Na cestě

A v tu chvíli ze sebe odstřihla pouta.

Ještě na krátký moment stála opřená o zeď, rukou se podpírala o vratké zábradlí a čekala, až ji přejde bolest ve spáncích. Druhou rukou si promnula čelo a pokoušela se se zavřenýma očima nemyslet.
Pak vyšla ze dveří. Čekala na zvuk jejich klapnutí, které za ní uzavřelo jednu dlouhou etapu života. Co bylo jinak? Vzduch voněl, zdál se tak lehký a osvěžující, zhluboka se nadechla a přísahala by, že to byl ten nejhlubší a nejživotodárnější nádech, který kdy vykonala. Zažívala pocit, který vás zasáhne tehdy, když vyjdete z kina po dlouhém a skličujícím filmu a venku jste překvapeni, že je ještě stále denní světlo. Světlo, které vás oslní, ale nezraňuje oči.
Zapálila si svou oblíbenou značku cigarety, rukou upravila kapsy jarního kabátu a střídavým kmitáním nohou se vydala vstříc budoucnosti. Stále nemohla věřit, že její kosti nic netíží. Očekávala, že po tolika letech v kleci budou paže potřebovat regeneraci, než je bude moci roztáhnout a letět. Příval všeho toho čerstva a svěžesti však způsoboval, že by měla právě teď dost energie a síly na to, aby se rozeběhla do všech koutů svého života, které si tolik přála poznat, před kterými se zkrývala a dobrovolně se tak stávala vězněm.

Stále měla strach. Nevěděla, co přijde večer, nechtěla se ukvapit, odmítala podlehnout pozitivnu, které se neslo čerstvým vzduchem, byla si totiž vědoma toho, že večer mezi čtyřmi stěnami může všechno začít vonět jinak. Nezačalo. Injekce životní energie, kterou ten den dostala jí naplňovala i následující ráno a s každým dalším momentem byla o krok blíže k tomu, aby mohla štěstí prohlásit za svou nejoblíbenější vlastnost. Nerozuměla tomu.
Nebyla v depresích, nechtěla plakat, necítila smutek, cítila štěstí. To podle nepsaných pravidel lidského pokolení nedává smysl.
Ten večer, když seděla na posteli sama se svými myšlenkami, kocour se jí uvelebil na klíně, spokojeně vrněl a ona na kousek papíru napsala "KONEČNĚ JSEM NEKONEČNÁ".

----------------------------------------------------------------
--------------------------
JE NEKONEČNÁ/ JE NEKONEČNÁ/ JE NEKONEČNÁ
navždy navždy navždy navždy navždy
nikdy jinak.
její kocour pelichá.
----------------------------------------------------------------
--------------------------
Nechtěla být sama. Její prioritou bylo nebýt teď sama.
Chtěla sdílet samotu.
A tak jí sdílela. Nebyla to samota bolestivá, v hlavě jsme každý sám. Byla to samota, která říkala "jsem v pořádku a je mi dobře". A lidem její samota chutnala. Tak byla sama a nebyla sama.
----------------------------------------------------------------
--------------------------

Ten pátek byla se svými přáteli, kouřila cigarety, pila víno, nejedla nic a spala málo. Přesto by vám řekla, že se nikdy necítila tak prostoupená životní energií. Sobotní den byl teplý, přicházející jaro s sebou neslo mdlou a ještě trochu stydlivou modř a vše začalo příjemně hřát. V dopoledních hodinách nasedla na autobus.
Mířila tam, kam nejezdila často.
Nesměla. Měla pocit, že nesměla.
Pouta.
Kvůli poutům. Přitom dobrovolně. Vnitřní boj.
Jenom tak, aby o tom nikdo nevěděl.
Ochutnávala pocit svobody. O tomhle vždy snila. Analyzovala změny. Mohla cokoliv.

Jela za člověkem, který jí chyběl, ne snad po své fyzické stránce, ačkoliv byl mladým přitažlivým mužem, vždy ho uvítala po svém boku pro jiskru, která mu vycházela z očí a pro moudrost, která plynula z jeho myšlenek. Věděla, že stejně jako ona není z tohoto světa a pokud ano, je tu už tak dlouho, aby jí dokázal porozumět.
Leželi na trávě, pili bílé víno, jejich kůže si přivykala na sluneční paprsky, slov bylo málo. Jen byli. Nic víc nepotřebovala. Kdyby jste se jí zeptali, jaký vztah k tomuto člověku má, asi by vám sotva dokázala odpovědět. Nebyl kamarádem, nebyl partnerem, nebyl bratrem. Nebyl ničím a zároveň vším.
Znala ho dlouho a bylo to asi rok od doby, kdy spolu tajně trávili čas způsobem, jakým ho můžou dvě zmatené duše trávit. Fyzického kontaktu nebylo, duševního obnažování na zaplnění všech prázdných domů.

