snílci 15

Už je dost pozdě a Jana pořád nikde. Kde asi je? Mohl klidně zůstat u Honzy o něco déle a vysvětlit jeho mámě své plány. Honza se tvářil dost skepticky, takže jí nemůže přesvědčit, pokud nebude na první poslech souhlasit.
Otevřou se dveře a proužek světla projede pokojem, než zase zmizí a na okamžik se vrátí tma. Jana rozsvítí světlo a Tom stále spí. Vypadá to, jako by byl skoro mrtvý. Třeba jeho duše zůstala navždy v tom druhém světě a on už se nevrátí, třeba tohle je ta smrt.
Na stole zapálí vonnou svíčku, sedne si k němu na postel a obejme ho. „Tome,“ vzdychne hlasitě. „Co se to jen sakra stalo? Připadá mi to, jako kdybychom byly postavy něčího románu. Všechno k sobě strašně moc pasuje. Proč zrovna já a Simona? Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak by byla větší šance…“ mluví už beze slov, ale Tom cítí, že se trápí.
Netrvá dlouho a už mu oddychuje na rameni. Ve tváři jí přesto zůstává smutek. Kde teď asi je? Měl by jít za ní, ale nejde to. Všechno je stejně zbytečné. Jenom by tam umřel. Brejloun je silnější a Simonu takhle nikdy nenajde.
„Azataki, že plní přání?“ přemýšlí Tom. „Ti ostatní draci jsou stejně silnější, ale kdybych si měl jednu věc přát, tak…“ pohlédne na Janinu bezbrannou tvář. „…Aby se zítra ráno všichni vzbudili.“
Její ruka na jeho hrudi ho tíží stále víc, jako by prosila o pomoc. Možná by měl zavřít oči a rozběhnout se za ní, ale je tak slabý proti tomu všemu. Překonal svůj strach, ale nic to nezměnilo. Chytl Simonu za zápěstí, ale ruka se mu rozklepala, když tu její chtěl dát stranou.
„Draci, draci…“ honilo se mu hlavou. „Zamoří celý svět. Ne, já nemůžu,“ křičel, když ucítil tlak na zádech. Azatakiho křídla se drala ven.

Janina ruka se náhle stáhla sama. Zvedla hlavu, probudila se. Ten Tomův křik jí vzbudil. Podívala se na něj a políbila ho na čelo. Ta pusa ho měla ochránit, připomínala mu, že v něj někdo věří, dávala mu sílu.
Odešla z pokoje. Mohl teď zmizet, utéct, ale proč vlastně? Člověk totiž sám před sebou neuteče. To všechno, co se dělo pod jeho víčky, když zavřel oči, byl jen on sám. Nejspíš. Ti draci, brejloun, všechna ta fantasmagorie. Ale copak už zapomněl na to, jak Jana málem zemřela? Snažil se jenom obelhat sám sebe. Byl teď jako ona, když předstírala, že se nic neděje.
Vrátila se zpátky do postele a znovu se k němu přitiskla. Usnula, ale on nepřestával přemýšlet, co vlastně bude, až zítra vyjde slunce nad obzor.
Neklidně sebou házela ze strany na stranu. Chytla ho za ruku. Pevným stiskem, který jako by znovu volal o pomoc. Drak v jeho srdci mu nedovolil odejít. Viděl stále tu její ruku, která se natahovala, aby jí chytil, ale byla moc daleko.
Běžel do kopce po cestičce uprostřed smrkového lesa. Na temné obloze nebyli vidět, ale věděl, že tam jsou a letí za ním. Nohy mu těžkly, dech docházel. A kopec byl tak strašně prudký a nekonečně dlouhý, jako by se s každým Tomovým ohlédnutím na nebe znovu prodloužil.
Myslel jenom na to, že se tam dostane a všechno ostatní pustil z hlavy. Blížil se a chladný závan ho udeřil do tváře. Stanul na okraji propasti, na jejíž dno ani neviděl. Jako by i samotná nebesa byla tam v té tmě pod ním. A kdo ví, před čím ještě ho chladný vítr varoval.
Jana byla tam, řítila se dolů, jestli nějaké dole vůbec bylo. Prosmýknul se kolem mraků a hnal se za ní. Aerodynamické dračí tělo mu dávalo naději, že ji dostihne. Přepadl ho pocit, že přesně takhle vypadá smrt. Prázdno, černé nic. Úplně stejné jako tam dole.
