Clematis - Kapitola třetí

Fénix

Když se Theder otočil, viděl dokonale vytesané vysoké sloupy. Na nich byly zavěšeny po-chodně, které osvětlovali celou jeskyni. Ta však byla dlouhá několik metrů. Opatrně procházeli jeskyní, až došli ke zdobenému oltáři, kde byla hromádka popela. Pomalu se v popelu cosi začalo hýbat. „Co to je?“ Ptal se Theder, nezpustil z popela zrak. Clematis si prorazila cestu až k oltáři. Celá karavana hleděla na to místo. Tiše hleděli, jak se z popela klube neopeřené ptáče s krvavě rudým zobákem. Bezbranné ptáče hledělo na roj kolem a zaměřilo svůj pohled na tvář Clematis. Ta k němu natáhla ruku, aby se ho dotkla. „Fénix“ Vydechla a tvora pohladila. „V popel se změní a z něj se také zrodí.“ Řekl Rómedion.
A poklekl před tvorem, k němu se přidal i zástup všech jeho učňů. Poklekla i Clematis a celý Thederův dům, nakonec poklekla celá karavana. Fénix sklonil svou hlavu a napřímil se.
Náhle byl Fénix v plamenech, roztáhl křídla a magickou rychlostí mu narostlo peří, jehož za-končené špičky byly zlaté. Zadní brka asi tak půl metru dlouhá, když byl v plamenech, změnil se i velikostně. Jeho peří mělo sytější barvu než jeho zobák. Plameny zmizeli a Fénix sklopil svá křídla. Vedle Fénixe se usadila Jitřenka a napodobila Fénixovo předešlé gesto. Nakonec oba bájní ptáci spojili hlavy k sobě. Houf lidí a elfů se rozpustil a začali sušit šaty, sčítat zda jsou všichni pohromadě. „Proč jsi tam klečela?“ Ptal se Helber a nesl ji teplou deku. „Tady“ A přehodil ji jí přes ramena. „Jak jsi to dokázala? Tu vodní barieru.“ Jeho tvář byla plná zmatku. „Něco uvnitř mého srdce mi napovědělo ta slova.“ Odpověděla. „Jaká slova?“
„Dom línio adan“ Řekla tiše a hleděla na Helbera. „Co to znamená?“ Tázala se ho neklidným hlasem. „Poručila jsi vodě, aby nás chránila. Doslovně jsi řekla: chraň duše nevinné.“ Řekl Helber. „Ale ve vesnici se elfsky nemluví a ani se to neučí.“ Byla nesvá ze slov, které neznala. „Instinkt ti napověděl. A za to jsem vděčný.“ Helber vstal a odešel ke svému batohu a vyndal z něj flétnu a začal hrát. Elmer si od Frola půjčil kytaru a přidal se k bratru. Nakonec se připojil i Lutherio a začal hrát na dudy. Hráli píseň, která byla plná tepla a naděje ač byla místy smutná a nešťastná. Všichni byly ticho, aby slyšeli tu píseň, která se v jeskyni odrážela od stěn. Na tu malou chvíli jim bylo dovoleno si vydechnout, ten okamžik měli pocit bezpečí.
Zatímco poslouchali chlácholivou píseň, procházel Theder jeskyni aby našel nějaký jiný vý-chod. Přilétl k němu Fénix a ukázal mu skrytou cestu. „Děkuji“ Poděkoval mu a vrátil se k ostatním. Hudební trio odložilo nástroje a elegantně se uklonili. Elmer vrátil, Frolovi jeho kytaru. „Vracím“ Šel rovnou za Clematis, která se už na něj usmívala. „To bylo krásné“
„Teď potřebují si vydechnout, ale tuhle poklonu si zaslouží můj bratr. To on začal hrát, já a Lutherio jsme se jen přidali.“ Podotkl a pohladil svou paní po tváři. Ještě chvíli na sebe hleděli, ale nevěděli, že je Helber pozoruje. „Je neslušné na někoho takhle zírat.“ Překvapil ho Theder. Helber se posadil na blízký kámen a položil si hlavu do dlaní. „Stará křivda se prolíná do utajovaného citu.“ Podotkl Theder. „Jenže ona nemá v srdci temnotu, je světlem ve tmě, ve které bloudíme. A vede nás na světlo boží.“ Z nějakého důvodu ani jinak veselý Helber si nedokázal udržet vedle ní ani ždibec vážnosti. Theder ho poplácal chlácholivě po ramenou. „Není to lehké příteli. Bez nich je zle, a s nimi….“ Theder mávl rukou a otočil se na Frola. „Frole“ Zavolal si chlapce k sobě. „Ano, pane?“ Přiběhl Frol. „Jak jsme na tom s jídlem.“ Poptal se Theder a za ním už stal Rómedion. „Ne moc dobře, pane jídlo co jsme měli sebou, zvlhlo, jak jsme se dostali do vody. A čemu voda nevadí, to jsme uschovali.“ Odpověděl chlapec. „Dobře chlapče, můžeš jít.“ Napřímil se Rómedion za Thederem.
