Princezna Nia - Kapitola V.

Kapitola V.

  Malé královské hříbě se od příchodu Aislin na hrad již zcela uzdravilo. I za tak krátký čas dokázala Aislin vykonat tolik práce jako předchozí královský štolba za několik měsíců. Všichni si pochvalovali její přístup a zápal pro věc. Královští sloužící ji každý den zdravili s úsměvem a ona každému z nich úsměv oplatila.
  Ve volných chvílích osedlala Abastora a vydala se na krátkou projížďku. S chutí se nadechovala mrazivého zimního vzduchu, dopřávala si odpočinek od své každodenní činnosti a vzpomínala na babičku. Tak ráda by jela domů. Bohužel neměla kdy a navíc by potřebovala královo svolení. A král si nepřál být obtěžován nedůležitými zprávami a Aislin byla vlastně i ráda, že jej poslední dobou střetla jen zřídkakdy.
  Onoho dne si Aislin také vyjela kolem hradu. Sníh křupal pod kopyty koně, vzduch byl chladnější než obvykle a z nebe padaly sněhové vločky, které se Aislin zachytávaly ve vlasech. Aislin se na chvíli zastavila. Okolní ticho v ní zanechávalo neuvěřitelný pocit klidu – pocit, který již dlouho nezažila. Uvnitř hradu je téměř nemožné dosáhnout klidu, obzvlášť když se musí člověk mít neustále na pozoru před králem.
  Jak tak Aislin stála a rozhlížela se kolem sebe, spatřila, jak se k hradu blíží neznámý jezdec na koni. Kůň běžel tak rychle, že Aislin usoudila, že ona osoba jistě přináší nějakou důležitou zprávu. Přesto se nemohlo jednat o královského posla, či zvěda – ti věru vypadají úplně jinak.
  „Nu což, stejně už jsem se chtěla vrátit,“ pomyslela si Aislin a namířila si to spolu s Abastorem zpátky k hradu, aby zjistila, o koho se jedná.
  U hradní brány neznámého jezdce dostihla. Muž se zrovna pokoušel dostat se do hradu a diskutoval se strážci, kteří ho nechtěli pustit.
  „Prosím, pusťte mne,“ žadonil muž, „nesu závažnou zprávu.“
  „Pokud ta zpráva není životně důležitá a není určena králi, nemůžeme tě pustit,“ odpověděl jeden ze strážců.
  Aislin seskočila z koně a obrátila se k muži: „Co se děje?“
  Jakmile se muž otočil k ní, poznala, že to je statkář Devin.
  „Devine?“ podivila se.
  „Aislin,“ pozdravil statkář. „Jaké štěstí, že jsem tě potkal tady. Nechtěli mě za tebou pustit dovnitř. Mám pro tebe zprávu. Musíš se mnou jet okamžitě domů. Babička onemocněla.“
  „Co se jí stalo?“ vyhrkla nešťastně Aislin.
  „To nikdo neví a ona sama to nikomu neřekne,“ zatvářil se smutně Devin. „Proto jsem tady. Ona tě potřebuje.“
  „Víš Devine,“ zarazila se Aislin, „já s tebou teď jet nemůžu, aspoň ne teď hned.“ Aislin si odkašlala a pohlédla zpět na Devina. „Nemůžu odjet bez souhlasu Jeho Veličenstva. A nemůžu ti ani zaručit, že jeho souhlas vůbec získám.“
  Aislin si povšimla, že statkář je po náročné cestě vyčerpaný a promrzlý, navrhla proto, že se může ohřát vevnitř a že může zůstat jak dlouho bude potřebovat, než bude schopný vydat se nazpátek.
  Když stráže viděly, že muž doprovází Aislin do hradu, snažili se vznést nějakou námitku. Aislin však po nich střelila pohledem a pronesla: „To je v pořádku.“
  Jednou z Aislininých vlastností bylo to, že na své okolí uměla působit tak tvrdě a nepřístupně, že si málokdo dovolil jí odporovat. Ona se přesto nikdy nesnažila této výhody využívat. Nechtěla si podrobovat lidi tak, jako to dělá král Marcas. Mnohem raději byla ke všem milá a příjemná. Ovšem zoufalé situace si žádají použití veškerých dostupných zbraní.