Už žádné štěstí, barvy zůstaly v nedohlednu nahoře. Jenom malý lampiónek by mu tam možná plápolal, aby mu nebylo tak smutno. Dokud by nezhasl, když by nový už nikdo nezapálil. Nebál se ani tolik o sebe, jako o Janu. Ten strach mu dal sílu. Najednou se rozplynul a nebyl už drakem, ani člověkem. Byl jenom duší v podobě veškeré okolní temnoty.
Teď jí dostihl, protože ji celou obklopoval. Zastavil její pád, že se pomalu vznášela. Takovou měl moc. Letěla vzhůru a on opustil tmu a nabral jí na záda. Držela se jeho peří a on jí nesl do bezpečí. Chtěl jí ukázat ty nejnádhernější kraje, jaké jen můžou existovat.
Hvězdy nahoře na obloze, jako by mu ukazovaly směr. Věřil jim, ony by ho nezradily. Na draky, kteří ho pronásledovali, však dočista zapomněl. Ten pocit blízkosti, když Jana objímala jeho hřbet, mu zacpal uši a přes oči uvázal šátek.
Zpoza majestátních hor vyloupl se náhle měsíc. Byl dnes tak velký, jako ještě nikdy před tím a jeho namodralé světlo dopadalo na travnatý palouček. Snesl se do té měkké peřiny. Leželi s Janou vedle sebe a koukali nahoru.
Tom pohlédl na kamarádku. Bílé světlo se v lesku jejích očí stávalo ještě krásnějším. Věděla, že se na ni dívá, ale neotočila se na něj. Nemohl však od ní odlepit oči, co čekal, že se stane?
Usmála se, jen malinko. „Co je?“ obrátila se k němu.
„Nic,“ ušklíbl se.
„Jo nic,“ povalila ho na zem. Čekala, co udělá. Jenže on se nehýbal a jeho oči byly jako v tranzu.
„Tomééé,“ vyděsila se.
„Pozor!!!“ zalehl jí. Koutkem oka viděla plameny všude kolem. Nepřipadaly jí jako normální oheň, byly živé a hledali něco, jak lovečtí psi kořist.
„Co se ti stalo, Tome?“ ptala se ho v duchu.
„Utíkej!“ popadl jí kolem boku a utíkal s ní do lesa.
Byla tu tma, jen oranžové světlo plamenů probleskovalo z palouku. Nemělo cenu utíkat, stejně nebylo kam, protože když by vystrčili nohu z lesa, z oblohy by je bylo hned vidět. Možná proto ten oheň, aby je bylo vidět, ale proč je nezabili hned?
Vyvrácený pařez působil sice strašidelně, ale úkryt to byl dobrý. Zalezli pod něj a nějakou dobu tam v přítmí vyčkávali.
„Nedovolím, aby se ti něco stalo,“ zašeptal jí do ucha Tom. „Už ne!“
„Ne,“ řekla jen a sevřela ho v pevném objetí.
Odtáhl jí. „Uteč, jak jen to bude možné,“ řekl. „Musíš se vzbudit, to je jediná záchrana.“
Držela jeho ruku a nechtěla pustit. Vytrhnul se. „Ráno si o tom promluvíme, že prej jsem blázen,“ usmál se trpce. Pak vyběhl a za stíny stromů ho pohltily mlsné plameny.
„Tome…“ brečela. A když konečně otevřela oči, zdálo se jí, že plameny se zmenšily. Možná to dokázal a nebo jim šlo jen o něj a už ho dostali. Neslyšela nic, jen praskání ohně. Na nebe vidět nebylo.
Zdálo se jí, že se rozednívá. Možná to byla jen její touha probudit se. Vystrčila hlavu z úkrytu a rozhlédla se kolem. Ne, byla pořád noc.
„Au!“ sykla a podrbala se na hlavě. Její ruku zachvátily plameny. S panikou vyběhla ven. Hlava jí hořela. Skočila na zem a snažila se oheň uhasit. Vlasy už byly nenávratně pryč, s nimi naštěstí odešel i oheň. Její ruky se však nechtěl vzdát. Byl jako živý. Mlsná jazyk, který se sápal pořád dál. Mlátila s ní o zem, ale on se nepustil.
Švihla s ním vzduchem, ale pořád se držel. Najednou se na druhé straně lesa vzedmul obrovský vítr a prosvištěl až k nim. Byl tak silný, že se plamínek na její ruce sotva držel, ale přesto její vlasy jenom jemně pohladil.
