Clematis - Prolog + Kapitola první

PROLOG


Skryté Květy je nenápadná, ale starobylá vesnička, dříve známá dnes však zapomenuta.
Obyvatelé této vesničky mají rádi dobře obstarávanou zahradu. Jsou to dobří hospodáři. Ro-zumějí však i řemeslu kovářskému, sochařskému, truhlářskému, mlynářskému a léčitelskému a mnoho dalších, ale především si hleděli zahrady. I za starých časů se obyvatelé pyšnili svými zahradami. Ne že by nebyly hrdí i na jiná řemesla ale zahradami se Skryté Květy vyznačovala. Další řemeslo, na které byli hrdí, bylo léčitelství. Dnes se úzkostlivě snaží, aby na vesničku nikdo cizí nepřišel, a když se někdo ukázal, musel okamžitě odejít za doprovodu stráže se zavázanýma očima nebo je přesvědčit aby se usadili.
Vesnička je umístěna hluboko v lesích. Tamní obyvatelé dobře slyší a mají dokonale bystrý zrak, a občas mají sklon i k toulkám. Nicméně jsou rychlí a hbití v pohybování po lesích a skalách, inu toto umění rozvinuly tak, že jsou téměř neviditelní a neslyšitelní.
Stráže byly oděny do lesních barev, aby splynuly s okolím, avšak lidé ve vesnici se rádi oblé-kali do pestrých barev. Jejich látky byly nepředstavitelně jemné a lehké jako pírko. Lidé z vesnice jsou urostlí, bledí, pokožku mají hebkou jako hedvábí a tváře měli hladké, krásné a přívětivé, jasné modré, šedomodré, křišťálové a zelené oči, ústa rudá jako krev, vlasy dlouhé vlnité nebo rovné, hnědé nebo plavé vzácně se vyskytla černá barva, postava je vždy štíhlá, kypřejší tvary se moc nevyskytovaly. Tento příběh pojednává o době Clematis. Její rodina žila ve Skrytých Květech od nepaměti. Ona doba, je dnes dávno zaprášena písky času a zapome-nuta. Zájem a dychtivost po moudrosti byl v té době v plném rozkvětu. Zvyky, písně, básně a pověsti svědčí o tom, že mnozí přitáhli z východu neznámo odkud. Záznamy zachycují zmín-ku o království Thederion které podlehlo zkáze ohněm, který založilo vojsko šíleného krále na jeho příkaz. Osud krále dál již nebyl znám. Toto ale byla jediná dochovaná zmínka, kterou přinesla rodina Clematis. Další záznamy už neexistují.
Lidé ze Skrytých Květů dávali přednost pahorkatinám, horám, kopcům a lesům. Než, se usa-dili v temném lese, jejich cesta trvala léta.
Lidé ve vesnici byli rozděleni do různých ulic podle jejich řemesla. Ve vesnici lidé dokázali postavit překrásné, honosné a architektonicky různorodé domy. Domy byly početné a daleko vznešenější nežli domy lidí ve městech nebo v jiných vesnicích. Vesničku obtékala řeka Ven-delia, průzračně čirá a modrá jako nebe. Vesnička ačkoli ukrytá v temném, hlubokém lese byla spojená mosty nevídané velikosti a krásy, vždy zdobené pozoruhodnými sochami. Ve středu vesnice byl nejvýše umístěný dům kruhově obehnaný dalšími domy. V tomto středu žili léčitelé, nejvýznamnější z nich byl Rómedion. Prošedivělý stařec s tváří plnou míru a klidu s nejpozoruhodnější moudrostí. Jeho rod byl druhý po rodu Clematis, co se zde usadil.
Lidské osudy v Skrytých Květech zanikly, ale můžeme je nalézt v písemnostech a zbývajícím kulturním dědictví. Tímto způsobem k nám dnes promlouvá. Z pozdějších písemností se mů-žeme dozvědět, že obyvatelé Skrytých Květů se dožívali nezvykle vysokého věku. Vůbec se nepletli do událostí venkovního světa, pokud jde o dobrodružství jejich lidí, vždy na neurčitou dobu ves opustil pouze jedinec. Nesměli nic říct o vesnici, a kde se ukrývá.
Rozloha vesnice byla devět kilometrů. Obyvatelé nikdy mezi sebou nevyvolávali šarvátky a rozpory. Časem se míru milovní obyvatelé Skrytých Květů rozhodli vesnici opustit z obav hrozící války mezi různými druhy jako elfové, čarodějnice, kentauři, satyrové a lidské pleme-no. Jen hrstka statečných se rozhodla zůstat na obranu vesnice před zničením.




VELKÝ DEN CLEMATIS

5.Dudna kolem roku 1001

Na jaře kdy se listí začalo zelenat a Skryté Květy se probouzely k životu, v jednom domě na okraji vesnice bydlela Clematis. Dům byl hezky upraven, měl několik ložnic, koupelen, ku-chyni, jídelnu, spižírnu, obývací pokoj, knihovnu, zimní zahradu, překrásné okenice porostlé květinami, malé nádvoří a kousek dál od domu líbezný altánek a kolem zahrada, která brala dech. Je laskavá, dobrosrdečná, vstřícná, oddaná, vznešená a ušlechtilá. Její vlasy jsou dlouhé a temné jako ta nejkypřejší půda, pleť bledá jako porcelán, oči křišťálově průzračné. Hlas měla zpěvavý jako skřivánek, krok měla jistý neslyšný a lehký jako vánek. Její otec Theder mistr sochařského umění, jí řadil nadevše, co měl. Moudrost jí však nebyla cizí, učil ji Rómedion Pán léčitelů. Theder se rozhodl oslavit dvacáté narozeniny své milované dcery v dobré společnosti. Theder si své dcery velice cenil, jako jediné dítě co má jí nikdy nic neodmítl. Clematis je odrazem vlastností své matky Gladioly. A však Gladiole záleželo na polích a lu-kách. Vždy když se procházela, v polích její zlaté vlasy ji ukryly mezi klasy. Proto se mohla toulat i po polích kolem vesničky nezpozorována. Zemřela poté, co porodila. Clematis ačkoli, milovala přírodu, byla nakloněna umění léčitelství. Slunce zrovna vstávalo s ranními červánky, ptactvo se rozezpívalo. Theder zrovna seděl na lavičce v zahradě a pobafával si ze sví dýmky. Tohoto rána, uviděl před sebou mladíka s tlumokem přes rameno. Mladík byl vyso-ký, modročerný dlouhý plášť s kápí, černou šálou, dlouhé černé boty. Mladík má dlouhé vlnité hnědé vlasy, průzračně modré oči a pleť bledou jako sníh. Svým zjevem může působit jako člen komunity v osadě. Theder si ho nedůvěřivým pohledem prohlédl. Nemohlo mu být víc jak třicet.