„Až budou připravení, vyrazíme.“ Řekl Rómedion. Theder se na Rómediona otočil a se zdvi-ženým obočím na něj hleděl. „Už jsi, vyděl ten východ z jeskyně?“ Ptal se Theder překvapeně. „Viděl jsem, kam jdeš“ Rómedion se otočil a přešel ke své manželce, ta mu však něco šeptala do ucha. K Thederovi se naklonil Helber s vražedným výrazem ve tváři. „Nemohla slyšet náš, předešlý rozhovor?“ Ptal se Helber s temně zastřeným hlasem. „Nemyslím, že nás slyšela. Ale je to možné, Annalia patřila do stejného lidu jako Amarylis. Tento lid se zdržoval především v temnotě, nelze jim bezpečně důvěřovat. Avšak Rómediona okouzlila natolik, že bude především věřit jejím slovům nežli těm naším, a pak nemáš důkaz, že něco ví.“ Odpověděl Theder. Helberovo podezření v něm vyvolalo zájem. Zjistit zda je jeho podezření oprávněné. „Mluvila se mnou, narážela na zkázu mého lidu.“ Z Helbera teď šla čirá hrůza, když mluvil k Thederovi. Theder se rozhlédl po jeskyni a viděl, že ho Annalia sleduje. Když si vzájemně hleděli do očí, rychle odvrátila svůj zrak jinam. Když už byly, všichni připraveni, zase putovat, je Theder vyvedl z jeskyně. A Clematis měla cosi, schovaného pod pláštěm. Šla velmi opatrně, aby se jí nic nedotklo. „Neseš něco, paní?“ Ptal se Elmer a zrak mu padl na dlouhá rudá pera čnící z pod, jejího pláště. „Proč se ptáš?“ Položila otázku zase Clematis.
Přiblížil se k ní Helber zezadu a strhl Clematis plášť z ramen. Fénix jí klidně seděl na ruce a druhou ho k sobě jemně tiskla. Sklopila zrak a starostlivě hleděla na Fénixe. Helber jí zase přehodil plášť přes ramena a odešel. „Měla jsi ho tam nechat“ Řekl Elmer, hleděl na krvavě rudého tvora, který byl až příliš nápadný. „Může přitáhnout nechtěnou pozornost. A ještě teď nevíme, co proti nám stojí! A proč Evonei vytáhla do boje!“ Vyčítal jí její počínání. Elmer byl už daleko, když se odvážila na něj pohlédnout. Hromové nebe se zas zjevilo. „Co přijde teď za neštěstí?“ Ptala se Gladioly. „Zuby ostré jako břitva, jež prokousnou i to nejtvrdší brnění,
oheň, oheň se blíží. Krvavé, lázně se chystají, temnota je uvnitř kruhu tvých milovaných, ti jež klidně prolili krev Ranolionů (Ranolioni – bojovný národ elfů) se schovávají ve stínech!“ Řekla a ukázala na Annaliu jež se kradmo blíží k jejímu otci. Její matka se rozplynula, Fénix se vznesl a Clematis se rozeběhla, ke koni svého otce. „Otče, kde je Theder?“ Ptala se po svém koni. „Frol ho vede. Buď klidná, nic se mu nestalo.“ Oddechla si a zlostně se podívala na Annaliu. „Děje se něco?