jenom prohlížím a musím posoudit, že vypadá ještě hůř, než včera- myslel jsem, že tu nejhorší část nemoci má za sebou a začne se uzdravovat.
Asi ne.
Seskakuju z půdy a ocitám se rovnou k malé kuchyni. Takhle vypadá náš dům, teda něco v tom smyslu. Pouze tři malé místnosti, půdu jsme museli nedávno přidělat, protože se otcův stav stále zhoršoval.
Žije nás zde sedm. Já, můj otec, jeho nejlepší přítel Deonte, který má dvě dcery a dva syny. Moje matka a bratr zahynuli při Velké kolonizaci. Deonte měl taky manželku, ale když do vesnice dorazili pozemšťané, oddělili je od sebe a víckrát už o ní neslyšel. Nevím, co je horší. Vědomí, že jsou mrtví, nebo nevědět a pořád si schovávat jistou naději, která vás den za dnem užírá. Pomalu a bolestivě.
Velká kolonizace- dvě slova, při kterých se každému obyvateli naší planety vybaví krveprolití a masakr, spoustu pozemšťanů, kteří vyskakují z létajících lodí, se zbraněmi v rukách, vypálené desítky a stovky vesnic a nespočty zabitých a ztracených Daritianů.
Z hlavy si vyklepávám vzpomínky, protože tady není čas myslet na minulost. Pokud budete vzpomínat dlouho, minulost vás dožene k šílenství. Žádná rodina v tomto kraji není úplná. V každé chybí nějaký člen zabitý při kolonizaci. Je to prostě tak, jak to je a nikdo už se tomu nediví.
„Jak je mu?“ stará se Deonte a přetahuje si přes hlavu čistou košili.
„Pořád stejně, možná hůř,“ odpovídám trpce a pohledem propaluju starý dřevěný stůl. Celý dům je potemnělý. Hvězda Andriola ještě nevyšla a světlo svíčky, která hoří na stole, neposkytuje ani zdaleka tolik světla, aby místnost vypadala alespoň trošku vlídně.
„Joelli, takhle to dál nejde,“ promlouvá tiše smutným hlasem a věnuje mi vážný pohled. Jindy jsou jeho oči zářivě modré, ale teď jsou naplněné temnotou.
„Zvládnu to,“ zatínám ruce v pěst.
„Jak dlouho ještě? Jak dlouho vydržíš pracovat za dva? Oni už to stejně nejspíš vědí.“
„Tak dlouho, jak bude potřeba. Nedovolím jim, aby ho zabili jenom proto, že je nemocný. Uzdraví se, jenom potřebuje trochu času.“ Deonte na mě upírá své laskavé modré oči. Nemyslí si, že by to otec mohl zvládnout. Jenomže on musí. Musí žít.
Jedno ale tomu muži musím přiznat. Skutečně mám dost. Všechny práce musím zvládat za dva, aby nepřišli na to, že někdo zůstává doma. Kdyby to zjistili, došlo by k tomu nejhoršímu. Lidé z vesnice jsou na sebe hodní a snaží se mého otce krýt tím, že mi občas pomůžou, ale každý má svojí práce dost. A mimo práci mají i strach, což je zcela pochopitelné. Za těch deset let od kolonizace, co se naše planeta dostala do rukou pozemšťanů, jsme všichni doslova nasáklí strachem, především lidí ze Země a z jejich činů.
Nikdo si nemůže dovolit dlouho pomáhat synovi nemocného starce, když sotva stíhají svou práci a za nesplněné úkoly jsou nepřiměřeně vysoké tresty.
Pozemšťanům ale musím něco nechat- respekt si silou vydobýt rozhodně umí.
Můj otec je nemocný už dva týdny. Dva týdny se snažím zachránit jeho život. Zatím se mi to daří. A když jsem to vydržel dva týdny, vydržím to i týden další.
Pozemšťanům je jedno, kdo práci udělá. Hlavně musí být splněno vše, co po nás chtějí za určitý čas. Ale otce by nenechali naživu, protože by zabíral místo pro někoho dalšího, kdo je zdraví a mohl by vykonávat více práce.
„Zvládnu to,“ opakuju mu a on se s lehkým přikývnutím obrací ke stolu.
Do kuchyně vchází Deontův starší syn, Mychel a pokládá na stůl bochník chleba. Deonte i jeho starší dcera Karli na něj valí oči a já se snažím nedávat najevo, že s tím mám něco společného.
„Kde si to vzal?“ vydechuje nevěřícně Karli.
