Jak vzlétnout

Sedím u svého naleštěného psacího stolu z dubového dřeva, který jsem si zakoupila právě za účelem psaní. Hladím klávesnici nového notebooku Apple, o kterém jsem si myslela, že mi psaní ulehčí. Koukám na ten prázdný, neosobní list, na kterém se ani po hodině a půl neobjevilo jediné písmeno. Zato mám vypité dvě kávy a snědené tři lívance. Cukr na nervy.

Každý večer mám to samé. Usínám a těsně na té hranici, kdy se člověk pomalu přestává vnímat, mě najednou napadají ty nejlepší příběhy, skvělé postavy, pointy..To si určitě budu pamatovat, říkám si pro sebe a pak už jen zabloudím na snovou výpravu a ráno nevím zhola nic. Proto každý den psaní oddaluji, abych zjistila, že mě zřejmě veškerá inspirace navždy opustila. Ale já to tak nenechám, vztekám se a jdu utratit poslední výplatu za nový stůl a notebook. Už v autě, když si vezu nákup domů mě skličují myšlenky na Hemingwaye a jeho veledíla, která psal obyčejnou tužkou do notýsku, který měl kolikrát opřený jen o koleno. Ale měl o čem psát. Viděl příběhy všude kolem a hlavně ve svém životě, což mu mohu jen závidět. Těžko vykřesat něco poutavého z života ženy, co jen jezdí z práce do práce,která ji notabene po těch letech ani nebaví. A večery jen čte a pije hodně Rulandy, protože nemá žádného partnera, který by jí s ní pomohl. Jenže já vnitřně cítila tu potřebu psát a nechtěla jsem to vzdát. Bohužel múza zase nepřišla a já se jen smutně odplížila do tmavé ložnice, kde jsem uronila pár slz. Cítila jsem se tak prázdná, jako skleněná váza ve středu stolu, co marně čeká na čerstvou kytici.

V noci se mi zdál sen. Sedím v ošuntělé avšak stylové francouzské kavárně a naproti mně sedí Ernest. Hrozně nahlas se směje, když mu vyprávím svoje strasti se psaním. Naleje mi růžové víno. „Drahá Olivie, jestli je živit se psaním váš ideál, není to o tom, dát mu křídla, ve tvém případě v podobě nového počítače a stolu, ale poskytnout ideálu dobré místo, odkud by mohl vzlétnout. Poněvadž tam, kde není inspirace, kde není ten správný esprit, tam odtud nic mimořádného nevzejde“, řekl klidně, zapálil si cigaretu a začal sledovat procházející davy za výlohou. Mlčky jsem dopila svou sklenku, rozloučila se s tímhle uhrančivým mužem a odešla si koupit suchou bagetu. A pak jsem se probudila.

Byla sobota šest hodin ráno. Vyskočila jsem z postele a cítila se šťastnější, než kdy předtím. Rychle jsem si opláchla obličej studenou vodou, snědla ovesnou kaši ve stoje a obula si běžecké boty. Nevím kolik kilometrů jsem musela uběhnout, aby mi to celé došlo. Já ten život žiju hrozně blbě! A tak jsem se rozhodla udělat radikální řez. O čtyři měsíce později jsem seděla v letadle směr Paříž. Čekaly mě tam nové začátky v podobě univerzitního studia a snad i inspirace k mému psaní. Poprvé jsem pocítila odměnu nad roky strávené nad francouzskými učebnicemi. Co na tom, že mi už dávno bylo třicet a že na to padla půlka z prodaného bytu. Starý život mě netěšil a když vám radí někdo, jako je Ernest, byl by hřích to přejít. A víte, co jsem si koupila jako první? Starý psací stroj v malém antiku. Takže mám místo i křídla. A můžu vzlétnout.

A že jsem lítala! Měsíce plynuly tak rychle, že placení složenek na francouzské poště mi přišly jako rutinní záležitost. Ranní polibky od Luise, mého přítele, jako ta nejpřirozenější věc na světě Už nebyl čas přemýšlet o čem psát, ale naopak kdy psát. A když už jsem psala, byla jsem k nezastavení. Najednou jsem byla ta zase ta váza, ale tentokrát už naplněná tuctem žlutých voňavých tulipánů. Vždy když jsem si představila, že za tím vším stojí sen, nevěřícně jsem kroutila hlavou. Sen zplodil sen. Jak stručné.

Samozřejmě, že začátky byly tvrdé, studium bylo těžké,spřátelit se ještě víc a popsané listy sice byly, ale byly zmatené a neucelené. Ale ani jednou jsem nelitovala, že právě nesedím v karlínské kanceláři a nezodpovídám se šéfovi za své líné podřízené. Ani toho, že místo rozlehlé manželské postele spím na gauči, ze kterého budou co nevidět trčet všechny pružiny. Důležité bylo, že se na mém psacím stroji nezachytával prach a že se těším na každé nové ráno. A pak do mého života vstoupil Luis. A všechno začalo nabírat správný směr.

A pak, po třech letech, co jsem do Paříže přijela vzlétnout, mi v Čechách vyšla první kniha. Hladila jsem její obal, čichala ke stránkám a dmula se pýchou. "To je nádhera, nádhera," volala jsem si nahlas a zároveň pro sebe. Moje matka, která mě označila za naivního blázna, když jsem se před lety stěhovala, mi volala a s pláčem blahopřála. Ústně jsem ji poděkovala, ale v knize jsem jí neuvedla. Moc dobře vím, kdo mě podpořil a důvěřoval v mé schopnosti.
A tak, na stránce kde se často píše věnování, děkuji Luisovi za nekonečnou dávku inspirace a Ernestovi, že mi pomohl najít cestu ven.