Další oběť

Další oběť

…Vyrazila jsem do ulic hledat svou příští oběť. Ulice jsou v tuhle noční dobu poloprázdné a pohybují se po ní převážně lidi pochybných typů. Každý rozumně uvažující člověk by radši zůstal doma, jenže já nejsem člověk, ale vampýra...
Po chvíli za sebou slyším kroky, které se ke mně neustále přibližují. To mě sleduje nějaká banda grázlů. Podle sluchu typuju, že jich je pět. Chvíli si mezi sebou něco šuškají, ale ne dost potichu na to, aby je neslyšela vampýra, která má několikanásobně citlivější smysly než normální člověk.
Povídají si o mě. Chtějí využít toho, že jdu po ulici sama a nikde nejsou žádný lidi…
Po chvíli na mě začnou pokřikovat:
„Hej Číčo, nechtěla by sis s náma trochu užít?“
Rozhodla jsem se, sehrát na ně malé divadélko, aby si mysleli, že jsem pro ně snadná kořist. Uvidíme, kdo si tu dnes v noci užije…
Nasadila jsem ten nejjemnější a nejcitlivější hlásek, jakého jsem byla schopná a řekla:
„Ne nechci. Nechte mě být!“
„Neboj. Mi ti neublížíme!“ Vykřikl jeden z nich. Ostatní se dali do smíchu. Ten co vykřikl, pak dodal: „Jen tě něčemu přiučíme.“
„Prosím, nechte mně na pokoji!“, zvolala jsem opět tím jemným hláskem.
Zahnula jsem do postraní uličky, která však byla slepá. Dala jsem se do běhu. Banda grázlů se rozeběhla za mnou. Doběhla se až na samý konec ulička a zastavila se. Banda grázlů, mě dohonila a obklíčila. Hned se mi začali posmívat.
„Ááá, číča nemá kam zdrhnout.“ Ozvala se salva hlasitého a zlomyslného smíchu.
„Nechte mě, prosím. Nic jsem vám neudělala.“ Pronesla jsem prosebně.
Jeden z kluků se ke mně přistoupil a tiše pronesl: „Tak, číčo a teď hezky pracky nahoru, hadry dolů.“
Podívala jsem se na něj s předstíraným vyděšeným pohledem. Vytasil na mě nůž a pokynul mi jím.
Pomalu jsem si rozepnula bundu a sundala ji. Pak jsem si sundala i triko. V šeru zazářila moje bílá podprsenka. Kluk, který na ně mířil nožem a se ke mně pomalu začal přibližovat.
Usoudila jsem, že je ideální čas zaútočit. Vyšvihla jsem nohu a vykopla mu nůž z ruky. Překvapeně se na mě povíval a chystal se na protiútok. Já však byla rychlejší. Uchopila jsem ho za límec, zvedla ho do vzduchu a odhodila stranou. Přistál na protější zdi, kde se praštil do temene, a složil se k zemi. Vzápětí se na mě vrhl další. Chytil mě pod krkem a vyzvedl do vzduchu. Nehty jsem se mu zaryla do paží a mocným škubnutím mu z nich vyrvala zkrvavené kousky masa. Bolestivě vykřikl a pustil mě. Na zem skáplo několik kapek krve a já si z nehtů vyndala jeho sedřenou kůži a maso a spolkla to. Mňam!
Pak se na mně vrhl další týpek. Jeden z nich na mě zaútočil ocelovou tyčí. Já však zareagovala dost rychle. Odrazila jsem se od země a vyskočila asi dva metry vysoko. V zápětí jsem dopadla na svého překvapeného útočníka. Ten se pod mou tíhou svalil na zem a bolestně zasténal. Tyč jsem mu vyrvala z ruky a vrhla se na druhého týpka, jenž po mě vrhnul nožem. Tyčí jsem ho odmrštila stranou a vzápětí jsem k němu přiskočila a udeřila ho do hlavy takovou silou, až se mu oddělila od těla a do vzduchu začala stříkat světlá krev. Všichni se dali zděšeně na útěk. Až na jednoho.
Pomalu jsem vstala ze země a přistoupila k tomu klukovi, co jsem ho odhodila. Ležel na zemi a tiše sténal. Klekla jsem si k němu. "Užili jsme si, co?" vysmívala jsem se mu.
"Co jsi zač?" zeptal se mně zděšeně, ale odpovědi se nedočkal. Sklonila jsem k němu hlavu, krátce se usmála a zakousla se mu krku. Vysála jsem mu z těla všechnu krev.
Pak jsem došla k místu, kde jsem odhodila svou bundu a triko a oblékla se. Kousek ode mě se válela hlava oddělená od těla. Sklonila jsem se k zemi a vzala ji do ruky. Hlava ještě trochu mrkala očima a hýbala ústy. Ušklíbla jsem se a zahryzla se do zbytku krku. Vychutnala jsem si to trošku krve, co v ní zbylo. Pak jsem ji upustila na zem a nakopla ji. Odkutálela se k místu, kde leželo bezvládné a mnou odkrvené tělo.
Toho těla se musím zbavit. Vrátali jsem se zpět k tělu a přehodila si jej přes rameno. Došla jsm s ním k popelnicím, a otevřela víko jedné z nich. Byla však plná. Shodila jsem tedy ze sebe tělo. Potom jsem uchopila popelnici a obrátila ji dnem vzhůru, abych z ní vysypala veškerý obsah.

Jsem na cestě zpátky. Rozhodla jsem se, že udělám nejlíp, když hned zmizím, co kdyby se tu zas objevili ti týpci, hledat svého kamaráda?
Tělo jsem schovala do popelnice. Bylo to však mnohem obtížnější, než jsem očekávala. Abych tělo vůbec do popelnice nasoukala, musela jsem mu zpřelámat všechny končetiny a oddělit je od těla. Pak už to bylo snadné. Nakonec jsem na vrch naházela nějaké odpadky, aby tělo nebylo vidět. Když jsem skončila, zdrhla jsem z místa činu.
S vraždami je to mnohem těžší a těžší. V dnešní době, když někoho zavraždíte, musíte se zbavit těla, protože, když se najde, okamžitě se rozjede pátrací akce. A já nemám za potřebí, aby mě pořád honila policie…