snílci 14

„Tome?“ podivila se a on se jí složil v náručí, neudržela ho a on se sesunul na podlahu. „Co se to jen stalo?“ ptala se, když koukala na šrámy po jeho těle. „Musíš si lehnout,“ uložila ho do své postele.

Bylo už ráno, za hodinu a něco by stejně musela vstávat, nemělo cenu jít si lehnout, stejně by už neusnula. Co se mu to jenom stalo? On se tak snaží, je jen otázkou času, kdy na to přijde. To se nesmí stát. Kvůli takovej pitomosti. Kvůli jedný blbce. Musí být způsob, jak ho zachránit.
Z nástěnky nad pracovním stolem sebrala novinový výstřižek. Sedla si na židli a začetla se. Pokolikáté už? „Náměsíční se po nocích scházejí,“ zněl titulek. „Co se to děje, Tome?“ ptala se sama sebe koukajíc na fotku u článku. Byl na ní i Tom, uprostřed skupinky ostatních. Tak ráda by se ho na to zeptala, ale nemohla.
Zastrčila ústřižek do šuplíku a odešla do koupelny. Vlezla do sprchového kouta. Ani studený proud vody ji však nedokázal probudit. Co je správné, neměla bych spíš bojovat společně s ním? Tak se přece nedá vyhrát! I on sám už ví, že každou noc začíná od začátku. Snový svět je každou noc jiný. Vyhrát takhle je skoro nemožné. Ale všechno jde!

Otevřel oči, bylo nádherné ráno. Za oknem svítilo sluníčko a na nebi nebyl jediný mráček. Byl u Jany v pokoji, poznal ho. Nějak se ale nemohl rozvzpomenout, jak se sem dostal. Pamatoval si jenom na souboj s červeným drakem, a jak ho pak pronásledovali.
Slyšel sprchu. To znamenalo, že Jana tu nejspíš ještě byla. Potřeboval si s ní promluvit, ale teď na to nebyla ta správná chvíle. Navíc potřeboval zjistit něco víc o Azatakim, a proto musel zpátky k Honzovi. Ničemu neuškodí, když si Jana bude myslet, že ještě spí.
Dveře klaply, Jana vešla do pokoje. Zavřel oči a uvolnil se.
Otevřela skříň. Nejspíš tam teď stála jenom ve spodním prádle. Co kdyby se jenom kouknul, aspoň na okamžik. Kvůli takové blbosti dát všanc celý plán, co když ho zahlédne?! Snažil se, ale některým věcem zkrátka člověk nedokáže odolat.
Pootevřel levé oko. Jenom maličko, že sotva něco viděl. To něco byly modré tanga. „Sakra, sakra, sakra, co jsem to jenom udělal?“ huboval sám sebe. „Za prvé jsem se málem prozradil a za druhé se chovám jako šmírák…“

Znovu otevřela ten šuplík, vzala si tašku a odešla. Nevšimla si ho. Pro jistotu ještě chvíli dělal, že spí. Co kdyby třeba něco zapomněla a vrátila se.
Pak konečně vylezl z postele. Byl čas jít za Honzou. Azataki, všichni ti Znalí a jejich schopnosti. Oni by přece mohli sny zachránit. Neříkal jeden z nich, že dokáže někomu poslat třeba společnou vzpomínku? Kdyby to udělal, tak by se přece všechno mohlo napravit.
Otevřel okno a spustil se na římsu pod ním. „V kolik jen Janě končí škola?“ problesklo mu hlavou. „Budu muset spěchat.“
Opustil ulici v americkém stylu, plnou rodinných domků se zahradou. Zabralo mu však ještě další půl hodiny, než se dostal až k Honzovi. Zazvonil. Možná byla doma i jeho máma, ale to už teď bylo jedno.
Otevřely se dveře a z nich koukal Honza sám.
„Čau,“ řekl Tom. „Sorry, že jsem včera tak zdrhnul, ale…“
„Když ti řeknou, že umřeš, tak se ani nedivim. Co potřebuješ?“
„Měl bych ti to spíš ukázat, ale to musíme k vám na půdu.“
„Tak prosím, pane,“ pokyne mu Honza.

