Stýskání

© Megynka


Sedím ve vlaku a krajina kolem ubíhá,
možná, že někdo své štěstí dobíhá.
Střechy domů, tekoucí řeka,
Přijde mi, že odloučení trvá snad už léta.


Je to pár minut, kdy jsem tě naposledy objala,
ta chvilka odloučení tak strašně mě dojala,
Je to pár chvil, kdy poslední polibek dopadl na má ústa,
v srdci mém slyším jen tichounké "zůstaň"!


Možná, že svět se na pár vteřin zastavil,
nebo spíš utekl, aby to trápení napravil.
Sedím a slza mi padá do klína,
tak ráda bych smutek svůj ukryla do vína.


Zamračené nebe, ze kterého padají naděje,
proto mám ráda déšť - schová slzy a na srdci vytvoří závěje.
Nevnímám nic, jen hudbu ve svých uších,
zavři oči a vnímej, možná ji také uslyšíš.


Jsem nešťastná, víš - lásko.
Jsem mimo sebe, někde u tebe - krásko.
Ztracená v hloubi svého svědomí,
tam, kde bolest bolet neumí.


Já vím, není to napořád, možná ...
Jenže tohle mé srdce prostě nepozná.
Chápe jen bolest a odloučení,
poslední chvilky a svět už krásný není.


Zavírám oči a nechávám se unášet do zapomnění,
možná ne napořád, ale třeba jen na pár chvil mé srdce zkamení.
Nikdy nezapomenu - šeptá má duše.
A úsměv na mé tváři už vůbec nevypadá suše.