Setkání na hřbitově

Setkání na hřbitově

Právě jsem dorazila domů. Jak jsem správně předpokládala, ten parchant Shade tu opravdu byl!
Můj papír se vzkazem zmizel. Místo něho tu byl nový. Shade můj vzkaz našel a odpověděl mi na něj:

Jsem rád, že mé pozvání přijímáš. Přijď zítra o půlnoci někam, kde nebude ani živáčka. Nikdo nás spolu nesmí vidět! Počkej na mně, já už si tě najdu. Hlavně buď opatrná!

- tvůj, ty víš kdo

PS: Tamto ti vysvětlím.
„Přijď o půlnoci někam, kde nebude ani živáčka?“ Co to má znamenat? Dostal se snad do nějakých potíží, že mi nenapíše, kde se máme sejít, ani se nepodepíše? A proč mi radí, abych byla opatrná?
Přemýšlím nad tím, co myslel tím, kde nebude ani živáčka. Mluvil snad o nějakém pustém místě? Po chvíli mě to napadlo. Třeba chce, abych přišla na hřbitov. Tam přece živá duše nevkročí uprostřed noci. Jak se tam ale dostanu, aniž by mě někdo viděl?
Celou noc jsem nezamhouřila oko. Ještě že upíři nepotřebují spát tolik co lidé. Klidně mi stačí třeba jen tři hodiny spánku, ale když chci, tak beze spánku vydržím třeba i tři dny.
Promýšlela jsem svůj plán. Splním ho do posledního puntíku. Shade bude trpět!

* * *

Právě je tři čtvrtě na dvanáct. Jsem ve sklepě a ozbrojuji se. Beru si sebou zbraně všeho druhu. V obou botách mám zastrčené kudly, za opaskem dvě pistole s tlumičem, pod bundou mám schovaný samopal a bič, ve výstřihu další kudlu, v kapsách ruční granáty a přes rameno samurajský meč. Jsem ozbrojená jako Rambo, ale jinak jsem oblečená, jako bych šla na nedělní procházku. Musím přece působit nevinným dojmem.

