Laň

Úprk a běh jsou má podstata. Miluju to, jak mi vítr proudí mezi vlasy, pohazuje si s mým sporým oblečením a chladí mi tváře.
Dnes je to ale jiné. Dnes si neběžím jen tak lehkomyslně, dnes jsem se rozhodla obětovat a tak zachránit svého starého otce.
Přijeli královští lovci na koních a se psy. Začal hon. Hon na mě, protože chytili mou stopu, ale tak jsem to taky chtěla. Nikdy bych nepřenesla přes srdce, kdyby se za mě můj otec obětoval, už to jednou udělal a málem přišel o nohu, tentokrát je řada na mě.
Zvířecí podobu jsem zahodila v naději, že je zmatu a oni poběží jinudy, ale nepomohlo to. Pořád běží za mnou, lovci i s královským nástupcem se smějí a střílí po mě šípy. Dva mě jen tak tak minuly.
Slyším za sebou štěkot psů, smích a křik psovodů, nabíjení kuší a chřestění nožů. Nožů, jimiž mě vykuchají.
Lidé si myslí, že zvířata jsou něco podřadného. Že je mohou lovit jen tak pro zábavu a pak si jejich hlavu vyvěsit nad krbem.
Zahnu za jedním stromem doprava a letím jako vítr, mohla bych se opět proměnit v srnu, ale už mi nezbývá moc energie. Mám namířeno k jednomu útesu nad mořem, je to co nejdál od otce a tak je to dobře. Až budu na místě tak se proměním a počkám na smrt, za život svého otce se potkám s maminkou, kterou zabili stejně, jako zabijí teď mě.
Zahnu za další strom, bosá noha se mi zamotá do trní a já spadnu. Trny se mi zaryjí do masa, vhrknou mi slzy a já vykřiknu. Psy zaštěkají a lovci se zaradují. Jsou blíž a blíž.
Vstanu, vyprostím si krvácející nohu z trní a už pomaleji se rozeběhnu ke konci lesa. Už jen kousek, kousíček.
Ale když se já přibližuju k okraji lesa, tak se čím dál tím víc přibližují i jezdci a jejich psi. Jejich tětivy drčí, pokouší se zastřelit něco, co ani neexistuje. Srnu, kterou jsem ve skutečnosti já. Kdybychom se jim s otcem zjevili jako lidé, tak by nás nechali jít, ale my jsme nevěděli, že tam jsou.
Zastavím se na okraji svého domova. Sem jsem měla jako mala zakázáno chodit. Ohlédnu se za sebe a počkám, až budou jezdci v dohledu.
Tři jedou na koních, ničí vše pod kopyty, vyvrací ztrouchnivělé pařezy, odhazují větve, ničí keře. Jen pro jednu smrt. Jen pro jednu zbytečnou. Ostatní běží po svých.
Sesbírám poslední kousíčky své energie a proměním se. Začnu svět vnímat trochu jinak a hlavně ho taky jinak cítit.
Psy zaštěkají a já vyrazím k útesu. Na jeho konci se otočím, hrdě zvednu hlavu a očekávám poslední šíp do srdce. Ale nic takového se nestane.
„Dívejte na tu srnu pánové, jak si sama naběhla do pasti. Tu nechť vykuchá Jeho veličenstvo.“ Prohlásí zpěvně jeden jezdec a slavnostně podá svůj meč mladému muži, co právě sesedl. Světle modré oči mu hrají chtivostí a překypující radostí z toho, že mě může zabít.
Tak do toho, pomyslím si. Nevěřila bych, že před smrtí budu tak klidná, jako nikdy dřív.
„Co třeba pánové, jestli ji správně trefím odtud?“ zeptá se, zůstane u svého koně a vytáhne dlouhý nůž.
Jestli se netrefí…
Tak do toho.
Princ se napřáhne, chvíli sečká a pak vrhne nůž. Letí přesně. Zavřu oči a očekávám bolest, ale místo toho v hlavě zazní otcův hlas: „Mariko, ty hlupáčku…“ otevřu oči a uvidím před sebou otce v lidské podobě. Objímá mě kolem krku a přesně mezi lopatky má vražený nůž. Z jednoho koutku mu vytéká tenký pramínek krve.
NE!
„Ten blázen mi tam vběhl!“ obhajuje se mladík.
Změním se zpátky a začnu usedavě plakat. Lovci vzhlédnou a vyjeveně zírají.
„Kam se ta srna poděla?“
„To byla ta holka?“…
Položím otce na bok a kleknu si k němu. Z očí se mi řinou slzy a klepou se mi ruce.
„Chtěla jsem tě zachránit… chtěla jsem, abys… abys neskončil jako máma. Chtěla jsem, abys byl šťastný…“ zajíknu se a začnu polykat slzy.
„Já ale jsem šťastný, jsem šťastný, že jsem tě stihl zachránit Mariko. Budu pozdravovat maminku…“ pohladí mě po dlouhých vlasech a pokusí se usmát, ale nepovede se mu to.
