Clematis kapitola druhá

Loučení s …


10. Dubna kolem roku 1001

Následujícího rána, slunce vstávalo ve zlatých odstínech. Vzduch byl chladný a rosa na trávě odrážela paprsky slunce. Ranní světlo probouzelo přírodu a květy rozkvétali, a potok Ganos probublával do ticha. Koně následovaní zástupem lidí a elfů pochodovali křižujícími se stez-kami do hor. Clematis hleděla na potok, který býval pln ryb. „Odkud přitéká voda do tohoto potoka?“ Ptala se svého podkoního. „Z horských úbočích stékají potoky z ledovců a ty se pak spojí v Ganos.“ Odpověděl. „Tady si odpočineme!“ Poručil Helber a sesedal z koně.
„Jitřenko, kudy se máme vydat?“ Zeptala se Clematis ptáčka. Jitřenka vzlétla, dolétla k vyso-kému jehličnanu, který stál na rozcestí. Levá cesta vedla do Křiklavých skal a pravá do močálu Mrtvých. Jitřenka si právě sedla na větev, která trčela nad cestou k močálu. „Víš, kam ta cesta vede?“ Ptal se Elmer. Stál vedle Thedera s povytaženým obočím. „Raději bych šel přes hory Nářků než přes močál Mrtvých!“ Stěžoval si Helber. „Močál Mrtvých?“ Objevil se Aërod. „Nakonec to není zas tak špatná cesta.“ Poznamenal Helber když se podíval na Aëroda, který měl obavy v očích. Theder a Elmer se společně zasmáli. Na obloze se objevil orel, který přistál na Aërodově ruce. „Naberte vodu a zvedněte se, není moc času!“ Nakázal Rómedion. „Jak dlouho chceš čekat, kdy se prozradí! Dlouho se přetvařovat nebudeme Thedere, to od nás nečekej!“ Rozčiloval se Rómedion a odešel ke svému koni. „Jsme unavení, pane!“ Stěžovali si lidé, znaveni nepříjemným putováním.
„Myslím, že náš odpočinek se trochu protáhne.“ Poznamenal Clematisin podkoní Frol.
„Podívejte, ptáci odlétají z lesů!“ Poznamenal jeden sedlák. Z lesů se rojila hejna ptáků jako, velký černý mrak, poté se z vynořila snad veškerá zvěř. Tento pohled mrazil v zádech. „Pro-boha, co se děje?“ Tázal se sám sebe Theder. Koně začali řičet a stavět se na zadní, vojáci i sedláci, mistři různých oborů se snažili zvířata uklidnit. „Pane, koně i ostatní zvířata něco děsí, měli bychom odtud co nejrychleji odejít!“ Zoufal si kapitán Lutherio a čekal, co mu jeho pán odpoví. „Konec odpočinku!“ Přikázal Theder. Theder byl vrchní velitel vojska Skrytých Květů. Protože on a Rómedion byly jediní kdo měly zkušenosti s bojem, oni cvičili všechny členy vojska. „Proč se tolik bojíte toho močálu?“ Ptal se Frol. Frol, plavovlasý chlapec kte-rému bylo šestnáct let s očima zelenějšíma než nejšťavnatější tráva vůbec, jeho tváře měli barvu baldachýnu. Jediný syn sedláka Mandlovníka. „Močál není to, čeho se bojím, chlapče. Jsou tam bestie, které nemilosrdně zabijí i děti jako jsi ty. Raději, dobře služ své paní a teď