Je přesně za pět minut půlnoc, nejvyšší čas, abych vyrazila. Tiše jsem se vyplížila za svého domu a vyšla na ulici.
V ruce třímám páčidlo a skláním se nad deklem od kanálu. Naposledy se kolem sebe rozhlížím a stražím uši. Vzduch je čistý.
Zabořuji páčidlo pod dekl a zabírám, Dekl se pomalu nadzvedává. Odkládám ho stranou a Lezu po schůdkách dolu, potom se natahuji pro dekl a přiklápím ho na otvor.
Slézám po schůdkách dolu, dopadám na zem. Je tu stejný smrad jako odpoledne. Vydávám se na cestu.
Procházím úzkými ulicemi kanálu, nad sebou slyším jezdit auta. Je tu poměrně tma, baterku jsem si však žádnou nevzala, abych jí zbytečně nebudila pozornost, mám výborný zrak a vidět v noci pro mě není žádný problém.
Už jsem pod hřbitovem. Jsou dvě minuty po půlnoci. Dekl od kanálu je sundaný, takže mi stačí jen vylézt nahoru.
Pomalu šplhám po schůdkách nahoru. Opatrně vystrkuji hlavu a rozhlížím se kolem sebe.
Shade! Stojí asi jen deset metrů ode mě, a je otočen zády ke mně. Teď mám příležitost zaútočit!
Potichu jsem vyšplhala schůdek po schůdku až jsem byla půlkou těla venku. Shade je ke mně stále otočen zády. Stoupám si na další schůdek.
Švist!
Do ramene se mi zabodla kudla. Shade teď stál přímo proti mně a díval se mi do očí. Zatraceně! Má fakt dobrý postřeh…
„To chodíš na každou schůzku ozbrojená?“ Pronesl konzervativně a stále se mi díval upřeně do očí.
„To po každém na uvítanou hážeš nožem?!“ Zeptala jsem se ho zas na oplátku já. V mžiku jsem si vytáhla nůž z ramena, rána se mi okamžitě zahojila, a hodila jsem jím po něm. Mířila jsem mu přímo na srdce. Jakšova reakce však byla dost rychlá, chytil nůž do ruky a hodil ho po mně zpátky. Vytáhla jsem z pochvy svůj samurajský meč a nůž jím odrazila.
„Přišla jsi mě zabít Nikíto? Na tom papíře stálo něco jiného!“ Řekl a vytáhl z pod dlouhého kabátu meč, taky samurajský. Musí mít stejný vkus na zbraně jako já?!
„Lhala jsem. Mám tě zabít hned, nebo až za pět minut?“ Pronesla jsem chladně. Pak jsem skrze zaťaté zuby pronesla: „My dva si nemáme co říct!“
Vyrazila jsem k útoku. Odrazila jsem se a udělala salto ve vzduchu. Lehce jsem dopadla na zem pár kroků od Shada. Sekla jsem mečem v úrovni jeho krku. Shade se přikrčil a chystal se mi useknout nohy, já však byla rychlejší. Odrazila jsem se od země a udělala salto dozadu. Shade se odrazil ke skoku, dopadl necelý metr přede mnou a vyrazil mečem proti mně. Tentokrát jsem nestihla včas zareagovat, Shade mi zabodl meč do břicha. Přiklonil se blíž ke mně, těsně k mému obličeji a tiše řekl:
„Máme si co říct. A ani netušíš kolik!“
„Někdy je lepší nevědět!“ Zařvala jsem mu to tváře a mocným kopnutím ho od sebe odrazila i s mečem, jímž mně probodl. Svalil se na záda. Sekla jsem po něm mečem. Odkulil se však stranou a já minula. Meč se mi zabodl do země, těsně vedle jeho hlavy. Dřív než jsem ho stihla vytáhnout ze země, sekl po mě. Pustila jsem svůj meč a uskočila dozadu. A to byla Chyba!
Shade už byl zpátky na nohou a mířil na mě mečem. Můj zůstal zapíchnutý v zemi.
„Jsi odzbrojená Nikíto! Vzdej to!“
„Nikdy!“ Vykřikla jsem a z pod své bundy vytáhla bič. Rozpřáhla jsem se a mrskla s ním.
Prásk!
Shade uskočil stranou.