„Dobrého dne přeji!“ Pozdravil zdvořile Thedera. Theder si mladíka nemohl přestat prohlížet, někoho mu připomínal. „Dobrý den, kdo jste, pane? Mohl byste mi laskavě sdělit, s kým ho-vořím?“ Optal se jej Theder a vyfoukl hustý bílí dým, stále si pobafával ze své dýmky.
„Odpusťte, zapomněl jsem se představit, jsem Aërod z rodu Damiánova.“ Theder si vzpomněl na starého Damiána mistra tesařského umění. „Já jsem Theder mistr sochař.“ Představil se hrdý Theder. Tiše pokynul mladíkovy, aby si přisedl na lavičku, Theder si dal nohu přes nohu a díval se, jak se příroda budí do nového dne. Tiše tam tak seděli ještě několik minut, dokud Theder nevydal zpod stříbrného pláště malý kožený váček vonící po Torionském tabáku a nabídl jej Aërodovi. Ten jej přijal a vytáhl si fajfku naplnil ji oným tabákem. Theder, starý, silný a vysoký muž a krátkými vousy a dlouhými vlasy. Thederovo stáří je kolem stopadesáti let. „Inu chlapče, proč si přišel do Skrytých Květů a jak ses sem dostal?“ Otázal se Theder. Aërod sáhl do tlumoku a vytáhl z něj listinu s pečetí Damiánovou. A řekl: „Toto mi dal otec, abych byl vpuštěn do vesnice bez potíží. Stráže akceptovali pečeť takže zde otce musejí dobře znát. Poslal mně sem, abych se zde usadil, jelikož v Evonei vypukla válka, i přes můj protest mně sem poslal. Nechtěl jsem se protivit jeho vůli.“ Theder svraštil k sobě silné obočí.
„Válka povídáš.“ Řekl s klidným hlasem. Aërod přikývl na souhlas a popotáhl si z fajfky.
„Měly bychom už jít do domu Clematis by už měla být probuzená.“ Oznámil Theder a vykra-čoval si to směrem k domu. „Clematis?“ Optal se zvědavě Aërod a rychle se zvedl z lavičky.
„Kdo je Clematis?“ Theder se tiše smál. Aërod dohnal Thedera a optal se jej znova. „Kdo je Clematis?“ Theder pokynul pravou rukou směrem k verandě kde v proutěném křesílku popíjela čaj Clematis. „Toto je Clematis, moje dcera.“ Měla bílé šaty se zlatým lemováním a zlatě vyšitého velkého slavíka, ve vlasech stříbrnou čelenku, která připomíná propletené větve s malými lístečky s perlami, jež mají značit kapky rosy.
Aërod se ladně uklonil, podíval se na Clematis která ho okouzlila a představil se. „Jsem Aërod syn Damiánuv, těší mě, že poznávám paní tohoto domu.“ Clematis přikývla na srozuměnou že Aëroda vzala na vědomí. „Zdá se, že již se představovat není třeba.“ Poznamenala zpěvavě.
„Už si jedl Aërode? Musíš být vyhládlý po cestě.“ Tázal se Theder. „Ne, pane nebyl čas na jídlo.“ Odpověděl Thederovi na jeho otázku. Theder gestem ruky mu nabídl své místo u stolu.
Na stole byla připravena sklenice jablečného džusu, na talíři byla připravená křupavá houstička se salátem s rajčaty a nastrouhaným sýrem s rybího masa.
Poté co dopila svůj čaj se Clematis zvedla z proutěného křesílka a ladnou chůzí odešla do domu. Theder pozoroval Aëroda jak se kouká na jeho dceru která odešla. „Promiňte, že jsem vás nenechal vydechnout, Eleanor vám ukáže váš pokoj.“ Theder se snažil na Aëroda působit co nejklidněji. Přišla zlatovlasá dívka s ostrými rysy, modrýma očima, v tmavozelených šatech. „Odveď pána do jeho pokoje.“ Poručil dívce a ta se už ztrácela s mladíkem v domě. Theder náhle pocítil že Aërod nebude jediný host v jeho domě. Znovu si zapálil dýmku a popotáhl si zní. Theder se zadíval ven z verandy do dály, dumal nad tím, co vlastně vyburcovalo válku v Evonei a co vedlo Damiána k tomu, aby svého syna poslal do Skrytých Květů.
Na hodinách bylo už dvanáct hodin a Theder seděl v houpacím křesle.
„Tak konečně jste tady Elmere.“ Uvítal Theder, Elmera. „Promiňte, pane k vašim službám.“ Odpověděl Elmer. Za křeslem stál vysoký statný muž se špičatýma ušima v purpurovém plášti s lukem a toulcem se šípy u boku měl jednoruční meč. Měl hnědé vlasy dlouhé až po ramena, zářivé křišťálové oči, které téměř svítily, štíhlé postavy. „Děkuji!“ Zdvořile poděkoval Theder. „Jděte dál. A kdy přijde váš bratr Helber?“ Tázal se (jedná se o Elmerova bratra). „Nevím, pane naposledy jsem ho zahlédl před hradbami Evonei.“ Odpověděl a vešel do domu.
Elmer bloumal po domě, když uslyšel slavičí hlas, který si brouká. Šel za líbezným zvukem, který se linul po domě. Onen zvuk ho zavedl do bílého pokoje s krbem, který ovšem patří Clematis.
Viděl, jak leží na lenošce a štíhlými bledými prsty si hraje s vlasy. Opřel se o rám dveří a za-poslouchal se do ukolébavky, kterou broukala. Ležela na stříbrných polštářích a dívala se na nebe skrze prosklené střešní okno. Najednou si přestala pobrukovat, posadila se a ohlédla se za sebe. „Ty?“ Optala se s radostí v hlase. „Ano“ Odpověděl elf.
Elmer byl mladý avšak ve tváři měl vrásky získané časem a válkami. Jeho přísný výraz dokázal vyděsit každého až na Clematis. Když se ti dva prvně setkaly to bylo poprvé co jeho tvář zjihla a usmála se. „Stále vypadáte staře.“ Usmála se na Elmera co nejlíbezněji. „Ano, paní vím. A vy zase … stále stejně jako kdysi.“ Řekl. „To asi ne,“ řekla Clematis. „Ale zatím co jsi byl pryč, jsem myslela na to, až se vrátíš, a doufám, že už nikam nepůjdeš.“ Když slyšel, tato slova srdce mu poskočilo radostí, usmál se a sklopil zrak. „Přiznávám, že je moc příjemné jen tak odpočívat na jednom místě.“ Za chvíli zase promluvil. „Zdá se, že jsi okouzlila Aëroda.“ Dopověděl s hlasitým povzdechem. Hlasitě se zachichotala. Přitančila až k němu a dívala se mu do tváře, jakoby něco hledala. „To asi ano, neustále mne u jídla pozoroval. Ale jemu mé srdce nepatří.“ Otočila se a vrátila se na své původní místo. „To je dobře.“ Elmer neměl moc v lásce dávat najevo city, považoval to za známku slabosti, toto je spíše vlastnost náležící že-nám. Ale s ní se mu to jakýmsi záhadným způsobem nedařilo. Otřásl se při vědomí, že tato dívka zná jeho slabé místo. „Za několik dní budeš mít velký den. Budeš plnoletá, dvacáté na-rozeniny se musí oslavit.“ Jen co to dořekl, viděl kolem procházet Aëroda se zadumaným pohledem. Otočil se zpět na Clematis, jak sedí a dívá se vpřed, jakoby v té dály něco nebo někoho viděla. Prohlížel si ji, jakoby si chtěl vrýt její obraz do paměti. Clematis odtrhla svůj pohled, od výhledu na krajinu a podívala se na Elmera. Měl černou košili se zlatým vyšíváním s vázáním u krku kolem pasu kožený opasek, černé kalhoty a vysoké boty.
