|
Jedna z těch starších. Možná, že byla i někomu věnovaná, ale stopy zakryl čas a kdo ví ...
 24.01.2014 3 973(10) 0 |
© Megynka
I.
Toulám se lesem,
lásku svou hledám,
dokud ji nenajdu,
nikdy se nevzdám.
Sníh z nebe padá,
všude je tma,
vítr fičí,
svítí jen oči mé,
smutné...
vlčí.
Kdepak jsi miláčku,
ozvi se vlčkovi,
kde je má láska,
nikdo mi nepoví...
Únavou usínám
schoulená v klubíčku,
schovaná ve křoví,
s bolestí v srdíčku.
Zavírám oči
a vidím Tebe,
celý jsi v kožíšku,
modré je nebe,
hladíš mě po srsti,
zima mnou třese,
chytíš mě do dlaní,
domů mě neseš.
Ráno se probudím,
bílý je den,
sníh z nebe padá...
kdepak jsi miláčku?...
Byl to jen sen ...
II.
Zas je tma,
vítr fičí,
svítí jen oči,
oči mé, smutné ...
vlčí.
Toulám se lesem,
brouzdám se závějí,
zima mnou třese a nohy,
ty už poslouchat nechtějí .
Nevzdám to, bojuji,
brodím se dál,
vždyť přeci miluji,
proč bych tu stál ...
Slzy co mění se
v ledové krystalky,
klouzají po tváři,
stříbřité korálky...
Po lese ozve se bolestné zavytí,
měsíc co ukrytý z pod mraků zasvítí ...
Znavený, zpocený,
do pasti chycený,
uléhám bez boje,
sníh krví zbrocený ...
kdepak jsi?
Lásko moje ...
Usínám únavou,
paprsek měsíce vnikne mi do očí,
poslední slzy z pod víček vyskočí ...
Sníh čerstvý pod hlavou ...
I.
Toulám se lesem,
lásku svou hledám,
dokud ji nenajdu,
nikdy se nevzdám.
Sníh z nebe padá,
všude je tma,
vítr fičí,
svítí jen oči mé,
smutné...
vlčí.
Kdepak jsi miláčku,
ozvi se vlčkovi,
kde je má láska,
nikdo mi nepoví...
Únavou usínám
schoulená v klubíčku,
schovaná ve křoví,
s bolestí v srdíčku.
Zavírám oči
a vidím Tebe,
celý jsi v kožíšku,
modré je nebe,
hladíš mě po srsti,
zima mnou třese,
chytíš mě do dlaní,
domů mě neseš.
Ráno se probudím,
bílý je den,
sníh z nebe padá...
kdepak jsi miláčku?...
Byl to jen sen ...
II.
Zas je tma,
vítr fičí,
svítí jen oči,
oči mé, smutné ...
vlčí.
Toulám se lesem,
brouzdám se závějí,
zima mnou třese a nohy,
ty už poslouchat nechtějí .
Nevzdám to, bojuji,
brodím se dál,
vždyť přeci miluji,
proč bych tu stál ...
Slzy co mění se
v ledové krystalky,
klouzají po tváři,
stříbřité korálky...
Po lese ozve se bolestné zavytí,
měsíc co ukrytý z pod mraků zasvítí ...
Znavený, zpocený,
do pasti chycený,
uléhám bez boje,
sníh krví zbrocený ...
kdepak jsi?
Lásko moje ...
Usínám únavou,
paprsek měsíce vnikne mi do očí,
poslední slzy z pod víček vyskočí ...
Sníh čerstvý pod hlavou ...
24.01.2014 - 18:35Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vlčí láska : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Živote můj
Předchozí dílo autora : Podizmní
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
Eraso Holexa» narozeniny
slečna Lily [17], nevěrná [16], Alex07 [13], Tajemný [13], Máňa na koni [1]» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