„To je jedno,“ kroutí hlavou Mychel a věnuje mi krátký, spiklenecký pohled.
„Ukradl si to?!“ ptá se tichým, ale výhrůžným hlasem Deonte. Probodává Mychela pohledem, ale on mu ho statečně oplácí. Ostatní napjatě čekají, jestli potvrdí krádež, která se zde mimochodem trestá smrtí, nebo řekne něco jiného. Ale co? Samozřejmě, že ho Mychel ukradl a já se tak trochu podílel. Tak trochu hodně.
„Ne,“ odpovídá rozhodně Mychel. Deonte by udělal pro klid svých dětí prakticky cokoli, na druhou stranu je to poctivý člověk a i když je jídla málo, zlodějinu by tady nedovolil. S Mychelem takhle krademe poměrně často, ale Deonte nám věří. Štve mě, že mu musíme lhát, ale s Mychelem jsme se shodli, že je lepší milosrdná lež, než hlad nás všech. A i s těmi krádežemi je jídla žalostně málo.
„Dobře.“ Deonte chléb půlí a jednu půlku rozdává. Druhou schovává do malého šuplíku. „Musíme zase do lesa, prý mají málo dřeva.“ Mychel se zaráží se soustem u úst.
„Už měsíc pořád děláme v lese- za chvíli tady žádný nebude,“ prohlašuje znechuceně.
„To ale není naše starost,“ odbývá ho Deonte. Chce ale svého syna a nás ostatní chránit Kdyby nesprávné uši slyšely, že Mychel řekl něco, co by mohlo vyznít jako vzpoura, nezabili by jenom jeho, ale i nás všechny.
Mychel se ušklíbá a pohled upírá před sebe. Při Velké kolonizaci mu bylo třináct let. Přežil jenom proto, že při útěku vlezl do malé loďky u jezera a vesloval doslova jako o život. Našli ho až druhý den, kdy první vlna pozemšťanů už přes vesnici přešla.
„Prostě uděláme, co po nás chtějí,“ dokončuje Deonte. Karli a Naerys, mladší dcera, se odcházejí převléct do svých služebních šatů. Dívky z vesnice chodí sloužit do domů pozemšťanů. Uklízejí, vaří, jsou jim vždy po ruce, když něco potřebují. Lidi ze Země ale jimi pohrdají stejně jako námi, takže nemáme strach, že by si na ně dovolovali až moc.
I když, nikdy neví…
Kolem šesté ráno odcházíme do lesa. Já, Deonte, Mychel a Petyr- mladší Deontův syn. Tomu je jen jenom jedenáct let, ale i on musí pomáhat. Petyr a Naerys na kolonizaci naštěstí prakticky žádné vzpomínky nemají. Mě bylo devět a po deseti letech jsou mé vzpomínky jako v mlze. Jenom jednu si pamatuju zcela čistě- tu, když dopadla bomba přímo před náš dům.
Na jeho místě teď není nic, jenom louka.
„Dneska sem nahnali snad všechny,“ šeptá Mychel, když si také všímá, že do lesa nemíříme jenom my, ale skoro všichni muži a chlapci z vesnice. „Já ti říkám, tohle není normální, něco se bude dít.“
„Pst!“ syčím na něj, „prostě to neřeš.“ Mychel se s kolonizací pořád nesmířil a má ve zvyku říkat věci, které by neměl. Nechci tím říct, že se vším souhlasím. Ani náhodou., vždyť nám všechno vzali. Ale své nesouhlasy nedávám hlasitě najevo a ani nemám v plánu se bouřit. Je to nebezpečné pro nás všechny.
„Jenom nás vykořisťují. Jsme taky lidi, zaslouži-“ Mychel padá na zem. Ne proto, že by upadl, ale někdo ho praštil zezadu. Obracím se a koukám na jednoho z mnoha vojáků. Ti nás hlídají při práci, nebo alespoň předstírají, že hlídají. Většinou hrajou karty, a když se nic zvláštního při práci nestane, nechávají nás být.
Teď se nad Mychelem jeden z nich sklání a nakopává ho do žeber.
„Nejsi nic, jasný?! Možná tak špína pod mýma nohama!“ vrčí hlídač a znovu ho nakopává. „Dej si bacha na to, co říkáš!“ S tímhle odchází a já pomáhám Mychelovi na nohy.
