Zakleté pivo - I - Chmel

    Odjezd na chmel jsem bral jako příjemné vypadnutí z reality. Dva týdny práce na poli placené stejně dobře, jako kdybych seděl v kanceláři. To sliboval inzerát a ohlasy předchozích zájezdů na webu. Brigáda dělaná pro člověka jako já. Chudý student, nudný patron, počítačový maniak. A když už vám i rodiče začnou tvrdit, ať si zajdete k psychologovi, že jste závislí na počítači, něco se v myšlení změní.
    A když za mnou přišel spolužák David, jestli nechci jet na chmel, tak jsem souhlasil. Bez přemýšlení. Byl to impulz a já ho hodlal využít. Jenže týden před koncem uzávěrky přihlášek jsem si to rozmyslel. Rozleželo se mi to v hlavě a už to nebyl tak excelentní nápad. Impulsivní chování mě kolikrát dostalo do průšvihu. A tak jsem zavolal Davidovi, že to ruším.
    "Co to zase meleš, Bene?" osočil se na mě David.
    "Nejedu tam," trval jsem si na svém. "Nechci tam jet."
    "Nebuď posera," utahoval si ze mě.
    "O to nejde, vole," nesouhlasím. "Já říkal, že něco musím změnit, ať se na mě rodiče nedívaj, jak na blázna. Ale to asi nezměním tím, že pojedu na dva týdny na chmel. Tím si nedokážu nic. A ani rodičům ne."
    "Bla, blablabla, bla bla," imitoval mě můj spolužák. "Kecy, sračky. Řekni mi, když nezačneš teď, tímdle, tak čím pak začneš?"
    Ťuk. Hřebíček na hlavičku. Bravo, pane kolego, bravo.
    "Nemám pravdu, Bene?" pokračoval David.
    "Asi jo," přikyvuju s telefonem u ucha. "Ach, sakra, máš pravdu. Když nepojedu na chmel, neudělám se sebou nikdy nic."
    "Vidiš to," chválí. "Stejně jsem už poslal smlouvy za nás oba, heh."
    "Smlouvy?" podivuju se. "Nepotřebuje taková smlouva náhodou můj podpis?"
    "Pravdu díš, můj příteli!"
    "Tys mi něco takového dával podepsat?"
    "Ne," odpoví a potichu se do telefonu chechtá.
    "Zmetku jeden prohnaná," nadávám mu, když mě konečně dochází, že za mě smlouvu podepsal on.
    "Ještě to není na sto-pro," vysvětluje David. "Dají ještě vědět, jestli nás berou. Tak se ještě uvidí. Hele, musím mizet. Zdar."
    "Dobrá, čus," dodám napůl šťasten, napůl zklamán.
    
    No a tak jsme jeli. Cestou přes tři čtvrtiny republiky k nám nastupovali do počtu další a další. Ve výsledku nás bylo nějakých třicet. Třicet odvážlivců, kteří nejspíš nevěděli, do čeho jdou. Po krátkém proslovu ve společenské místnosti komplexu (Pracuje se za jakéhokoliv počasí. Vstávačka v pět. O půl šesté snídaně. Pak přesun mikrobusem na pole.), kde jsme bydleli, jsme se rozdělili do pokojů.
    Z jedné dlouhé chodby vedlo několik dveří do různě velkých pokojů. Každý přibližně po pěti nebo šesti palandách. Ty se zabraly jako nic a tak nám nezbylo než si vybrat další pokoj. Vybrali jsme s Davidem pokoj o dvanácti, respektive šesti poschoďových, postelích. Všechno nastrkáno na prostoru asi pět krát pět. Spát tu fakt tucet lidí, tak tu chcípnou. Buď smradem z celodenní práce, nebo ponorkovou nemocí.
    Dvě velká okna na jižní zdi. Východní zeď - dvě postele podélně rozdělené malou skříní, západní zeď - dvě postele podélně rozdělené malou skříní a mezi okny dvě postele přirazené k sobě na velké letiště, v jejich čele malá skříň.
    Cíleně jsme zvolili vrchní palandy uprostřed místnosti, spojené k sobě. Nahoře, protože byl teprve duben a venku zima. Jenže vevnitř topili, snad aby nás zahřáli před prací. Nezbylo nic než větrat a dýchat studený vzduch. Ne, díky. Doplatil jsem na to několikrát zápalem plic. Spojené proto, abychom měli víc prostoru na společenské hry a alkohol. Vědět, že na to bude tak málo času, tak si asi tak nevybíráme.
