STŘÍPKY BĚŽNÉHO ŽIVOTA

Vlak hlučně proplouval tichou nocí. Drobná dívka seděla schoulená na koženém sedadle a dívala se z okýnka na míjející život. Stromy mizí, keře se mění, zábradlí končí, jen obloha je pořád stejná. –
Skřípějí brzdy a dlouhá žížala zastaví. Rachot, hluk otevírajících se dveří, rámusné kroky, zvuk píšťalky, práskot. A žížala se opět dává do pohybu. Na koženou sedačku ztěžka dosedne postarší otylý pán se svou paní. Dívka se nesměle pousměje, zavrtí a dále zírá pryč. Panuje nesmírné ticho, které ruší pouze skřípot železných kol otírajících se o koleje.
„Já ti nevím, Ládíku, proč ty musíš vždycky tak hloupě mluvit,“ ozve se hlas.
„Prosím tě, už s tím přestaň. Nemám na to náladu,“ bručel mužský baryton.
Dívka se nenápadně podívá na své spolucestující. Stařík svírá v rukou kytaru v přenosném obalu. Pomněnkově modrou košili má upatlanou oranžovou omáčkou, zřejmě ještě od oběda.
„Ty mi prostě vždycky jenom musíš dělat ostudu. Ach, Bože, kam já jsem to dopracovala. Co já jsem komu udělala, že...“ nedořekla a jen zoufale mávla rukou. Paní měla pečlivě namalovaná rudá ústa, obočí dokreslené tužkou a na klopy se jí blýskala zlatá brož. Muž si povzdechl a tiše broukal nějakou melodii.
„Ses měla nechat rozvést,“ řekl jen tak mimochodem a dál si pobrukoval příjemné tóny.
Paní zrudla vzteky, našpulila rty a už už se chystala něco říci, jenže pak se zarazila, jako by si na něco vzpomněla, zastyděla se snad i trochu a s jakousi mateřskou starostí začala otírat pánovu košili.
„Ládíku, kde ty ses takhle začunil?“
„Co? Jak začunil?“ díví se Ládík.
„No, je toto možný?“ rozčiluje se babi, zatímco se Ládík přes svou otylost snaží dohlédnout na ono začuněné místo.
„Hned mi to doma dej, to musím prvně namočit, než to hodím do pračky,“
„Hmm,“ bručí pán a odstrkuje svou paní. Jenže ta se svými neposednými ručkami stále snaží skvrnku odstranit, šmátrá, hladí ono místo za neustálého vrtění se a škubání pana Ládíka, až nakonec vyfasuje pěkný lepanec přes tlapku. Tak, a máš to. Dí pohled pana Ládíka, hlavy rodiny.
„Ts,“ ujede paní Ládíkové a uraženě se otočí na druhou stranu.
Dívka se stále kouká ven z okýnka. Jen občasně hodí očkem po tom, co se vedle ní děje. Stromy mizí, keře se mění, zábradlí končí, jen obloha je pořád stejná. –
„Ládíku, Pobožná, šup, musíme vystupovat!“ zařinčí babi. Muž přivře oči.
„Sedni si ještě, akorát se tam pak budeš mačkat. Slyšíš, Maňko?“ volá muž za svou paní, která se již hrne ke dveřím.
„To snad není možný, ta ženská,“ zavrtí hlavou, pak si uvědomí, že to vlastně vyslovil nahlas a rychle se počínaje sápat na nohy. Jeho pohled se střetl s hnědými tůňkami skrčenými v rohu sedačky.
„Na shledanou, slečno,“ usmál se a odcházel.
„Láádíku, pojď mi přece pomoct!“ Volá Maňka ode dveří, kde se jí na zemi rozsypala kabelka. Stařík se došoural ke katastrofě největšího rázu, těžce se zohne a počne sbírat pudřenku, modlitební knížečku, kapesníček a jiné krámy. Maňka stále lamentuje, že do ní kdosi strčil a kdesi cosi, jenže to už dívka neslyší. Vidí jen, jak pan Ládík podává své paní oddaně ruku a pomáhá jí ze stupínků.
Pískot píšťalky, prásknutí dveří a žížala opět putuje dál skrz měnící se stromy, mizící keře, nekonečné zábradlí a stále stejnou oblohu.