Vystoupají po schodech a Tom zamíří rovnou ke skříni.
„Promiň, že jsem tady šmejdil, ale znáš to, jak v pohádkách jsou čarovný skříně…zkrátka jsem jenom doufal, že třeba…“
„V poho,“ přeruší ho Honza. „Cos teda našel.“
„Co je to za draka?“ otevře chlapec skříň.
„Drak, co by.“
„Tak proč mám úplně stejnýho draka na krku jako přívěšek?!“ rozčílí se Tom a rozepíná mikinu. „Co?“ zděsí se, když ho nikde na hrudi nevidí. „Kde je, doprdele?“
„Ty si měl úplně stejnýho draka…“ zamýšlí se Honza.
„Jo měl!“
„Tak to je pěkně v hajzlu, jestlis ho ztratil.“
„Co je zač?“
„Není jen jeden, je jich víc…a teď nejspíš zemře a pokud přežije, tak to bude možná ještě horší.“
„Proč?“
„Co o něm víš, kdes ho vzal ty?“
„Dostal jsem ho od mamky,“ znejistí Tom. „Plní přání.“
„To on byl nejspíš naše záchrana. A teď? Nemáme už nic!“
„Máme, já mam plán,“ uklidňuje chlapec situaci. „Když jsem šel sem za tebou, tak mě to napadlo. Ty lidi, co si mi představil. Každý má nějakou schopnost a podle mě, kdyby se některé použily na Símu, všechno by se dalo napravit.“
„Možná,“ vzdychne Honza. „Počkáme na mámu.“
„Nemůžu čekat,“ nesouhlasí Tom. „Musím zpátky. Jana nesmí vědět, že jsem tady byl. Prosím neřikej jí to!“
„Ty u ní spíš?“
„Jo. A musím zjistit, proč se teď chová tak divně.“
„Nic jí neřeknu,“ slibuje Honza.

Odchází a ve dveřích se Tom potká s Honzovou mámou. Jejich pohledy narazí do sebe, že to skoro bouchne. Oba dva vidí budoucnost a smrt a přitom doufají, že se jí dá vyhnout.
„Dobrý den,“ pozdraví Tom. Žena se zastaví a neříká nic, její pohled je najednou plný soucitu. Obejme ho a div, že ho neumačká.
„Musím. Já dokážu zachránit sny,“ honí se chlapci hlavou.

„Promiňte, ale musím běžet. Ale řekni jí o tom,“ otočí se k Honzovi.
„O čem,“ zajímá se hned žena. A Tom jenom doufá, že jí to syn všechno řekne. Vypadal dost pesimisticky.
(…)
Janě právě skončilo vyučování. „Tom bude ještě určitě spát,“ přemýšlí. „Co kdybych si promluvila s tou jeho Simonou. Třeba by souhlasila a všechno by se vyřešilo úplně jednoduše.“
Na tabuli v mezipatře se koukne na rozvrhy a vidí, že Simonina třída, právě taky skončila. „Měla by být na obědě. Musím jí odchytnout někde po cestě. Třeba to všechno pochopí, ale to stěží, když jí to budu vysvětlovat právě já…“
V jídelně bylo narváno. Spousta malých capartů, co se pošťuchují a křičí na všechny strany. Mezi nimi by ji nejspíš našla snadno, ale bylo tu také hodně starších studentů a ti malí spratci ji nenechali soustředit se.
Nemělo to cenu, čekat tady na ni. Naštěstí věděla, kde Síma bydlí. Znala tu cestu dobře. Nechtělo se jí tam, ale nebylo zbytí. Kdy tam vlastně šla naposledy?
Zahlcená myšlenkami a vzpomínkami, nevnímala kolemjdoucí ani samotnou cestu. „Určitě se se mnou nebude ani bavit. Třeba by tu šílenost pochopila, ale z mých úst to půjde asi hodně těžko.“
Nejspíš nevědomky pospíchala nebo se ta druhá naopak velmi loudala. Ať už to bylo jakkoli, potkali se ještě před jejím domem. Oblečena v černé působila už z dálky drsněji, než jaká skutečně byla. Těžké glády a maskáčová sukně to ještě umocňovaly.

„Simono,“ zavolala na ní Jana už z dálky, ale ona dělala, že ji neslyší. „Poslouchej,“ doběhla jí. „Je to fakt dost důležitý.“
„Co jako chceš?“ otočila se a oči měla plné lhostejnosti.
„Jde o Toma.“
„Jakýho?“ dělala Simona na oko, že neví, o koho jde.
„Však ty víš.“
„Tak ty s ním teďka jako chodíš jo, nebo co?“ zaútočí hned.
„On přece miluje tebe, sama to moc dobře víš.“
„Ale hodil by se spíš k tobě, magor,“ nepřestává být nepříjemná.
„Tak by ti teda nevadilo, vymazat si ho z hlavy?“
„Tam nikdy nebyl.“
„Já myslím doopravdy vymazat, že když mu pohlédneš do tváře, nevybaví se ti žádné vzpomínky a on bude jen cizím člověkem.“
„Co to meleš proboha, si jako mam nechat vymejt mozek nebo co?“
„Přesně tak,“ přikývne Jana. „Já vím, zní to šíleně,“ dodává hned.
„Jdi do prdele, krávo,“ přeruší ji Síma a nezaujatě odchází.
„Prosím,“ mumlá zdrcená Jana. „Ty nechápeš, že takhle umře?!“
„On se chce jako zabít nebo co?“ Simona jí slyšela.
„Ne, to ne,“ derou se Janě do očí slzy.
„Tak co jako?“ spálí její mlhavé argumenty na prach.
„Proč jsi tak zlá?“ ptá se Jana. „Obě víme, že taková nejsi.“
„Ty mě neznáš!“ křičí Simona. „A já tebe už vůbec ne!“