    Někdo zaťukal na dveře a v zárubních stály dvě slečny. Bruneta a zrzka.
    "Čau," ozvala se bruneta. "Máte tu ještě volno nebo je to všechno vaše?"
    Asi narážela na to, jak jsme oba porozházeli věci z krosen po postelích pod těmi našimi a těmi u stěn. Koukli jsme s Davidem na sebe a zpátky na ně.
    Bruneta o něco málo vyšší, než zrzka. Ostré rysy v obličeji zvýrazňovaly po ramena dlouhé, rovné vlasy. Zrzka měla kulatý obličej. Mírně pihovaté tváře lemovaly kudrnaté vlasy nefalšovaného, ohnivého nádechu. Postavově to nebyly žádné modelky. Což bylo jen dobře, takové holky se daj aspoň za co pořádně chytit.
    "Pojďte dál," odpověděl dřív David. "Berte místo, kde je libo."
    "Pokoje už jsou rozebraný," vysvětlovala zrzka roztomilým hlasem. "Ještě jsou volný, akorát bychom se samy asi bály."
    "Přesně," přitakala bruneta.
    Naházel jsem své věci z protější postele na tu mojí spodní, abych jim udělal prostor, protože mířily na mojí stranu.
    "Počkej," nadhodil jsem, jak se zrzka snažila zbavit břemene. "Pomůžu ti."
    "Dík," usmála se na mě, když jsem jí položil krosnu na zem.
    Propnula ruce daleko nad hlavu a i přes pár vrstev jí krásně naskočily nahoru prsa. Hlavně nenápadně, Bene!
    "Já jsem Andrea," představila se pak s napřaženou rukou.
    "Benedikt," představil jsem se. "Nebo jen Ben."
    "Hezký jméno," pochválila bruneta. "Žaneta."
    "Hoj." Potřásli jsme si pravicí. "To je David," kynu rukou ke svému kumpánovi, který pomáhal s krosnou Žanety.
    "Čau, holky," pozdravil a křenil se u toho jak malý Jarda.
    Stačil mi jeden pohled do jeho očí. Mysleli jsme oba na to samé. Hold přírodě neporučíš. Snad se bude hlídat, Věrka by nebyla nadšená, kdyby ji podved, idiot jeden. Jeho přítelkyně, Věra, měla jet taky, ale nepřehodili ji důležitou zkoušku a tak toudle dobou leží v učebnicích a nasává informace. Pozdější příjezd nepřipadal v úvahu, kdo ví proč, ale dva týdny ji neuvidíme.
    Volný průběh tomu nechám a bude. Když něco bude, je to jen plus. Když nic nebude, tak se nic nepokazí. Tím se řídím pořád, a jak jsem dopad. Sakra. Tak to znamená, že to budu muset vzít kompletně do svých rukou. To bude faux pas. Ale co, furt tam jsou volný pokoje, kdykoliv se můžu odstěhovat do vedlejšího na samotku.
    Všichni jsme začali vybalovat a bavit se spolu, odkud jsme, co studujem, kde jsme na brigádu přišli, jestli víme, co budem dělat... Měli jsme se to dozvědět ráno na poli.
    Šlo o navazování strun, po kterých roste chmel. Vesměs jednoduchá práce. Když příjdete, jak na ni, stíháte s přehledem u práce kouřit a bavit se. Mnohdy jsme dělali dvanáct hodin v kuse, obědy nám přiváželi na pole, termosku s pitím vždy plnil odporný ovocný čaj. Nebylo moc na výběr a my byli rádi i za to málo.
    Na ubytovnu jsme přijížděli kolem šesti nebo sedmi. Někdy i později. Podle toho, kolik se toho udělalo. Než se stačil člověk osprchovat, navečeřet a připravit, bylo něco po osmé. Čas na radovánky formou rychlého opíjení v místní hospodě. Pivo, rum, pivo, rum, rum, rum a mohlo se jít spát.
    Chodili jsme ve skupince my čtyři: já, David, Andrea a Žaneta. Ostatní se nehlásili k nám a ani my k nim. Ještě první večer jsme udělali holkám plochu takovou, jakou jsme měli s Davidem. A tak jsme měli dva páry poschoďových postelí vedle sebe.
    Večery nám končily popřáním dobré noci a následným několikahodinovým komatem, než se ozval budík. Postupem času už přišly na řadu nesmělé pusinky, a po pár dnech už to byly normální "kamarádské" polibky.
