Princezna Nia - Kapitola VI.

Kapitola VI.

  Pravidla hry krále Marcase nebyla jednoduchá. A i když se je někdo naučil a začal nad králem vyhrávat, velmi brzy pocítil, že král nehraje fér a že se neštítí použít čehokoliv jenom pro to, aby se on sám stal vítězem.
  Jedním z takových byl i král Iver, vládce země Darkswen. Bylo tomu již osmnáct let, co král Iver a král Marcas stanuli tváří v tvář na bitevním poli. Dávný konflikt propojil osudy těchto dvou znepřátelených království. Postupem času ze zapomnělo, jaký byl prapůvodní důvod tohoto sváru – snad boj o moc, o peníze, o ženu – nikdo však nepotřeboval důvod, aby v těchto dobách rozpoutal válku. Stačil jeden křivý pohled královského posla a ke konfliktu už nebylo daleko.
  Onoho času vyrazil král Marcas do boje proti králi Iverovi, přestože Iverova armáda měla jednoznačnou převahu v počtu mužů a také v jejich výcviku a disciplíně.
  „Vaše Veličenstvo, máme ji,“ přispěchal ke králi Marcasovi jeden z jeho poslů.
  Král stál v osamělé a potemnělé místnosti nad rozepsaným dopisem na stole. Spřádal své plány pro nadcházející bitvu a jeho posel mu právě přinesl mimořádně skvělou zprávu.
  „Výborně, snad už se mnou bude chtít mluvit a postaví se mi jako muž muži,“ odpověděl král a sklonil se nad stůl, aby dopsal svůj dopis. „Teď mám všechny trumfy v rukávu já. Přiveďte ji sem,“ přikázal král.
  Marcasovi muži přivedli do místnosti spoutanou ženu s roubíkem v ústech. Žena měla na sobě nádherné zlatem prošívané bílé šaty, její dlouhé kadeře jí volně splývaly podél ramen a ve vlasech se jí nenápadně třpytila zlatá korunka.
  „Dobrý večer, Vaše Výsosti,“ pozdravil král Marcas, „omlouvám se za ty nepříjemnosti, ale musel jsem vašeho manžela nějak donutit, aby se mnou začal vyjednávat.“
  Královna se netvářila nijak přívětivě. Měla snad svému únosci poděkovat za jeho milé přivítání?
  Král si královnina výrazu nevšímal a pokračoval: „Věřte mi, Vaše Výsosti, že jsem to učinil jen z dobrých důvodů. Stejně jako vy ani já nechci, aby kvůli malicherné neuváženosti dvou mladých králů umíraly stovky vojáků. To jen váš manžel, král Iver, si myslí, že vše lze vyřešit násilím.“
  Král nechal královně vyndat roubík z úst, aby případně mohla také něco poznamenat a především aby příliš nesrážel její královskou důstojnost. Pouta ji však nechal pro případ, že by se pokusila o útěk.
  „A unést královnu není násilný čin? Moc dobře víte, že naše armáda by tu vaši rozprášila během několika hodin. Nevím, o co se snažíte, ale věřte mi, že můj únos vám jen tak neprojde.“
  Královna měla pravdu. Král Marcas si uvědomoval, že úspěch mu jeho armáda a pouhé použití hrubé síly nepřinese. Proto vymyslel celý tento plán. Nyní však byl příliš unaven na to, aby poslouchal královniny výtky.
  „Odveďte královnu,“ znovu rozkázal. „A ty,“ obrátil se na sloužícího po jeho levé ruce v okamžiku, kdy dokončil a zapečetil svůj dopis, „odnes tohle poslovi, ať to předá do rukou krále Ivera.“
  Jakmile král vykázal všechny sloužící a všechny své muže z místnosti, opřel se o stůl, zvedl a hlavu a vydechl: „Teď je to na tobě, bývalý příteli. Můžeš si vybrat, co uděláš, ale stejně nakonec vyhraji já.“