Tehdy to ukončili.
Nevěděla proč.
Věděla jen, že to tak mělo být.
Vše se děje tak, jak má. Vesmír to tak chce.
Vesmír to tak zařídil.
Zlo, dobro.
Vše je to správně.

Tehdy nebyla úplná. Potřebovala ještě něco vědět. Potřebovala, aby dnes byla sebou. Vše do sebe zapadalo jako velká skládanka nepropustných skel, které nám tvoří stěnu mezi vlastním rozumem, věděním, pravdou a mezi světem, který se tváří tak pravdivě a přitom s každým dalším krokem k jádru bytí přestává dávat smysl. Smála se. Smáli se spolu.
Ona a člověk, kterého vnitřně milovala, aniž by potřebovala vědět proč.

Nechtěla se ptát. Nepotřebovala odpovědi.
Nikdo nepotřebuje odpovědi.
Ten večer zůstala. Něco jí říkalo, že to tak bude správně.
Nikdy spolu netrávili čas pro těla.
Ta těla stejně nejsou jejich.
Sami dva před sebou to byli dvě nahé duše.

Stejně jim to nikdo nevěřil.
Občas se narodí lidé, kterým je dvacet a víc než sex maj rádi kávu.

Sex je krásný jenom ve chvíli, kdy to dáváš jako dar a jako dar dostáváš.
Všechny čakry víří.

------ On stejně prcat umí každý, ale vůbec nikdo neví, proč to dělá.
Orgasmus je hovno, i když dobře chutná, hlad duše prostě nezažene, co si budeme namlouvat. Kdyby lidé přemýšleli tolik, kolik prcají, tak bychom ta těla ani neměli, protože by nás už nebavili a našli bychom způsob, jak jen být. Ale nebyla žádný suchar ani svatoušek. Někdy byla víc tělo než duše. Ale uměla to rozlišovat a věděla, s čím se má a nemá ztotožňovat.

Sex miluje. Opravdu ano. Ale nepotřebuje.
Taky miluje čokoládu. Ale nepotřebuje.


----------------------------------------------------------------
--------------------------
Chodník pomalu chladnul v přívalu nočního vzduchu.
Tempo dvou párů nohou mířící za večerní zábavou.

,,Kdy jste se naposledy viděli?" ptala se na kamarádku, o které dlouhou dobu neslyšela.
,,Čas od času mi zavolá, ale to je všechno."
,,Mně nikdy nezavolala, ani nevím, zda má moje číslo."
O čtvrt hodiny později dívce sedící na koženkovém gauči jejího oblíbeného klubu zazvonil telefon.

,,Měla jsem pocit, že bych ti měla zavolat. Něco mi říkalo, že to mám udělat. Ještě nikdy jsem Ti nevolala."
,,Myslela jsem na Tebe, mluvila jsem o Tobě."
Mluvila s ní dobrých dvacet minut.
,,Zníš tak spokojeně. Řekni mi, jsi šťastná? Ne, nic neříkej. Jsi."
,,Jsem nekonečná."

Její kamarádka byla zvláštní člověk. Nebyla tu mnoho, vídala jí málo, neznala jí vůbec avšak patřila mezi její nejbližší. Byla to ta bytost, vedle které se posadíte a víte, že na ničem jiném teď nezáleží. Byla období, kdy tu byla pořád, střídaná dobami, kdy se neozvala půl roku.
Ale neměla to své kamarádce za zlé. Naopak. Odmítala myšlenku toho, že přátelství znamená povinnost. Ráda se se svými přáteli potkávala náhodně na ulicích, dávalo to vždy větší smysl než domluvy přes sociální sítě.
Pokud si lidé mají něco předat, potkají se. A přesně tak to měla se svou kamarádkou. Jako v tento moment. Smála se. Přišla, když se v jejím životě něco začínalo měnit a odešla, když jí nebylo potřeba.

Když ukončila hovor, zvedla svou sklenici piva a vrátila se k němu, stojícímu na baru, s jiskrami v očích, které ji naplňovaly. Patří k němu. Bylo jí jedno, na jak dlouho to bude, ale byla si jistá tím, že právě teď a tady k němu patří. Tvářila se tak ona, tvářil se tak on, tvářil se tak svět.
Střídala chvilky myšlenek za chvilky nevázaného charakteru mladého člověka, který sotva přišel na to, jak člověkem být, už se začal odnaučovat vše, co jej člověk naučil.


