Ve tmě

Vstoupila do tmavého lesa a zhluboka se nadechla. V ruce svírala malého plyšového medvídka. Byl trošku omšelý, už asi dost starý, ale bylo vidět, že jí na něm záleží. Tiskla ho pevně ke své hrudi a hleděla před sebe, někam do prázdna. Po tváři se jí koulely slané slzy, možná strachu, nevědomosti, bolesti ... Jedna spadla i na plyšového medvídka a vsákla se mu do hnědého kožíšku. Zavřela oči, aby vyplavila i zbytky slz a pak se pomalým krokem vydala do prázdna.


Šla pomalu, každý krok jakoby ji bodal. Pořád plakala a vítr ji sem tam slzy utřel, aby vůbec viděla na cestu. Vzpomínala na krásné chvíle, které ji kdysi tak strašně moc naplňovali štěstím. Na jeho oči, úsměv ... Na jeho krásné ruce, které ji vždycky dokázali pevně obejmout a ona se cítila v bezpečí, tak moc a moc spokojená. Tenkrát jí slíbil, že jí nikdy neopustí. Pamatuje si na ten krásný večer, jakoby se to stalo včera. Seděla v jeho objetí, koukala do krbu a cítila se strašně krásně. Venku padal sníh a ona si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila. V tom ji chytil za ruku a zašeptal jí, jak strašně moc jí miluje ... a že tato chvíle bude navždy, i kdyby jen ve vzpomínkách. Pak ji políbil a ona věděla, že nelhal ...


Zakopla o kořen stromu a medvídek ji vypadl z ruky a přistál rovnou vedle louže. Bylo to ale štěstí, pomyslela si ... Zvedla ho a přitiskla si ho na tvář. Dala mu velikou pusu a na okamžik si připadala, že stojí vedle ní. Stojí tam a dívá se na ni, stejně krásně, jako tenkrát ... Tolik ho milovala, tolik mu věřila ... Nedokázala si představit svůj život bez něj.
Po několika minutách ve sladkém bezvědomí se opět probrala a dala se do chůze, trošku rychlejší, než byla ta předešlá. Chtěla už konečně dojít do cíle, i když věděla, co ji tam čeká. Věděla to a stejně snila o tom, že všechno bude jinak ...


Cítila jeho vůni ve větru, v kapkách deště, které začaly dopadat na její tvář. Pamatovala si jejich první objetí, ale strašně se proklínala za to, že si nemohla vzpomenout na to poslední. Snad nervozita, snad ta ukrutná bolest ji zbavovaly myšlenek ... Kráčela tmavým lesem, tmavý byl jen v jejích očích, protože jí slzy zabraňovaly vidět tu krásu kolem. Nechtěla ji vidět. Neviděla nic krásného, všude kolem ní se vznášela jen bolest. V uších slyšela jeho smích, v myšlenkách viděla jeho tvář a zářící oči - zářící štěstím. Vždy, když pozvedla oči třeba jen o trochu výš, než byly špičky jejích bot, uviděla jeho siluetu v mlze, která ji nenápadně doprovázela při každém kroku. Chvílemi měla pocit, že ji podpírá, neboť věděla, že již nemá síly ani chutě jít dál. Ale musela ...


Zastavila se a pohlédla před sebe. Viděla světlo, jakoby na konci tunelu - ale ne, bylo jen na konci lesa ... Smutně a velmi bolestně vzdychla a šouravým krokem šla za světlem. Pořád ji doprovázel jeho smích, i když už nebyl tak silný, neboť ho přehlušovaly hlasy zvenčí. Opět pozvedla hlavu a uviděla davy lidí, jenž se hrnuly do těch jediných ... krvavých dveří. Pro ní byly krvavé, pro ostatní pouhé dřevo ...
Chvíli stála a dívala se na ně, jak si povídali, jak plakali, někteří se dokonce smáli. A ona v srdci zmírala a prosila o pomoc. O pomoc přežít tuhle krutou chvíli a další vteřiny, které přijdou po ní ... Připadalo jí, že další krok prostě nedokáže udělat, ale věděla, že musí. Přece ho nenechá jen tak zmizet ... Další kroky byly pomalé, bolestné a bezmocné. Přestala vnímat všechny zvuky kolem sebe, i to, že už přestala plakat. Možná jí došly slzy, možná, že jen potřebovala pauzu.


Kráčela kolem náhrobních kamenů a občas pohledem zavadila o jména, která na nich stála. Jména ... opravdu je to to jediné, co po člověku zůstane? Opravdu je po smrti vše zapomenuto s posledním žijícím člověkem? Neznala ani jedno z těch jmen. Nikdy ji nenapadlo zajímat se o to, kdo ten člověk byl, jaký byl, kdo pro něj truchlí. Až teď si uvědomovala, jak je smrt nespravedlivá. S člověka, který měl tisíce přátel udělá poustevníka ... samotáře ... člověka, jenž se musí spokojit jen z nebem nad hlavou ... Optimista by na to řekl jediné: "Copak jste si někdo myslel, že budu žít věčně ...?" ... Ona věděla, že ne, jen ... přišlo to moc brzo ...


Stála opodál, daleko od všech lidí kolem. Poslechla si obřad, potichu zpívala jejich písničku a počkala, až všichni odejdou na hostinu, nebo jak tomu říkají. Jak se jen dovedou radovat - nikdy to nechápala ... Přišla blíž a klekla si před hrob, který byl jeho novým domovem. Klečela a rukama se dotýkala země. Nikdy ji nemilovala víc, než v tuto chvíli. Nikdy se k nikomu a k ničemu nemodlila - teď ano. K Zemi ... prosila ji, aby ho ochraňovala, aby ho milovala ... Tolik, jak si jen zasloužil ... Ona mu už nemohla dát nic, jen pár slz, které se vsáknou a on je snad ucítí ...
Vstala, naposledy políbila plyšového medvídka a položila ho k jeho fotce. Pamatovala si na dobu, kdy byla fotka focena a usmála se. Jen malinko, spíš v srdci, než na tváři. Poslala mu vzdušný polibek, otočila se a odešla ...


Medvídek pláče ... a jeho slzy se ztrácejí v kapkách deště. Naposledy svět uslyší jeho smích, naposledy ho vidí stát u svého hrobu s úsměvem na rtech a s prosbou šťastného života. Pro ni - pro tu, jenž tolik miloval. Zadívá se na medvídka a pochopí, co mu celou dobu chtěla říct, i když to nestihla. Usměje se a navždy odejde, doprovázen písmenky na medvídkových zádech ... "Navždy, má lásko ..."