    A pak přišel jeden večer. Týden našeho pobytu pryč, týden ještě před námi. Den volna na odpočinek nás čekal zítra. David se se Žanetou rozhodli jít dřív do hospody a teprve večer se osprchovat. Prý na to potom bude dost času. Nejdřív je třeba pořádně zapít odpracovaný týden.
    Jenže to já neumím. Smrděl jsem, jak špatně živená makrela a potřeboval jsem to ze sebe smýt.
    "Hele, tak já půjdu s tebou," oznámila mi Andrea, ani to neznělo jako otázka. "Jsou tam dva sprchkouty. Taky bych snesla sprchu."
    Než ti dva odešli, Žaneta na nás koukla a jen nám pohrozila, ať nezlobíme.
    Proti společné koupeli jsem nic neměl. Proč taky. Dva kouty vedle sebe, sic bez závěsů, ale dost hluboké na to, aby do nich nebylo vidět.
    Dělali jsme, jakoby se nic nedělo. Jako kdybychom todle dělali už tolik let a bylo to sebevíc přirozené. Sesbírali jsme ručníky, sprchové gely, šampony a šli jsme. Zamkli jsme si koupelnu, která původně měla obšťastňovat najednou deset lidí u umyvadel.
    Nebylo to ani za mák přirozené. Bylo to divné a myslím, že to cítila taky. I když divné v tom dobrém slova smyslu. Nejistě jsem zůstal stát už jen v trenkách pod sprchou. Mám se kouknout, jestli už je hotová, nebo zrovna bude otočená na mě a bude to jen blbá situace? Ale když já se chci tak podívat. Co ztratím...
    Nehlesně jsem se naklonil ke zdi, která nás odděluje a posunul hlavu k jejímu rohu. Srdce mi mlátilo, jak malému klukovi, který poprvé uvidí ženské prsa. Z vedlejší sprchy se ozývá proud vody tříštící se o tělo.
    "Co je, Bene?" vyzvídá hlas za rohem "Seš tam nějak potichu. Dneska nekoupat?"
    "Ale jo, jo," vytlačím ze sebe jak z chlupaté deky a briskně sundávám trencle přes monstrozní erekci.
    Zapnul jsem vodu a chvíli se oddával proudu stříkající vody. Opřen o stěnu jsem kroutil hlavou, jaký jsem to idiot. Co jsem si to, do prdele, myslel? Že se jen tak podívám, co tam zrovna dělá? Sakra, co jsem si od toho sliboval? Snad že mě tam nachytá, zasměje se, nebude si to brát osobně a pak mě pozve k sobě do sprchy a tam si to rozdáme? Bene, ty si taková naivka. Už dlouho mi nebylo zle ze sebe sama.
    "Bene?" uslyšel jsem za sebou.
    Leknul jsem se a na mokrých dlaždičkách si trošku zabruslil. Doleva, doprava, jednou krásný oblouk rukou a dvojitý salchov. Přistání na zadek by asi u rozhodčích nebyla žádná výhra, ale pro mě se vývoj situace změnil právě vyvedeným sólem.
    Ještě jsem si uštědřil ránu do zátylku. Když jsem si tam šáhnul, vyndal jsem z vlasů prsty od krve.
    "Ježíši, seš v pořádku?" poznávam Andrein hlas.
    Zaskakuje mě, že přede mnou klečí nahá, prsa přibližně v úrovni mých očí a drží mě za zakrvavělou ruku.
    "Bene?" zkouší znovu, když se nehýbu a bezcílně koukám na její odhalený hrudník.
    "Co?" zmateně odpovídám.
    "Jsem tě vylekala. Promiň mi to, prosím." Jak tomudle má člověk odolat.
    Pomohla mi pomalu na nohy. Voda smývala krev ze zátylku. Naoranžovělá voda mi stékala po ramenech přes hrudník. Andrea mě držela za ramena, abych stál rovně. Díval jsem se teď dost neurčitě, vracel jsem se zpátky ze sna.
    "Chtě-chtělas něco?" koktám, když mi dochází, že to žádný sen nebyl. Přede mnou opravdu stojí nahá rusovláska. Špičaté trojky trčí směrem ke mně, stačilo pár centimetrů a bradavky by se mi otíraly o hruď.
    "No, já jen," začervenala se a sklopila pohled. "Chtěla jsem vědět, jestli seš v pořádku. Dlouho ti tekla voda jen tak. Jako kdybys tady nebyl, víš? Tak jsem se koukla a tys tu stál opřenej o zeď, nevěděla jsem, co ti je."
