ČÁROVÝ KÓD: 7. Kapitola:

Už dva dny se po naší škole šušká, že přijde „kontrola“ v podobě Lovců. Vždy se až přehnaně vyzdobí a uklidí třídy a všichni se co nejvíc našňoří. Říká se, že pokud se Lovcům zalíbíte, tak vás začnou sponzorovat. Houby! Je to jen přetvářka, kterou zatím prokouklo jen pár žáku. Vybraní žáci odjedou na dvoudenní „exkurzi“ odkud se už nikdy nevrátí.
Pro mě je to jako noční můra. No a teď je to tady…
Kamkoli se podívám tak všude po chodbě, ve třídě a dokonce i v jídelně stojí chlápci v kvádrech se slunečními brýlemi. Je to jako v mojí nejhorší noční můře. Připadám si jako ve vězení.
Jdu pomalu chodbou. Kolem mě proudí davy dalších dětí, jen s tím rozdílem, že oni jsou navlečení do těch nejkrásnějších šatů, jaké doma našli. Tady dlouhé bílé šaty, tu sváteční košile, zase někde jinde boty na tom nejvyšším podpatku s blyštivýma naušnicema. Já oproti nim vypadám jako trhan z ulice, chtěla jsem sice mezi nimi splynout, ale má ranní nálada mi nedovolila se nasoukat do třpytivých šatů s tím nejhezčím svetříkem, co bych doma vyhrabala. Ne to ne, to už radši vyčnívat.
Má na sobě svoje oblíbené černé rifle, stejnobarevný nátělník s ramínky a rudomodrou košili s kapucí, jenž má některé své nejlepší léta za sebou.
Ani nevím, co mě to napadlo, ale mám nervy tak přetažený, že už ani racionálně nepřemýšlím. V zadní kapse kalhot mám uložený vystřelovací nůž a na spodku tašky v tajné kapsičce, kterou jsem si tam našila, abych před mamkou schovala některý důležitý věci, mám uschovanou nabitou pistoli. Musím být cvok, ale jak už jsem řekla, jsem vynervovaná a ke všemu Samur zmizel, podle Palory se šel setkat s dalšími lidmi z organizace, ale ona ví úplně stejné nic.
Zahnu doleva, propluju davem a vejdu do třídy. Ke svému úžasu uvidím Samura, ale ve společnosti jednoho Lovce. Hrkne ve mně, ale i tak vejdu, kdybych ukázala, že mám z Lovců panickou hrůzu, tak by na mě padlo podezření.
Přejdu ke svojí lavici u okna a opatrně položím tašku na zem, dřepnu si k ní a začnu si vyndávat věci na první hodinu. Ikdyž nechtěně, uslyším Lovcův rozhovor se Samurem. Ptá se ho, jak si zvyká na nové škole, jaké předměty ho baví a tak dále. Celkově… nuda.
Sednu si na své místo a začnu si čmárat do sešitu přírodopisu. Mám co dělat, abych neusnula. V noci mě pořád naháněly něčí ruce a někdo se mě pokoušel zastřelit.
Pod mou tužkou se vytváří zajímavé obrazce, které dávají dohromady nějaký chlapecký obličej, jaký jsem nikdy neviděla, ani ve snu ani v realitě.
„Ahoj Mio.“ pozdraví mě Samur a sedne si vedle mě. Tak tohle jsem od něj nečekala. Zvednu oči od papíru a zaškaredím se. Na něj se naštvaná nejvíc, hlavně kvůli těm fotkám. Nejspíš ví, na co myslím a hned se začne omlouvat.
,,Promiň, za ty fotky, ale všechno se nějak zvrtlo, takže jsem musel improvizovat. I tak nám na tuto misi dalo vedení moc málo času.“ šeptá.
„Co se zvrtlo?“ ptám se porozhlédnu se kolem sebe. Lovci jsou od nás akorát tak daleko, aby nás neslyšeli pokud budeme šeptat.
Samur neví, co dělat s rukama, a tak si je položí na lavici.
Zazvoní.
„Nechci o tom tady mluvit.“ zašeptá a začne si vyndá vat věci na hodinu.
„Co to ksakru děláš, běž do svojí lavice.“ vyštěknu na něj. Samur se jen mdle usměje.