  Aislin zavedla Devina do svého pokoje, kam mu po chvíli donesla šálek teplé medoviny, kterou obstarala v kuchyni, a mezitím zavedla jeho koně do stájí.
  „Děkuji ti ti, děvče,“ řekl Devin, „jsi moc hodná, že jsi mě sem vzala, nechci ti ale přidělávat žádné starosti.“
  „To je v pořádku,“ namítla Aislin, „nemohla jsem tě přeci nechat mrznout venku.“
  Oba dva spolu hovořili o všech možných věcech – o tom, co je nového ve vesnici i v lese, jak se lidem daří přes zimu a podobně. A zatímco Devin popíjel medovinu, Aislin uvažovala, jak přesvědčit krále, aby mohla alespoň na pár dní odjet domů. Nebyla si vůbec jistá, jestli má odvahu o něco takového krále žádat, ale protože se jednalo o babiččino zdraví, věděla, že strach není na místě.
  Když byli Devin i jeho kůň dostatečně odpočatí, poděkoval Devin za Aislininu pohostinnost a vydal se na zpáteční cestu. Aislin se s ním rozloučila a rozhodla se, že ihned vyhledá krále, aby ho mohla seznámit se svou prosbou.

  Král seděl v jedné ze svých komnat za stolem, na kterém měl rozloženou spoustu map a různé dopisy a přemýšlel nad sepsáním své nejnovější královské vyhlášky, která měla ještě více zpřísnit dohled nad jeho lidem. V tom po zaklepání vstoupil dovnitř jeho osobní sluha, uklonil se a uvedl dovnitř Aislin.
  Aislin se taktéž uklonila a bez vyzvání začala mluvit: „Vaše Veličenstvo, mockrát se omlouvám, že vás vyrušuji, ale přišla jsem se zeptat, smím-li vás o něco požádat.“
  Král zvedl hlavu od stolu a nečekaně milým hlasem pronesl: „Copak bys potřebovala, Aislin?“
  „Víte, dozvěděla jsem se, že je má babička nemocná. Prosím vás, mohla bych ji jet na dva dny navštívit?“
  „To je vše, oč žádáš?“ řekl král.
  „Ano, Vaše Veličenstvo,“ pokorně pronesla Aislin.
  Král se zvedl od stolu. „Dobrá. Jelikož vím, že jsi zodpovědná a jakožto vrchní královský štolba máš jednou za čas právo na pár dní volna, dovolím ti babičku navštívit. Podmínkou však je, aby bylo o královské koně dobře postaráno. Pokud se za dobu tvé nepřítomnosti něco stane, padne to na tvou hlavu.“
  „Ano, Vaše Veličenstvo, jsem si toho vědoma. Děkuji.“
  Aislin byla královou odpovědí zaskočená, přesto byla ráda, že má možnost jet domů. S výrazem vděčnosti se králi uklonila a opustila jeho komnaty.
  Král se po jejím odchodu ironicky pousmál a skoro to vypadalo, že má něco v plánu. Pak usedl zpátky za stůl a pokračoval v psaní nejnovějšího projevu své královské zlovůle.
  Dříve než se Aislin vypravila na cestu domů, postarala se, aby bylo o koně řádně postaráno. Zaúkolovala své spolupracovníky, rozdala jim cenné rady a ujišťovala se, že je vše tak, jak má být. Když všechno nejméně třikrát zkontrolovala, uklidnila sama sebe, že se nemůže nic stát – nic natolik závažného, aby to nemohli zvládnout bez ní. Poté osedlala Abastora a odjela z hradu pryč.