    Stáli jsme naproti sobě. Muž a žena. Odhaleni, tak jak jsme se narodili. I když některé části těla nám vyrostly do jiných tvarů.
    "Ale asi ti nic není," konstatovala pořád se skloněným pohledem. "Tady kolega nevypadá, že by ti něco bylo."
    "Kolega?" ptám se a rozhlížím se ještě pořád zmateně.
    Nakouknu směrem, kterým kouká Andrea. Vidím, že erekce jen tak nepolevila. Stačilo by pohnout se o půl stopy a na žaludu ucítím krátké neholené chloupky jejího přirození.
    "Oh," vydechnu jen a čekám, co dál.
    Nehýbem se nějaký moment. Jako dvě nadržené sochy. Ztvrdly jí bradavky. Ční vysoko nad dvórce. A nedá se s tím nic dělat. Dělat první krok je pro mě vždycky těžká zkouška. Jenže jsem si na začátku řekl, že tu moji situaci vemu pevně do svých rukou.
    A tak mě nenapadlo nic jiného než vzít do svých rukou její pravé prso. Mezi palec a ukazováček její bradavku a lehce zamnout.
    Prásk, facka jako dělo. Snad ani nemířila, nebo věděla, kde přesně mám tvář. Nevšim jsem si, že by zvedala hlavu. Teprve až pak, když jsem stál opřený o stěnu a mnu si tvář, si uvědomuje, co udělala.
    Dlaň na ústech a mumlá: "Sakra, promiň," a směje se.
    Koulím na ní oči a ani se nedivím, že se něčemu takovému divím.
    "Sedla," konstatuju, už taky s úsměvem.
    Nedává mi moc prostoru si stěžovat. Přistoupila blíž. Tak rychle, že to spíš vypadalo, že se teleportovala. Opřela se dlaněma o mě a postavená na špičkách mě políbila na rty. Jen tak přátelsky. Kolikrát jsme si dávali políbení na spánek, ale tentokrát něco přeskočilo. Nikdy jsem to nezažil, ale jediné, na co jsem si vzpoměl byl Četník a četnice. Přeskočila mezi námi jiskra. Nekecám. Akorát jsme sebou tak netrhali jako dvojice ve filmu.
    Neměli jsme čas to řešit. Z polibku se staly vášnivé francouzáky. Naše bradavky se sem tam potkávaly a třely se navzájem. Pod prsty jsem cítil její vlhkou a hladkou kůži na zadečku. Do žaludu mě píchaly chloupky jejího ohambí.
    Pustili jsme se do sebe. Jak nějaké mladé děcka, co objeví krásu a vášeň u prvního líbání. Chytla moji chloubu do ruky a pumpovala ji. Zběsile. Necitlivě. Agresivně. Nezajímalo mě to, chtěl jsem to. A zrovna v tom momentu a shodě okolností, která nás tady dostala, mě to naprosto vyhovovalo.
    Rukou jsem zabádal k jejím dírkám, ale nedošáhl jsem na její světničku. Snad kvůli tomu, že byla menší o deset čísel, nebo já měl krátké ruce. Došáhl jsem jen na její análek. Roztahoval jsem jí půlky od sebe, kdyby za ní stál nějaký frajer, může si jí podat hned na místě.
    Prstem jsem jí projížděl okolo análu, ale stáhla půlky, když jsem jí přejel přímo přes něj. Takže… když to nejde zezadu, půjde to zepředu. Byli jsme na sebe nalepení tak blízko. Div, že mi ho dokázala honit.
    Přirazil jsem pro změnu jí na protější stěnu a trochu se ohnul v zádech. Nijak moc, jen abych jí dosáhl mezi stydké pysky. Rty mi přejely na její krk, uši, klíční kost. Jen málo míst zůstalo neplíbených.
    Prostředníček zajel hluboko do ní. Nemusela pomáhat tekoucí sprcha. Byla dost vlhká na to, že při dostatečné síle bych mohl provést fisting. Poté se přidal i prsteníček a palec si tak nějak našel klitoris na škádlení. Malé pomalé kroužky kolem jejího výrostku s tolika nervovými zakončeními se projevilo po pár vteřinách.
    Vydala jen párkrát smyslné a souhlasné hmm, m-hm přes dohormady sepnuté rty. Otevřela je, vzdychala. Nijak nahlas, ale když nastoupilo lehké chvění jejích stehen, poznal jsem, že se jí to víc než líbí.