běž!“ Nařídil chlapci Theder. Frol jen sklonil hlavu a odešel ke své paní. „Neboj, nemyslel to tak. Má tě rád.“ Chlácholila chlapce Clematis. „Minotaurus, že?“ Ptal se Helber. „Přesně tak. Krvelačné bestie čekající na svou oběť. Kdysi se s nimi dalo vyjednávat, jenže král Thederionu si je znepřátelil! Každý kdo projde močálem bez jejich vědomí a svolení, zaplatí za svou opovážlivost životem! Toho se bojím!“ Rozhořčený Theder nasedl na neklidnou klisnu. „Kněžna je velmi neklidná.“ Konstatovala Annalia. „Jako většina zvířat tady, paní!“ Pravil Theder a pobídl Kněžnu. „Proč zrovna Kněžna otče? Je tolik různých jmen.“ Ptala, se Clema-tis, která teď jela vedle něj. „Protože se k ní hodí. Ráda se ukazuje, a vyžaduje neustálou péči a lásku. A jak si pojmenovala svého koně ty?“ Ptal se Theder. „Theder. Je hrdý, silný, mírný jako ty otče.“ Odpověděla na otcovu otázku a pohlédla na Elmera, který jel po Thederově levici. „Míli odtud je ten močál, pane! Ale abychom jím prošli bezpečně, potřebujeme prů-vodce, a pochybuji, že nějakej minotaur nás dobrovolně provede. Bude nás to stát životy! A kvůli čemu, smím-li se ptát?! Nějakýmu hloupímu holubu! “ Procedil Lutherio. „Lutherio, neříkáte mi nic nového. Až budu chtít slyšet nějaké fňukání, řeknu si své dceři!“ Usadil ho Theder. Jitřenka však tato slova hněvu zaslechla, a než se dotkla země, změnila se. S roztaže-nými křídly zařičela na Lutheriona a sklopila křídla. Toto vše ale vyrazilo dech Aërodovi. „Svatá matko!“ V úžasu hleděl na velikého ptáka, jemuž se jako zrcadlo třpytil chochol.
„Nemyslím, že je dobře, že viděl Jitřenku.“ Namítal Elmer s vážným důrazem v hlase, snažíc upozornit na obavy o Jitřenčin život. „O to mi jde, příteli. Potřebujeme, aby se prozradil. A co je lepší příležitost než jej načapat jak usiluje o život posvátného tvora, jež má v úctě tvůj i můj lid.“ Theder prozradil svůj plán Elmerovi s úsměvem. „Jitřenko, veď nás.“ Žádal Theder. A jeho žádost byla vyslyšena. Jitřenka, jedním máchnutím křídel vzlétla a vedla je dál. Celý den se plahočili, než se dostali k močálu Mrtvých. Zde se Jitřenka snesla na zem a zmenšila se zase v malého ptáčka. „Co nám tedy radíte?“ Ptal se Helber. „Vyčkávat, příteli. To jediné nám teď zbývá.“ Řekl Theder. Rómedion sesedl z koně a kráčel ke kůlu, na němž bylo zavěšeno několik lebek; lidských a faunských. „Co to je za lebky?“ Ptala se Clematis. „Jsou těch, jež vstoupili, nezvaní.“ Odpověděl jí. „Žádáme, abychom mohly projít vašim územím“ Křičel Rómedion do lesa kolem močálu. Stromy, keře i kapradiny, vysoká tráva se začali chvět. Z lesa se jako odpověď ozvalo silné, hlasité býčí bučení jako by těch býků bylo tisíce. Ten zvuk byl ohlušující. Z lesa se hnalo obrovské monstrum porostlé hustou srstí plnou dredů a s velkými zahnutými rohy a mohutným kruhem v nose. Monstrum se zastavilo u značky s lebkami a postavilo se na zadní a zabučel. „Jsem Jókl Strašlivý, co tu chcete?“ Ptal se Jókl.
„Rádi bychom prošli vaším územím s vaším svolením a doprovodem.“ Žádal Rómedion mi-notaura. „Žádáme pouze toto.“ Dodal a viděl že minotaur zvažuje jejich žádost. „Dobrá, ale
čím hodláte zaplatit.“ Ptal se Jókl aby zjistil, co mu nabídnou. Jitřenka se vznesla a přistála na rameni Rómediona. A pravila „Proveď nás a dobře se ti povede. Když nás provedeš řeknuti kde najdeš poklad velké ceny.“ Všichni žasli nad tím, že Jitřenka promluvila lidskou řečí.