  Druhý den ráno se král probudil ve značně dobré náladě, nechal si zavolat sluhu. Když sluha vstoupil do královy komnaty a poklonil se, král mu s kamenným výrazem ve tváři přikázal: „Nech svolat deset mých mužů. Ať si připraví koně. Chci aby ještě dnes zpravili nejbližší vesnice o mé nové královské vyhlášce.“
  „Jistě, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl sluha.
  „To je vše. Půjdeš už, nebo snad ještě na něco čekáš?“ opřel se arogantně král do sluhy.
  Sluha se hbitě otočil a okamžitě pádil splnit daný úkol.

  Do hodiny byli královští jezdci nachystáni. Těšili se z toho, že se ve jménu krále mohou rozjet do okolí a komandovat každého, kdo se na ně jen křivě podívá. Jejich náladu nekazilo ani to, že venku panovalo nepříjemné zimní počasí. Neustále mezi sebou vtipkovali a někteří se dokonce vsázeli, kdo z nich za celý den urazí víc vesničanů. Tahle banda nasedla na koně a ve vší parádě vyrazila ven.
  V ledovém počasí putovali lesem k vesnici, kterou si za cíl vybrali jako první. Jejich koně poklidně cválali a oni sami ze zahřívali medovinou a také díky tomu se stále udržovali v rozverné náladě. Jeden z nich, který se považoval za velitele této skupiny, jel v čele. Ten nepopíjel, ani nevtipkoval. Měl divný pocit, že jeho kůň se dnes chová velice zvláštně.
  „No tak, Karene, co je s tebou?“ zvolal jeden z mužů. „Dej si s námi. Jsi dnes nějaký vážný. Je to snad tím, že ti tvá žena nebyla v noci po vůli?“
  Všichni jezdci se začali řehtat a ukazovat prstem na velitele Karena, který se za nimi okamžitě otočil. Než však stačil své muže ukáznit, jeho kůň se nečekaně vylekal, postavil se na zadní a velitele shodil. Ostatní se začali smát ještě více, jenže uplynul sotva okamžik a zbylí královští jezdci se všichni zmítali na zemi stejně jako jejich velitel. A koně? Ti se v mžiku ztratili někde v lese.

  ***

  Aislin se vracela zpátky na hrad. Udělala to, co bylo v jejích silách, a teď mohla jen doufat, že se babička co nejdříve uzdraví. Její myšlenky nesměřovaly nikam jinam. Dokonce ani neuvažovala nad tím, jestli je v královském hřebčíně vše v pořádku. Vždyť co se mohlo za dobu její nepřítomnosti stát?
  Aislin vstoupila do královských stájí a pozdravila se s Cerusem. Až nyní si uvědomila, jak je tomu dlouho, co neviděla princeznu. Měla tak trochu pocit, že se jí princezna záměrně vyhýbá od toho okamžiku, co spolu byly na vyjížďce, od toho okamžiku, co …
  Aislin nevěděla, co si má myslet, nebyla si ani jistá tím, co cítí, ale zároveň nebyla schopná uvažovat nad ničím jiným. Objala Ceruse a pohladila ho po hřívě.
  „Kdybys mi tak mohl prozradit, co si princezna myslí,“ vydechla.
  V tom se rozrazily dveře a dovnitř vstoupily čtyři královy stráže a vykřikly: „Na příkaz Jeho Veličenstva vás zatýkáme. Za vážné porušení královského příkazu vás nyní odvedeme do žaláře.“
  Aislin neměla ponětí, co se děje. Chtěla se začít bránit, ale moc dobře si uvědomovala, že nemohla ublížit královským strážím. Ti ji popadli a vlekli ji ven ze stájí. Dovedli ji až do žaláře, kde ji předali dozorci. Ten jí nasadil těžká kovová pouta a vhodil ji do cely, až Aislin ztratila rovnováhu, udeřila se hlavou o zem a ztratila vědomí.