    Nějakou dobu už jsem mezi polibky věnované jejím bradavkám vzdychal. Blížil jsem se ke konci. To musela poznat i ona. Toporné svaly sebou zacukaly, Andrea, jako by byla celou dobu plně při vědomí a nic jsme jí nedělal, mi odstrčila ruku, klekla si a nechala si celou nálož spermatu nastříkat hluboko do pusy. Hluboko tak, že penis zmizel snad až na poslední centimetr v jejím hrdle. Sláva překonání dávícího efektu.
    Prsty mi pronikaly jejími vlhkými vlasy a nechal jí dělat, co chce. Zaklonil jsem slastí hlavu a sprcha mi ovlažila obličej vlažnou vodou. Teplou vodu jsme nejspíš promrhali na naše hrátky. Co se dá dělat?
    Andrea se postavila a koukla mi do očí. Hluboký pohled. Neměl jsem potuchy, co znamená. Nejsem na to odborník.
    "Chutnáš fakt dobře," pochválila.
    Zaskočilo mě to. Levé obočí poskočilo nahoru, musel jsem vypadat jako debil. Co na to asi tak má člověk říct?
    "Echm," zkouším v postorgasmickém, rychlém přemýšlení. Myšlenky musí uletět několik světelných let, abych se odhodlal na další slovo. "Díky?"
    Usmála se. "Neděkuj." Zkusila teplotu tekoucí vody. "V tom už se asi moc neosprchujem."
    Zkusil jsem sám a opravdu. Voda už neměla nejmenší potuchy, co je to příjemná teplota pro člověka. Vypnul jsem ji. Andrea a já jsme proti sobě stáli. Sledovali obličeje. Já asi pořád překvapený. Ona s tím úchylným pohledem. Nešel z ní strach, ale šel z ní respekt. Říct mi ať jí olížu nohy a štěkám u toho, asi bych to udělal.
    "No," chytil jsem se opět iniciativy. "Půjdem za nima na to pivko?"
    "Vidíš to," přitakala a píchla mě do hrudi.
    Letmo mě políbila. Zaběhla si do své sprchy, zabalila se do ručníku a už cupitala zpátky na pokoj. Provedl jsem stejný postup a odešel na pokoj.
    Byla už oblečená ve spodním prádle, když jsem došel na pokoj. Podprsenka držela její ňadra o trochu výš, než když jsem je viděl naposledy před půl minutou. Hah, dobře Bene, řekl jsem si a koutek mi zkroutil rty do prohnaného úsměvu.
    Stál jsem jen v ručníku a koukal na ní, jak se oblíká. Vyveden docela z míry. Že zrovna mě se stane nějaká nehoda, kor ve sprše a vývoj situace se obrátí úplně naopak. No nejsem já to šťastnej chlap. Snad se mi bude štěstí lepit na paty dál a jen tak mě neopustí. Nebo hůř, začnu mít špatnou smůlu. Ještě, že na karmu nevěřím. Jaké si to uděláš, takové to máš.
    "To tam budeš jen tak stát a koukat na mě?" stěžovala si od zrcadla, kde se líčila a dívala se přes něj na mě. "Nestačilo ti to před chvilkou?" Zasmála se.
    "Hele," začal jsem z jiného soudku. Než jsem si uvědomil, co se chystám říct za blbost, šlo to samo ven.
    "Todle mezi náma, co to jako je?" Ach, ty idiote jeden.
    "Fakt chceš řešit NÁS?" namítla Andrea už čelem ke mně.
    "Vlastně ani ne." Otočil jsem se k ní zády s hlavou sklopenou. Jakoby pokárali psa. Najednou mi vadilo se před ní převlíct. I přes to, že jsem jí to udělal do pusy. To chtěla ona, Bene, ne ty. Stejně to nešlo. Natáhl jsem si trenky pod ručník a teprve pak ho dal sušit.
    "Víš co," pokračovala Andrea. "Vyřešíme to zítra. Nechme to dneska být, půjdem teď zapít ten týden. Hmm?"
    "Asi jo," vydechl jsem sklesle. Proč vlastně? Jsem hrdej chlap a dělám tady takovou chudinku. Dostal jsem psychickou ránu adrenalinu a endorfinů a zvedla se mi nálada o stoosmdesat stupnu. "Jo, přesně to uděláme," řekl jsem už pln elánu a téměř oblečen a připraven.
    "Tak vidíš," pochválila mě Andrea. "Jdem?"
    "Jdem."