  ***

  Hrad Elden zažíval další mrazivý zasněžený den. Všichni sloužící pracovali bez ustání už jenom proto, aby se zahřáli. Výjimkou nebyl ani královský hřebčín. Aislin již od rána úspěšně organizovala práci všech svých pomocníků. Bylo třeba vyměnit koňům seno, nakrmit je, dát jim čerstvou vodu a bylo třeba udělat spoustu dalších drobných věcí, aby koně nestrádali a také aby král byl naprosto spokojen.
  Po typickém ranním zmatku nastala chvíle volna na oběd. Aislin nebyla hladová, proto se rozhodla ve stájích ještě chvíli zůstat a věnovat důkladnou péči Cerusovi a Abastorovi, svým dvěma nejmilejším koním.
  Abastor s Cerusem vypadali oba poměrně spokojeně, přestože letošní zima nebyla příliš příznivá. Zásluhou lidí pracujících v hřebčíně a především zásluhou Aislin, která svou úlohu brala opravdu vážně – a obzvláště od té doby, co se vrátila z královského žaláře, neponechávala nic náhodě – se královským koním dařilo lépe než kdy dříve.
  Aislin znenadání spatřila, jak do stájí vstoupil Patrick, malý blonďatý klouček, syn místního královského kováře. Patrick byl velmi zvídavý a moc rád se učil novým věcem. Častokrát si všímal věcí, kterým nikdo nevěnoval pozornost, a jeho tajným snem bylo stát se královským zvědem.
  Aislin brala Patricka jako svého mladšího bratra. Ráda mu vyprávěla o všem, co znala a zažila, a on jí zase vyprávěl o veškerém aktuálním dění na hradě.
  „Aislin, ty umíš řeč koní?“ zeptal se zvědavě blonďáček.
  „Není těžké jim rozumět.“ Aislin podrbala Abastora za uchem a obrátila se zpátky na Patricka. „Vidíš? Když dáváš dobrý pozor, zjistíš, co mají rádi a co ti chtějí říct. Mám pravdu, Abastore?“
  Abastor jako na povel zakýval hlavou.
  „Aislin, to je skvělé!“ užasl Patrick. „Já bych to chtěl taky umět, a až vyrostu, chtěl bych být jako ty.“
  Aislin viděla Patrickovo nadšení a byla ráda, že může někomu být inspirací.
  „Myslím, že jednoho dne budeš mnohem lepší než já,“ usmála se Aislin na Patricka, a ten si nyní uvědomil, že sem do stájí přišel především se zprávou pro Aislin.
  „Aislin, málem jsem zapomněl na to, že mě se za tebou poslala princezna. Chtěla, abys co nejrychleji přišla do jejích komnat.“
  „A očividně se jí nechtělo ven do té zimy, aby si mě našla sama,“ ušklíbla se Aislin.
  „Je všechno v pořádku, Aislin?“ otázal se Patrick.
  „Vše je v nejlepším pořádku, Patricku,“ usmála se zasněně Aislin, „jen budu muset princezně něco vysvětlit.“
  Patrick nechápal, co tím chtěla Aislin říct. Než ji však požádal o vysvětlení, Aislin ho poslala do kuchyně, aby se tam pořádně najedl a zahřál. Patrick neprotestoval, s Aislin se rozloučil a odešel. A Aislin se rozhodla, že ihned půjde navštívit princeznu.

