VIVA 3001

Seděl jsem v rohu opuštěného skladiště, kde to neskutečně páchlo. Kousíček ode mě olizovaly hladové plamínky poslední kousek dřeva, jaký jsem tady v okolí našel. Všude jinde, kam sem se díval, byl jen beton a špína. Od úst mi stoupala pára a já jen tupě zíral na své odřené a mozolovaté ruce zamuchlané v kouscích špinavých hadrů, které jsem našel na skládce. V jedné z nich jsem svíral láhev plnou rumu. To bylo to poslední, co jsem vlastnil. Nic jiného jsem neměl.
Jednou jsem si lokl. Žaludek se mi prohřál a já se hned cítil o mnoho líp, jako by nebylo pod nulou a já mohl volně dýchat čerstvý vzduch.
Lokl jsem znovu. Už mi zbývala jen žalostná trocha. Rozesmálo mě to. Byl jsem šílenec a zároveň i ten nejšťastnější muž ve slamu. Měl jsem co pít a neměl jsem nikoho na krku. Nemusel jsem se dělit o jídlo a nikdy mě nelitoval pohledem. Bývaly doby, kdy bych za život své ženy a syna udělal všechno, jenže to už bylo pryč. Zemřeli jako většina lidí zde. Vyhladovělí na kost se udusili plyny z továren. To je snad ta nejpopulárnější smrt v této oblasti. Pomalá, ale milostivá. Ne pro ně, ale pro ostatní, protože je nemusí poslouchat, jak umírají v agónii, když se nemohou nedechnout. Nikdo při ní nekřičí, prach, plyn a jedovaté látky se mu dostanou do plic a pak už jen se slzami v očích a v křečích čeká dotyčný na smrt.
Co to tady vedu za hovadiny... PCHE. Nesnášel jsem kecy umírajících lidí. Vždy mluvili z cesty a měli potřebu vyprávět svůj životní příběh, který se ani tolik nelišil od toho mého.
Všichni do jednoho tady hladovíme a dřeme jako psi. Některé matky radši rdousí svá novorozeňata, aby nemusela dopadnout jako mi ostatní. Muži nejsou o nic lepší, ti své děti berou z matčiných rukou a s neuvěřitelným smutkem jim rozbijí hlavy. Viděl jsem to. Všichni jsme vrazi, protože jsme ochotni zabít i pro jediný koušťěk kůrky chleba. Za ty roky mého shnilého života mi pod rukama zemřelo mnoho lidí a většina z nich proto, že hledala jídlo anebo ho měla.
Zbývaly mi dva loky, ale já si rum nalil do krku celý. Nepolykal jsem.
Bylo to k smíchu. My ze sebe málem ujídáme maso a boháči si nás nevšímají. Pro ně jsme jen zvěř, kupa nedisciplinovaných a negramotných otroků, jež pro ně budou bez námitek makat a podřizovat se. Oni si mezitím holdují v přežírání, hrabání prachů a sázení.
Kdybych já měl alespoň tolik prachů, jako oni koupil bych milióny losů a výhru rozdal. Nebo bych koupil jídlo a dával ho lidem na ulici. Šíleným ženám bych dával naději, sedřeným mužům práci a děti bych choval v náručí a vodil ven ze špíny ke slunci. Jenže já nemám nic než prázdnou láhev, vzpomínky a beznaděj v srdci.
Vztekle jsem zavrčel a mrskl lahví proti ohni. Minul jsem o hodný kus a ona se roztříštila na miliardy třpytivých kousíčků, které odráženy světlo plamenů. Můj ohýnek dohasínal. Byl na tom stejně jako já.
Zakručelo mi v břiše. Už skoro tři dny jsem nic nedostal do žaludku, jen alkohol.
V dálce jsem uslyšel odbíjet hodiny. Blížila se půlnoc.
Zašklebil jsem se. Tlustí boháči určitě slaví Nový rok na mnohem lepším místě než já. Tam mají teplo, jídlo, pití, kolik si zamanou a s jistotou ví, že se zítra probudí. To nikdo jiný než oni nevěděl… Celkem často se stávalo, že někteří šílenci, co podlehli kanibalismu, pár lidí zabili ve spánku a pak měli jídla na týdny.
Položil jsem se na zem, zavřel oči a pozvedl zatnuté pěsti s pozvednutými prostředníčky. Pěkně jsem je ukazoval Bohu a celému světu. Tohle bylo za to, jací jsou ostatní svině. V duchu jsem jim nadával a přál jim horší smrt, než na mě čekala.
Naposledy jsem se zasmál a pak zavřel oči. Strašně se mi chtělo spát a bylo mi úplně jedno, jestli mou mrtvolu sežerou nebo ne, alespoň přežiji a pár dní déle než já.

Nebe začaly zdobit barevné roztodivné ohňostroje a lidé v bohatých čtvrtích začali oslavovat a veselit se.

Ve skladišti byla tma. Oheň už dávno zhasl a spolu s ním zemřel i otrhaný muž ležící kousek od něj. Škaredě se šklebil.
Hodiny naposled odbily a tím oznámily začátek nového roku. Roku 3001.