  „Kde jsou?“ zazněl hlas.
  „Kdo?“ odpověděla Aislin.
  „Mí koně,“ ozval se znovu hlas.
  „Jak to mám vědět, Vaše Veličenstvo?“ zeptala se bezradně Aislin, která stále nevěděla, oč běží.
  Byla zmatená. Nikdo jí o ničem neřekl a najednou ji král nechal zatknout a uvěznit tady. Co se vlastně stalo? A jak si to král může dovolit?
  „Nebuď drzá. Jistě si pamatuješ, co jsem ti řekl před tvým odjezdem,“ poznamenal král Marcas.
  „To ano, Vaše Veličenstvo, ale …“ snažila se bránit Aislin.
  „V tom případě ti jistě došlo, že jsi zodpovědná za útěk deseti královských koní a za zranění čtyř mých vojáků,“ procedil mezi zuby král.
  „Ale, jak …“ chtěla namítnout Aislin.
  „Ticho!“ zaburácel král, „uvědom si, že každá tvá námitka jen zpřísňuje tvůj trest.“
  Král měl Aislin zase jednou v hrsti. Hrál si s ní jako se svou loutkou. Tahal za provázky, a ač se Aislin stále chtěla bránit, byl to on, kdo měl v této hře poslední slovo. Aislin nechtěla být drzá a nechtěla králi vzdorovat, chtěla jenom slyšet jediný rozumný důvod, proč ji tady drží. Proto se zmohla ještě na jednu větu.
  „Vaše Veličenstvo, o ničem nevím, kdybyste mě ale nechal, mohla bych koně najít, zraněné vojáky ošetřit a zjistit, proč se to stalo, ať už se stalo cokoliv,“ dožadovala se Aislin.
  Tentokrát se král neudržel, chytil bezmocnou Aislin pod krkem a zakřičel: „Mlč už!“
  Aislin věděla, že je zle a že nemá cenu s králem jakkoliv debatovat. Bude potrestána za něco, co neudělala. V lepším případě zde stráví jen pár dní. Na ten horší případ se bála jenom pomyslet.
  Poté, co král pustil Aislin, pronesl směrem k dozorci: „Ty víš, co máš dělat.“
Dozorce kývl hlavou. „Ano, Vaše Veličenstvo.“
  Na odchodu se král ještě pozastavil. „Doufám, že si uvědomíš, kde je tvoje místo, a začneš se podle toho chovat,“ vmetl Aislin do tváře a zmizel.
  Dozorce se na Aislin ušklíbl a té okamžitě došlo, že na ten lepší případ může okamžitě zapomenout.

  Aislin stála přikovaná v poutech. Po jejich obnažených zádech stékaly tenké pramínky krve, která se vpíjela do jejích kalhot. Sama už ani nestačila počítat, kolik ran padlo na její záda. Celé její tělo ovládla nepopsatelná bolest a utrpení umocněné tím, že to vše snáší neprávem. V uších jí zněl dozorcův smích, který se mísil se svištěním biče a jeho údery o kůži. Přesto se ještě nevzdala, nepodlehla pokušení se králi podvolit a složit mu doživotní slib věrnosti, kterým by to, čemu teď musela čelit, zastavila. Ještě se stále držela jedné jediné vzpomínky, jedné myšlenky, že tam venku je někdo, komu na ní záleží. Dozorce právě zasadil Aislin další řezavou ránu. Aislin zaťala zuby a zašeptala: „Nio!“ Načež už podruhé ztratila vědomí.

  ***

  Princezna posledních pár dní trávila ve svých komnatách. Byla stále zamyšlená a stále se snažila nějak vysvětlit všechno, co se až doposud stalo mezi ní a Aislin. Nechtěla proto raději ani vycházet ven. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby Aislin potkala, a moc dobře věděla, že by se možná nezmohla ani na jediné slovo. I kvůli tomu se vzájemnému setkání vyhýbala. Bála se toho, že by ji mohl jediný Aislinin pohled odzbrojit tak jako minule, bála se toho, že Aislin nezáleží na tom, jak se v její přítomnosti cítí. Ale nejvíc ze všeho se bála, jak by reagoval její otec, kdyby se něco dozvěděl.
  Takové a podobné myšlenky strašily princeznu každou chvíli, kvůli nim nemohla v noci spát a kvůli nim jí bylo úzko. V jednom okamžiku toho bylo už ale moc. Princezna si uvědomila, že se tomu nemůže vyhýbat věčně. Tudíž se rozhodla, že Aislin najde a o všem si spolu promluví.

