Tvůj život! Tvá cesta!

Žiju svůj sen. Každý má ten svůj nejtajnější uschovaný pořádně hluboko v srdci a jen čeká na tu správnou chvíli, kdy ho odtamtud vytáhnout a uskutečnit ho. Pro mnohé mé vrstevníky ten můj nejspíš není pořádný sen, spíše nicotný a malicherný nebo hloupý, pro ně je totiž sen něco jako když dostanou k narozeninám krásné a luxusní stříbrné nebo růžové auto pokryté, v holčičím případě, flitrami, když se stanou nepopulárnějšími lidmi na škole anebo když se jako dospělí stanou popovou hvězdou nebo třeba i astronautem… a tak dále.
Já svůj vlastní sen žiju už dlouhou dobu a za tu dobu tomu i tak nechci uvěřit.
Prožívám ho už od svých sedmi let, tehdy mě napadla má první kniha. Byla o andělech, vílách a jak už to v knížkách bývá tak i o pořádném záporákovi. Táta je spisovatel, takže se toho okamžitě chytnul, strávili jsme tehdy v jeho pracovně hodiny, kdy jsem mu diktovala děj a on ho trochu obohacoval a kapitoly a věci, o kterých jsem tehdy ještě neměla potuchy a za necelý rok jsem ke svým osmým narozeninám dostala první výtisk.
Obálka byla pokrytá peřím a v jednom rohu byla malinká usměvavá víla. Nahoře se vyjímal černým a jakoby roztřeseným písmem nepsaný název: „Padlý anděl“. Pod ním byl již menším písmem vytištěn můj pseudonym: „Christine Howl“.
Všechny výtisky se do pár měsíců vyprodaly. Každý, ale chtěl vědět, kdo se skrývá pod tím uměleckým jménem, věděli jen můj věk. Táta mi kladl na srdce, ať si své malé tajemství nechám pro sebe, protože pokud by se tato zpráva provalila, tak už bych nejspíš neměla pokoj. Jsem přece nejmladší spisovatelka na světě, co napsala bestseler.
Druhou knihu jsem vydala ve dvanácti. Tentokrát to bylo z budoucnosti. Pojmenovala jsem to „Ticho“. Kniha měla černou obálku označující tmu, z níž vystupoval jeden bělostný prst zkřížený přes krvavě rudé rty. Tato kniha byla o části světa, kde se rozhodli pro své bezpečí raději nemluvit a prožít svůj život v mlčení. Raději žili ve světě, kde se za promluvení na veřejnosti, za hlasité promluvení, trestalo. Nejdřív bylo napomenutí, pak trest, poté posezení ve vězení a na konec smrt, protože ten člověk nedokázal držet jazyk za zuby a tím pádem ohrožoval životy ostatních a tím byl i nebezpečný, ať už to byl dospělý nebo malé nevychované dítě. Nerozlišovali, byli to sobci...
Zase jako u mé předešlé knihy se i tato rychlostí blesku vyprodala.
No a teď je mi šestnáct a chci napsat další knihu. Včera se mi zdál zajímavý sen, byl strašně živý a jako by opravdový. Začátek se mi krásně poskládal a při každém vhodném slově, které kdokoli vyslovil, my v hlavě začnou šrotovat kolečka a vytváří se další a další scénky a zápletky, už se to nedá zastavit, ostatně jako vždycky. Tak mi v hlavě postupně vzniká příběh.

„Samy, posloucháš mě vůbec?“ šťouchne do mě loktem táta a upije z hrnku, ve kterém má kafe. Už ho musí mít studené, protože ho pije už přes půl hodiny.
„Jasně.“ řeknu a usměju se na něj. Není to pravda, rozvíjela jsem svůj nápad a na něj jsem tak trochu zapomněla, tak je to ale vždycky.
Úsměv mi opětuje. Jeho šedé oči se zatřpytí lišáckou náladou a neoholené strniště se zvlní, aby pomohlo ústům vytvarovat ten správný vlídný úsměv.
„Tak co jsem právě teď říkal?“ zeptá se. Tak proto ten z části škodolibý úsměv.
„Že pokud chci žít šťastně v realitě, tak se musím naučit ovládat a trochu i potlačovat svou zběsilou mysl, která pořád něco vymýšlí, jinak bych se z toho mohla i zbláznit… a to by byla podle tebe škoda.“ odrecituju naučenou větu, kterou mi táta vtlouká do hlavy už od doby, kdy jsem začala psát a taky od doby, kdy se mi jako devítiletá zdály odporné sny podobné věcem, co jsme s tátou napsali.