Znovu jsem proti němu švihla bičem. Sekl mečem ve snaze useknout ho. Minul. Vyšvihla jsem znovu. Tentokrát jsem mířila přesněji. Koneček biče se omotal kolem jeho meče. Prudce jsem trhla a meč mu vylétl z ruky. Znovu jsem vyšvihla. Koneček biče se omotal kolem jeho krku. Tentokrát byl rychlejší zase on. čertu s ním! Uchopil bič a prudce s ním škubnul. Pevně jsem ho držela. Škubnul ještě víc. Vylétla jsem do vzduchu. Škubl tak mocně, že jsem dolétla až k němu. Tvrdě jsem dopadla na zem.
Sklonil se ke mně a uchopil mně za bundu. Vyzvedl mně do vzduchu a odhodil stranou. Prolétla jsem vzduchem a srazila několik pomníků. Sotva jsem však dopadla na zem, přiskočil ke mně a znovu mě vyzvedl do vzduchu. Tentokrát mě hodil proti hřbitovní zdi. Prolétla jsem vzduchem a narazila do zdi. Dřív než jsem se stihla vzpamatovat, byl zase u mě.
Chytil mně pod krkem, vyzvedl do vzduchu a vší silou přimáčkl ke zdi, až mi začaly praštět kosti v těle. Usilovně jsem se snažila tu bolest ignogovat. Na chvíli se mi upřeně zadíval do očí a pak se mně zeptal:
„Ještě pořád nemáš dost Nikíto? Dělám to nerad, ale nedáváš mi na vybranou.“
„Chcípni!“ Vykřikla jsem na něj přiškrceným hlasem. Špatně se mi dýchalo. Křečovitě jsem mu sevřela ruku. Odlepil mně od zdi a znovu mě na ní mocně přimáčknul, tentokrát mnohem silněji. Další zapraskání kostí, mých kostí! Ty parchante, jak já tě nenávidím!
„Au!“ Vykřikla jsem. Jakša mě pěstí udeřil přímo do žaludku. Břichem mi projela ostrá bolest. Má strašlivou sílu.
Znovu se mi zadíval do očí a zeptal se mě:
„Nikíto, vzpamatuj se konečně! Kdy už dostaneš rozum!“
Mlčela jsem. Znovu se na mě podíval. Uhnula jsem jeho pohledu. Nechtě jsem, aby se mi podíval do očí, aby viděl, že mám strach.
„Nikíto, prosím.“ Naléhal na mě.
Sevřela jsem mu ruku ještě pevněji, nehty jsem mu zaryla do kůže. Z ruky mu začala kapat krev. On však nepovolil.Pak pohlédl na mou vzdouvající se hruď. Všiml si vybouleniny pod mým trikem. Zajel mi rukou do výstřihu a vytáhl mi z něj nůž. Pevně ho sevřel v ruce, rozmáchl se a zabodl mi ho do pravého ňadra Zaúpěla jsem bolestí.
„Au!“ Myslela jsem, že omdlím. Nemohla jsem dýchat. Trpěla jsem jako zvíře. Shade mi však nůž zaryl mnohem hlouběji a ještě s ním několikrát otočil. Myslela jsem, že ta agónie mně zabije. Bolestně jsem vykřikla:
„Vrahu!“
V mžiku mi Shade vytáhl nůž z těla a pustil mně. Svalila jsem se na zem. Sotva jsem popadala dech. Cítila jsem, jak se mi rána začíná hojit, ale pořád mně neopouštěla ta strašná bolest. Do očí se mi draly slzy, už jsem je nemohla dál zadržovat.
Ležela jsem na zemi obličejem dolu, ale cítila jsem, že se ke mně Jakša otočil zády. Co to má znamenat? Po chvíli se ke mně sklání a podává mi ruku, aby mi pomohl vstát. Já se však nehodlala vzdát jen tak pro nic za nic. Rukou jsem nahmatala kotník a potom nůž. V rychlosti jsem ho vytáhla a zabodla mu jej do dlaně.
Otočila jsem se na záda a chystala se jej kopnout do slabin. Chytil mě však za kotník a vyvrknul mi ho.
Vytáhla jsem z pod bundy pistoli s tlumičem a vystřílela do něj celý zásobník. Jakša se svalil k zemi. Rozeběhla jsem se pro svůj meč, jak nejrychleji jsem mohla. Vytáhla ho ze země. Než jsem se však stihla otočit, Shade mi ho mým vlastním bičem vyškubl z ruky. V rychlosti jsem vytáhla z pod bundy svou druhou pistoli, ale ne dost rychle. Shade po mně švihl bičem a jeho koneček se mi omotal kolem krku. Uchopila jsem ho a snažila ze sebe sundat. Shade jím však mocně škubl a strhl mě k zemi.
