snílci 16

Běžela po spálené zemi, na které ještě oranžově zářily uhlíky. Její nohy se jí však vůbec nedotýkaly, i když to tak možná vypadalo. Vznášely se nad ní a její tělo zbavily zemské přitažlivosti, nesly je blíž k nočnímu nebi.
Azurový drak zakroužil kolem ní. Jeho křídla měla takovou sílu, že by jí klidně jedním máchnutím posadil zpátky na zem. Místo toho ji však nabral na záda.
„Já už vím, kde je…“ chrlila ze sebe.
„Já taky,“ řekl jí beze slov. Bylo to tak zvláštní mluvit s ním takhle. Jeho obličej byl plně soustředěný na let a nedával znát, že by právě s někým komunikoval. Přesto cítila tu jeho jistotu, že ví o tom chrámu.
„Nebe je však plné draků,“ dodal. „Podívej se, že neuvidíš ani hvězdičku. Bude těžké se tam dostat.“
Ve spirálách stoupal nesmírnou rychlostí vzhůru. Azurová křídla roztažená do šíře. Prorazil černou hradbu a v lesku jeho peří se konečně odrážel sluneční svit.
Zesílil, to teď poznala. Vypadalo to, jako by si už konečně uvědomil svou moc. Mohl se stát neporazitelným, ale to ještě neznamenalo zvítězit. Smrt však nad ním visela jako Damoklův meč. A ta vlákna, na kterých držela, se mohla kdykoliv přetrhnout.
Na okamžik se zastavil. Jako by chtěl, aby ho všichni jeho protivníci jasně viděli. Nedělal nic, jen tam tak levitoval ve vzduchu. Ukazoval tím tu svojí nesmírnou sílu. To, že se jich vůbec nebojí, je muselo zneklidnit. Byli jako paralyzovaní a nebo možná jen čekali, co předvede.
Tma kolem zhoustla a ta chvíle se táhla do nekonečna.
„Pevně se drž!“ řekl jí rázně.
Pak napřáhl křídly a máchl jimi tak rychle, že všechen ten zářivý lesk se z nich rozletěl jako paprsky ze slunce. Každá ta malá hvězdička prosvětlovala na své cestě temnotu. Zespoda se ozýval řev. Naháněl takovou hrůzu, že by se asi nikdo neodvážil přiblížit ani o krok. A musel odolávat nutkání dát se na úprk.
Každé z těch tisíců malých světýlek prošlo dračími šupinami a skrz na skrz proniklo jejich těly. Bylo to jako čmárat mizíkem po perokresbě. Nezbylo nic než prázdno.
„A letíme,“ zvolal Tom. „Hahahááá.“ Ten jeho tón byl až příliš veselý, jako by si to všechno vlastně užíval.
Palác se zdál být blízko, ale přesto se cesta k němu strašlivě protáhla, jakoby snad několikrát prolétli naprázdno v kruhu, protože někdo tam se potřeboval připravit na jejich návštěvu. Jenže chlapec-drak o tom nechtěl ani slyšet. Stále trval na svém, že palác nikdy blízko nebyl. To jen to Janě tak připadalo, protože ve strachu si vůbec neuvědomila, jak daleko vlastně utíká.
„Co když nás uvidí?“ obávala se mladá slečna.
„Jestli o nás ještě neví,“ pousmál se neslyšeně drak, ale ona před očima měla smějícího se Toma. Tak vážná situace a on se nepřátelům smál. „Budou si nejspíš myslet, že z nebe padá hvězda. Pak by mě zajímalo, co si budou přát.“
Slétli pod hladinu korun stromů. Byla tu mnohem větší tma, než tam nahoře, ale oči si pomalu zvykaly.
„Bojíš se?“ zašeptal Tom, který už měl zase tělo chlapce.
„Jo,“ přiznala se Jana. „A ty?“
„Jsem spíš zvědavej, co nás tam čeká. To je to, proč…“ jeho řeč zastavil podivný zvuk přicházející z temnoty lesa. Někdo se ukrýval ve stínech.
„Pššt,“ zacpal Tom dívce pusu. Jinak by se její strach dostal ven v podobě bojácného výkřiku.
Stíny je přikryly. Neznámý na tom teď byl úplně stejně jako oni, jen s malou výhodou, že znal jejich totožnost. Možná se ale mýlili, protože přicházel k nim, jako by ani netušil, že tam někdo cizí je. Snad uvěřil, že všechny ty zvuky má na svědomí nějaké malé zvířátko, které nejspíš zalezlo někam pod zem.
Nevědomky se krůček po krůčku přibližoval přímo jim pod ruku. Budou pak moct využít moment překvapení a zamordují ho, aniž by stačil vydat jedinou hlásku.
„Tome,“ zašeptal však neznámý do tmy. Věděl o nich. „Jano?“
Už už mu chlapec málem odpověděl, čímž by prozradil jejich úkryt, ale dívka ho včas zastavila. „Nikdy nevíš, co se tu může stát. Nejsme pány svých snů,“ říkala mu v duchu. Snad jí teď slyšel, když neměl dračí tělo.
Neznámý nebyl jeden, ale dva. Možná i víc, ale ti dva se plazili houštím kolem nich, že vypadali jak obyčejně stíny. Znovu se však od nich ozývalo velmi tlumené volání. „To jsem já,“ řekl pak neznámý. „Seluna.“
„Kde ses tady sakra vzal?“ ozvalo se z tmy za jeho hlavou.
„A kdo je ten druhý?“ přidal se dívčí hlásek.