„Tohle už nikdy neříkej,“ varuju ho, „nemůžeme zvládat práci za tři, tak tak stíháme za mého otce.“ Mluvím tak potichu, aby mě slyšel jenom on. Mychel je sice o čtyři roky starší, než já, ale někdy se chová na dvanáct. Hlavně co se týče řečí o pozemšťanech, vykořisťování a otrocké práci. Neumí si přiznat, že je to prostě tak, jak to je. Všichni, co se kdy pokoušeli tenhle ‚systém‘ změnit, jsou mrtví. Byli označení za zrádce a mluvit o nich je přísně zakázané. Ale zakázaných je spoustu dalších věcí, jako třeba mluvit daritijštinou. Od kolonizace je úředním jazykem angličtina, kterou tady pozemšťané zavedli.
Úkol je snadný. Kácet stromy, řezat větve, štípat dřevo a prostě dělat zásoby na zimu. Ne, že by dřevo bylo pro nás, nýbrž pro lidi ze Země, kteří žijí ve vesnici od té naší oddělené pouze elektrickým plotem. My pracujeme, oni si užívají. Takhle nějak by se to dalo říct.
„Jeden strom na jednoho,“ cedím skrz zuby, když padá k zemi. Takže na mě jsou dva. To nemůžu zvládnout. Nemůžu pořádně zvládnout ani ten jeden.

***

Kolem poledne už mám puchýře na rukách rozedrané do krve. A to jsem porazil jeden strom a na polena naštípal čtvrtinu kmene. Ostatní tady jsou na tom stejně. Spalující vedro nám taky do karet nehraje. Jediné pozitivum pro nás je, že pozemšťané si hodně špatně zvykají na zdejší cyklus dne a noci- jenom jednou jsem viděl ciferník pozemských hodin, mají jenom dvanáct čísel. My jich máme dvacet, protože Daritie se kolem se své osy otáčí mnohem pomaleji, než Země, ačkoli je naše planeta o něco málo větší. Další nevýhodou pro ně je sklon osy naší planety- je totiž vodorovný, což znamená, že na ‚jižním pólu‘ je tma po celý rok. Jenom temnota a neskutečný mráz. Na severu je zase po celý rok den a neskutečná výheň, kde se taky žít nedá. Naše vesnice leží blíž k severnímu pólu, takže tohle období jsou přes den vedra, ale v noci je zima, protože planeta za tu dobu stihne vychladnout. A na to nejsou zvyklí ani lidi ze Země, ani zvířata nebo rostliny, které sem přivezli.
Naštvaně sekám do stromu. Podruhé se ale strefuju do špatného místa, do suku, a sekyra mi vylétává z ruky a zarývá se do země. Sedám si na kmen a utírám si do rukávu pot z čela. Andriola svítí svou jasnou žluto-oranžovou barvou. Pozemšťané mají prý hvězdu, která se jmenuje Slunce. To jméno se mi líbí.
Podle polohy Andrioli na obloze odhaduju, že každou chvíli musí zaznít tři údery do gongu, které oznamují hodinovou pauzu. Ani si v duchu nestíhám odhadnout, za jak dlouho, když se ta spásná ‚hudba‘ rozlévá po krajině
Zakláním hlavu a prohlížím si paprsky procházející skrz větve stromů.
„Dneska na něj nepřijdou,“ ozývá se mi za zády známý hlas. Ani se nemusím otáčet a poznávám hlas otcova nejlepšího přítele. Deonte si sedá vedle mě. Je o něco málo starší, než můj otec, ale oproti otci působí jako mladíček.
„Máš pravdu. Dneska to bude mnohem horší.“
„Nejspíš ano. Nikdo nemůže splnit svůj díl práce. Mám strach.“ Když se pozemšťané rozhodnout dát nám víc práce, než jsme schopní udělat, znamená to jediné. Bude se umírat. Ale jak, to nikdo neví. Minulý rok prostě náhodně vybrali šest lidí a ty před zraky všech popravili, pro výstrahu, a protože mohou.
Nebo si alespoň myslí, že mohou.
Ze školy si pamatuju, že nám učitelka vyprávěla o dvou válkách, které na Zemi byly. A že prý málem byla i třetí, ale tu zastavilo objevení Daritie. Každopádně jsem nikdy nepochopil, proč válčili. Proč se chovají tak, jak se chovají- my jsme jim nic neudělali.
Deonte není muž, který by upřednostňoval sebe před svou rodinou. Má strach o své blízké, ne o sebe.
„Karli a Naerys jsou v bezpečí. Nikdy si nevybírají holky, je jich málo,“ pokouším se najít alespoň něco pozitivního. A je to pravda. Po Velké kolonizaci umíralo mnohem víc žen a dívek, než mužů.
