Prokletí rodu I

V ruce stále svíral hrst červených vlasů, které jí vyrval při pokusu uprchnout. Svíral je mezi prsty, když kličkoval mezi šedými kmeny buků. Bylo časné ráno a mezi stromy se se válela mlha. Bylo to jedno z těch podzimních rán na přelomu října a listopadu.
Bosé nohy se mu míhaly po žlutohnědém spadaném listí a cítil pod chodidly ostré kraje bukvic, skrytých pod listím.
Měl jen kalhoty, cítil, jak mu tělem prostupuje chlad, jak jeho svaly tuhnou a údy těžknou. Byl si vědom toho, že zpomaluje.
Holé větve vysoko nad sebou vnímal jako zlověstné kostnaté prsty, které se po něm natahovaly chtěje ho zničit. Skoro splývaly s olověnou oblohou, na níž se kupily mraky. Od úst mu stoupala pára. Snažil se soustředit na cestu, nezakopnout, tím by ztratil svůj náskok a překvapení...
Slyšel svůj dech, plíce mu hořely a mrzly zároveň. Světle šedé kmeny stromů mu připomínaly přízraky, jakési bludné panny lákající k zastavení a volající po osvobození. Nesměl je vyslyšet. Musel běžet dát. Po chvíli začaly stromy řídnout. Nevěnoval tomu pozornost. Soustředil se na svůj útěk.
Strach z toho, co by se dělo, kdyby ho dostala, ho hnal vpřed jako tepelně naváděnou střelu. Ještě přidal.
Dalo se do deště a jeho drobné kapky mu poskakovaly po holé kůži.
   Najednou se před ním mlha rozestoupila. Stál na okraji příkrého kamenitého srázu. Musel být dlouhý kolem sta metrů, kde se měnil v rokli, kterou protékala zpěněná řeka. I tady nahoře slyšel její hukot. Srdce mu bilo jako o závod. Teď už jí neunikne...
   Pomalu se otočil. Spatřil ji blíž, než čekal. Byla rychlá. Na tváři měla úšklebek připomínající kočku na lovu. Věděl, proč ta zvířata nemít rád.
Její vlasy povlávaly ve větru a ranní šero a déšť jim propůjčovaly krvavě rudou barvu. Pevněji sevřel hrst vlasů, kterou jí vytrhl. Ztratil pojem o čase. A nechápal to, co dělala ona.
Stála tam, proti němu. Klidná, ve tváři s úšklebkem. A byla nahá. Očima přejížděl její křivky, které ho před tím svedly a vehnaly do jejích spárů. Kůži měla bílou jako sníh. Vypadala tam jako duch. Se zlými úmysly. Její kůže zářila a začínala se lesknout dešťovými kapkami. Ruce měla volně podél zaoblených boků. Udělala krok vpřed. Blíž k němu a blíž k propasti za ním. Její oči ho probodávaly. Temné snad černé oči, na jejichž dno nedokázal dohlédnout. A měla tak smyslné, plné rudé rty...
Zdálo se mu, že ho chce zabít jen tím svým pohledem. Další krok blíž k němu.... A další... Pomalu k němu kráčela. Úšklebek na tváři se jí stále rozšiřoval.
Snažil se uklidnit, ale měl neskutečný strach. Její vlasy, které doteď svíral v ruce, si zastrčil do zadní kapsy kalhot, které mu nestihla svléknout. Otočil se ještě jednou k propasti. Přelétl ji pohledem. To zaručeně nemůže přežít. Tím si byl jistý.
Potom zavřel oči, rozpažil ruce a odrazil se. Po zádech padal dolů, vstříc kamenům propasti. Při tom pádu měl pocit, že letí. A na okamžik byl v tom stavu bez tíže šťastný. A potom..... dopadl....