„Dobrá, pojďte. Držte se spolu, jinak narazíte na nepřátelský pozdrav!“ Radil jim Jókl ve svém zájmu aby mu Jitřenka opravdu řekla kde je poklad. Prováděl celý zástup, umírající krajinou plné výparů z močálu, výpary byly odporné skoro nedýchatelné a mlha držící se u země způsobovala, že nešlo vidět na krok, kdyby nebylo Jókla. Šli po úzké cestičce, jež byla z obou stran obklopená močálem. Jitřenka se vznesla a přistála minotaurovi na rohu. Rozhlédla se, a uviděla blížící se, hory Nikoho, které byly zrádnější než cokoli jiného.
„Jak dlouho potrvá cesta, paní?“ Ptal se, Frol. „To nevím, cesta je však dlouhá a trnitá.“ Řekla Clematis. Už se setmělo, když došli na konec močálu. „Odtud je to ještě dva dny cesty, když je nás tolik bude to o den dva delší.“ Řekl Theder a dál se nervózně rozhlížel po okolí. Jak se tak koukal po krajině, která se zelenat už nemohla, vzpomněl si na Skryté Květy. Vesničku, která byla domovem všem členům jeho rodu. A doufal, že se jeho dům zachová i za časů jeho dcery a vnoučat. Zastesklo se mu po zeleni, po květech které kvetli na zahradách každého domu. Po šumící Vendelii, jež obtékala ostrůvek, na němž byla vesnice vybudována.
Došli k malému palouku, za ním se tyčil, vysoký listnatý les. „Rozbijte tábor, trochu se pro-spíme.“ Rozhodl Elmer. Lucernový zástup, se rozstoupil a ti co mohli, stavěli stany. Lucerny byly rozvěšeny; jedna lucerna před každý stan a jedna dovnitř stanu. Theder si do stanu zavo-lal Elmera, Helbera a Gelia s Lutherionem. „Dnes v noci si počkáme na našeho ptáčka, přátelé. Tak se připravte, tuhle šanci máme jen jednu, Aërod je chytrý. Elmere, ty budeš u koní, Helbere, ty budeš u stanu mé dcery. Gelio a Lutherio vy budete dohlížet, aby se nic nedostalo z tohoto palouku!“ Řekl Theder a krájel si krásně červené šťavnaté jablko, nožem se slonovinovou rukojetí. Nastala hluboká noc, všichni se už uchylují ke spánku. A Jitřenka sedí na bidýlku, před stanem Clematis, jako strážná sova Amary, před stanem svého pána. Thederovi pomocníci se dostavili na svá místa a čekali na svou příležitost. Po několika hodi-nách se ticho zdálo téměř nesnesitelné a ohlušující. „Hvězdy dnešní noci září tak jasně.“ Řekl si Helber když v úžasu hleděl na zářící hvězdnou oblohu. Vyčkávali ještě hodinu, v srdci jim však rostla netrpělivost a obavy z neúspěchu. Tu se ze svého stanu vyplížil Aërod v ruce měl pytel a nůž. Helber si toho všiml jako první. „Podívejme!“ Šeptal si pro sebe Helber a byl připraven k boji. Neohrabané kroky mladíka probudili i minotaura, ten však začal hlasitě funět, z nozder se mu valila pára. Jitřenka spala hlubokým spánkem, když se Aërod odhodlal, vytáhl nůž. Helber rychle vytasil meč a namířil jej na Aërodovo hrdlo. Polkl a pohlédl na osobu, jež drží meč, který spočívá na jeho hrdle. „ To bych rád věděl, čí byl tento plán?“ A tu se
Kolem Helbera shlukly Theder, Elmer s úsměvem na tváři.