„Váš otec nás sem nezavolal náhodou že?“ Snažil se nehledět na ni. Nic neřekla, jen sklopila zrak a nechápala, kde se vzalo to podezření, které vněm cítí. Elmer se otočil a šel na nádvoří.
Tam už stál Theder a hleděl na Aëroda, ten se všech vyptával na únikové cesty, jaké zbraně se zde kovají a jak se dostat k domu Rómediona. Elmer se rozeběhl po schodech a přistoupil k Thederovi celý znepokojený. „Připadám si jako hlupák, pane co to chystáš?“ Zadíval se starci do tváře. „No, co myslíte? Proč bych vás sem jinak zval! Myslel jsem, že jste, chytřejší Elmere, o elfech se traduje, že jsou moudří. Buďte moudrý i teď. Něco se blíží.“ Řekl Theder.
„Mělo by se počkat po oslavě, než utichne ten rozruch kolem pro její bezpečí. Kdy mi hodláte říct, co se bude dít?“ Theder se Elmerově poznámce pousmál, ale nehodlal ještě nic říct. „Aëroda si vem na starost, já už jsem starý. Uhlídat ho v domě je jiná věc ale co ve vesnici? Možná že uslyšíte něco, o Damiánově rodu. Něco co by vám rozhodně mohlo být k užitku.“ Thederova slova bral Elmer vážně i když mu nebylo nic objasněno. Už kdysi se mu vyplatilo naslouchat jeho radám. Vážil si Thedera kvůli starému přátelství které je pojilo, málo kdo věděl, že když se Theder toulal, dostal se do bitvy mezi lidmi z Evonei a elfy. Theder se oka-mžitě připojil k elfům. Když Elmera ranily, odvedl ho do vesnice, kde se o něj postaral Ró-medion s Clematis. Poznal, že Clematis má z části elfí krev. Díky tomuto spojenectví vesnice jako případného lazaretu a elfů z Dračích hor může vejít do vesnice kdykoli. Po pár letech mu ale Clematis přirostla k srdci. Elmer se probral ze vzpomínek a dumání, otočil se a hleděl jak Aërod zkoumavým pohledem kouká po okolí. „Co bych měl zaslechnout?“ Zvídavě se tázal elf. „Damián utekl z vesnice ještě před mým odchodem do světa na zkušenou. Odjakživa ho lákal boj a moc, bojíme se jeho zrady, že vyzradí polohu vesnice. Potom by se neměla kam ukrýt, rychle by uvadla.“ Theder věděl, že na elfa zabere možné ohrožení života jeho dcery.
„Ty si elf?“ Tázal se Aërod. Elmerovi se ve tváři mihl stín, když se podíval na tohoto člověka.
„A ty člověk?“ Theder odešel do domu, možnost blížící se šarvátky mezi těma dvěma se mu nezamlouvala. „Výborně, a já slyšel, že elfové nerozumí lidské řeči.“ Prohlásil pohrdavě Aërod a hodil po Elmerovi své rukavice se samolibým úsměvem. Elmerova tvář ještě více potemněla. S mrazivým klidem se sehnul a rukavice zvedl ze země a podal je Aërodovi.
Ten je přijal s nevolí. „Později si spolu promluvíme!“ Řekl elf a vydal se na odchod.
„Nepovídejte“ Zalapal po dechu mladík s vážným pohledem.
„Určitě“ Otočil se Elmer, přívětivě se usmál, a zmizel kdesi v domě. Theder seděl na verandě v houpacím křesle s dýmkou a hleděl na malý portrét Gladioly. Když v tom uslyšel kroky. „Buďte zdráv příteli.“ Pozdravil Rómedion s úsměvem ve tváři. „I ty buď zdráv příteli.“ Ró-medion měl šedý plášť, stříbrný kabátec se stříbrnými knoflíky, černé kalhoty a vysoké boty. Vlasy měl dlouhé hnědé jako Clematis, oči zelené, bez vousu. Theder nabídl Rómedionovi místo ve vedlejším proutěném křesle. „Chcete mi povědět nějaké zprávy?“ Ptal se Theder a popotáhl si z dýmky. „Hned několik příteli“ Tentokrát promluvil Rómedion ustaraným hlasem. Posadil se do křesla, Theder mu předal dýmku, stále hledíc na portrét mrtvé ženy.
„Evoneijská vojska pochodují na Dračí hory. A Damián je s nimi.“ Oznámil žalostně. „Nebu-deme zbytečně plašit lidi ve vsi. Po oslavě vše oznámíme, Helber by měl dorazit k večeru.“ Prohlásil Theder. „Myslíte, že je to dobrý nápad? Příliš mnoho let jste žil bezstarostně Thede-re.“ Vstal z křesla Rómedion, zapřel se o dřevěný sloup zábradlí. „Jak to myslíte?“ ptal se Theder zastřeným hlasem, tato slova se ho totiž dotkla. Jak že už by nemohl být schopen vzít do ruky meč?! „Nechápejte mě přece špatně!“ Oponoval Rómedion. „Jen jsem naznačil, že už nejste nejmladší a já už zrovna tak mládnout nebudu.“
„Dobrá,“ řekl Theder. „A co tedy navrhujete příteli? Zůstat nečinně přihlížet? Válka dorazí i sem, tomu se nedá zabránit. Sám jste řekl, že tato válka jednou příjde, jen jsme netušili, že to bude tak brzo.“ Odložil obrázek na stůl a stoupl si vedle Rómediona, poplácal ho po rameni. „Proč vlastně byla tato válka vyprovokována? Kvůli pošetilosti a chamtivosti lidí z Evonei. Nakonec dopadne i toto království jako Thederion.“ Hořce pravil Theder. „Copak nás skutky naši předků nevarovaly?“ Přemítal Rómedion. „Už se stmívá, pojďme dovnitř příteli. Jsem už unaven.“ Vešli do domu a namířili si to rovnou do knihovny. Kde si z karafy nalil víno. Ró-medion pochodoval kolem snažíc si udržet klidnou tvář. Náhle do místnosti otevřeným oknem vletěla sovice sněžná a přistála na židli. A na kožené šňůrce měla přivázaný kousek papírku.
