Životní omyly

Když jsem se svým tehdejším přítelem Radimem cestovala po Americe a on se mě v Las Vegas zeptal, jestli do toho jdeme, utrpěla moje vysněná žádost o ruku hlubokou řeznou ránu. Bylo to tak neromantické a odfláknuté. Moje představa zásnub se s touto shodovala jako dva odlišné otisky prstů. Byl zklamaný, ale jen chvilku, později už se radoval z výhry v ruletě. Jenže já už byla jiná. Ne kvůli tomu co po mě chtěl a kde to chtěl, ale z toho, že jsem ho odmítla. Nejdřív jsem to sváděla na jeho halabala styl, ale pak mi došlo, že kdybych ho opravdu milovala, vezmu si ho i kdyby mi měl jít Elvis za svědka. A tak se moje představy o společné budoucnosti rozplynuly.
Co teď vím, tak to dotáhl na viceprezidenta v jedné finské bance. A to je děsně těžký jazyk, nemyslíte?

Další mezník přišel, když do mého života vstoupil nový muž jménem Richard. Měl malé ruce, lakoval si vlasy a vyžadoval po mě žehlit jeho boxerky. Přesto kývnul na můj bláznivý nápad pořídit si venkovský dům, tři vytoužené psy a nosit občas holiny. Vše se zdálo být perfektní, možná i proto, že jsme se doma jen míjeli a na hádky nebyl čas. Ale firma ho po po dvou letech rozhodla odvelet na dva roky do Paříže. „Pojeď se mnou,“naléhal. Rozhlédla jsem se z okna našeho domu, viděla jsem jen černý les a naše psy válející na zahradě sudy. „Nemůžu.“ Odjel a já byla znovu překvapená reakcí mého chladného srdce. Richard je v Paříži stále, má krásný slunný byt na pravém břehu řeky a vyklubal se z něho gay.

Následující měsíce jsem víkendy trávila běháním s vlky, jak jsem nazývala mou smečku,čtením tlustých časopisů a popíjení Merlotu. Večery byly občas tíživé, lesy okolo přispívaly k hlubšímu pocitu osamění a studená levá strana mé postele mě deptala čím dál víc. A pak jedno sobotní odpoledne zavolala má drahá přítelkyně Ester. „Darling, halo, dnes je mejdan, bude prvotřídní, vyzvednu tě v osm,“ nařídila bez otázky jestli chci vůbec jít. Podívala jsem se zběžně na své oprýskané nehty. „Tak jo…“

A pak jsem ho uviděla, byl jednou rukou opřený o bar, zrovna si zapaloval doutník. Byl éterický a i přes vytahané sako mi připadal sexy.

Alan byl umělec, měl svůj byt v Praze na Újezde, neměl rád zvířata a zásadně nikdy nechodil do přírody, tudíž i odmítal jezdit ke mě na venkov. Ale já ho milovala .Tolik, že jsem psům o víkendu sháněla hlídání, ranní běhání po lesích jsem vyměnila za vysedávání po zakouřených kavárnách a celibát za nekonečné hodiny sexu.

„Přestěhuj se ke mně, “navrhl Alan, mezitím co mi doléval koňak. „Jak si..přeješ..,“hlesla jsem.

Tak jsem se ocitla ve starém bytě pod Petřínem, bez psů a tušení, jak tohle dopadne.

Naučil mě jak poznat dobré víno, jak držet v ruce štětec, které knihy si za život člověk musí přečíst a jakou milovat hudbu. Stinné stránky života s umělcem byla častá kocovina, zakouřená ložnice, desítky nedopitých hrnků od kafe po celém bytě včetně okraje vany a obavy, jestli šel z toho večírku rovnou domů. Začalo mě to unavovat, chyběl mi čerstvý vzduch a vlastní názory.

Vydrželo nám to rok. Pak odvezli Alana do léčebny. Čím dál častěji vyměňoval moje polibky za namáčení rtů v kubánském rumu. A mě došlo, že je to poprvé, co mě zklamal vlastní instinkt. Tolik jsem k němu vzhlížela a obdivovala ho, že jsem zapomínala sundávat růžové brýle alespoň na noc.
Odstěhovala jsem se, pronajala si malý půdní byt a v práci jsem dobrovolně dělala přesčasy jen proto, abych oddálila své pravidelné večerní kurzy pláče.

Večer co večer jsem plakala nad rozlitým mlékem, což byl v mém případě prodaný venkovský dům a moji chlupáči, které jsem odvezla k jedné známé na statek. Jsou tam štastní, co vím. Jasně že ano, kdo by taky byl šťastný se mnou? Začínala jsem si uvědomovat, jak jsem se ke každému chovala. Sobecky jsem každého odvrhla jakmile se mi trochu nehodil, nebo nepostupoval podle šablony mých představ a naopak dávala šanci těm, kteří za to nestáli. Chtěla jsem si dát pár facek. Ale místo toho jsem zvedla telefon a vytočila Ester.
„Copak Sáro?“ ozvala se ospale. Vylíčila jsem jí své myšlenkové pochody a to, že se nenávidím. Odpověděla, že ona je ještě mnohem horší než já a ať se nezlobím, ale má kocovinu a nemá náladu probírat moje nářky. „S někým se vyspi, uleví se ti,“ zněla její cenná rada na závěr a zavěsila. Zírala jsem na display. Ty sobecká krávo, zasyčela jsem. Zvedla jsem zrak a uviděla se v zrcadle. Dokonale načasované.