Promne si čelo a prohrábne si učesané blond vlasy, jenž se okamžitě zježí. „Špatně.“ zakření se a zase upije. Tentokrát obličej zkroutí do škaredé grimasy ve stylu: „Bože, co jsem si to jen nalil.“
„Co jsem řekla špatně?“ vyhrknu ještě dřív, než si stačím uvědomit, že mi toto nejspíš neříkal.
„Ptal jsem se, jak se ti líbí v nové škole.“ opraví mě s láskyplným úsměvem.
O Bože, škola! Ta je právě ta poslední věc, na kterou bych zrovna toto ráno chtěla myslet.
Byla jsem tam jen jednou a to před Vánoci. Sice jsme se sem přistěhovali už před měsícem a půl, ale jsem šikovná po mamince a v jednu jedinou chvíli jsem si dokázala dvakrát zlomit nohu. Stalo se to, když jsme tady byly myslím že čtvrtý den. Nesla jsem zrovna dvě hodně těžké krabice, a proto jsem spěchala do předsíně, abych je nemusela pokládat do mokrého sněhu. Uklouzla jsem na ledu před schody do domu, sedla jsem si na kotník a zlomila si ho, hled po mém zadku přišly krabice a já si nohu zvládla zlomit podruhé, tentokrát jen pár centimetrů pod kolenem.
Strávila jsem tři týdny se sádrou na noze a většinu času jsem byla v obýváku, který mamka zrovna vymalovávala. Radila jsem jí v barvách, které má použít na strop a za to jsem byla několikrát pokropena zelenou barvou. Za tu dobu jsem pokreslila celý blok obličeji lidí, zvířaty, přírodou a hlavně svými hrdiny do příští knihy. Snědla jsem snad všechno, co jsem doma našla a viděla všechny filmy, jenž za dobu mého „lenošení“ jak tomu říkal táta, šly v televizi.
„Ve škole jsem byla jen jednou a hned po Novém roce tam, nastupuju.“
„No ano, já vím, že tam pozítří nastupuješ, ale ještě jsi mi neřekla, jak se tam cítíš, třeba mezi novými spolužáky?“
„Já sama nevím, bylo to takové zvláštní, studené, ale to bude nejspíš jen tím novým prostředím, lidmi a možná i sněhem. Nikdy jsem ho tolik pohromadě neviděla, ani u babičky Ann.“ řeknu a před očima mi vyvstane ten nepříjemný moment, kdy mě ředitel školy představoval mým novým spolužákům. Stála jsem před tabulí, jako bych byla na prodej a dívala se do očí těm, kteří by mi měli prvních pár dní pomoci se zařadit. Neviděla jsem nic než opovržení, škaredé grimasy, nenávistné úšklebky a v jejich očích jasné zprávy: „Ty mezi nás nepatříš.“, „Táhni odkud jsi přišla.“, „Už teď jsi pro nás nikdo!“ a „Jsi nula!“. V té chvíli jsem byla celkem ráda, že mi moc dobře neviděli do očí, protože jsem si tam chvíli i pobrečela, když pan Roberts říkal mé jméno a odkud jsem.
„Zlepší se to, uvidíš,“ položí mi jeho velkou ruku na moje kostnaté prsty „Jakmile si najdeš přátele, tak se vše zlepší. Uvidíš Samy.“ řekne a pohladí mě po hřbetu ruky.
„Vždyť víš, že jsem si ani za ty roky, co jsem byla na steré škole, nedokázala najít ani jednoho opravdového přítele,“
„Ano, ale tady máš možnost začít hezky od začátku, s čistým štítem. Zkus to Samy, nemáš co ztratit.“ snaží se mě povzbudit „Já i máma ti věříme.“ dodá.
„Třeba je to mé prokletí,“ nadhodím šeptem.
„To je nesmysl.“
„Možná je to trest za mou fantasii, možná kvůli tomu si nedokážu najít žádného kamaráda.“ začnu ze sebe vylívat melancholické myšlenky.
„Samantho, přestaň s tím. Věř si.“
„Jak to, že mi tak věříš?"