„Co se děje?“ ptal se Rómedion. „To je Amary,“ Theder si vzal od Amary papírek. Rozbalil jej a stálo tam: JSOU TADY!
Thedera tato zpráva znepokojila. „Tohoto jsem se obával,“ otočil se na Rómediona. „Už jdou, musíme zvýšit počet stráží!“ Rómedion vstal a chystal se na odchod. „Od koho je ta zpráva?“ Dožadoval se Thedera. „Od elfů z Údolí Dračího Oka.“ Odpověděl Theder.
„Řeknu lidem, aby se připravily na jejich příchod. Pro jistotu budeme připravení i na raněné, ty radši dojdi říct kapitánu stráží nové pokyny!“ Rómedion odcházel, když se střetl s Clematis. Která poznala, že se něco děje. „Otče, přišel pán Helber. Co se stalo?“ Ptala se otce.
„Pošli ho za mnou, neboj se, nic se neděje.“ Mluvil mírným hlasem, aby ji zmátl.
Clematis teď měla bílo modré tenké dlouhé šaty a lehounký bílí pléd. Když odcházela z kni-hovny, pokynula Helbertovi aby šel dál, měl na sobě černý plášť a přes rameno měl tlumok. Helber je dvojče Elmera, jak zjevem, tak i povahou. Clematis procházela nádvořím když viděla jak se Elmer baví s Rómedionem. Zrovna vyšel měsíc, její postava ve světle měsíce působila jako krásný přelud, který se rozplyne, když se ho jen prstem dotknete. Elmer nemohl z Clematis zpustit zrak, přišel až k ní. „Potřebuješ něco paní?“ zeptal se, a pohladil ji po tváři.
Usmála se na něj a sklopila svůj pohled. „Šel byste se projít?“ Ptala se mile. „Ale jistě“ Od-pověděl Elmer. Tiše šli po vesnici, aniž by jeden z nich cokoli řekl. Když došli na most, který vedl ke stezkám vedoucím ke strážím. Vítr kolem nich skučel a řeka pod nimi se hlučně valila, a tříštila se o balvany. Chvíli tiše stáli a dívaly se na měsíc. Když se Elmer podíval na Clematis ozval se hromový hlas Thedera jak nařizuje strážím, aby nechali projít elfy z Údolí Dračího Oka. „Rozestupte se!“ Křičel Theder na muže v zelených pláštích. „ Skryjte se za stromy a kameny. Blíží se Blazerové, zajměte každého, kdo se jen přiblíží!“ Řekl Theder a odcházel vedlejší stezkou vedoucí k druhému mostu. Blazerové – místo nohou kopyta, mohutné paže porostlé mechem, které umí pouze ničit, nad čelem jim vyrůstají obrovské rohy ostré jako břitva nemají obličej pouze uši. „Proč jsme sem šli?“ Zeptal se Elmer s nadzvednutým obočím. „Něco se děje, otec mi nic neřekne. Doufám, že ty mi odpovíš na mou otázku?“ Líbezným hlasem promluvila Clematis k Elmerovi.
„Hrozí válka a vojska Evonei se dostala do Údolí Dračího Oka. Elfové z tohoto údolí míří sem, nikdo neví, proč lidé započali tento boj. S Helberem se za několik dní vrátíme do hor, můžeš jít také.“ Oznámil Elmer s nadějí v kladnou odpověď. „Můj čas k odchodu ještě nena-stal, ty to víš.“ Zahleděla se mu do očí, které v té tmě zářili. Věnovala mu políbení na tvář a pomalu odcházela. Elmer se vydal za Clematis a nabídl jí rámě. „Aëroda jsem dlouho neviděla. Co se s ním stalo?“ Tázala se Elmera. Ten však mlčel, dál svíral drobnou ručku, která byla zaklesnutá v té jeho. „Čtyři dny klidu.“ Poznamenala tiše. „Prosím?“ Ptal se Elmer. „Už jen čtyři dny klidu, které máme.“ Oznámila. Došli na nádvoří, kde se rozdělily. Na odchodu El-mer políbil Clematis ruku, ke které vystřihl dokonalou úklonu. Když už byl pryč, vynořil se ze stínu Aërod. „Copak jste dnes dělal celý den krom zkoumání vesnice?“ Dožadovala se Clematis odpovědi na svou otázku. „Zajímá mě místo které znám pouze z otcových příběhu, paní.“ Odpověděl s nejistotou, jeho hlas se roztřásl, když se ho vyptávala. Uchechtla se a ode-šla. „Ona není pro takové jako ty, chlapče.“ Poznamenal Theder sedící na lavičce.
„Pane“ Řekl Aërod, uklonil se a odebral se do svého pokoje.
Ráno když slunce vstávalo, čerství vánek přinášel s sebou vůni čerstvé trávy.
Vánek byl teplý, když vás ovanul, bylo to jako pohlazení. Clematis nachystala snídani spolu s Eleanor. Měkké tousty s jahodovým džemem, křupavé houstičky s trochou másla, makové koláče, čerstvá káva a pomerančový džus. K jídlu se připojili Elmer, Helber a Aërod. „Dobré jitro“ Popřála Clematis pánům. Vlasy měla vyčesané do uzlu, jen dva volné prameny na spán-cích. Šaty měla purpurové dlouhé s vyšitými květy. „Jak se vám vede Paní?“ Optal se Helber.
„Děkuji, dobře.“ Odpověděla Helbertovi. „ V noci přišli elfové z Údolí.“ Oznámil Theder. „Rómedion se nabídl, že se o ně postará.“ Konstatovala Clematis.
„Nebudete jíst, Paní?“ Ptal se Elmer. „Děkuji, nemám hlad.“ Odpověděla.
Clematis poklidně seděla v proutěném křesle a pozorovala květiny v zahradě. „Předpokládám, že všichni dnes zůstanete ve vesnici.“ Ptala se, Clematis. Elmer si odkašlal a odebral se do altánku, v zahradě. Všichni utichli a tiše odešli. Elmer měl krásně vyřezávanou dýmku, která byla sněhově bílá. Byla totiž ze stromu, který pocházel ze Svatého Lesa. Elmer měl na sobě dlouhý fialový kabátec, černé kalhoty a dlouhé boty. Elmer popotáhnul z dýmky a vypustil z úst velký oblak bílého dýmu.
Elf si vzpomněl, jak se vněm probudila láska ke Clematis. Na tomhle místě mohl v klidu také sledovat Aëroda. Když se zde Elmer léčil, rád na tohle místo chodil, aby si poslechl hukot vodopádů.