„Kleknout!“ Nařizoval důrazně Helber. Aërod si tedy klekl, hleděl kolem, aby našel možné únikové cesty. Theder a Elmer zasunuli své zbraně do kožené pochvy a vítězoslavně se usmí-vali. „Nebo to můžeme vyřešit jako muži. Čestně.“ Dodal Helber a nabídl Aërodovi meč.
„Ano, můžete odejít jako muž nebo jako zbabělec. Co si zvolíte?“ řekl Theder. „Co vy na to Elmere?“ Zeptal se elfa. „Neměli bychom ztrácet čas zbytečnými slovy! Ale ať sám rozhodne o svém odchodu.“ Řekl Elmer. „Máš čas do kuropění! A chci odpověď!“ Nařídil Theder.
Ze stanu se vynořila, Clematis, byla vyděšená z toho, co slyšela, že se odehrávalo venku.
V nejhlubším koutku své duše věděl Aërod že je sním amen, odešel do svého stanu a stráže, které šli, sním, zůstali před stanem. Ulehl a předstíral, že spí, moc dobře věděl, že se na něj přijde podívat Helber. Olejové lampy i svíce sfoukl vítr a Helber se přišel podívat na vězně, kterého brzy ráno popraví. Zle na něj hleděl. „Ráno se setkáme naposledy. Poslední loučení se synem Damiánovím!“ Helber se ještě podíval na mladíka a odešel do svého stanu se uložit ke spánku. Když si byl jist, že všichni spí, protáhl se pod látkou stanu. Tou dobou nebyla ve svém stanu ani Clematis, procházela se listnatým lesem jako přízrak krásy a spanilosti. Její hra na stříbrnou píšťalu byla tak líbezná, až z toho u srdce bolelo. Daleko od místa kde se procházela Aërod se hnal lesem jako smyslů zbavený. To mu už ale byly v patách stráže i s Jóklem. Jókl byl sice pyšný ale znal legendy a jeho úcta k Jitřence byla veliká.
Hnal se lesem a větřil Aëroduv pach. Už se k mladíkovi blížil, skoro mu mohl dýchat na záda.
Aërod cítil Jókluv horký dech, minotaur zabučel na celý les, který se otřásl pod náporem sil-ného zvuku minotaura. A dusot jeho kopyt byl nepřeslechnutelný stejně jako jeho bučení. Jókl namířil své rohy na Aëroda a přidal na tempu. Mladíkovi už nestačily síly, minotaur ho nabral na rohy, lomcoval, sním ze strany na stranu jako s hadrovou panenkou. Aërodovi výkřiky se hnaly lesem, a stříbrná píšťala až přestala hrát svou píseň. A Clematis za ubožáka, jež život vzácného tvora chtěl vzít, uronila jednu slzu jedinou. Minotaurus si z rohů sundal bezvládné tělo, popadl mrtvého Aëroda za patu a táhl jej zpět k táboru. Tam ho sťal, hlavu nabodl na kůl, který byl vysoký tak tři metry, tělo nalámal do kola. Theder a ostatní vojáci co prohledávali les a okolí, se vrátili do tábora a shromáždili se kolem kůlu s Aërodem. „Proboha!“ Řekl Theder, a hleděl na kůl, po kterém ještě tekla krev. „Vybral si svůj soud.“ Řekla Clematis, klidně prošla kolem a vrátila se do stanu. „Rozejděte se přátelé, dnes v noci už nám nic nehro-zí.“ Žádal Rómedion, který zlostně hleděl na minotaura. „Dovolíte-li, připojím se k vám, i náš lid touží po klidu, který nám není dopřán. My však tuto rozepři nezačaly.“ Řekl Jókl a postavil se zpátky na zadní. „Slyšel jsem, že v Křišťálovém městě je jezírko Flatronia. Toto jezírko obývají pouze tři bílí kapři. Posvátní duchové, které nikdo nehlídá. Tyto svátosti mám v
úctě, stejně jako Jitřenku. Ale ten poklad budu chtít tak jako tak!“ Rómedion nevěděl co říct, protože nevěděl, jak mohla stvůra jako je minotaurus tolik o městě a jezírku v skrytém.