„Já vím. Ale pořád je tu Mychel, Petyr a ty.“ Popravy pro výstrahu se konají jednou za půl roku, za rok určitě. Občas ale vyberou dva lidi z vesnice a postaví je proti sobě. Přežije z nich jenom jeden. Před pěti lety to takhle udělali dvěma bratrům. Oni odmítli spolu jakkoli bojovat a pozemšťané je nenechali, nepustili je, pořád čekali, že se něco bude dít. Ale nestalo, vzali si životy, aby nemuseli bojovat se svým bratrem. Je to kruté, ale bohužel je to realita na Datirii od doby, co se tady objevili pozemšťané. Takhle nám dávají najevo svou nadřazenost. Že my nejsme nic. Že když oni ovládají naši planetu, jsou teď bohové a můžou ničit životy.
„Jaké to tady bylo?“ ozývám se z ničeho nic tiše.
„Hm?“
„Před kolonizací.“
„Nevzpomínáš si?“
„Skoro ne,“ přiznávám.
Bylo mi devět v době, když sem přišli kolonizátoři. Nevím, jaké to tady bylo, protože jsem to bral jako samozřejmost. V hlavě mi sice utkvělo pár vzpomínek, ale nevybavuju si moc detailů.
„Krásné,“ usmívá se Deonte, „nejdůležitější ale bylo, že jsme byli svobodní,“ dodává trochu tišeji, protože nikdy nevíme, kde jsou hlídky.
„Mychel odvedl Petyra?“ měním raději téma. Byla chyba ptát se na minulost. Tu změnit nemůžeme, je třeba se soustředit na přítomnost.
„Ano.“ I když žijeme, jak žijeme, děti dál chodí do školy. Po zaznění gongu mají půl hodiny na to, aby dorazily do malé školy, kde se pak tři hodiny učí číst, psát, počítat, mluvit anglicky, dívky se učí, jak obsluhovat pozemšťany a nebýt moc nápadné. Pak se taky prý ve škole učí základy dějepisu, ale ne o Daritii, nýbrž o Zemi, i když to dětem k ničemu není. Taky trocha zeměpisu, především ale dětem do hlavy vtloukají, jak mají lidi ze Země poslouchat a že kolonizace je dobrá věc. Jenomže všechny děti ví, kdo zabil jejich rodiče nebo sourozence, babičky a strýce.
„O Mychela se bojím nejvíc z vás.“
„Proč?“
„Pořád říká věci, které by nahlas říkat neměl. Dneska unikl, ale jednou mu štěstí přát nebude. Zabijí jeho, mě, tebe, děvčata… musí přestat myslet na to, jak,“ Deonte se rozhlíží, nikdo kolem není. Ale i tak mluví mnohem tišeji. „jak se vzbouřit.“
„Já vím,“ zvedám se a oprašuju ze sebe jehličí a hlínu. Beru znovu sekyru do ruky. Na dotek mě puchýře bolí, ale to je maličkost oproti tomu, co dnes nejspíš čeká někoho z nás.
I když máme pauzu, pouštím se do práce a Deonte se ke mně přidává. Pobrukuje si nějakou veselou písničku a nevypadá, že by měl strach, že se mu něco stane. Všechny písně, až na hymnu naší země, oslavující kolonizátory, jsou zakázané.
Musím se usmát. Tenhle chlapík je vždy tak klidný a beze strachu dělá věci, které by jiní neudělali ani s jistotou, že se jim nic nestane. A vždy mu všechno prochází. Už mnohokrát mu šlo o krk, ale vždy z problému hladce vyklouzne.
Jakmile se nám do uší dostává klapot koní, Deonte utichá a oba přestáváme štípat dřevo. Kousek od lesa na prašné cestě zastavuje kočár tažený koňmi. Takhle se prý lidé na Zemi přepravovali před dlouhou dobu. A někteří prostě mají chuť si vše opakovat, připadají si bohatí. A já si připadám jako ve špatné komedii- pozemšťané jsou skutečně zvláštní. Ale když má peníze, může si dělat, co chce.
Z kočáru vystupuje honosně oblečený mladík, možná mladší než já. Na sobě má nechutně blyštivou červenou košili, bílé kalhoty, nablýskané černé boty a přes ramena má hozený bílo-červený kabát. Kdyby se nedíval mým směrem, asi bych se začal smát. O takové době na Zemi nás krátce učili ve škole, ale nevzpomenu si.
