lásky psaní... malá holčička

Byla jednou jedna pohádka...


Byla jednou jedna pohádka..
a ta takovou Pohádkou byla,
že ona, jak moc velkou představivost měla,
tak moc ona Velkou chtěla být,
a z takové 'pohádky' si svět změnit,
Ona jak se dívat chtěla, tak v Příběhy jak když,
jak když ona, se postupně rozplynula..


Touto básní, ona.. právě moc chce to všechno, složité v sobě, vysvětlit
Pořád v sobě, velký kus práce má,
ale... ona.. sic na lásku se dívá,
lásku vidí jaká je,
nemá ale ponětí,
jak okamžik v pravdu obrátí,
i když vše taky mnohem složitější je,
stačí jen, když minulosti,
přesně jak ona si umí představit,
s Láskou v srdci, tomu všemu odletí,

Taková ona ve skutečnosti je,
že Pohádkou, jak když je... a být vážně nepotřebuje,
vlastně ale,
jen, špatně se taková věc vysvětluje,
když to už jen Um vážně není,
to jen zjednodušeně zkreslujícně se říci někomu dá....


Jak ona se trápí,
někdy tiše sama se sebou,
srdce jak když jí nebolí,
přitom bolest velikou má,v tom sama se utápí,
holčička malá, jak když si žádnou cestu nevolí,
tím ona, jak je zmatená,
jak, když svou cestičku vyšlapat si chce,
a potřebuje jen to nějak říci,
srdci jejímu, jak když brání se mu v tom,
celé dětství.. srdci se ale poroučet nesmí...
potřebuje hlavně.... někomu říci, že vše jí tak normální nepřijde..
ve svůj názor žádný ale nevěří,
sestru má, co je pořád chytřejší a na rozdíl od ní 'normální' je..
nejde jí to jinak... nejde to lehce...
jednou vlastně neumí skoro nic říci,
aby svůj cit ubránila si,
otec, matka, jak když říkají jí..
to všechno, jak přirozené věci jsou,
však co ona v sobě má..
když vidí, že láska mezi rodiči ani není,
všechny věci v pohledu jejím okolo ní, jen zmatené jsou,
zmatek v ní se utvoří,
tím jak všechno, svými city malá holčička chce vidět...
ráda rodinu má, a rodinu nechce nenávidět
nenávist však, jak ona malá je, ona vlastně tak jak je, nevidí,

otec k holčičce své roztomilé, tak se chová,
že holčičku má rád, i to ona mu neodepře,
ale pořád víc jí lásku chce dokazovat než její sestře,
na Barunko tady víc peněz máš a Kristýnce ty nic neříkej,
její názor: nemáš právo! Mě tím i jí ubližuješ!..
jak když vlastně slyšet není...
takový už tatínek nejspíš je,
že si s holčičkou, jak chce manipuluje..



No a holčička dnes už malá není,
a aby teď už spíš 'pohádku'
skončila, a ukázala jaká ona je, jak se změnila a mění,
tak řekne ráda jen... přesně jak já představím si jen,
já ráda všemu s Láskou v srdci odletím, za svým snem,
a svůj pohled, já do žádného nepořádku, jak našla jsem se,
už nikdy nezasadím,
Jen ta dlouhá cesta letu, není jak představa, to moc jednoduché by bylo,
jen ne tak složitě svou cestu vidím,
žádná cesta odletu, jedině vzlítnout až všechno mé srdce, mnou, vše láskou by zalilo.... až potom jak pejsek budu moci hrdě říkat, jak láska sama jsem začala být.. než co chytřejší bych byla, tak hloupější sem, ale o co jde.. mám odjakživa svůj sen..