Ke zdejšímu vodopádu se dalo dostat pouze loďkou. Elmer si tam chodil odpočinout od neu-stálých otázek Rómediona. U vodopádu poprvé užasl nad krásou Clematis, která toto místo vyhledávala ze stejného důvodu. Tenkrát se celá třpytila, vypadalo to, jakoby zní, vycházel třpyt hvězd. „Vidět jak se kolem tvé dámy ochomýtá takový had, jako on musí být těžké.“ Objevil se vedle lavičky Helber. „Samozřejmě!“ Souhlasil Elmer. „Buďte obezřetní přátelé. Ten mladík má něco za lubem.“ Theder se tvářil velmi nejistě.
Během okamžiku doběhla Clematis k altánku i s Aërodem. Aërod se zarazil, když viděl dva elfy kteří si byly, podobní jako vejce vejci. „Co ti tu pořád pohledávají!“ Zvolal pohoršeně a podíval se na Thedera. „Jsou tu na mé přání. Což nemohu říct o tobě.“ Odvětil Theder a odešel spolu s Helberem. „Proč jste zvýšili počet stráží? Hrozí snad nějaké nebezpečí vesnici?“ Ptal se nenápadně Aërod Elmera. „Vy možná o tom víte své.“ Pověděl se zastřeným hlasem Elmer a díval se na mladíka, jakoby mu viděl do nitra duše. „Kdybych byl v postavení vašeho
otce, rozhodně bych se spojil s Evonei. A mít informace o skryté vesničce, kterou chtějí dobít velcí páni Evonei, pokusil bych se o past.“
„Co tím chcete říct? Myslím, že ten váš příběh je absurdní!“ Vykřikl Aërod.
„Já tím nechci nic říct. Jen že je podivné to, že jakmile přijdete do vesnice jsou přepadeni el-fové v údolí. A to že se Evoneijská vojska blíží.“ Řekl Elmer. „Lituji pánové, ale raději se vzdálím. I když nevím co se konkrétně mezi vámi dvěma děje, prosím vyřešte si to.“ Hlas Clematis zněl poněkud starostlivěji než obvykle. Elmer se nechtěl ani minutu zdržovat v blíz-kosti Aëroda. Vstal a vydal se za Clematis, která už opečovávala své růže. Vyplela plevel a zastřihávala růžové keře. Zahrady ve vesnici byly vskutku překrásné, až přecházel zrak.
„Bojím se, že přijdou. A nebudeme moct nic udělat.“ Řekla Clematis, když držela v ruce roz-kvetlou růži. „To také doufám.“ Selhal náhle Elmerovi hlas.
„Pak můžeme pouze doufat alespoň v zrnko naděje.“ A podala Elmerovi ustřiženou růži.
„To ano,“ přikyvoval Elmer. „Zvažte prosím mou nabídku k odchodu.“
„Dobrá.“ Řekla Clematis. „Ale odejít to není řešení.“ Dodala. Odstřižené květy vzala do ru-kou a odnesla je do domu, do haly. „Jak se prospal?“ Ptala se, Elmera a dál rovnala růže do skleněné vázy, ke kterým přilila trošku vody. „Dobře, děkuji. Ale zachránila by ses.“ Tato slova v ní vyvolávala hořkost. Bylo, to jakoby chtěl, aby utekla a všechny nechala bez pomoci v nadcházejícím utrpení. „Aha!“ Řekla rozezleně. Vyběhla schody a utíkala a práskla dveřmi.
„No tak,“ ozval se Theder. „běžte za ní. Jste ještě mladí.“
„Myslíte?“ Ptá se Elmer. „ Ano, představte si, že by tohle po vás chtěla ona. Kdyby bylo vaše království v nebezpečí. Ale hezké by bylo přívětivější jednání z vaší strany příteli.“ Popostr-koval Elmera Theder. „Je jako její matka. Stále mne dokáže překvapit co všechno z ní má.“ Rozplýval se Theder nad Clematis. „Mohl ses mě zeptat, ušetřilo by to čas.“ Upozorňoval. „Říká mi skoro o všem.“ Bědoval Elmera. Elmer jen přikývl hlavou. „Pojďme jíst! Však ona dostane hlad.“ Odešel do jídelny kde už byl stůl plně prostřen. Pečená masa od kosti nějaké hranolky a zbytek prostřeného stolu činili saláty a různá zelenina, dobré víno a všemi vychva-lované ječné pivo. K Thederovi se připojil nakonec i Aërod. „Děkuji za pozvání. Nejsem vhodně oblečen.“ Oznámil vstřícně. „Prosím, jak ale máme vědět, že jste nás nevyzradil? El-mer mi řekl o svých obavách.“ Řekl Theder. „Opravdu? Co já mohu vědět, jsem jen cizák, že? Třeba tím zrádcem je Elmer a jeho bratr. Chodí zde volně a nehlídaní.“ Odpověděl.
„Dost už! Hrát divadlo zde může každý! Ale Elmerovi a jeho bratru věřím znám je už z dob, kdy ještě žila moje žena. Byla jejich prasestřenice. Tak prosím, važte slova o příbuzných mé rodiny!“ Okřikl Aëroda, pohodil příbor a snažil se uvelebit na židli. „Sakra, zkazilo mi to chuť k jídlu.“ Řekl mrzutě Theder a napil se doušku vína. „Každopádně pánové, křičíte tak nahlas, že by vás mohlo zaslechnout i nepřátelské vojsko, které je míle daleko.“ Dodala Clematis, která kráčela do jídelny. „Omlouvám se paní, doufám, že mě pro mou prchlivost nebudete odsuzovat. Nechtěl jsem vyvolávat žádné vády. To věru ne.“ Aërod se snažil ospravedlnit. „To taky doufám!“ Řekla Clematis. „ Povečeříš s námi drahá?“ Ptal se Theder.