"Protože jsi moje holčička, okouzlující mladá dáma a hlavně moje malá spisovatelka, která má svou víru v sama sebe ukrytou někde uvnitř.“ řekne, vstane, odnese nádobí, co ušpinil do dřezu, políbí mě do vlasů a jde na zvou taškou, co na něj odevzdaně čeká na obuvníku u dveří. Než se za ním zaklapnou dveře, tak mi stihne ještě zamávat a vrátit se, zapomětlivka, pro klíče.
Taky vstanu, přejdu k oknu a pozorně sleduju, jak černé auto mizí za stromy. Ještě chvíli stojím okna a kochám se výhledem na zasněžené stromy.
Bydlím s rodiči asi deset kilometrů za městem v rodinném domku na břehu jezera. Nejbližší dům tomu našemu je až na druhém břehu, žije tam starší paní s manželem a dvěma velkými dogami, které nejsou tak nebezpečné, jak na první pohled vypadají. Říká jim Aurora a Acapella a zní to docela zábavně, když si zapomene nasadit zuby.
Předtím jsme žili skoro ve středu města v malém bytě skoro na druhém konci země. Bylo to tam sice hezké a nemuseli jsme dojíždět, ale věci se kupily, pak přišly máminy alergie a přesunutí práce, takže jsme se přestěhovali do tohoto ledového království.
Můj zrak padne na mou nedojedenou snídani, toustový chleba s veganskou pálivou pomazánkou. Hodím přes talířek oranžovou utěrku a odnesu jej na kuchyňskou linku ke sporáku.
Ve starém bytě jsme měli všechno halabala a poskládané, tak aby to alespoň trochu drželo a nerozpadlo se to, ale tady máma chtěla začít od začátku, takže jsme koupili i nový nábytek.
Kuchyňská linka, skříně, poličky s kořením, stůl a židle jsou z tmavého skoro černého dřeva. Na okně jsou pískově žluté květináče s bazalkou, pažitkou a mátou. Na ledničce jsou připevněné magnety obálky mých dvou knih, různé krátké vzkazy a máminy fotografie.
Do této místnosti máma vtrhla jako první, jde to poznat podle pomalované stěny. Západ slunce nad mořskou hladinou je tak neskutečně živý, že jsem se ho musela dotknout, abych svým očím uvěřila.
Vezmu si z ledničky džus. Popadnu ze stolu svůj notebook, který se celou noc nabíjel, a jdu do obýváku.
Obývák je mou nejoblíbenější místností, to díky obřímu oknu, jenž zabírá celou jednu stěnu a zima na něj svými pařáty kreslí ty nejkrásnější obrazy, ale ty nelze prodat a ani vystavit. Je z něj vidět zamrzlé jezero a stromy pokryté snad půlmetrovou vrstvou sněhu, jenž stahuje větve pod svou tíhou dolů. Vypadá to jako by větve prosily zem, aby už jejich utrpení skončilo a ony se mohly znovu ozdobit listím.
Vždycky, když se takto kochám v obývacím pokoji, tak se cítím úžasně volná, jako bych stála na vrcholku kopce, dýchala onen čerstvý kousavý vzduch a mohla dělat, co bych chtěla, jít kam chci nebo začít dělat andělíčky ve sněhu. Skoro cítím mrazení na kůži, vítr ve svých vlase a vůni borového dřeva a čistoty.
Položím notebook na konferenční stolek před televizí a posadím se do svého křesla, hodím si nohy na opěradlo, vršek láhve přitisknu k bradě a podívám se nahoru.
Obývák mám ráda taky kvůli tomu, jak vypadá. I tady se máma vyřádila a vyjádřila. Strop je namalovaný jako koruny lesních listnatých velikánů. Listy a větve skoro šumí v mých uších a houpají se, tak jak jim to diktuje vítr. Někdy, když zavřu oči, tak si živě dokážu představit, že to listí z toho stropu prší a nikdy nepřestane a místnost se plní a já nemůžu ven, protože mi to listy nedovolí a já se doslova topím v tom šustícím moři.
Zdi jsou natřené tmavší zelenou a dřevěný nábytek ještě víc navozuje mou představu lesa. Potahy gauče a mého křesla jsou z umělé kůže a jsou narvané až k prasknutí menšími polštářky různých barev.
Zavřu oči a chvíli zůstanu jen tak ležet. Hlavou se mi honí obličeje mých budoucích spolužáků a spolužaček. Běhá mi z nich mráz po zádech. Už pozítří půjdu do nové školy, mezi nové lidi, do nového prostředí, kde nikoho neznám a kde je to chladné ještě víc než psí čumák. Nevím, co tam s těmi dětmi dělají, ale rozhodně je nedopují pilulkami štěstí nebo něco podobného, taky jim spíš předepisují antidepresiva anebo rovnou ty depresiva.