  „Aislin, konečně jsi tady,“ přivítala Aislin princezna, „co ti tak dlouho trvalo?“
  „To víte, Vaše Výsosti,“ zatvářila se ironicky Aislin, „musela jsem se postarat o vašeho posla. Máte vůbec ponětí, jaká je venku zima?“
  Nia tušila, že to Aislin nemínila jako výtku, přesto byla zvědavá, kam bude tento rozhovor směřovat.
  Aislin pokračovala: „Příště bych byla raději, kdyby se Vaše Výsost uráčila přijít za mnou osobně. Aspoň byste viděla tu dřinu, kterou obnáší práce v hřebčíně v tomto období.“
  „Opravdu je venku taková zima?“ zeptala se nevinně Nia stále se usmívající Aislin.
  Aislin se už nadechovala k odpovědi, na poslední chvíli se však rozhodla nepoužít slova. Místo toho uchopila princezninu ruku svou chladnou dlaní a druhou dlaní přejela princezně po krku a nakonec ji nechala spočinout na jejích zádech.
  Princezna se otřásla zimou. „Aislin, vždyť ty jsi celá zmrzlá.“
  Aislin se podívala Nie do očí. „Jestli se vám to, Vaše Výsosti, nelíbí, je jenom na vás, abyste s tím něco provedla.“
  Šibalský Aislinin úsměv podlamoval Nie kolena. Ta navíc stále cítila Aislininy mrazivé doteky na své ruce a svých zádech.
  Po chvíli ticha Nia Aislin políbila a zmohla se na jedinou větu: „V tom případě ti jako tvoje princezna přikazuji, aby ses okamžitě svlékla a vlezla si do mých teplých peřin.“
  Aislin přiblížila své rty k princeznině uchu a provokativně zašeptala: „Donuťte mě.“
  „Jestli si chceš hrát“ pomyslela si Nia a znovu vášnivě políbila Aislin, „budeme si tedy hrát.“
  Nia popadla Aislin za ramena a odhodila ji na svou postel. Už už se ji chystala vysvobodit z vězení jejího oblečení, vtom zničehonic někdo zaklepal na dveře princezniny komnaty. Princezna se zděšeně podívala na Aislin a v mžiku vyskočila a postavila se vedle postele. Právě včas.
  Do komnaty vstoupila komorná Deidra, která když spatřila v princeznině posteli ležící Aislin, vyjekla: „Co se děje, Vaše Výsosti?“
  „Nic se neděje, Deidro,“ opáčila s ledovým výrazem ve tváři Nia, „chceš mě snad poučovat o tom, jak mám trestat své vlastní sloužící, když neposlouchají mé příkazy?“
  Deidra se stále tvářila vyděšeně a v hlavě si představovala všechny možné varianty toho, co se tady stalo před jejím příchodem.
  „Co jsi mi to chtěla, Deidro?“ Princezna došla ke služebné a začala ji vyprovázet ze svého pokoje.
  „Já, ehm, Vaše Výsosti, to nebylo nic důležitého.“
  „Výborně,“ pronesla princezna, „v tom případě to jistě může počkat do zítra.“
Komorná pokývala hlavou.
  „Dnes si již nepřeji být rušena,“ požádala princezna komornou a zavřela za ní dveře.
  Aislin zabořila hlavu do polštáře. „To bylo o chlup.“
  „To tedy bylo,“ souhlasila Nia.
  „V každém případě musím uznat, že své neposlušné sloužící trestáte opravdu tvrdě,“ zamyslela se Aislin, „pád do vaší postele byl vskutku nepříjemný.“
  Obě dívky se hlasitě rozesmály a Nia dodala: „Od teď už bys mě měla raději začít poslouchat.“
  Obě dvě se znovu hlasitě daly do smíchu. A Aislin musela uznat, že princezniny tresty se jí zamlouvají mnohem více než ty královy.
  „Aislin, jaká byla tvoje první?“ položila nečekanou otázku princezna a posadila se vedle Aislin na postel.
  „Vaše Výsosti, myslím, že se nesluší, abych vám o něčem takovém vyprávěla.“
  Princezna viděla, že se Aislin trochu začervenala, přesto chtěla znát odpověď na svůj dotaz.
  „Aislin, jestli mi to nechceš říct dobrovolně, tak tě přinutím,“ pohrozila princezna s předstíranou vážností.
  „A jak, Vaše Výsosti?“ podívala se Aislin laškovně na Niu.
  „Řekněme, že znám spoustu prostředků, ale doufám, že budeš tak hodná a řekneš mi to sama.“
  Pravda byla taková, že princezna opravdu znala pár způsobů, jak si s Aislin mohla dělat, co se jí zachtělo. Tentokrát stačil jeden sladký zamilovaný pohled a úsměv, který naznačoval, že pokud to bude málo, použije princezna zbraně těžšího kalibru.
  Aislin nakonec podlehla. „Dobrá. Nevím, kde bych měla začít. Příliš jsme se neznaly. Bylo tomu teprve pár dní, co jsme se poprvé potkaly, ale už od našeho prvního rozhovoru bylo poznat, že obě dvě máme blíže k ženám než k mužům. Bylo to zvláštní. Na jednu stranu jsem cítila, že od první chvíle jsem nechtěla nic jiného, než ji políbit. Na druhou stranu, jsem vlastně nevěděla, co chci. A nevěděla jsem, co chce ona. Navíc jsme byly obě tolik plaché, že ani jedna z nás se neodvážila udělat první krok.“
  Zdálo se, že tomu princezna nemůže uvěřit. „Ty a plachá?“
  „Je to tak, Vaše Výsosti. Jak vidíte, lidé se časem mění. Zpět ale k mému vyprávění. Ona byla opravdu krásná.“
  Aislin přemýšlela, jaká slova zvolit. „Měla oči jako raněná srna. Oči, kterým se nedalo odolat. A nakonec se ukázalo, že nebyla až tak plachá, jak se zpočátku zdálo. Jednou jsme spolu byly na lovu, když se ke mně znenadání přiblížila.“
  „A?“ skočila do vyprávění princezna očekávajíc podrobný popis následující události.
  „A…“ Aislin znovu zaváhala.
  „No tak,“ naléhala princezna, „řekni mi, co bylo dál.“
  Aislin zhluboka vydechla. „Přiblížila se ke mně neslyšně zezadu a objala mě kolem pasu.“
  „Takhle nějak?“ poznamenala Nia, zatímco stejným způsobem objala Aislin.
„Přesně takhle. Její teplý tech mě mrazil na šíji, její ústa se dotýkala mé kůže a její paže pevně ovinuly mé tělo.“
  Nia provedla vše, co ji Aislin právě popsala. Přitiskla se pevně k Aislin, nechala své rty bezcílně putovat po jejím krku a jejích ramenech. „Hm, myslím, že jsem na ni právě začala žárlit.“
  „Ale Vaše Výsosti, vždyť…“ snažila se protestovat Aislin.
  „Pšt!“ utišila Nia Aislin a svým jazykem přejela Aislin po její klíční kosti.
  Aislin jen hlasitě vydechla a oddala se bezmoci. Nechala princeznu, aby si s ní dělala vše, co se jí zalíbilo.
  Princezna Aislin svlékala a na každý nově odhalený kousek kůže jí vtiskla polibek. Poté pohladila svou dlaní Aislin po páteři. Aislin se prohnula a tušila, že tím cesta princezniných prstů nekončí. Měla pravdu. Po malé zastávce na Aislininých obnažených bedrech se prsty princezny rozhodly najít si cestu i do jejích kalhot.
  „Ach, Aislin, ty jsi tak nádherná,“ vzdychla princezna.
  Aislin nebyla schopná odpovědět. Téměř se třásla vzrušením a její mysl naplňovala jen jedna velká touha. Toužila po princezně a princezna toužila po ní.