Vytáhla jsem z nohy druhý nůž a bič jím přesekla. Sehnula jsem se k zemi a utrhla kus náhrobního kamene a hodila ho po Shadovi. A teď jsem se nestíhala divit! Shade do letícího kamene udeřil pěstím a ten se rozpadl na několik kousků. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla! Ale na ohromení bude čas později. Vytáhla jsem ze země svůj meč a chystala se vyrazit k útoku, to už však proti mně letěl náhrobní kámen, a to takovou rychlostí, že jsem už nestihla zareagovat.
Z ničeho nic jsem se ocitla na zemi. To mě náhrobní kámen smetl sebou. Prorazila jsem asi tři náhrobní kameny a přistála na zemi a náhrobní kámen na mě. Ucítila jsem další praskání. To se mi zlomilo hned několik žeber. Nemůžu se pohnout.
Shade ke mně pomalu přibližuje. Ležím bezmocně na zemi. Neodvažuji se ani pohnout, Každý pohyb, každé nadechnutí, mi způsobuje nesnesitelnou bolest.
Opatrně ze mě sundavá zbytek náhrobního kamene a odhazuje jej stranou. Cítím jak se mi pomalu začínají hojit zlomená žebra, ale bolest mně ještě zcela neopouští.
Můj protivník mi podává ruku, aby mi pomohl na nohy.
„Ne.“ Odmítám jeho pomoc. A zvedám se sama. Žebra už mám skoro zahojená, ale bolest mě pořád ještě neopouští. Znovu si sedám na zem. Sedá vedle mě.
"Stejně tě jenou zabiju." pronesla jsem vztekla.
"Hm..." pronesl Shade hlasem, ve kterým zněly pochybnosti a ještě něco dalšího... Nëměla jsem však náladu nad tím přemýšlet a radši se na něj novu utrhla:
„To ti trvalo šest set let, než jsi mně našel?“
„Ne. Nepátral jsem po tobě už čtyři sta let.“ Slyím dobře? Přestal po mně pátrat?
„Tak proč jsi přišel, teď?“
„Přišel jsem tě varovat. Jsi v nebezpečí.“
„Proč? Vždyť mi nic nehrozí.“
„Jdou po nás, upírech. Chtějí nás zlikvidovat.“
„Kecy! Jen výmluvy proč mi zas votravovat život!“ vztekle prskám. „Ty ani nic jiného neumíš!“
„Nelžu ti. Jdou po nás upírech.“ odpoví mi klidně.
„Kdo?“
„To nevím, ale zjistím to a zarazím je.“ Vstává ze země. „Hlavně už nikoho dalšího nezabíjej, jinak si tě najdou ani nebudeš vědět jak.“
„Kam jdeš?“ vylétlo ze mně vmžiku a já žala nad tím, co jsem právě řekla.
„Musím zmizet. Nesmí nás spolu vidět. Chtěl jsem tě jen varovat.“ odpověděl mi odměřeně a vstal ze memě.
„Jdu s tebou!“ vypadlo ze mě opět zničehonic a taky jsem vstala ze země. „Na mě už je stejně pozdě. Včera se mi stal menší... incident. Brzo půjdou i po mně.“
„Musíš na nějaký čas zmizet.“ odpověděl mi a otočil se.
„A co ty?“
„Vypátrám kdo zatím stojí a zlikviduju ho. Sbohem Nikíto. Rád jsem tě viděl.“ řekl mi a začal se ode mně rychle vzdalovat.
Ani nevím proč, ale dobíhám ho, chytám ho za ruku a obracím k sobě.
„Půjdu s tebou. Nebudu sedět se založenýma rukama! Když už nemůžu zabít tebe, tak aspoň zavraždím tucet jiných!“ Řekla jsem mu odhodlaně. "Aspoň to pak budu mít snažší." dodala jsem ještě.
„Cože? Ale co se najednou stalo? To zní, jakoby jsi my chtěla pomáhat!" podivil se Shade. "Nemám zájem! Zvládnu to sám!“
„To jsem neřekla!“
„Ale myslela‘s to tak.“
„Přestaň mi číst myšlenky! Víš, že to nesnáším!“
To už se Shade otáčí a míří do temné noci. Několika skoky se ode mě vzdálil, pak přeskočil přes hřbitovní zeď a zmizel mi z dohledu.
Uvidíme, jestli to zvládneš sám, bez mojí „pomoci“. Brzy se o tom přesvědčíme…
Prošla jsem hřbitov a posbírala všechny své zbraně. Jestliže po mě půjdou, aby mně zlikvidovali, rozhodně jim to nehodlám usnadnit.
Ale, ale, co to vidím? Shade si tu něco zapomněl. Sbírám ze země jeho meč. Zřejmě mu bude chybět.