Mám strach už jen z toho, že jak se na mě dívali, už jen když mě viděli poprvé a ani se neobtěžovali mě pochopit, tak už mi říkají, že nejsem vítána a že budu vyvrhel a taky mám možná strach, že na těch antidepresivech skončím i já.

Budík mě probudí svým řevem přesně o půl sedmé, zrovna ve chvíli, kdy by můj sen měl závěrečné rozuzlení, ale po vyrušení si ani neuvědomuju, co se mi zdálo. Po dlouhé době musím vstávat, tak brzo a to ještě kvůli nevábnému cíli. Neochotně se vyhrabu z postele, ale jaksi mě přitáhne zpět k sobě a já sebou pleštím do duchen.
„Samy, vstávej!“ houkne na mě zespodu máma. Ta alespoň uvažuje stejně jako já. Ta by se asi taky nejradši natáhla zpátky na postel a zamotala se do peřin, zavřela oči a spala až do oběda.
Neochotně vstanu a poslepu přejdu ke dveřím, kde cvaknu vypínačem, cestu zvládnu jakš takš, ale párkrát se málem přerazím o kartonové krabice, které jsem se ještě neobtěžovala vybalit. Světlo mě na chvíli oslepí a já si připadám jako krtek, kterého vyhnali z jeho nory.
Ještě jsem si nezvykla na to, jak je teď můj pokoj prázdný a neosobní, všechny moje věci jsou v krabicích a jediný kus nábytku, který tady zatím stojí je vestavěná skříň hned u dveří, která už je dávno přecpaná mým oblečením a postel.
Přejdu ke skříni, vytáhnu rifle, široký opasek a bílou halenku s krajkami kolem výstřihu. Obléknu se a pásek zapnu přes halenku. Do kapsy vrazím mobil a zaběhnu do koupelny, kde si učešu vlasy a vyčistím zuby. Když jdu dolů, tak u dveří drapnu svou tašku a zrovna když scházím ze schodů, tak mě máma chce znova zavolat.
„Dobré ráno andílku.“ popřeje mi a vtiskne mi velkou pusu na tvář „Tobě, to ale sluší.“
„Tobě taky mami, díky.“ řeknu a obejmu ji. Mám ji moc ráda, vždycky se usmívá a už jen od pohledu člověku rozjasní den. Kudrnaté rezavé vlasy má učesané do ledabylého drdolu, takže jí trčí na všechny strany, pár kratším pramínků se jí kroutí po čele. Její zelené oči jiskří nadšením a láskou. Má na sobě svoje „pracovní“ lacláky, jenž jí jsou ještě velké, má ukecané od barev a pastelů, z jedné zadní kapsy jí trčí bílá hadr a tři různé štětce.
Strčí mi do tašky sáček se svačinou a začne mě strkat ke dveřím. „Táta už na tebe čeká, musíte si pospíšit, jinak přijedete pozdě.“ řekne a vezme mi tašku, abych se mohla obout. Vezmu si kabát a chci i tašku, ale máma si ji strčí za záda.
„Nevšímej si těch, kteří za to nestojí, ať už budou jací chcou, vždy to bude projev blbosti na jejich straně a usmívej se zlato, ano. Nebuď hned uzavřená a snaž se. Určitě tam bude někdo, s kým si budeš rozumět, věř si a příště… příště si sepni vlasy miláčku, vypadáš jako malé strašidlo.“ řekne žertovně a zastrčí mi světlé blond pramínky za uši. „Tak už běž.“ pobídne mě.
„Ale…“
„Běž Samy.“ řekne a popostrčí mě rukou.
„Ale moje taška…“ řeknu a máma se plácne do čela, rozesměje se a podá mi ji.
„Jistě, tady máš.“ řekne a zamává mi mezi dveřmi.
„Mám tě ráda, ahoj.“ zavolám za ní a běžím k autu, kde už netrpělivě táta bubnuje do volantu. Nasednu vedle něj a on se usměje.
„Neuklouzlas?“ zeptá se žertovně. Podívám se na hodiny, je sedm deset.
„Dobré ráno,“ řeknu „Jedeme?“ před očima se mi mihnou obličeje spolužáků a já zatnu pěsti.
„Jedeme.“