“ Ptala se Annalia. „Ale nic“ Odpověděla Clematis a vydala se ke svému koni. Annalia se rozeběhla za Clematis, protože chtěla vědět co se děje že na ní Clematis tak zahlíží. „Smím vědět co se děje že na mne tak zle pohlížíte? Není důvodu se takto dívat.“ Řekla Annalia a odešla zpět do zadní části karavany. „Celý zástup ti věří, pane, tak prosím nezklam je.“ Řekl Mandlovník k Rómedionovi. Mandlovníkuv syn Frol byl otci neuvěřitelně podobný, ačkoliv starý Mandlovník měl modré oči a hnědé vlasy jako podzimní listí. „Neměj obavy Mandlovníku. Dokud nás vede Jitřenka, jsme v bezpečí.“ Rómedion se snažil sedláka uklidnit. „Říká se, že to paní Clematis zastavila ten ohnivý vír!“ V Thederovi se nahromadila zvědavost. „Sedláku, prosím řekni co to má společného Jitřenkou? Pokud vím, je Jitřenka část mapy k městu.“ Řekl Theder a podíval se směrem k Elmerovi. „Omlouvám se, pane, jsem, hloupý, sedlák.“ Omlouval se Mandlovník. „Netřeba se omlouvat“ Řekl Theder. „Je pravda, že to zastavila Clematis?“ Ptal se Elmera. Ten jen souhlasně přikývl. „Jak?“
„Elfské kouzlo“ Odpověděl elf. „Elfí jazyk se ve vesnici neučil. Dělal nepěkné rozdíly, ves kvůli tomuto jazyku byla chvíli rozdělená.“ Řekl Theder. „Instinkt jí napověděl“ Elmer se zadíval do dáli. „Je tu ale jiná věc, která mi dělá starosti než je naše řeč.“
„Kdo nebo co probudilo zlo, které mělo spát.“ Theder se zamyslel nad tím, co nakonec bude s jeho dcerou a kdo nebo co to vše má na svědomí. „Arnika“ Vydechl nakonec. „Co“ zeptal se Elmer. „Arnika“ Zopakoval. „To není možné, ta je uvězněna. Zakleta do černého kamene, jehož se nikdo nesmí dotknout ani k němu promluvit. Na samém vrcholu hory Liaros.“ Elmer pohlédl na nebe, kde vedle sebe letí Fénix s Jitřenkou. „Nezůstal ten pták náhodou v jeskyni?“ Zeptal se Theder. „Tvá dcera ho sebou vzala.“ Obličeje obou mužů teď vypadali utrápeněji nežli předtím. „Třeba to má dobré opodstatnění, že ho vzala“ Řekl po chvíli Elmer. „To je možné. Stejně možné jako to že Arnika probudila draka, je sice zakletá ne však zbavena své moci.“ Oponoval Theder Elmerovi. „Můj pane, myslím že Helber nám něco tají.“ Řekla An-nalia. „Co tím myslíš?“ Ptal se Rómedion. „Zeptej se svého přítele Thedera.“ Annalia už začala plést své plány, jak získat křišťálové město jen pro sebe a Rómediona. „Nevím, co jsi slyšela, ale klepům nevěřím!“ Rozlítil se Rómedion na svou ženu. „Žádné klepy, osobně jsem slyšela jak Helber říká, že může za zkázu Ranolionů. A Theder o tom zřejmě ví.“ A odešla k Eleanor. Chvíli tiše šli a pak se zeptala. „Líbí se ti pan Helber?“
„Ano, madam. Ale zjevně má zájem o jinou.“ Svou odpovědí poukázala na Clematis.