„Nemůžu, sebrali mi ji.“ konstatuje s úšklebkem. Má pravdu, jeho lavice jako jediná chybí, i židličky jsou pryč.
Dál už nic nenamítám a začnu si znova čmárat.
Spolužáci, co byli ještě na chodbě se nahrnou jako přívalová vlna do třídy a poslední z nich zavře dveře. Místo obvyklého hlučného hovoru místnost naplňuje pouze tichý šum.
Rozhlédnu se po celé místnosti. Stěny jsou jako vždy bílé jako v nemocnici, v každém rohu stojí jeden Lovec, každý z nich čumí na toho druhého naproti sobě. Jsou jako loutky. Nemám odvahu Samurovi říct o té smrtící zbrani v mé tašce, protože se bojím, že ať už řeknu cokoli jakkoli, tak se to rozlehne po celé třídě a každý mě uslyší.
Uplynulo pět minut od zazvonění.
Přírodopisář by tady už měl být. Skoro nikdy nechodí pozdě
Deset minut.
Nesnáším čekání. Jsem strašně netrpělivý člověk. Poslední tři minuty mám v břiše snad tisíc motýlů. Mám z toho všeho špatný pocit. Z Lovců na naší škole, z dětí, které si s sebou odvedou, z těch naivních stvořeníček, které jim věří. Které věří v blahobyt naší společnosti, co se rychle řítí do záhuby, co vraždí sama sebe…
Samur sedí vedle mě a soustředěně něco škrábe na vytržený papír, nejspíš z některého sešitu.
Patnáct minut.
Koušu si nehty až do krve. Cítím její kovovou pachuť v puse. Z tichého šumu se staly tlumené hlasy.
Na chodbě uslyším rychle se blížící kroky. Za pár vteřin se rozrazí dveře a dovnitř napochoduje další Lovec - jako by jich tady nebylo jako králíků – jehož dokonalý oblek zdobí pár odznáčků, což znamená, že je výše postavený než všichni ostatní.
Oči mu kryjí sluneční brýle se stříbrnými obroučkami, ale jediné co ty brýle nedokáží zakrýt, jsou dva obří čerstvé strupy nad levým spánkem a okolo pár dalších, které má ode mně.
Pleška se mu leskne jako tehdy v noci.
Reflexivně si sáhnu na zadní pravou kapsu, kde nahmatám obrys nože a zatnu ruce v pěst.
Plešoun dodupe před katedru a jednu ruku si položí na pistoli, jenž se mu houpe u boku. Podle mě není nabytá, tady by to bylo velmi nemoudré, ale co když je její nositel blbec?
„Vivat libero!“ zvolá na uvítanou slogan Lovců a pozvedne zatnutou pěst nad hlavu. Třída sborově zopakuje jak jeho slova, tak i pohyby.
„Budeme vás testovat v různých směrech. Víme, že nikdo z vás nebude ve všech směrech dokonalý, ale my chceme jen ty nejlepší.“ Začne přednášet a já už vidím, jak mě vlečou do černého auta s mřížemi.
Jasně, nikdo z nás nebude dokonalý, protože oni ve skutečnosti nehledají svého nového člena fanklubu, ale člověka, který bude dokonalý a tím pádem nebezpečný.
„Inteligence, reflexy a fyzička. To je to, co potřebujeme. Dostanete písemný test na inteligenci, budete odpovídat na čím dál tím víc těžší otázky. Poté budete ve skupinách rozděleni k šesti agentům a ti vás otestují ve fyzičce. Bude to trvat celý den a tak si po dobu zkoušení berte své věci s sebou.“ Dokončí svůj nejspíš dlouho učený proslov, pozvedne pěst, odříká svůj slogan a kývne na pár mužů a ti začnou rozdávat dvojlisty s otázkami.
„Máte na tes přesně sto dvacet minut, tak se snažte pro lepší budoucnost lidstva.“ informuje nás a já se zaměřím na svůj papír. Nejradši bych se teď pozvracela přímo na ten papír a šla domů.