  „Otče, otče, neviděl jste Aislin?“ otázala se zadýchaná princezna, když sebíhala schody, které ji dělily od krále Marcase.
  „Ne, neviděl,“ oznámil král, „proč se mě ptáš?“
  „Potřebuji s ní mluvit. Celý den ji všude možně hledám. Není ani v hřebčíně, ani nikde jinde. A nikdo neví, kde je, a prý už není k nalezení několik dní.“
  „Hmm, v tom ti bohužel nepomůžu, dcero,“ konstatoval král, „já o ničem nevím.“
  Princeznu až udivilo, jak byl její otec lhostejný. Kdykoliv slyšel, že někdo z jeho poddaných se dlouhou dobu neukázal, naprosto ho to rozčílilo. Ale teď se nad tím ani nepozastavil. Ale co. Třeba Aislin někam tajně poslal a nechce o tom mluvit.

  Král opravdu Aislin někam tajně poslal a měl dost dobrý důvod o tom před svou dcerou nemluvit. Princeznin zájem o Aislin ho ale donutil k další návštěvě žaláře.
  „Jak se má naše rebelka?“ otázal se po příchodu král dozorce.
  Dozorce se hrdě napřímil. „Posuďte sám, Vaše Veličenstvo.“
  Králův zrak padl na vyčerpanou a ušpiněnou Aislin, která neměla sílu zvednout hlavu a podívat se na krále.
  Král přistoupil k Aislin blíž a pověděl: „Doufám, že sis svůj pobyt tady náležitě užila. Bohužel tě už musím propustit. Moje koně potřebují tvou péči a spousta lidí, včetně mé dcery, se po tobě shání. Takže se dej co nejdříve do pořádku a vrať se ke své práci.“
  Aislin stále mlčela a tak král pokračoval: „A ještě jedna věc. Opovaž se cokoliv komukoliv říct, jestli se sem nechceš vrátit už natrvalo.“
  Poté, co král odešel, dozorce sundal Aislin okovy a propustil ji z vězení.

  Ze všeho nejdříve se Aislin vydala do kuchyně pro trochu jídla. Za těch několik dní v žaláři dostala jen vodu a něco málo chleba a potřebovala se najíst, aby co nejrychleji načerpala zpět ztracené síly.
  Kuchař i ostatní poddaní se divili tomu, jak vypadá, ale nikdo si nedovolil říct ani slovo. Všichni slyšeli o tom, co se stalo královským jezdcům, a také tušili, že král za to potrestal právě Aislin.
  Aislin byla vděčná, že se nikdo na nic nevyptával. Slušně poděkovala za jídlo a odešla do svého pokoje, aby se umyla a převlékla. Tam se posadila na svou postel a snažila se přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo, ale v hlavě měla prázdno. Jakoby všechny ty rány bičem vymazaly veškeré její pocity i myšlenky. Jediné, co Aislin věděla, bylo, že musí jít do stájí a musí zjistit, co se doopravdy stalo těm deseti královským koňům. Zvedla se a vydala se směrem právě ke královským stájím.