„Nemůže stále doufat, že si ho všimne, když se kolem motá jeho bratr.“ Řekla Annalia a kou-kala na Helbera. „Láska si vždy najde cestu.“ Odpověděla Eleanor. „Co když neví o těchto citech. Zlomené srdce potřebuje vyléčit.“ Annalia se stále snažila získat Eleanor. „To vyléčí pouze čas madam.“ Řekla Eleanor a stále se snažila o tomto tématu nemluvit. „Co víš o panu Helberovi“ Ptala se Annalia. „Jen to že když, přišel do vesnice, byl raněn. Jeho i Elmera, léčila paní Clematis. Byl ve vesnici dříve než Elmer.“ Odpověděla Eleanor. „Ale jak to že o tom nikdo nevěděl?“ Annalie to vrtalo hlavou, všechny cesty byly neustále střeženy. „Pán Theder ho tajně se svou jednotkou odnesli do domu a obeznámili o situaci vašeho manžela. Byl ve vesnici celé tři roky, pak odešel. Když se pán Theder, vrátil z cest, přivedl Elmera. Zbytek už znáte.“ Řekla Eleanor a popoběhla dopředu. Zatím co zástup putoval, Fénix zařičel a vzpla-nul. Jitřenka se ale stále drží kurzu. Theder sesedl z Kněžny a vedl ji, zatím k němu přijel Rómedion. „Co je pravdy na tom že víš, kdo zapříčinil zkázu Ranolionů?“ Ptal se vážným tónem léčitel. „Řekni své choti, že pomluvy, které roznáší, nejsou pravdivé. Ano, Helber vpustil Amarylis do města i s její rodinnou. Ale on nemůže za toto neštěstí, ačkoli ho vzal na sebe.“ Odpověděl Theder. „Filiöne!“ Zavolal Theder kapitánku své osobní stráže. Filiöne – mladá žena s rudými vlasy, alabastrovou pletí s očima tak průzračnýma že vybledlá duhovka působila zářivě bíle s černým okrajem a její hlas působil tajemně, až se jí ostatní vojáci báli. Byla oděna do černé uniformy s pláštěm černější než samotná tma. „Pane“ Oslovila Thedera.
Měla stříbrnou dýku s rukojetí ve tvaru hada, jeho oči tvořily dva rubíny. Na rameni měla kožený toulec a velice dlouhý luk. „Přejete si?“
„Hlídej tu klevetnici, tuším neblahou událost v blízké době.“ Nařídil ji a dodal „Dávej pozor, ať tě nevidí!“ Filiöne se nenápadně vytratila. Asi za hodinu vjeli do hor. Z těch se však ozýva-lo zlověstné dunění. Náhle se z hor začali, valit obrovské balvany, vše vypadalo tak jakoby někdo hory drtil na příkaz. Ohnivý fénix zakroužil na nebi a slétl na blízký kámen. Jitřenka se za letu změnila. Karavana se zastavila, aby se vyhnula padajícímu kamení a balvanům. „Po-zor!“ Nařídil Rómedion, celý zástup se nahromadil ke skále po jejich pravé straně. Tu si The-der vzpomněl že Aërod měl orla který, než zemřel, odletěl.
„Hamrosi, co se stalo s tím orlem, který patřil Aërodovi?“ Zeptal se Theder mladíka který je mu vždy po ruce. „Nevrátil se, pane. Ale během Aërodovi přítomnosti mezi námi odlétal a přilétal asi tak čtyřikrát.“ Odpověděl Hamros. Hamros mladík s černými vlasy, zelené oči. Oděn do zelené uniformy vesnických stráží. Po chvíli se hory uklidnily. A karavana mohla dál putovat. „Myslím, že přes orla mohl posílat zprávy o tom, kde jsme a kudy se dostat do vesni-ce.“ Řekl Hamros. Tu se objevila Amary sovice sněžná se vzkazem na pařátku. Theder si vzal
vzkaz od sovice, rozbalil jej a dočetl se: „Vesnice padla, možná naše síly budou stačit na to, abychom se dostali k vám! Žádám o popis cesty k vám! Ilörin“
„Ilörin žádá o popis cesty k nám. Tím se naše cesta ještě protáhne.“ Oznámil Theder Rómedi-onovi a Helberovi. „Jsou zoufalí příteli, soudím, že mnoho jich nepřežilo.“ Zoufal si Theder.