Oheň se odlepil z její ruky a letěl vzduchem, až se roztříštil o strom. Byl skutečně jako živý.
„Utíkej,“ jako by slyšela vítr. Dala se do běhu a oheň za ní. Vichr mu však nedovolil jít dál.
Běžela pryč. Za okamžik byla z lesa venku. Teď jí to nedocházelo, ale nikde žádný oheň, ani draci. Stejně se nemohla zastavit. Do kopce se zvedal další les. Běžela po úpatí, až stanula na vrcholu. Z lesa za roklí, vykukovala prohýbaná střecha nějakého paláce. Jevila se jako bílá, ale ve skutečnosti v sobě měla ještě nádech zelené a modré.
Obrátila svůj pohled na protější stranu. Ohořelé pahýly stromů se tyčily do výšky jako mramorové sloupy, památníky padlých. Stejně černá byla i zem, ze které rostly. Jen poslední osamělé plamínky se tam uprostřed toho všeho mihotaly a ukazovaly, kdo za tu spoušť může.
Ten chrám. Jak to, že k němu se oheň ani nepřiblížil? Vlastně to do sebe všechno zapadalo. Proto tady bylo tolik těch draků. To Ona jim vládla. Jenže, kde byl teď Tom, jestli vůbec ještě žil?
Rozběhla se zpátky, ale vítr jí nechtěl pustit. Celá se rozklepala, když obalil její tělo chladem. Nemohla utíkat, každý krok jí dělal problémy. Nevzdala se a zápasila s ním. Celá ta chvíle se táhla do věčnosti. Jenže on, musel být krutý, pokud ji chtěl chránit.

Chtěla se posadit, ale peřina, pod kterou ležela, nešla zvednout. Koukla doprava, Tom na ní ležel. Jeho trhané pohyby dávaly tušit, že ještě žije.
Měla teď dvě možnosti: vzbudit ho a tak možná pro dnešek zachránit, nebo vrátit se k němu, protože v tom paláci byla záchrana – Simona. Někdo třetí, jako by jí v tom ujišťoval. Možná ho Ona sama chtěla zase vidět.
Položila ruku na Tomovo rameno. Za okamžik se jí vysmekl.
„Když tě vzbudím, tak se nic nezmění,“ zašeptala. „Tohle je tvoje šance, jak změnit osud, jestli nějaký existuje. Ale ten pocit, že tu je a já, ať zvolím jakkoli, ti nemůžu pomoct, mě stahuje hruď a drtí srdce.“
Opustila ho. Byl jen jediný způsob, jak teď usnout. Proběhla chodbou, snažila se nedupat, ale to se jí moc nedařilo. Dveře v koupelně za sebou zavřela, kdyby rodiče třeba vstali. Měli by jen zbytečné zvídavé otázky.
Malá dřevěná skříňka skrývala mnoho všemožných prášků, několik obvazů a náplastí. Ale tu malou krabičku s nápisem Ro-i-nol nemohla najít. A přitom tu vždycky byla. Jednou potřebuje prášek na spaní a on zrovna není. Nějaké léky by mohly být ještě dole v lednici. Seběhla po schodech, ale ani tam nebyla úspěšná.
Vracela se zpátky do pokoje. Je nemožné, aby v tomhle stavu usnula. V duchu se Tomovi omlouvala, protože možná už byl u cíle, ale co když naopak měl každým okamžikem zemřít???
Skočila na postel a zalomcovala s ním. Nic. Podruhé. Spal až moc tvrdě. Sevřela pěsti a bušila do něj. Nepomohlo to. Vlepila mu facku, další a další. Tváře mu zrudly.
„Promiň,“ přitiskla se mu k hrudi a na okamžik se rozbrečela.

Jako by jí někdo celou dobu zpoza okna pozoroval a právě teď se rozhodl vystřelit. Ta kulka prolétla její hlavou a zanechala tam nápad. Vystřelila stejně rychle jako ta kulka z hlavně neznámého.
Rodiče v ložnici spali. Nejspíš se jim nezdálo nic pěkného. Otec hlasitě chrápal. To proto nebyly prášky v lékárničce. Máma by jinak neusnula. Nechala je ležet na nočním stolku. Bude se divit, proč je Jana vzala, ale to je jedno.
Už po cestě do sebe dva kopla. Třetí přidala, když ulehla vedle Toma. Svět přestal tížit. Pevně se chytla jeho paže, aby mu ve snech byla co nejblíž.