S odstínem medu

Začíná den a oni tě vítají,
tak upřímně na tebe koukají.
Dokážou se otázkou ptát,
ale nikdy neuměly lhát.
Jako diamanty se třpytily
a taky srdce do sítě chytily.

Neumějí jako ústa povídat,
však můžeš z nich odezírat.
Potom se tě zeptají:
„ Proč tyhle oči nic netají? “
Slzy jakoby chtěly odpovědět,
ale bez mrknutí zůstaly hledět.

A tak uviděl jsem smutek,
protože udělaly dobrý skutek.
Snažily se být hodné a milé,
tak strašně moc roztomilé.
Toho lidé rychle zneužili
a jen oči pro pláč zbyly.

Víčka se nad tím jen zavřely,
ale řasy stále slzely.
Nebylo to strachem, ale radostí,
protože tyhle světla odpouští.
Proč to tak je,
že i ten verný časem roztaje?

Tohle vážně nevím
a ani Vám to nepovím.
Vidím jen oči velký,
tak hluboký i tak mělký.
Nejsou ledové jako kostka ledu,
ale sladké s odstínem medu.