Jak se má oblékat člověk. Jak má chodit člověk. Jak si má mýt ruce člověk. Jak spoutaný má být člověk. Jak nesvobodný má být člověk. Jak smutný má být člověk. Jak nešťastný má být člověk. Jak má pracovat člověk. Jak má trávit svůj volný čas člověk. Jak se má chovat k ostatním lidem člověk. Jak má vnímat druhé člověk. ČLOVĚK. člověk. zlověk. hahahaha.

Poslouchej. Nečti. Neuvažuj. Nepřemýšlej. Nemiluj.
Opakuj. Věř. Nakupuj. Zneužívej. Používej.

HLAVNĚ NE EMPATIE!!!!!. Na tu dávej pozor. Mohlo by se stát, že tvůj svět procitne.
Nechtěla být člověkem. Tak nebyla. Mohla být třeba ovocem, když chtěla. Mohla být čímkoliv.
----------------------------------------------------------------
--------------------------

Nikdy nic podobného nezažila. Cítila lásku. Lásku k němu. Nebyla to láska, kterou znala doposud. Ležela v posteli, po rty přikrytá v peřinách, sledovala jeho oči. Hodinu. Dvě. Tři.
S každou další minutou se jejím tělem proléval pocit, který jakoby už po celou svou existenci znala, ale nedokázala jej zařadit.

Necítila lásku, jenž je nám vtloukána do hlavy už od útlého věku. Cítila lásku naprosto odlišnou, jinou, o které z lidských příběhů nikdy neslyšela a tak si mohla udělat svou vlastní představu o tom, jak funguje. Nepřivlastňovala si. Nežárlila. Její láska se neomezovala na buňky těla. Prostupovala ven. Nevadila jí myšlenka toho, že ho ztratí. Milovala ho, protože byl. Ne jako partnera, ne jako přítele, ne jako bratra, ne jako člověka.

Cítila něco daleko čistějšího, neposkvrněného, nepokaženého.
Zjistila, že se odnaučila milovat jako člověk.
Začala milovat jako božství. Za tohle vědění každý den děkovala. Universu, sobě.
----------------------------------------------------------------
--------------------------

Když teď srovnávala lásku, kterou cítí k němu, a kterou cítila k člověku, kvůli němuž se dobrovolně svazovala do pout, nechápavě kroutila hlavou. Přesto však nelitovala rozhodnutí, která kdy v životě udělala, protože s každým rozhodnutím přišlo nové učení a její minulost formovala to, kým byla dnes.
Věděla, že člověka, který teď usínal s tváří zabořenou v jejích ohnivých vlasech, milovala vždy tak, jako ho miluje teď a věděla, že až přijde na dobu, kdy budou na míle daleko od sebe, bude ho milovat stále stejně. Byla šťastná za fakt, že ON JE. Jsou spolu. A přitom sami.

Kdyby jste se jí zeptali, zda ho přestane milovat ve chvíli, kdy bude ležet v náruči jiné, řekla by NE. Pravdivá láska je nesobecká. Neváže se na tělo.
To bylo to, co potřebovala.

Jsme tu navždy.
Už jsme se v minulých životech potkali.
----------------------------------------------------------------
--------------------------

Čas byl. Probíhal.
Leželi spolu, ale bylo to vlastně úplně jedno, záleželo jen na tom, aby jejich mysl nezaměstnávalo nic jiného. Dívali se na sebe, ani jeden nezaostřoval.
Dívala se na něj rozmazaně, aby dala mozku větší možnost vkládat funkci do přemýšlení. A občas nepřemýšlela. Občas jenom byla. A v tu chvíli chápala nejlépe jak dovedla.
Co jí překvapovalo bylo, že necítila to vzrušení, co cítíte, když se dotýkáte někoho, koho milujete. Cítila se daleko lépe. Tak přirozeně a lehce. Neagresivně. Neimpulzivně. Vše bylo prostoupeno klidem a mírem.
Stejně mi to neuvěříš, viď?
----------------------------------------------------------------
--------------------------
,,Mám pocit, jakoby vše bylo tak, jak má být."
,,Vše je tak, jak má být."
,,Známe se o dost déle, než pět let, viď?"
,,Vždycky jsme se znali."

Nechtěla nic nazpět. Neobchodovala. Když mohla, dávala, jindy dostávala.
Nebyla naivní.
Už chápe, jak to je.
Je nezranitelná.
V ten den, kdy odstřihla pouta, odstřihla i kus svého lidství a udělala velký krok na cestě zpět k božství. Láska není lidskou vlastností.
Stávala se nekonečnou.


Někdy jsme tak strašně sami, až to vlastně dává smysl.





DĚKUJU