„Hej, ty!“ volá mladík docela silným hlasem a ukazuje na mě. „Pojď sem.“ Vrhám po Deonteovi vážný pohled, veškerý smích mě přechází a zasekávám sekyru hluboko do dřeva.
Přicházím až k němu s pohledem zarytým hluboko v zemi.
„Postav se,“ nařizuje. S trochou nedůvěry se zvedám a pohlížím mu zpříma do očí. On hrabe v kapse a snaží se v ní něco najít. Pak vytahuje jeden stříbrňák a hází ho kousek ode mě. Takové triky ale už znám. Čeká, že po něm skočím jako slepice po flusu, já se ovšem ani nehnu. „Ukaž ruce!“ Obracím k němu dlaně a on očima spočívá na mých zakrvácených rukách. Na tváři se mu objevuje lehký úsměv. Jenom koutkem mysli vnímám jeho osobního strážce, který je připravený se na mě vrhnout kdykoli, kdy dá kluk rozkaz, nebo se jim bude zdát, že se chystám k něčemu nebezpečnému. „Seber to.“ Beze slov se ohýbám a beru minci do ruky tak, abych ji nezašpinil krví. Tenhle trik je taky starý.
„Pane?“ podávám mu ji, on si ode mě minci bere a znovu ji zahazuje. Zatínám zuby a znovu mu ji podávám bez jediné skvrny. On minci ale opět zahazuje a mě dochází, že začíná být naštvaný. Když se pro minci ohýbám, bloudím pohledem k Deontovi a on smutně kroutí hlavou.
Má pravdu. Nesmím ho naštvat, mohlo by to dopadnout hůř, než když mu ji dám špinavou.
Znovu minci mladíkovi podávám, tentokrát špinavou od krve. Začíná se spokojeně usmívat a já znovu musím přemýšlet nad tím, jak jsme si s lidmi ze Země podobní a zároveň tak rozdílní.
„Ušpinil si ji,“ říká medovým hlasem a v očích se mu začíná zákeřně blýskat.
„Omlouvám se.“ Z kočáru vyskakuje jeho osobní stráž, povaluje mě tváří k zemi a přetahuje mě něčím dřevěným přes záda. První rána je vždycky ta nejhorší, takže se mi zatemňuje před očima, ale při dalších už jsem schopný trochu vnímat. A všímám si i špinavé mince, která padá ho hlíny. Schválně začínám házet rukama, abych na ni naházel nějakou zeminu a jehličí a schoval ji tak.
Když mi věnuje třináctou ránu, nechávají mě ležet a se smíchem naskakují do kočáru a ujíždí. Deonte je u mě v okamžiku, kdy jsou pryč, a pomáhá mi na nohy. Já se šklebím bolestí, protože mám pocit, že mi na záda nasypaly rozžhavené uhlíky. Všechno pálí a bodá, ale žiju. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.
Deonte mě odvádí k malému potoku, který protéká lesem. Tam mi sundává košili a já se namáčím do studené vody. Všímám si, že košile je zezadu roztrhaná a nasáklá krví. Hůl to asi nebyla.
„Promiň,“ špitá Deonte, když mi omývá krev z ran.
„Za co?“
„Jenom jsem se díval…“
„Kdyby ses mi pokusil pomoct, zabili by tě,“ přerušuju ho.
„Třeba ne.“ Já na projev jiného názoru jenom kroutím hlavou, ale do krku mi vjíždí ostrá bolest. Vždycky mi vtloukali do hlavy, že když budu svědkem něčeho takového, mám jenom zatnout zuby a přemoct touho po pomáhání. Špatně pak dopadají oba.
„A třeba jo. Co by pak dělaly tvoje děti?“ Já jsem jediné dítě v domě, ehm… v té naší chatrči, které není Deonteovo.
„Jednou to stejně přijde. Já ani tvůj otec tu nebudeme věčně, Joelli. Pak to bude na tobě a Mychelovi.“
„Pokud se nějakého pak dožiju,“ křením se.
„Takhle nemluv.“ Konec pauzy označují dvě rány gongu za sebou a do deseti minut se znovu pracuje. Tentokrát ale ne každý za sebe, ale všichni dělají na jednom stromě. Tímhle tempem zvládáme patnáct stromů rozsekat na malá polena a dalších pět začít. Fungují tu tři skupiny po dvaceti mužích, takže to je dost slušné skóre. Já sedím na kmeni a sekám vsedě polena na třísky. Ty se jim budou taky hodit.