  ***

  Plynuly dny a plynuly noci. Spoustu těch nocí trávila princezna s Aislin. Díky Aislin zažívala, jaké to je, když je člověk zamilovaný. Prožívala každou jejich společnou chvíli, jako by byla jejich první a zároveň poslední. A také díky tomu zapomněla, jak rychle se blíží den její plnoletosti. A to znamenalo, že se nezadržitelně blížil den její svatby s princem Viktorem.
  Král však nezapomněl. Pečlivě plánoval každý malý detail. A přestože do svatby zbývaly ještě téměř dva měsíce, král již zaúkoloval desítky svých poddaných přípravami. Byl si jistý, že svatbě nic nestojí v cestě a že princezna si prince Viktora vezme už jenom proto, že jí to sám přikázal. Neměl však tak docela pravdu.
  Král Marcas se zrovna procházel po hradě a kontroloval své poddané. Náhle se odněkud vyřítila komorná Deidra a vrazila do něj.
  „Dávej sakra pozor!“ vyštěkl král. Zamračil se na komornou a začal si spravovat sůj oděv. „Máš snad nějaký důvod k tomu, že tu běháš jako splašená slepice a že jsi do mě vrazila?“
  Deidra před králem poklekla a sklopila hlavu. „Velice se omlouvám, Vaš Veličenstvo.. Nutně s vámi potřebuji mluvit, a proto jsem vás potřebovala kvapem najít.“
  „Týká se to snad princezny?“ zpozorněl král, podrbal se na bradě a vyzval komornou, aby se postavila.
  „To je přesně to, kvůli čemu jsem se rozhodla vás vyhledat,“ zatvářila se nešťastně komorná.
  „Mluv!“ rozkázal král.
  „Mám pocit, že princezna vůbec nevěnuje pozornost tomu, že by si měla prince Viktora brát. Poslední dobou působí sice velice šťastně, ale o princi se ani jedinkrát nezmínila. A vůbec se chová podivně.“
  „Co tím chceš naznačit?“ Král se začínal obávat odpovědi, které se dožadoval.
  Komorná se sice stále tvářila zoufale, v jejím nitru však převládal pocit zadostiučinění. Její loajalita náležela králi. Věděla, že za tuto informaci bude král velice vděčný, i když to znamenalo zradit princeznu.
  „Aislin.“
  Stačilo tohle jedno slovo, jedno jméno, a král věděl, že je zle.
  Deidra si všimla, že král skoro zalapal po dechu, přesto pokračovala, aniž by ji k tomu vyzval: „Myslím, že Aislin za vašimi zády nějak přinutila princeznu, aby se do ní zamilovala. Stačí si povšimnout toho, jak se ty dvě na sebe dívají. A myslím, že jenom u pohledů nezůstalo. Jednou jsem je viděla, jak…“
  „Dost!“ zaburácel král a neobratně se rozběhl pryč od komorné.