* * *

Jsem na cestě zpátky. Pro jistotu se vracím znovu kanálem. Nemyslím si sice, že by po mně hned teď šli, ale jít po ulici po zuby ozbrojená by nebylo zrovna nejšťastnější řešení.
Opatrně vystrkuji hlavu z kanálu a rozhlížím se po ulici. Kousek ode mě stojí auto. Řidič právě nastartoval a rychle vyjíždí z ulice. Ne však dost rychle na to abych si nestihla všimnout, kdo sedí v něm.
Rychle vylézám z kanálu a utíkám domu. Ve dveřích mám zastrčený papír, vzkaz od Shade. Stojí v něm:

Nepátrej po mě. Vyřídím si to s nima sám. Radši se stáhni do bezpečí a nikde se neukazuj! Stejně jseš mizerná bojovnice…
Tak já, že jsem mizerná bojovnice! To se ještě uvidí, kdo z nás je lepší. Abys nakonec nebyl překvapený, ty zmetku! Prohrála jsem jednu bitvu, ne celou válku! Jistě Shade, neboj. Vždyť já po tobě nechci pátrat. On už to za mě udělá někdo jiný.
Jestliže mají jít i po mně, tak tu nebudu jen tak nečinně sedět se založenýma rukama.

Jsem na odchodu. Mám vymyšlený dokonalý plán. Vycházím z domu a mířím do garáže pro svůj sporťák.
Vyjíždím do ulice. Brzo tu vypukne honička, jakou tu ještě nezažili! V rychlosti jsem projela několika ulicemi a zastavila u telefonní budky.
Vylézám z auta a jdu do budky. Vytočím číslo na policii…

A už je to tady! Udala jsem Shada na policii. Policie po měm okamžitě vyhlásila pátrací akci v domnění, že je to terorista, jehož auto je přeplněno výbušninami. Netrvalo to ani pět minut a už se rozezněly policejní houkačky. Vyjela jsem směrem, odkud se ozývalo houkání a napojila se za policejní auto, které už pronásledovalo "teroristu" Shada.
Zatím je to docela nuda. Jedu přímo za policejním autem. Míjíme jednu ulici za druhou, ale zatím se nic moc neděje. Chtělo by to nějakou bouračku, ať to má šťávu!
Zatímco Shadovo a policejní auto jedou rovně, odbočuji doprava. Mám bezva plán. Trochu mu to zkomplikuji. Rychle jsem projela dalšími ulicemi. Povedlo se mi předjet Shada a policejní vůz. Právě stojím ve vedlejší uličce a čekám na správný okamžik.
Shadův vůz se rychle blíží, šlapu na pedál. Mám to přesně spočítaný. Vyrážím z uličky a bourám do jeho vozu. Auto to odhodilo do strany a okamžitě chytil šmíra.
Dřív než se mu podařilo znovu se rozjet, dojeli ho poldové, a hned tři vozy. Vau!
Policejní auta bourají do Shadovo vozu. Nemá šanci jim uniknout.
Je nejvyšší čas zasáhnout! Shadovo auto je už téměř na padrť. Šlapu na pedál a vyrážím směrem k tomu vraku. Policie do něj stále šije. Snažím se dostat co nejblíže. Povedlo se. Prudce šlapu na brzdu.
„Hej! Moc dobře si zatím nevedeš! A to chceš pátrat po těch upírobijcích sám?“ Volám na něj přes stažené okýnko provokativně a otvírám dveře.
„Trhni si Nikíto!“ Křičí na mě z auta.
„Když myslíš? Sbohem!“
Šlapu na pedál a pomalu se rozjíždím. Předstírám, že se chystám jet dál. Zabralo to!
„Počkej! K čertu s tebou ty mrcho jedna!“ Volá na mně.
Pomalu couvám dozadu. Jakša počkal na vhodný okamžik a vylezl z auta. Z aut okamžitě vyskákali policajti a začali na něj střílet. Rychle naskočil ke mně do auta a vyrazili jsme. Policejní auta nám byly v patách. Ale to je fuk. Já jsem naprosto spokojená. Naštvaný Shade sedí vedle mě, ale má smůlu. Řídit budu já!