  „Konečně jsem tě našla,“ uslyšela za zády Aislin a otočila se.
  Byla to princezna, která se nejprve velice podivila tomu, jak Aislin vypadá, a pak řekla: „Musíme si promluvit.“
  Aislin bez jakékoliv změny výrazu tváře odpověděla: „Jistě, Vaše Výsosti.“
  „Ale někde jinde než tady.“ Princezna chytila Aislin za ruku a vedla ji pryč.
  Aislin si uvědomovala teplý princeznin dotek, přesto díky svým čerstvým vzpomínkám na královský žalář nijak nereagovala a snad ani nic necítila. Princezna ji dovedla k sobě do komnaty. Vypadala, že má něco důležitého na srdci, ale stále nepromlouvala.
  „Řeknete mi, co se stalo, Vaše Výsosti?“ zeptala se po chvilce Aislin.
  „Víš, přemýšlela jsem,“ vysoukala ze sebe Nia, „musíš s tím přestat.“
  Aislin byla v šoku. „S čím?“
  Princezna náhle vypálila: „S tímhle vším. S tím, jak se ke mně chováš, jak se na mě díváš. Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. A ten polibek – to se nikdy nestalo a nesmí se opakovat. Je ti to jasné?“
  Aislin neměla jinou možnost jak reagovat. „Ano, Vaše Výsosti.“
  Nia nemohla uvěřit tomu, jak se Aislin chová. Je najednou tak chladná, tak nepřítomná, jako by jí na ničem nezáleželo. Co se to s ní stalo? Jestli si chtěla hrát na slušnou poddanou, tak prosím.
  „To je vše, co mi k tomu řekneš?“ otázala se princezna tónem, jakým by se zeptala kdejaké sloužící.
  Za celou dobu se Aislin ani jednou nepodívala princezně do očí. Nechtěla, aby princezna viděla její bolest, nechtěla, aby ještě více zranila její city. Už tak byla víc než zlomená a nesnesla by další zklamání. Cítila ale, že jednu věc princezně říct musí.
  „Vždyť přeci nezáleží na tom, co si myslím, nebo co bych chtěla. Jsem jen vaše poddaná, která musí dělat to, co se jí přikáže. A dle mínění vašeho otce nejsem víc než podřadná bytost bez práva samostatně uvažovat. A teď mě, Vaše Výsosti, omluvte. Mám spoustu práce ve stájích.“
  Aislin se otočila a chtěla odejít. Nejraději by pár posledních dní až přesně do této chvíle vymazala z paměti.
  „Můj otec nemá pravdu,“ zastavila princezna Aislin, „nejsi taková.“
  Aislin poprvé pohlédla princezně do očí a s lehkou ironií na rtech se zeptala: „Nejsem? Co si tedy o mě doopravdy myslíte?“
  Nia v tom pohledu spatřila tu Aislin, kterou tenkrát potkala v lese. Spatřila tu osobu, která jí přirostla k srdci. Neváhala proto a prozradila Aislin, co si o ní doopravdy myslí.
  „Že jsi nejupřímnější, nejoddanější, nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Jsi tak nádherná, šarmantní chytrá a pokaždé, když se ti podívám do očí, když se tě dotknu, ztrácím dech a…“
  Opevnění, které až do teď měla Aislin kolem své mysli a kolem svého srdce, padlo úderem těchto slov. Nenechala Niu ani doříct celou její myšlenku a políbila ji tak jako poprvé.
  Nia se tentokrát nevylekala toho, jak se cítila. Nyní věděla, co chce a co má dělat. Zadívala se do Aislininých nádherně smaragdových očí, usmála se a oplatila jí její polibek. Zatímco ji Aislin hladila ve vlasech, vsunula Nia svou ruku pod Aislininu tuniku. Přitiskla svou dlaň Aislin na břicho, mířila směrem nahoru a byla okouzlena každým kouskem jejího těla.
  Aislin chytila Niu kolem pasu a spolu se pomalu přesouvaly směrem k princeznině posteli. Aislin položila Niu na postel, naklonila se nad ní a chtěla se zeptat, jestli princezna ví, co dělá, a opravdu to tak chce. Než ale stačila vyslovit první slovo, Nia si ji přitáhla blíž k sobě a do ucha jí zašeptala: „Miluji tě, Aislin.“
  Na Aislin tato magická slova zapůsobila. Políbila princeznu na krk a začala ji svlékat z jejich šatů. Nia byla proti Aislininým dotekům bezbranná. Každý z nich byl tak dokonalý, tak teplý a tak dráždivý a Aislin si užívala tu moc, kterou nad princeznou má. Ta ovšem věděla, že stejný účinek budou mít i její doteky, a tak začala Aislin oplácet stejnou mincí.
  Po chvíli ležely obě dívky neošacené v princezniných peřinách a vychutnávaly si každý pohled, každý vzájemný polibek. Jejich rychlý tlukot srdce se spojil v jedno, jejich dech prozrazoval každý jejich pocit a jejich prsty objevovaly nové cestičky na kůži té druhé. Jejich těla mluvila svou vlastní řečí – řečí milování.