Snílek neřekl nic, ale oba dva se připlazili k nim, aspoň se jim zdálo, že oba dva. Nepostřehli totiž vůbec, že druhý stín se vypařil.
„Je to moc silný muž,“ šeptal Seluna. „Moc!“
Tom se naklonil, aby si ho prohlédl, ale právě teď zjistil, že tam není. Otočil se zpátky, aby se o své překvapení podělil s oběma kamarády, ale stín byl už mezi nimi.
„Ty a Simona nejste jediní mocní lidé v tomhle světě,“ vysvětlil mu Seluna. „Je jich moc a někteří stojí na naší straně. A většina těch ostatních o své síle neví. Stejně jako Simona.“
„Stejně jako já,“ mumlal chlapec.
„Není čas,“ vyrušil je neznámý chlapec. „Noc je naším přítelem. Jmenuji se Hiro a provedu vás stíny.“
„Ty půjdeš s námi?“ obrátil se Tom na Selunu.
„Jistěže,“ řekl rozhodně snílek. „Tam za obzorem zuří válka. A já na ní nesu svou vinu.“

Proplétali se kolem větviček a keříků, jako by byli malými zvířátky, která se v lese narodila. Hiro vedl jejich kroky tak, aby je neslyšelo ani ucho netopýra, kdyby náhodou prolétl kolem.
Palác byl tak nádherný. Jenže v té jeho nádheře byl největší problém. Celý byl osvětlen oslnivými světly, která neposkytovala ani kousek stínu.
„Není moc velká šance, že bychom se tam dostali nepozorovaně,“ přemýšlel Hiro. „Budeme muset rychle, ačkoliv nikdo z nás ten palác nezná…“ možná by byl pokračoval dál, kdyby ho Tom, který ho vlastně ani nezačal poslouchat, nepřerušil.
„Já to tam znám,“ řekl jakoby ze snu. Zvláštní formulace, když už v jednom snu byli. Teoreticky vzato je tenhle jev nekonečný. Ale nikdy vám nikdo nedosvědčí, že snil ve snu.
Všichni se na něj překvapeně podívali.
„Kreslili jsme to kdysi spolu…“
„Povídej, znáš tedy cestu k ní,“ pobouzeli ho.
„Pojďte za mnou,“ řekl jen a jeho oči nepřestávaly být překryty zvláštním závojem utkaným ze vzpomínek.
Vyrazil kupředu a ostatní se rozeběhli za ním. Od teď už nebylo cesty zpět, a už vůbec nebylo čas na nějaké váhání a rozmýšlení. Byl to zvláštní pocit vidět, jak někdo zhmotnil vaši fantazii. Nebylo to jako obyčejný sen, tohle bylo něco mnohem silnějšího.
„Teď skočte!“ volal. „Pořádně!“ A oni ho slepě následovali, až poté viděli neskutečnou hloubku pod sebou, která by pojala nejméně dva výškové paneláky na sobě. Dopadli na úzký pás trávníku. Na obavy teď nebyl čas, Tom běžel po ochozu, který lemoval palác. Skrz obrovské skleněné tabule, které tvořily celou stěnu paláce, bylo vidět dovnitř. Ale nikdo tam nebyl. Celý palác byl prázdný, stejně jako její srdce. Krása, která nemá pro koho být postrádá smysl a pomalu vadne. Smutná skutečnost.
Ačkoliv prázdný vypadal, všem bylo jasné, že to tak doopravdy není.
„Vypadá to jako past,“ poznamenal Hiro. „Moc zvláštní. Měli bychom se rozdělit.“