„Odkud toho tolik víš?“ Ptal se Rómedion. „Můj pra pra pra děd v tom městě byl a střežil ono jezírko. Než vypukla válka o oko Tolóra Vznešeného, do města se vrátit nemohl, věděl, že by ho nepřátelé sledovali. Tak se usadil v tomto kraji, je mou povinností převzít jeho úkol stráž-ce!“ Prohlásil hrdě Jókl, poté dodal. „Měli byste být obezřetní i u Satyrů jsou náchylní ke zběhnutí. Pokud mě omluvíte, jen si pro něco dojdu.“ Minotaur se otočil a ztratil se na zpáteč-ní cestě. Nemnozí se zase odebrali do říše snů, ve které je všechen mír a klid světa. Ráno když se slunce probudilo a vyplulo na oblohu, aby zase mohlo podniknout dlouhou cestu, se po táboře linula píseň Siuil A Ruin, jež je řazena mezi nejstarší písně světa. Zpěvaví, flétnoví hlas, jež jej pěl, patřil Clematis. Náhle se rozezpívaly i ptáci co zbyly v lese a byly plni smutkem. „Už si ani nepamatuji, kdy naposled zpívala.“ Řekl Theder. „Prvně zpívala, když jsem ji jednou tajně vzal do Evonei. Černé hradby na ní udělali hrozný dojem, cestou zpět zpívala radostí, že už neuvidí temnotu tohoto království.“ Přiznal Theder Elmerovi. Z lesa se vyřítil Jókl v doprovodu s pěti dalších minotaurů, všichni byly ozbrojeni, sekyry, dýky a meče. „Řekl jste, že si pro něco dojdete, ne že si někoho přivedete.“ Oznámil Theder. „Jen tak jít touto cestou není dobrý nápad, můžeme cestou potkat potíže.“ Vyrušil ho Theder svou otázkou. „Co jste myslel, když jste řekl Satyr? Takové stvoření je jen v pohádkách pro děti.“
„Ne vše je iluze, a ne vše je skutečností. Toto je Norlis, Orlis, Boris, Thonis, Janis, budou nás doprovázet, i oni chtějí vidět Křišťálové město a sloužit mu.“ Šedý minotaur se rozpačitě přihlásil. „Copak je?“ Ptal se Theder a viděl, že tento býk je ještě mladý, vidí, že se ještě stará o svou srst, která byla hezky učesaná. „Kdo to tak krásně zpívá?“ Theder se zasmál a mino-tauři se na sebe podívali. Tu Orlis řekl. „Chce se nám vysmívat!“ Jeho hromově, bučivý hlas by mohl skály lámat, když se ozval. „Ne, příteli. Jen mě zaskočilo, že máte mezi sebou tak mladého býka.“ Poukázal na, mladí býka. „To zpívá má dcera Clematis.“
„Janis je sice mladý, ale je silný a odvážný. To se dnes u mladých jen tak nevidí.“ Řekl tento-krát Boris, na kterém už šlo vidět, že prožil již mnoho zim a válek. „Kolik je ti Janisi?“ Ptal se, Helber který teď vylezl z Thederova stanu. „Třicet“ Odpověděl mladý býk. „To si ještě hodně mlád. Ale cením si tvé odvahy, v tak mladém věku a odhodláš se na takovou výpravu.“ Řekl přátelským hlasem Helber když viděl býka, který je ještě rozpačitý jako dítě. „Jak to myslíte jemu je už třicet?“ Ptal se, Lutherio. „Minotauři jako ostatní stvoření, které vy lidé považujete za pohádková, se dožívají vysokého věku. Tenhle býk je ještě hodně mladý.“ Dodal Helber. Všichni zúčastnění se otočili když na ně promluvila Clematis, která měla na sobě bílí plášť se zelenými sametovými šaty, vlasy měla volně rozpuštěné. „Dobré jitro“ Popřál jí otec. „Máme nové přátele?