„Ne…“ hlesnu a jeho oči začnou pohasínat, ztrácet život „NE!“ vykřiknu a roztřesenýma rukama ho ohmatávám, jako bych nevěřila, že tam je a že umírá. „TATI!“ proudy slz se nedají zastavit a já ani nechci. Pořád dokola si opakuju, že to nemůže být pravda, pořád dokola se mu snažím podívat do očí a ujistit se, že jsou zase plné život a že na mě jedno jeho tmavě hnědé oko mrkne, jako vždycky, když jsem se na něj podívala.
Chci, aby jeho ruce nebyly tak studené a aby mě objaly. Chci tento den posunout, vrátit zpět, vymazat z historie!
Chci, aby se zasmál, zatočil se semnou v kruhu,…chci toho strašně moc, ale vím, že se nic z toho nezmění. Vím, že za to můžou oni.
Klečím u otcova pomalu chladnoucího těla, třesu se po celém těla a kvílím. Tisknu k sobě jeho ochablou ruku a odmítám ji pustit.
Je to jako před pár lety, kdy maminku zakousl vlk, roztrhal jí krk a pak ji snědl.
Někdo si naproti mně sedne a položí svou teplou dlaň na mou ruku, kterou svírám tu otcovu. Ucuknu, ale mladíkova ruka mi tu mou opět chytí.
„Nejspíš mi nerozumíš, ale moc se omlouvám, co jsem způsobil.“ Řekne měkce a já mu svou ruku vyškubnu.
„Myslíš, že mu tvá lítost vrátí život!“ křiknu a podívám se mu do obličeje. Je vyjevený. Ty jeho křišťálově modré oči bych nejradši vyškrábala a nos usekla a hodila ho před jeho zraky psům. „Myslíš si, že ti pomůže mě jen tak lehce pohladit po ruce a říct, že je ti to líto?!“ vrhnu se na něj a přišpendlím ho k zem „Vy lidi umíte jen ničit a zabíjet! NIC VÍC!“ uhodím pěstí do země vedle jeho hlavy a druhou rukou mu vrazím pořádnou facku. Jeho společníci mě od něj odtáhnu.
„Na to, jak je krásná, je taky pěkně ostrá.“ Řekne jeden a já zasyčím. Sice se dokážu proměnit jen v srnu, ale divoká jsem dost.
Mladík se vyhrabe do stoje, popojde ke mně a znova zasyčím.
„Je mi to opravdu líto,“ hlesne „ vezmu tě s sebou na hrad a postarám se o tebe, budeš žít tak, jak si to přeje většina mladých dívek.“ Nabídne a rozcuchá mi vlasy. Vytrhnu se jeho společníkům, vytáhnu z otcových zad dýku, tu si přiložím na srdce.
Z očí se mi řinou slzy a já vím, co chci, i když jsem zrovna přišla o vše. Chci opět cítit mámino objetí a slyšet tátův smích. Chci být opět s nimi, jako rodina. Připadám si jako šílenec, nikdy jsem se nechtěla zabít, protože jsem se bála taky proto, že byl táta naživu. Ale teď jsem je ztratila oba, teď nevím, kam jít, co mám dělat, co bych mohla učinit, najednou celý můj život postrádá smysl. Směr a cíl.
„Ani za milion let ti neuvěřím, ty hajzle.“ Řeknu a chci se bodnout, ale oni mi mou zbraň seberou. Následník ji odhodí daleko z mého dosahu.
„Co to ksakru děláš?“ vyjede na mě a popadne mě bradu.
„Co asi, pokouším se zabít!“ vyjedu na něj hystericky a jednu mu vrazím. Otočí se ke mně bokem a pustí můj obličej. Najednou si sundá plášť i klobouk, odzbrojí se a všechny své věci hází na zem. Vyjeveně na něj zírám. Stojí přede mnou jen v haleně a v kalhotách.
„Všechny ty věci seberte a jeďte beze mě.“ Rozkáže svým společníkům a ti začnou sbírat jeho věci. „Když ti pomůžu pohřbít otce, odpustíš?“ zeptá se mě a já nejsem schopná slova.
„Ne, až i mě zabiješ, tak ti odpustím.“ Řeknu a vážně se na něj podívám.
„To já nikdy neudělám.“
„Tak tě o něco poprosím, a když to splníš, tak ti bude odpuštěno, ale musíš to splnit, slibuješ?“ zeptám se ho a popojdu dozadu skoro až k okraji útesu.
„Jistě.“ Řekne a já se usměju.
„Pohřby prosím mé tělo vedle otcova.“ Poprosím ho, z oka mi ukápne slza, já se uvolním a nechám své tělo padat, padat do hlubin. Jakoby z dálky slyším křik. Křik, ale pak ho utiší voda, která mě přivítá ve vřelém objetí a taktéž ostré kameny, jenž skončí mé trápení a já znovu uvidím otce i matku.