Pak jedním mohutným skokem vyskočil na cihlovou zídku, která celý ochoz lemovala, znovu se odrazil a zmizel jim z pohledu. Přehoupli se přes okraj a viděli ho, jak padá dolů. Pořád pod ním bylo strašně moc prostoru, takže spadnout na zem by mu trvalo několik vteřin, a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl někde schovaný padák.
Konečky prstů se chytl okraje podivného schodiště, které asi vedlo až dolů. Chvíli se tak pohupoval. Mohl se vytáhnout a dál seběhnout schod po schodu, ale on se místo toho znovu pustil. Co pustil, on se rukama snad odrazil do dálky. Připomínal opici, která se však na rozdíl od něj v korunách stromů narodila.
„Pospěšme,“ zavelel Seluna, ale jeho hlas byl až příliš nesmělý.
„Jo,“ souhlasil Tom a odtrhnul své oči od Hira.
Ochoz ještě kousek pokračoval a pak se snižoval o metr níž, což bylo vyrovnáno několika schody. Po několika dalších metrech, se celý ochoz stáčel do schodiště a klesal dolů.
„Je to ono,“ povzdechl si Tom.
„Tak nám řekni, kde je obývák nebo něco podobnýho,“ obrátil se na něj Seluna.
„To myslíš tu místnost s velkým gaučem a televizí?“ opáčil chlapec.
„Jo to bude asi obývák,“ řekla rázně Jana. Skoro se až zdálo, že je na Toma naštvaná.
Tom se zarazil: „Takové místo tady není. A vlastně je jich tu víc…“
„Jak to myslíš?“ zajímala se Jana.
„Nevím, kde může být,“ odpověděl jen. „Ale támhle podél schodiště by měly růst žluté tulipány.“ Vyskočil na zeď a vytáhl se nahoru. Ten pohled mu pohladil srdce. Ať se Simona tvářila jakkoli, nikdy na Toma nezapomněla. Mohla si to třeba i myslet, ale tohle tady všude kolem byl její sen. To ona zbudovala palác, uprostřed lesa, který vypadal jako deštný prales.

„Žluté tulipány, přesně takové, jaký jsem ti tenkrát dal. Krásné vzpomínky bolí nejvíc. Ty na tebe mě drtí ten maličký kousek v hrudi skoro všecky. Myslel jsem, že jsou všechny dávno pryč. A přece zůstávají tvou největší zbraní. Můžu chtít sebevíc, ale nemůžu zapomenout. Jsou to jako železná pouta, jejichž řetěz sám nepřetrhnu. Těžká koule u nohy, která mě nenechá utéct dostatečně daleko, abys mě nenašla, když budeš chtít. A pak, nedovedu se před tebou ubránit,“ přemýšlel Tom.

„Pojď!“ naléhala na něj Jana, protože jenom tušila, proč se tak dívá na ty tulipány. Viděla jeho oči a to jí stačilo. Chápala už dávno, že v tomhle boji nemá pražádnou moc, ale přesto se její srdce uvnitř vzpíralo a teď už bylo tak zesláblé, že sotva bilo.
„Musíme se rozdělit,“ řekl a připadal jí jako omámen. Myslela, že to celé skončí jinak. I proti osudu se totiž dalo bojovat lépe, než proti lásce.
„Najdu ji,“ řekl rozhodně a vy zatím zdržte ostatní, co jsou tu, aby se do toho nepletli. Srdce se mu celé podivně rozklepalo, když pomyslel na to, že jí uvidí, že bude konečně konec. Přesto nechápal, jak jenom to, že ji najde, může ukončit všechnu tu zkázu snů. Věřil však, že se tomu tak stane.