„Ano, ráda“ Opověděla. „Jste statečný muž.“ Řekl ohromeně Helber. „Aha,“ zasmál se Aërod. „Já myslel, že jsem ve vašich očích ten nejhorší.“
Helber se hlasitě zasmál. „Vezte, pane, dvořit se dámě mého bratra je holá sebevražda. Ale naštěstí pro vás, vám nemůže ublížit, nemůže si to dovolit.“ Poznamenal Helber s úsměvem a pohlédl na svého bratra. Poté co dojedli, Eleanor spolu s ostatními sloužícími v domě sklidili ze stolu. U stolu bylo dlouho ticho, nakonec Theder prolomil tuto nepříjemnou situaci. „Na začátku jsem uvěřil, že jsi přítel, než ses začal moc vyptávat.“
„Nevím o nikom jiném, kdo by se chtěl podílet na zničení vesnice, tak jako váš otec. To jste věděl, že se spolčil s Evoneijským vojskem.“ Připustil Theder. „Dneska jste mě několikrát obvinili, ale nepředložil jste jediný důkaz o zradě mého rodu. Tuto teorii nemůžete ničím pod-ložit. A nemáte nic, co by jí vyvracelo, čímž nepopírám selhání otce.“ Odpověděl stroze Aërod. „Nic!“ Clematis jemně upila ze své sklenky, podívala se na své okolí. Věděla že Aërodovi nemohou nic dokázat. Avšak nemohla se zbavit dojmu, že mu každý v této místnos-ti křivdí. „Ano, nemůžeme nic dokázat a ani vyvrátit. Jenže ani vy pane, nám nemůžete opod-statnit své podivné chování, a ani to že vojska pochodují na nás i s vaším otcem.“ Ohradila se, Clematis, ale ani na okamžik neztratila nic ze své vážnosti a vznešenosti. „Omluvte mne.“ Omluvila se a pomalu odcházela z místnosti. Když procházela chodbou, najednou se otevřela okna dokořán, mlátila o stěnu a Clematis ovanul divoký severní vítr, ruce si dala před obličej, uslyšela tichounký hlas, který sílil. Který, ji našeptával temným hlasem, ten jí však připomínal hlas matky, kterou neměla šanci poznat. Okna se roztříštila a střepy zůstaly ve vzduchu, ačkoli měly spadnout na zem. Kolem se ochladilo a před Clematis se zjevila mlžná postava ženy s podobou její matky, postava vypadala jakoby se jí ten silný vítr ani nedotknul.
„Zrádná temnota se stahuje kolem kvítečku! Zlo se probouzí k životu!“ Řekla Gladiola. „Jděte do Tólóny!“ Přízrak náhle zmizel, Clematis se rozhlédla kolem. Okna byla zavřená a v pořád-ku, byla znepokojená. Rozběhla se do knihovny, přízrak se mohl mýlit. Nejsou žádné záznamy o místě zvaném Tólóna. Procházela všechny možné knihy, už byla zoufalá. „Nic!“ Zoufale zavzlykala. Ovanul ji vánek, který měl vůni smrti. Přízrak stál u stolu a ukazoval na knihu, která tam ležela. Kniha se náhle otevřela listy se samy začali otáčet, nakonec se zastavily skoro na konci knihy. Mlžný přízrak ukázal na předposlední odstavec na první řádek a zase se rozplynul.
Tólóna, křišťálové město ve kterém bylo ukryto oko Tolóra Vznešeného, pána Dragonis.
Clematis se posadila do vysoké polstrované židle, dlaň položenou na stránkách knihy. Nepří-tomně hleděla v dál. Do místnosti vešel Elmer a díval se na zahleděnou dívku, která se třpytila ve světle svíček. „Přišel jsem vám popřát dobrou noc.“ Řekl Elmer. Clematis leknutím nad-zvedla na židli, až schodila knihu ze stolu. „Pardon, nechtěl jsem vás vylekat.“
„Co víte o Tólóně!“ Ptala se, Clematis. Ráznost v jejím hlase byla až mrazivá. A její výraz byl prostoupen chladem a obavami. „Je to pouhá legenda o městě z křišťálu, ve kterém prý žili mocní a moudří elfové. Pročpak se na to ptáte?“ Odpověděl a zvedl ze země spadlou knihu. Dal ji na stůl a vzal Clematis za ruce, které byly prokřehlé. Udiveně na ni hleděl, protože v místnosti bylo teplo od krbu. „Pokud vím, existuje písemný záznam. Proč mi neřekneš pravdu?“ Žádala. „Stalo se něco?“ Ptal se, Elmer. Hlas se znovu ozval, ale mohla jej slyšet pouze Clematis. „Nic mu neříkej!“ Elmer dával pozor, aby mu nic neuteklo. „Ne, nic se ne-stalo.“ Odpověděla. „Písemností je mnoho. Ale není důkaz existence křišťálového města.“ Připustil Elmer. „Pojďme spát, jsem již unavena.“ Zvedla se, ze židle pohlédla na elfa, a us-mála se na něj. Přistoupila k němu blíže zadívala se mu do zářivých oči. „Dobrou noc přejit, ačkoli klidu jsme neměli.“ Odešla do pokoje, kde ji očekávala rozestlaná bělostná postel.
Zatím co Elmer ještě stál v knihovně, potichu dodal. „To nevadí.“ Elmer začal pociťovat, že před bratrem ztrácí na vážnosti. Byl už na odchodu, když ho ovanul zápach smrti. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Když prošel celý dům, všichni byly už v ložnicích. Proto se, Elmer ode-bral do své ložnice. Asi dvě hodiny se převaloval, zápach, který cítil, mu nechtěl dát spát. Vstal a nalil si vína. Několika doušky zahnal suchost v ústech. Vrátil se, do postele a asi po patnácti minutách usnul. Ráno Clematis probudily první paprsky slunce a jemné štěbetání malého ptáčka. Maličké stvořeníčko, které mělo černo, modro, bílé zbarvení se stříbrným chocholem. Maličké stvořeníčko byla sýkorka. Clematis měla, sněhově bílou dlouhou košili s vyšívanými rukávy, na nichž byly vyšity, Javorové listy. Vzala si fialový plášť a šla se projít do zahrady. Nebe náhle potemnělo, vál nelítostný vítr místy se objevovali blesky.
Před Clematis se znovu objevila mlžná postava ženy. „Toto je Jitřenka. Dovede tě k bráně Tólóny, tato ves brzy padne pod kopyty koní vojsk, která se blíží. Dávej pozor mé dítě, ne každý je tvým skutečným přítelem.“ Mlžná žena se rozplynula a zase bylo jasno a teplo.
„Stále mi odmítáš říct, co se stalo včera v té knihovně? Asi mi nevysvětlíš ten pach smrti, že?“ Ozval se Elmer. Který byl oděn celý do stříbrné. „ANO!“ Odpověděla na jeho otázku Clematis. „Potomci dávných elfů měli velkou moc. Měli dar vidění a i po smrti se dokázali zjevovat v podobě mlhy nebo hejnu listí.“ Upozornil Elmer. „Zjevila se mi mlžná postava ženy, co vypadala jako má matka.“
„A pověděla ti o Tólóně.“ Konstatoval a vše mu začalo dávat smysl. „Ano, a dala mi Jitřenku, aby nás tam dovedla.“ Ukázala na ptáčka, kterého měla na rameni. „Jitřenka byla bájný pták, jedna část mapy k městu Tólóne, druhá část, byl bělouš zářící jako sám měsíc, jemuž se musí poklonit bytost nejsličnější. A konečně třetí část, přinést dar nejcennější. Jitřenka žila před více než dvěma tisíci lety, než se začaly psát dějiny lidí a elfů.“ Řekl a podíval se na ptáčka na jejím rameni. Nedokázal uvěřit, že ptáček na jejím rameni může být bájný tvor z legend.