  „Ty někam jdeš, Aislin?“ probudila se uprostřed noci Nia.
  „Ano, Vaše Výsosti,“ zívla Aislin, „nechci, aby mě tady někdo viděl, a navíc stejně nemůžu spát, tak se půjdu podívat do stájí zkontrolovat koně.“
  „Dobrá,“ souhlasila princezna, „a Aislin?“
  „Ano, Vaše Výsosti?“ uculila se Aislin.
  Nia věnovala Aislin pohled, který nepotřeboval dalších slov. Byly v něm obsaženy všechny romantické fráze a všechny vzpomínky na dnešní noc.
  „Už bych vážně měla jít, Vaše Výsosti,“ ozvala se do ticha Aislin, „uvidíme se později.“
  Princezna sledovala, jak k ní Aislin přišla blíž, nechala ji ještě jednou naposled políbit své rty a potichu řekla: „Sbohem.“

  Aislin pospíchala tmou. Jednak nechtěla, aby ji někdo v noci viděl v okolí princezniny komnaty, a jednak měla špatnou předtuchu, že ve stájích se děje něco, co by se tam rozhodně dít nemělo. Vždyť přeci nebylo normální, aby se tolik královských koní najednou splašilo a shodilo své jezdce.
  Ačkoliv Aislin měla stále v hlavě každou vteřinu té noci strávené s princeznou, musela začít uvažovat pragmaticky, protože jestli tu záhadu nevyřeší a bude se něco takového opakovat, bude, alespoň podle krále, na vině právě ona.
  Když dorazila do stájí, zhluboka se nadechla. Jejích čich jí prozrazoval, že ještě před chvíli zde hořela louč. To znamenalo, že zde někdo musel být. A ten někdo tady rozhodně neměl co pohledávat. Aislin se pro jistotu rozhodla zůstat ve stájích až do rána pro případ, že by se ta osoba rozhodla vrátit.
  Nejdříve však přišla k Cerusovi a pohladila ho po čenichu: „Ty mi asi neřekneš, co se tady stalo, viď?“
  Cerus přešel ke svému krmelci a rozrušeně začal pohazovat hlavou. Aislin nejdříve uvažovala, jestli jí tím chce naznačit, že má snad hlad, ale pak si uvědomila, co se Cerus snažil ukázat. Přešla ke krmelcům, do kterých dostávali krmení koně, již utekli. Vzala si do ruky pár stébel sena, ke kterým si nejdříve přičichla a následně zkusila jejich chuť.
  „To není možné,“ hlesla Aislin a udiveně se podívala na Ceruse. „Už vím, proč se splašili, a už vím, proč ses tenkrát splašil i ty. Někdo jim otrávil seno výluhem z tisu. Ne však natolik, aby je to zabilo. Ten, kdo to udělal, je chtěl jen omámit. Ale proč?“
  Na tuhle otázku už Cerus odpovědět nedokázal a Aislin již byla opravdu vyčerpaná na to, aby teď v noci pátrala po viníkovi. Proto si udělala pohodlí na zemi a s neklidnou myslí protkanou myšlenkami na princeznu a na královské koně usnula.

