Queer as folk II.

Domů příjdu celý zchváceny ale spokojený i když ten konec se taky mohl vyvést jinak. Veronice se budu muset omluvit.
Z tašky vytáhnu číslo Mariana a přemýšlím co s ním. Napsat a omluvit se, či na to prostě zapomenout? I když jeho úsměv je nezapomenutelný.
Jenže já přece nejsem žádný teplouš. Teda myslím.
Rozhárané myšlenky se podepíšou na mé náladě. Rodičům odsekávám a celkově jsem celý nesvůj.
Rozhodnu se dát si horkou vanu, snad mě to uklidní a zarelaxuju si.
Napustím si ji plnou a dám hodně pěny do koupele.

Marian, moc krásné jméno a moc krásný kluk...ani ve vaně mi ty myšlenky na něj nedají pokoj. Přestože se urputně snažím myslet na něco jiného v hlavě se mi odehrává dnešní setkání. Neměl jsem být tak zlý, ale připustit si myšlenku, že mě chlapi přitahují tak moc, že nevím čí sem, mě strašně ubíjí. Co by tomu jako sakra řeklo okolí a moje rodina. Letěl bych z baráku jak namydlený blesk. Nehledě na to, že bych ztratil rodinu, která je zfanatizovaná církví.
Když muž lehává z mužem tak je to neodpustitelný hřích. A podle nich je to nemoc, která se dá vyléčit.

V posteli mě myšlenky neopuštějí, jak nečekáné. Držím Marianovo číslo v ruce a mám nutkání mu napsat. Mám nebo nemám. Nakonec však neodolám a na telefonu vyťukám omluvu, za dnešní chování. Stejně se neozve. Za to jak jsem vyjel bych si nejraději dal facku. Omlouvím se i Verunce, ale ta je asi naštvaná na nejvyšší míru, protože mi neodepíše.
Mobil kontroluju desetkrát do minuty a zpráva žádná. Jelikož jsem tak rozhozen, vezmu si raději léky na spaní. Než zaberou se věnuji četbě. Avšak soustředit se tedy opravdu nemohu. Myšlenky lítají všude jinde jen ne k textu. Zahodím knihu a zkouším usnout. Leč, znáte to, spánek se mi vyhýbá jak čert kříži.

Ráno se probudím celý zlámaný a nevyspaný. Okamžitě ale chňapu po telefonu, abych se přesvědčil, že mi nikdo nenapsal. A helemese, na displeji bliká příchozí SMS. Srdíčko mi poskočí radostí a očekáváním. Raději bych sice byl, kdyby mě to nechalo chladným, leč...
Nedočkavě rozkliknu obálku a se zatajeným dechcem čtu :

OMLUVA SE PRIJIMA. ZNAM TEN POCIT, KDY NEVIS...AZ SI TO PRIZNAS, TAK BYCH S TEBOU RAD SEL NA KAFE. :)

Chvíli sedím jak dub. Ale rozhodnu se mu napsat:

RAD PUJDU I DRIVE NA TO KAFE.

Zpráva odeslána, srdce v krku a zmatek v hlavě. Rozdýchávám svou odvahu a trochu si v duchu nadávám, že jsem neměl se schůzkou souhlasit, ale pudy jsou prostě pudy a jsou pro každého.
Chvíli sedím jak na trní...čekám. Avšak nedočkám se, asi je v práci.

Celé dopoledne se vleče, jak týden před výplatou. Neustále kontroluju mobil i přesto, že mám zvuky naplno. Aspoň, že se ozvala Verunka a odpustila mi. Nemám odvahu ji říct, že jsem se nakonec Marianovi ozval. Byla by na koni, přece jen ví, jak na tom jsem.
"Matyáši, okamžitě pojď umýt to nádobí!" volá máma z obýváku. Neradno ji odporovat, proto se zvednu a to nádobí umyju.

Po příchodu do pokoje zjistím, že mi na mobilu bliká SMS. S očekáváním si ji přečtu.

TAK CO SE ZITRA SEJIT ZASE V KAROLINE? DOKUD MAS ODVAHU :)

Srdce mi poskočí, obavy sice mám, ale přesto souhlasím. Nevím kde se to ve mně bere. Nepoznávám sám sebe, ale ten jeho úsměv mě prostě dostal. Bože, příjdu si jak malá holka a to jsem "chlap".
Zbytek dne prožiju jak ve snu, i když obavy a stud jsou teď mí nejlepší kamarádi.
Ve skříni se snažím najít to nejlepší co mám, ale ve všech vypadám divně, aspoň tak mi to připadá.
Pane Bože, já se fakt chovám jak ženská.

" Matyáši, je program, už jsi oblečený?" ptá se otec ve dveřích mého pokoje. Nemůžu couvnout, obleču se tedy do obleku a poslušně cupitám do auta, které mě přemístí do našeho Sálu Království. Jak já nesnáším naše programy.
Plno poslušných ovcí, co velebí Jehovu do výšin. A přesto ten život stojí za starou belu. A vysvětluje se to tak, že se ten rozpor mezi Satanem a Bohem se musel rozseknout a proto dal Jehova šanci Satanovi aby se ukázal jako vládce světa. Musel dokázat, že Satan nemá šanci, že se lidi bez Boha neobejdou.

" Co je s tebou Maty, že chodíš tak málo na programy?" ptá se mě Matěj, jeden ze služebních pomocníku.
" Necítím se moc dobře." odpovím, i když bych ho nejradši poslal někam. Nesnáším tyhle typy otázek. Nevím co na ně odpovídat, pravdu v žádném připadě říct nemůžu. Prostě nechci být slepá ovce.
Co je na tom sakra divnýho...Od malička vychováván ve víře ve které nevidím smysl. Těžký život.