“ Ptala se, a hleděla na minotaury. „Dobré jitro přeji.“ Popřála jim a zase odešla. „Mohla bys mi splnit jedno přání, paní?“ Ptal se, Elmer strachem o její život. „Ano“ Odpověděla. „Nepřibližuj se k nim, jejich plemeno je nevyzpytatelné.“ Varoval ji, vzal ji za ruku a políbil jí hřbet ruky a dal se na odchod. „Helber je asi zklamaný, když Jókl zabil Aëroda dříve než on.“ Řekla, aby si získala jeho pozornost. „Asi ano, bratr toho moc nenamluví, když nechce. A doufám, že už trénujete s darem, který jsem vám dal?“ A zahleděl se jí do očí. „Ne, násilí je mi cizí. A rozhodně se jej nebudu učit!“ Poznamenala, a Elmer se jen uklonil a odešel. Sbalili tábor a pokračovali v cestě. „Takže smíme jít s vámi?“ Ptal se Jókl Thedera, který se na minotaura díval ze sedla. „Toto rozhodnutí jestli smíte nebo nesmíte je pouze na vás.“ Odpověděl Theder s klidem v duši že jeho lidu nic nehrozí ze strany minotaurů. „Loučení s domovem je těžké.“ Objevila se, Clematis vedle Janise, který šel se sklopenou hlavou a nenápadně popotahoval. „Poprvé z domova, paní. Loučení mě nečekalo.“ Přiznal Janis. „Ty nemáš rodinu?“ Do svého hlasu se snažila dát více jemnosti. „Janisova matka zemřela při porodu a jeho otec byl zabit potulnými lovci. Jinak už nikoho nemá.“ Řekl Jókl.
Už nic neřekla a jela dál. Clematisin kůň divoce zařičel a splašil se, dlouho běžel lesem, až se dostal z lesa k nějaké tůni. Když se Clematis splašil kůň Elmer s Helberem se jí snažili dohnat. Zatím se, Clematise znovu zjevila Gladiola, kterou provázel silný vítr, který ohýbal stromy. „Kvítečku můj rozmilý, pták Fénix se znova zrodí. Dobře ho skryj, v nouzi pomůže dobré duši. Dbej mých rad a všem povede se dobře.“ Když dorazil Elmer s Helberem, mlžná žena zmizela. Clematisin kůň se zklidnil. „Jsi v pořádku, paní?“ Ptal se Helber. Náhle ho polil mráz, když pocítil přítomnost smrti. „Ano, jsem v pořádku.“ Odpověděla zmateně na otázku.
„Clematis?“ Ptal se Elmer s obavou. „Znova se ti zjevila?“ Dodal a povytáhl obočí. „Jsou tu někde skály?“ Ptala se, aby zjistila možný výskyt Fénixe. Asi tak po půl hodině je dohnala celá karavana. Vyděšený Theder okamžitě přijel ke, Clematis. „Jsi v pořádku?“ Ptal se pln obav o její zdraví. „ANO!“ Odpověděla. „Jak dlouho ještě pojedeme?“ Ptala se Jókla.
„Tím hle tempem, den. Když půjdeme i celou noc v kuse tak asi zítra ráno se dostaneme do hor. „Dobrá!“ Řekl Rómedion a vystřídal Thedera ve vedení karavany. „Už dlouho něco temného děsí zvěř a ptactvo. Zajímalo by mě co to je?“ Řekly bučivým hlasem Orlis a Boris. „Proč ses ptala na skály?“ Ptal se Helber. „Fénix“ Řekla tiše a dál mlčky jela. „Jak je Frolovi? Určitě je vystrašený.“ Ptala se po jejím podkoním. „Je v pořádku je se starým Mandlovníkem a spí na voze.“ Uklidnil jí Lutherio. Mezi tím Theder mluvil s Helberem. „Jsem rád, že jsi přišel. Nebýt tebe a Elmera asi bychom zůstali ve vesnici. Díky, příteli.“ Poděkoval elfovi.