  „Vidím, že teď se pro jistotu od koní ani nehneš, co?“ probudil Aislin hlas krále Marcase. „Hledal jsem tě ve tvém pokoji a k tvému štěstí jsem tě nakonec přeci jen našel. Jsem rád že ses nerozhodla utéct. Přede mnou bys stejně neutekla.“
  Aislin neměla ponětí, co mělo královo přivítání znamenat – jako by mu nestačilo říct, co po ní potřebuje – ale už si zvykla, že od krále může čekat ledasco.
  „Vaše Veličenstvo, přišla jsem na to, co se stalo vašim koním,“ začala Aislin. „Někdo jim dal do krmení jed, aby je omámil. Proto se splašili a utekli.“
  Král Marcas nebyl Aislininým zjištěním ani zdaleka tak nadšený, jak Aislin očekávala. „A jak mám vědět, že jsi to nebyla ty?“
  „Proč bych to dělala?“ ohradila se Aislin.
  Vypadalo to, že král se vůbec nezajímal o to, co Aislin říká.
  „To se ptáš mě? Dávej si pozor na jazyk,“ zlostně vykřikl. Napřímil se a panovačně dodal: „Nebo už jsi zapomněla na svůj trest za to, co se tady stalo během tvé nepřítomnosti?“
  Aislin se vybavilo těch několik dní, které strávila v žaláři, proto se dlouho rozmýšlela, jestli má králi vůbec odpovědět.
  „O jakém trestu to mluvíte, otče?“ nečekaně vstoupila do rozhovoru princezna Nia.
  „Do toho ti nic není,“ zamračil se na princeznu král.
  Princezna se také zamračila a vypadalo to, že si připravuje správná slova na to, aby mohla rozpoutat slovní bitvu se svým otcem. „To se mýlíte.“
  Aislin tušila, k čemu se schylovalo, a tak se rychle snažila uhasit vznikající požár slov. „Vaše Výsosti, nechte to, prosím, být. To je pouze mezi králem a mnou.“
  Král nasadil vítězoslavný výraz a pohlédl zpátky na Aislin. „Vidím, že jsi konečně pochopila pravidla naší hry, Aislin. To jsem rád.“
  Princezna nechápavě hleděla na Aislin a Aislin zase svým pohledem prosila princeznu, aby se nesnažila pokračovat v argumentaci s králem Marcasem.
  „Zatím sbohem,“ rozloučil se král, a aniž by vysvětlil důvod, proč prvně hledal Aislin, odkráčel pryč.
  Nia okamžitě přispěchala k Aislin. „Aislin, co se stalo? Kde jsi byla celou dobu? Řekni mi to!“
  Aislin se podívala do země. „Nemohu, Vaše Výsosti.“
  Princezna se snažila najít způsob, jakým by přiměla, aby ji Aislin vše prozradila. Po chvíli si však něco uvědomila.
  „Počkej. Ty rány na tvých zádech. On, on tě nechal zbičovat? Ale proč? Za co?“
  Ačkoliv Aislin viděla veliké zděšení v princeznině tváři, věděla, že nesmí porušit příkaz, který jí dal král.
  „Vaše Výsosti, prosím, nepleťte se do toho. Nesmím vám nic říct.“
  Princezna přesto nechtěla nechat Aislin být. Najednou cítila, že ona může být na chvíli ta silná, která může pomoci Aislin překonat její slabost, kterou způsobil král. A právě vůči králi, svému otci, cítila nyní zášť jako nikdy předtím.
  „Ach, Aislin, jak to jen mohl udělat? Já ho tak nenávidím. A přísahám, nedovolím mu, aby ti něco takového udělal znovu.“
  Nia pevně stiskla Aislin, ale ta nevěřila tomu, že by princezna mohla svého otce jakkoliv zastavit.
  „Obávám se, Vaše Výsosti, že to nezáleží na vás.“
  „Ale záleží. Začneme hrát tu jeho hru. Začneme ji hrát spolu. A spolu ji také vyhrajeme.“