Epizoda z nočního nádraží

Je tomu již hezká řádka let, v době "hluboké totality", kdy jsme
s manželem cestovali "na pozvání"do tehdejšího Západního Německa k příbuzným. Jeli jsme vlakem a již průběh cesty byl dost dramatický. Na Západ jsme jeli poprvé , a proto vše bylo pro nás nové a překvapující, v novinách o tom rozhodně nepsali. Pasovou a celní kontrolou v Chebu jsme byli přímo šokováni - prohlídka vlaku pomocí po zuby ozbrojených vojáků se psy a jejich doprovodem až "na čáru", kde za jízdy vyskákali z vlaku, nás ohromila. Když jsme přejížděli skutečnou hranici, jeden zkušenější spolucestující řekl s humorem do ticha:"Slyšeli jste tu ránu? To za námi spadla železná opona!" Všichni jsme se ulehčeně rozesmáli. S obavami jsme čekali podobnou pasovou proceduru i v Německu, ale byli jsme opět šokováni, ale tentokrát vlídností personálu, okamžitým nástupem vlakových uklízeček, které upravily sociální zařízení ve vlaku na úroveň civilizovaných zemí. Již v příjemné a klidné atmosféře jsme dojeli pozdě večer do Frankfurtu. Zde jsme museli přestupovat. Bohužel, náš vlak jel až časně ráno a tak nás čekala noc bez noclehu, protože za náš devizový příděl 12,-DM by nás těžko někde ubytovali. Rozhodli jsme se proto přežít noc v bdělém stavu. Ani nám to nedělalo moc potíží - na nádraží se děly věci pro nás naprosto neobvyklé. Bylo tu plno lidí, ale většina nikam necestovala.Dnes je tento jev běžný i na našich větších nádražích, ale tehdy jsme to neznali. Že se nejedná o pouhou procházku domorodců na nádraží jsme se přesvědčili asi ve dvě hodiny ráno. Do celkem poklidného hemžení lidí někdo zvučně zavolal:"Polizei!"- a my se nestačili divit, jak všichni najednou spěchali ven z haly. Většině se to ale nepovedlo, protože dveře bleskově obsadili policisté, kteří již svou výškou kolem 2 metrů vzbuzovali respekt. Rychle zkontrolovali totožnost přítomných, i naši, ověřili platnost jízdenek a tím i oprávněnost pobývat v hale, některé "výlupky" si odvezli v připravených antonech sebou, ostatní vykázali z nádraží a zůstali tam až do čtvrté hodiny ranní, aby zajistili pořádek. Prvním ranním spojem jsme odjeli i my do cíle naší cesty, ale ještě i dnes dodatečně závidím Frankfurtu tyto výborné policisty, když se ocitnu na pražském hlavním nádraží. Zde si povalujících se a posedávajících individuí žádný policista nevšimne a pro jistotu, aby nemusel řešit ani ty nejkřiklavější případy, se tu ani nevyskytuje, nebo je raněn hluchotou či slepotou. Co si o nás myslí cizinci přijíždějící k nám, radši ani nechci vědět.
Z mé vzpomínky je jasné , že ani ve vyspělých státech nejsou bez problémů s bezdomovci či jinými výlupky společnosti, ale staví se k nim mnohem rozhodněji a tím má stát i policie větší autoritu a spořádaný občan pocit jistého "zastání", který našim občanům chybí.