Jeho nejistotu Jitřenka vycítila a slétla z ramene Clematis, a než se dotkla pařátkem země, byla asi tak čtyři metry vysoká a mohutná. Roztáhla křídla tak že na Elmera padl stín. Elmer se uklonil, když viděl, že je Jitřenka skutečná. A její chochol odrážel paprsky slunce jako zrcadlo. Podívala se na něj z blízka, a za ním viděla přicházet Helbera. Zařičela na něj tak silně, že se tráva ohýbala. „To…to je… Jitřenka!“ Vykoktal ze sebe Helber a klekl si na koleno.
Helber zíral na Jitřenku bez dechu. „Takže legendy jsou pravdivé. Tólóne existuje.“ Žasl nad majestátností Jitřenky. Jitřenka se okamžitě vrátila do podoby obvyklé sýkorky. „Pojďme se najíst a o ničem nemluvit. Až bude Theder bez toho hejska Aëroda, bude šance, si sním pro-mluvit o všem.“ Navrhoval Elmer a nabídl rámě Clematis. „Má paní“
„Paní, zítra máš narozeniny. Dovol, abych ti dal svůj dar již teď.“ Podal jí síťku na vlasy poši-tou perlami se stříbrným zdobením. „Myslím, že můj dar unosíš více jak dar mého bratra. Ačkoli ten jeho je praktičtější.“ Dodal Helber. „A co ty Helbere, kde ty máš svou vyvole-nou?“ Ptá se, Clematis. Helber mlčel a vydal se napřed. Clematis, doprovodila Elmera do haly a odešla do svého pokoje, kde si oblékla zlaté šaty, vlasy sčesala do síťky od Helbera a tento-krát byly vidět i její špičaté uši. Když už byla Clematis připravená, na snídani pokoj potemněl, otočila se a za ní stála mlžná žena. „Otci nic neříkej, zlo má své zvědy všude. Ten mladík je jako had. Vojska už ví jak se sem dostat. Vyrazte zítra po setmění!“ A rozplynula se. Zděšená Clematis, utíkala na verandu, kde už stál Theder s Elmerem a Helberem. „Co se stane?“ Ptá se Theder obou elfů. „Zdá se, že budeme obklíčeni nepřáteli a nakonec padneme!“ řekl Helber. „To si myslím ne,“ řekl Elmer. „Je tu ještě Tólóna. Zjevení Gladioly znamená, že je šance na záchranu životů.“
„Doufejme, uvidíme, co nám řeknou zprávy z hor. Lidé z údolí jsou vystrašení, zmatení nevím, jestli by vydrželi se trmácet, aniž by věděli kam!“ Řekl Theder. Clematis, vyslechla jen konec rozhovoru. Bylo jasné, že její otec ví o mlžné ženě a o Tólóně. Theder se otočil a viděl svou dceru, jak na ně zírá. Elmer s Helberem odešli, aby si mohli promluvit. „Co ti řekla?“ Ptal se, jí otec stále hledící v dál. „Vesnice padne, a Aërodovou vinou. Jitřenka nás má vést do křišťálového města. Máme odejít zítra po setmění.“ Sklopila zrak, jak jí bolelo, že vesnice, jež její otec tolik miloval, padne do rukou nepřátelům. Oddechl si a promnul vousy.
„Nuže, dobrá.“ Pozastavil se nad jménem Jitřenka. „Jitřenka, není to ten pták, o kterém mluví každý elf?“ Přikývla na souhlas. I když jí teď srdce bolelo, byla ráda, že o tom její otec ví. „Tak, pánové,“ Zavolal oba elfy. „Je čas vám ukázat jak se správně chytá liška do pytle.“ A oba pořádně poplácal po zádech. „A přípravy na oslavu začali už dneska, smiř se s tím.“ Po-díval se na svou dceru výrazem, co znamenal, tvoje narozeniny oslavíme, ať chceš nebo ne-chceš. „A příště matku ode mne pozdravuj.“ A zamířili do jídelny. Tam už u krbové římsy stál Aërod. Theder se usadil v čele stolu a nandal si jídlo. „Aërode, víš, proč skutečně padlo Krá-lovství Thederion?“ Mladík nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Ale píše, se že král zešílel, a nechal město spálit.“ Odpověděl Aërod. „Král bažil po drakovi! Když viděl jakou mocí tato zvířata vládnou, pomátl se, jako temný stín bloumal ve svých síních.“ Řekl Theder.
„Aërode zítra odcházíme z vesnice. Můžeš se připojit, pokud o to stojíš.“ Aëroda znepokojila tato novina. „Temné stíny se blíží a kopyta koní výří prach!“ Řekla smutným hlasem Clematis. Dojedla, tiše vstala od stolu a odebrala se ke kašně na nádvoří a konečky prstů poklepávala na hladinu vody. „V dáli slyším troubení rohů, tvůj čas příjde. Ne, teď a ne zítra ale již brzy se setkáš se svými předky ve velké síni.“ A podívala se, na Helbera a vedle ní přistála Jitřenka. „Někdy je těžké vědět, který jste který.“ Řekla Clematis. Helber se podíval za Clematis, protože jeho pozornost upoutal mihotající se stín ve křoví. Helber se rovnou vrátil do domu.
Když slyšel svou sudbu, jeho srdce zachvátil mohutný stesk po rodném místě, které dávno není. Prohledal celý dům a Aërod nebyl nikde k nalezení, zamyšleně hleděl na batoh mladíka.
Drcnul pravou nohou do tlumoku a z něj vypadala rodová pečeť Damiána. „Tak, takhle to je.“ Konstatoval Helber s vážným výrazem. Pečeť vrátil do tlumoku a odebral se do kuchyně.
Se zájmem si prohlížel zlatovlasou dívku v šedých šatech. „Staré rány se těžko hojí.“ Vstoupil do kuchyně Theder. „Eleanor, blíží se čas oběda, dnes bychom si dali něco lehkého prosím. Aëroda jsem nechal sledovat Hamrosem. Šikovný chlapec, ale impulsivní a horkokrevný… takové už je mládí.“ Podíval se na elfa, jehož trápila sudba jemu určená.
„Jak dlouho víte, že Clematis má dar vidění?“ Theder měl teď jiné starosti než vidoucí dar své dcery, nicméně na otázku Helbera odpověděl. „Byla ještě dítě. Předpověděla, že se Vendelia rozbouří a nemilosrdné záplavy většinu z nás budou stát životy.“ Starostlivě stáhl obočí. „Co vám řekla.“ Helber se zdráhal, pohlédl na dívku, nemohl se na ní vynadívat. Připomněla mu dávnou minulost. „ Smrt“ Řekl jedním slovem, vstal a odešel. „Kdoví, co vše osud vyjeví. Smrtka se ošálit nedá, ale dá, se oddálit setkání, kdy jí do tváře každý pohlédne.“ Řekl si pro sebe Theder. Muž znaven stářím sbírá poslední zbytky sil, na poslední bitvu svých dnů. Po-slední šance na velké skutky dávných reků. „Zas nastal čas putování a nejistoty. Dobrá! Dob-rá, jak si přeješ. Půjdeme drakovi rovnou do chřtánu.“ Řekl Theder.