  Dveře princezniny komnaty se rozrazily a dovnitř se vřítil rozzuřený král. Spatřil princeznu, jak se dívá do zrcadla a upravuje si vlasy.
  „Tomu říkáš příprava na svatbu?“ rozeznělo se v místnosti. „Taháš se kdovíkde s královským štolbou, který je k tomu všemu žena. To myslíš vážně?“
  Ostrý Marcasův hlas otřásal okolními zdmi a prořezával vzduch až k princezniným uším. Ta však nevěděla jak zareagovat. Byla v šoku, když si uvědomila, že její otec to se svatbou myslel vážně, a ještě více byla v šoku z toho, že se nějakým způsobem dozvěděl o ní a o Aislin.
  „Dej mi jediný důvod, proč bych teď hned neměl Aislin nechat veřejně popravit,“ nepolevoval král, „a dej mi důvod, proč bych tebou neměl pohrdat.“
  Nia padla před krále na kolena a prosebně sepjala ruce. „Otče, prosím, ona za nic nemůže. Je to má vina. To já ji ke všemu přinutila. Prosím, otče, věřte mi. Udělám cokoliv, jen jí, prosím, neubližujte.“
  Princezna se zalykala slzami a doufala, že svého otce přesvědčí. Král ale stál neoblomně nad ní a prahl po tom, aby Aislin znovu ztrestal. Věděl ovšem také, že potrestá-li Aislin, dá jeho dceři jen další argument pro to, aby se mu mohla vzepřít. A to nechtěl.
  „Jsi má dcera,“ započal novým klidným tónem král, „a já s tebou podle toho vždy jednal.“ Obešel princeznu, pomohl jí postavit se na nohy a znovu se dal do mluvení: „Možná teď nastala chvíle postavit tě do jiné role. Uzavřeme spolu smlouvu. Co říkáš?“
  Princezna byla zmatená. Nevěděla, co má pod slovem smlouva očekávat. A už vůbec se nechtěla do něčeho pouštět se svým otcem. Avšak tentokrát zřejmě neměla na výběr. Přitiskla bradu na hrudník a povzdechla si. Král toto její gesto bral jako znamení souhlasu.
  „Tvůj vztah s Aislin, ať už byl milostný, či nebyl, nadobro skončí. Za dva měsíce si vezmeš za muže prince Viktora. Dobrovolně se staneš jeho ženou. A já ti za to slíbím, že Aislin neublížím, a to ani poté, co ty se staneš královnou Darkswenu.“
  Král se začal procházet po místnosti. Přišel k princeznině posteli a přejel hřbetem ruky po jejích ustlaných peřinách.
  „Pokud však něco z toho nesplníš, zaručuji ti, že vězeňský dozorce si velmi rád hraje s odsouzenci na smrt a po Aislin už se mu jistě stýská.“
Princezna věděla, že se ocitla v začarovaném kruhu, přesto nechtěla na královu nabídku odpovědět ihned.
  Král přistoupil opět k Nie. „Tak jak tak si prince Viktora vezmeš. Dobře si to ale rozmysli. Osud Aislin leží ve tvých rukou. Dávám ti čas do zítřejšího poledne. Pak budu chtít znát tvou konečnou odpověď.“
  Princezna stála jako socha vytesaná z kamene. Bez mrknutí sledovala, jak se král vzdálil z jejích komnat. Teprve po chvíli na ni dolehla tíha okamžiku. Bezmyšlenkovitě se rozutíkala ke svému stolu, vytáhla čistý pergamen a začala psát.

  Aislin neměla o ničem ponětí. Netušila, co se právě odehrálo v princezniných komnatách, netušila nic o princi Viktorovi a netušila nic z toho, co mělo nastat.
  Stála opřená o zeď v kuchyni, povídala si s kuchařem a jeho pomocníky a obklopená touto skvělou společností svačila krajíc chleba s máslem.
  Do kuchyně přiběhl malý Patrick a zadýchaně se obrátil na Aislin: „Aislin, to je pro tebe. Tu máš.“ Malý blonďák předal Aislin dopis a zase odběhl pryč.
  Aislin se podivila. Vždyť kdo by jí mohl psát? Dopis přesto otevřela a začala číst. Náhle upustila svůj krajíc chleba na zem a její výraz tváře se z úsměvu proměnil ve zděšení.
  V dopise stálo:

  Chci s tebou utéct. Dnes v noci přijď do mojí komnaty.

  Nia