„Už jsi řekl bratrovi o Amarylis?“ Ptal se Helbera, jelikož jeho bral více jako syna. Kdež to Elmera bere jako svého staršího bratra. „Zatím nemohu říct bratrovi o své haně.“
„Kdyby se tenkrát neukázal Elmer, asi bys jí vše řekl, že ano příteli? Moc dobře vím jak na mou dceru kdo hledí. A vy dva jste na ni hleděli úplně stejně. Jen mi řekni, co se stalo, že si nic neřekl, a vím o tom daru, co jsi jí dal k narozeninám. Tvé srdce nevyhaslo, jak říkáš, ale neublížil bys svému bratrovi.“ Theder hleděl na Helbera a viděl, že ho jeho tajemství tíží jako tíha celého světa. „Ona byla z temného spáleniště Thederion, to já je vpustil tajnou branou do Dolie. Věřil jsem víc jejím slovům nežli svému rozumu a instinktu. Má hana je neodpustitelná, pane.“ Dořekl a dál mlčel, pouze hleděl na křehkou bytost jedoucí vedle jeho bratra. Věděl, že by jí dokázal milovat, a věděl, že ho vždy bude vnímat pouze jako dobrého přítele.
Ani Theder s Helberem netušili, že jejich rozhovor není soukromí. Slyšela je Annalia, pousmála se a chtěla vědět o elfově hanbě vědět víc. „Pane? Co se děje že jsou skoro všechny lesy pusté a nevidím žádné laně. Vsadím se, že by pán Helber chtěl jednu mladou laň skolit.“ Ozvala se polohlasem, aby jí neslyšel její muž, jenže zároveň provokovala Helbera. Helber jí propaloval pohledem, raději se potom zahleděl do dálky. Vzpomínka na jeho selhání vněm vyvolává zlost, žal a sebeopovržení. „Drahá paní, raději bych se zaměřil na to, jaké zlo se probudilo k životu, než abych se zajímal o nějaké klevety!“ Připustil hořce a usmál se na Annaliu. V čele se rozhlížel po obloze Rómedion kvůli zlé předtuše, která mu vyplavovala temné stíny na mysl. Náhle nebe zčernalo, z nebe se zpustil vzdušný vír, který se během okamžiku změnil v ohnivý a postupoval jejich směrem. Spálil vše, co mu stálo v cestě. „Běžte! Běžte! Běžte!“ Křičel, a všechny vedl pryč. Karavana se dala rychle do, pochybu a běžela se schovat do skal, které se předními začali tyčit. Protlačili se úzkou cestičkou, která se klikatila a byla široká tak akorát na jednoho koně s jezdcem v sedle. Vyprázdnili vozy a vše nepotřebné nechali před vstupem, který tvořily dvě bílé skály. Ohniví vír je dohnal až ke vstupu do skal a rychle se protahoval uličkou. Jeho žár je nesnesitelný a karavana pomalu neměla kam se ukrýt. Jediná cesta, která jim zbyla, vede vpřed, běželi sotva jim nohy stačili. Doběhli ke skalnímu vodopádu, Clematis sesedla z koně. „Proplavte tím vodopádem.“ Nařídila zmatenému a zoufalému zástupu, všichni dospělí i děti se rychle hrnuli do vody. Jak viděla, že vír je neuvěřitelně blízko, klekla si na kolena, sepjala ruce a zašeptala. „Dom línio adan“ Voda z řeky se zvedla a vytvořila se vodní stěna. Když už všichni proplavali vodopádem Theder s Elmerem se rozhlíželi po jeskyni, aby našli Clematis. Ta však nebyla k nalezení. Elmer s Helberem se vrátili a viděli jak tam klečí se sepjatýma rukama. Pohlédli na vodní zábranu, Elmer rychle došel až ke, Clematis. „Vstaň!“ Vzal ji za ruku a proplavali do jeskyně. Theder si promnul oči a ohlédl se za sebe.