Clematis hledala útěchu ve slovech moudrého Rómediona. „Cítím cosi nekalého ve vzduchu. A nemýlím-li, se zkázou nám bude Aërod. Ale i ten nejpodlejší had může mít srdce i svědo-mí.“ Rómedion se posadil na vysokou židli proti Clematis. „Dar nejcennější.“ Přemýšlel nahlas pán léčitelů. „Tím darem by mohl Tolóruv roh na který když zatroubíš příjde pomoc ať si kdekoli.“ Jeho slova jí však nepřinesli žádnou útěchu. „Pokud chceš pomoci tě lidem venku, musíš nás odvést do Tólóny. Už je pozdě na to si všechno rozmyslet a zůstávat.“ Odechl si a do místnosti vešla Annalia s dalšími muži a snášeli dolů různá zavazadla.
Annalia, hnědovlasá žena v černých šatech prošívaných stříbrem. Rómedion si ji vzal, když jí bylo padesát. Je elfka jako polovina vesnice, její srdce je však v horách. Den brzy přešel v soumračný večer. Clematis dorazila v doprovodu Rómediona na nádvoří kde vše bylo při-pravené na následující oslavu příštího dne. Lidé ve vesnici zacházeli s obyvateli údolí velmi dobře. Elmer stál v knihovně, stále cítil přítomnost mrtvých. „Měla by být jinde, že ano.“ Řekl Theder. „Něco probouzí mrtvé! Nekromancie je velmi nebezpečná, není dobré si sní, zahrávat.“ Sebral se, a šel ven. Theder ještě chvíli byl místnosti a doufaje v přítomnost Gladi-oly promluvil. „Chtěl bych ti říct, že mi chybíš. A že se oni postarám, je to přeci moje dcera.“ Žádná odpověď, povzdechl si a odešel. Místnost potemněla a světla zhasla, u krbu se mihla mlžná oblaka. „Léta se s bratrem touláte, Elmere.“ Překvapila ho Clematis.
„Projdeme se?“ nabídl jí rámě a mírně se pousmál. Vyšli na most, který byl nad splavem Vendelii. Prošli kamennou bránou, podívali se na divoké vlny Vendelii. Jen tak vedle sebe stáli, nic neříkali. Snad za ten okamžik vděčili vyšší moci. Ohlédl se na vesnici a uchvátila ho její zář za svitu hvězd a pouličních luceren. Šum, vody byl, jako šeptání stromů, kteří si vy-právějí příběhy časů. Stráže se pomalu stahovali ze svých pozic. Když pochodovali, znělo to jako dunění bubnů. „Stýská se mi po zelených svazích kopců a tůních Adaru.“ Do ruky vzal spadlí pramen vlasů Clematis, a palcem jej jemně přejížděl. Kdyby nebylo světel od luceren z vesnice, zajisté by nebylo nikoho vidět. „Je čas se vrátit, i když bych se na tuhle nádheru vydržel dívat dlouho.“ Řekl Elmer. Jeho plán jak zmást lišku aby se nechala strčit do pytle, začíná nést ovoce. Věděl, že je Aërod pozoruje z poza stromu. Elmer odcházel s Clematis zatím co Helber se kradmo přiblížil k Aërodovi a přiložil mu hladký, lesklý ostrý nůž se za-hnutou čepelí ke krku. „Zajímalo by mne, proč se schováváte Aërode?“ Překvapil mladíka Helber. Mladík znehybnil, když ucítil ostrý nůž na svém hrdle. „Jiné důvody než, že jsem zrádce, vás asi nenapadají!“ Procedil Aërod. „Byl jsem se projít! A natrhat nějaké byliny, mů-žete se mi podívat do vaku!“ Helber si vzal vak a podíval se do něj, bylo tam několik druhů bylin. „Jsem nedůvěřivý, ale ohledně vás, bratr vás má hlídat, jenže si víc hlídá svou milou! Tak jsem si vás vzal na starost, pane! Dávejte si na mě pozor! Dneska jste měl veliké štěstí, ale štěstí je velmi vrtkavá dáma. Zavřete oči!“ Poručil, a než si to Aërod stačil uvědomit, elf byl už dávno pryč. Když se Aërod otřepal z velmi nepříjemného rozhovoru s Helberem otřel si rudou linku na jeho krku, kterou zanechal Helberuv nůž. „Noc je dnes chladná a tichá, až z toho mrazí v zádech.“ Řekl Theder nedůvěřivým hlasem když hleděl do tmy. Tak jako každý v domě a v celé vesnici šel spát. Ráno ani ptáci nezpívali a slunce vstávalo zastřené mlhou.
„Dobrýtro, tatínku“ Popřála Clematis usměvavě. Stála ve dveřích knihovny a hleděla na zbě-dovaného otce. Venku už byly slyšet stříbrné flétny a nádherné zvuky strun zlatých harf. „Li-dé oslavují poslední den ve vsi. Všude se tančí a zpívá, jakoby zapomněli, co se blíží. A to jen kvůli moci nad drakem. Vždyť se ani neví, jestli nějaký drak ještě existuje!“ Stěžoval si The-der. „Mám pro tebe dárek.“ Podíval se na Clematis. „Máma by chtěla, aby si to měla.“ Podal ji stříbrný řetízek s decentně velkým přívěskem, který měl tvar rozkvetlého květu gladioly. „Děkuji“ Nenapadla ji jiná slova než je slovo díků. „Elmer čeká.“ Upozornil ji otec. Vyběhla do zahrady, nikde ho však neviděla. Ohlédla se k altánku a tam stál, celý oděný v černé a pur-purové. „Čekám tu na tebe, paní.“ Uklonil se a políbil jí hřbet ruky. „Mám tu pro tebe dar, se kterým se budeš muset naučit. Ale doufám, že jej nebudeš muset použít.“ Z, pod pláště, vyn-dal dlouhý meč, v kožené, zdobené pochvě. Vytasil jej, byl lesklý, tenký, úzký se zahnutou čepelí. „Je pevný jako skála. Je to dobrý meč, důvěřuj mu.“ Zasunul meč zpět do pochvy, po-dal jej Clematis a odešel. Všichni se připravovali na dlouhou pouť a Elmer s Helberem sledo-vali Aëroda. Den pokračoval poklidně než se přehoupnul v noc. Clematis s ostatními váženými z vesnice jeli na koních. „Ten Frísák ti bude věrným koněm. Trhá mi srdce, když vidím, že odtud utíkáme jako štvaná zvěř. A jen málo statečných jsme tu zde nechali, abychom odešli.“ Řekl Theder. Už poslední lidé vyšli z kamenné brány. V dáli šli vidět už jen světla luceren odcházejících.