ČÁROVÝ KÓD: 9. Kapitola: LAN

http://www.youtube.com/watch?v=6-UsHDJw2wE&list=LLPdmkSbDVfkk8udfSlzZ_ew&feature=mh_lolz

Dream

Inspirace hudbou

25.01.2014

povídky/sci-fi

1506(10)

Domnívám se, že život nám až příliš rychle dokáže odpustit. Oběma z našich dvou já. Jak snadné je žádat o odpuštění a doufat v zázrak,…
…ale…
…slíbil jsem si, že to já nikdy neudělám. Že nikdy nebudu nikoho žádat o odpuštění a ani o svolení, ach, jak já jsem bláhový.
Když jsem byl zaslepený, tak jsem si tisíckrát za den říkal: „Chci zemřít s čistým štítem, neporušeným, bez poskvrnky, bez jediného škrábance na mé mysli.“ Nikdy jsem nechtěl udělat něco, co by mi poškrábalo duši a zůstalo tak na mém štítě.
Nejde to.
Ušpinil jsem si svůj štít až příliš.
Jenže, já jsem ho ani nezkoušel očistit.
Protože jsem nevěděl, kdo jsem, nevěděl jsem, za co můžu. Netušil jsem, kdo jsem byl jako malé dítě, protože má mysl na to radši sama od sebe zapomněla, aby nemusela trýznit tělo malého, opuštěného a zmateného děcka, kterým jsem býval. Jenže, já začal vzpomínat…
Proto poprvé za svůj život žádám Boha, aby mi odpustil, proto jsem sražen na kolena a kaji se za své smrtelné hříchy.
Aniž bych o tom měl potuchy, aniž bych věděl, co činím, tak jsem zabíjel a byl jsem při tom šťastný.
Radši jsem zapomněl. Radši bych na místě zemřel, byl zasažen bleskem a šel do temnoty, tam kam patřím.
Posledních několik měsíců se mi zdá o místnosti plné různých a nádherných hraček, se kterými jsem si hrával. Hřejivé žluté zdi jsou tak důvěrně známé, tak uklidňující a výhled z oken na nekonečnou zahradu je tím nejkouzelnějším tady. Vždycky jsem si chtěl jít hrát ven, ale nemohl jsem, byl to přímý zákaz.
V tom snu najednou vše tmavne, stěny pokrývá hniloba a rozežírá tu žlutou tapetu. Veselé a usměvavé hračky se mění v děsivá stvoření, která šednou, špiní se a tvoří se na nich rozparky, z nichž vypadává vycpávka jak vnitřnosti. Jasný koberec se stává opakem toho modravého moře, stává se z něj veliká chlupatá příšera, která mi vězní nohy a nutí mě stát uprostřed zvětšující se kaluže krve. Ne mojí. Ale lidí, které neznám, ale připadají mi až příliš známí.
Leží mi u nohou. Muž, žena a malý chlapec s blonďatými vlasy a modrýma očima. Všichni se dívají do prázdna, oblečení mají potřísněno vlastní čerstvou krví, která jin prýští z mnoha bodných ran.
Já jsem zase malým chlapcem a to já v ruce držím zbraň, která je všechny zabila. Všechny ty tři neznámé v přítomnu, ale až příliš známé v minulosti. To já zabil ty lidi, ještě v té době, kdy jsem byl ještě pětiletý chlapec!

Proto žádám Boha o odpuštění…

Možná proto chci být sám, protože možná osoba jako já si zaslouží být zavřená někde na samotce…

Proto jsem složil slib, ne proto, že jsem se ocitl na správné straně boje, ale proto, abych očistil svůj štít. Proto, abych chránil lidi, kteří byli stejně nevinní tak, jako ti tři.

Proto, že jsem ochoten stát uprostřed samotné zkázy a odlákávat nebezpečí od ostatních, protože tak by si to Bůh přál, přesně to by mi řekl, kdybych si přál odpuštění za své hříchy, ale to já nežádám. Já žádám o pochopení světa a pochopení sám sebe a svého druhého já, které touží po krvi přátel i nepřátel…

Žádám HO o to, abych už ty tři nevídal jako neznámé, ale jako ty, na které si pamatuju…