„Mne spíše trápí zničení vesnice“ Řekl zlostným hlasem Rómedion. „Ilörinovi můžeme věřit!“ Procedil Helber „Mládě jako je Ilörin je těžké přeprat. Theder ho vycvičil dobře. Věřme mu!“ Řekl Helber. „Helbere“ Zavolal si elfa Rómedion. „Ano!“
„Prosím, promluv s mou ženou. Slyšela váš rozhovor s Thederem.“ Požádal jej Rómedion a dál si hleděl svého. Najednou se ze zadní části karavany ozval dětský nářek. „Musíme zastavit. Dětí a staří jsou unavení.“ Oznámil Lutherio, po chvíli přiběhl Ulübum Rómedionuv sluha. Byl zadýchaný a jakoby ho něco vyděsilo. „Pane, ten nářek není pro únavu. Děti jsou schoulené a křičí, jakoby je na nože brali! Nelze je utišit!“ Řekl Thederovi a běžel, zpět k dětem které se v křečích choulily na zemi. Když se k místu dostali, všichni viděli, jak kolem dětí skomírá tráva. „Teď rozhodně nezastavíme! Popadněte každý jedno dítě a neste je! Arnika již činí své!“ Zlostný zastřený hlas Thedera všem naháněl husí kůži. Každý dospělý ač v sedle nebo šel pěšky, si vzal jedno dítě a pokračovali dál ve své pouti. Děti naříkaly ještě asi hodinu, než se dostala karavana z ústí hor. Dostali se do průsmyku, jehož výška budila obavy z možného utržení cesty. „Řekni, chlapče. Jak se jmenuješ?“ Ptal se Theder. Vyděšený chlapec se k Thederovi tiskl, jako klíště když se průsmykem prohnal, kvílející vítr. „Odrin“
„Tak tedy Odrine, co se vám stalo? Nebo co se stalo tobě?“ Ptal se chlapce Theder. „V hlavě jsem slyšel ženský hlas, jak něco šeptá v cizím jazyce. Nerozuměl jsem, ale měl jsem z toho strach. Měl jsem dojem, jakoby se vše ve mně stísnilo, ten hlas mi působil bolest. Vše mě bolelo, jako bych už neměl být.“ Řekl Odrin a ještě víc se přitiskl k Thederovi. Zatímco se všichni starali o plačící děti, měla Annalia příležitost. Nesla Aksamitu dceru Rómedionovi sestry Frézie. „Na, vypij to!“ Nařídila Aksamitě a vnutila ji malou černou lahvičku. Aksamita ji vypila. „To je hnusný.“ Oznámila Annalie. Její tvář náhle pozbyla barvy. Aksamita malá holčička se zlatými vlasy a modrýma očima s červenými líci, které teď ztratili svou barvu. Aksamitě najednou zčernali vlasy a rty, její pleť teď měla mrtvolnou barvu. Její tělo opustil život. Trochu pobídla koně a volala. „Neštěstí! Můj pane, stalo se hrozné neštěstí!“ Frézie a Rómedion sesedli z koně, běželi k Annalie, která držela nehybné děvčátko v náruči.
„Ach, matko co se stalo!“ Vzlykala Frézie, když uviděla Aksamitu. „Nevím, náhle byla una-vená. A pak se stalo tohle. Pověs můj drahý, co to může být za temná kouzla?“ Ptala se Anna-lia. Rómedion sáhla na dítě, aby zjistil zda, ještě žije. Ale dívka byla ledová jako led. Vzal ji z náruče své ženy a položil ji na zem. Položil ji, hlavu na hrudník aby slyšel tlukot srdce.
V hrudi se nic neozvalo, do očí mu vhrkly slzy. „Žije!“ Zeptala se Frézie. Frézie téměř doko-nalá kopie svého bratra ačkoli jako jedná z mála vzácných případů, měla sněhově bílé vlasy. Rómedion zakroutil hlavou a s úzkostí pronesl „Ne!“. „Neeee!“ Křičela Frézie a vzala své dítě do náruče a mačkala jej k sobě, Rómedion je obě objal. Annalia se připojila a nenápadně se usmála. Toto neštěstí se smutkem sledovali všichni přístojící. S těžkým srdcem vzal do náruče Helber Aksamitu. Odnesl ji na blízkou horskou rovinu, tam ji položil mezi sedmikrásky a přikryl ji svým pláštěm. Poklekl na koleno a tiše pronesl nějaká slova, když je vyřkl, Aksamitu obrostla zeleň a v místě jejího srdce vyrostla velká bílá lilie. Jitřenka přistála u Aksamitiny mohyly a uklonila se. Tu z malého kopečku vyšlo malé světýlko, jakoby to bylo zrnko slu-nečního svitu k nebi. Fénix se sklonil k lilii a ukápla jedna jeho slza na její květ, ten vzplanul modrým plamenem. Tu Jitřenka pronesla „Nyní je duchem této krajiny. Tento květ poskytne tomuto místu ochranu a útočiště pouze dobré duši.“ Tu se ozval hrozivý křik. Annalia byla náhle v plamenech, běhala kolem jako šílená. Padla k zemi s posledním výkřikem a její tělo se změnilo v prach. „To, se stane těm, jež mají v srdci i duši temnotu a ublíží čisté duši!“ Řekla na konec Jitřenka a vznesla se na oblohu. Letěla dál na severovýchod.