1.. otázka: Máš rád/a Lovce?:

Nenávidím je, nejradši bych je postřílela a jejích krví bych namalovala skvostný obraz.
Napíšu ano. Jakou mám jinou možnost, kdybych napsala jinou odpověď, tak by na mě hned po odevzdání padlo podezření.

2.. otázka: Chlapec/dívka?:

Jak absurdní, prý čím dál tím těžší a těžší otázky.
Zakroužkuju dívku. Jasně, co jiného jsem, neznám žádného kluka jménem Margaret.

3.. otázka: Držel/a jsi někdy v ruce zbraň (nůž, pušku,…)?
Jasně že ano.
Napíšu ne.

4.. otázka:…
5.. otázka:
6.. …

Moje oči líně jezdí po textu a vytvářím ze sebe hodnou a slušnou krásku, co nechce ublížit lovcům, ale co chce zabíjet lidi, jako jsem doopravdy. Je to vskutku ironické pomyšlení, kdybych sama sebe chtěla zabít a nenáviděla bych třeba své druhé já.
Některé otázky, které bych za normálních okolností věděla, radši vynechávám.
Po dvou hodinách mi z toho jde hlava kolem, ale díky bohu mám vyplněný celý papír a už jen odevzdaně čekám, až je budou vysbírávat. Lovec v obleku bez jediného smítka přijde k naší lavici a s ledovým úšklebkem po mě chce test. Celkem by mě zajímalo, co se mu asi teď honí hlavou. Možná něco ve stylu. „Bože, co to je za ubožačku, nemá ani na pěkné oblečení“ anebo „Jak to tahle malá může myslet vážně.“
Nejradši bych mu vrazila, ale díky bohu se mi podaří uzamknout svůj vztek do malé truhličky uvnitř sebe právě včas a s tím nejsrdečnějším úsměvem mu podám dvoulisty. Samur udělá to samé, ale je na něm jasně vidět, že se musí trochu přemáhat, aby se nechvěl po celém těle. Zmateně se podívá a vidím, že podobně jako on je na tom celá třída. Co se to s nima sakra stalo? To to bylo tak těžké? Podle mě na tom nic nebylo. Byly to samé jednoduché otázky.
Plešoun vstane od učitelského stolu a začne kráčet po třídě.
„Dobrá. Test inteligence máte za sebou. Teď přejdeme na obtížnější část dne. Mezitím, co se vaše papíry budou vyhodnocovat, vy budete prozkoušeni v úplně jiných věcech. My Lovci nepotřebujeme jen samé „mozky“, ale také schopné vojáky.“ Jednoduše řečeno, potřebujeme samé debily, co budou plnit každý náš/můj rozkaz a v nejlepším případě budou mít vymytý mozek.
„Sbalte si všechny své věci a přesuňte se spolu s nimi a jednu stranu místnosti. Budete rozřazeni k šesti agentům po čtyřech.“ Oznámí a všichni se jako hodinky začnou balit.
Když stojím u zdi, tak si přepadám jako na odstřel. Jako bych se měla otočit, kleknout si a čekat na kulku, co mi za pár chvil provrtá mozek.
„Jak se cítíš?“ zašeptá mi Samur do ucha. Rozhlédnu se, abych věděla, kdo kolem mě stojí, zprava stojí Palora a zleva Samur. Nemám se čeho bát, pokud budu mluvit dostatečně potichu.
„Jak bych se podle tebe měla cítit?“ zeptám se ho na otázku otázkou.
„Co já vím, jsi přece na konkurzu do řad Lovců, takových prevítů, jako jsem…“
„Nech toho.“ Zavrčí na něj Palora a stiskne mi ruku.
„Bohužel k těm prevítům patřím i já.“ Poznamenám a začnu se zajímat o své tenisky.
„Tak a dost, oba toho nechejte.“ Palora si dá ruku v bok a tou druhou mi znovu stiskne tu mou, je to jako balzám na duši.
„Dobrý?“ zeptá se a já jen kývnu.
„Tak jo, začneme s rozřazováním.“ Oznámí líně plešoun mě se ne chvilku zdá, že jeho strupy na hlavě jsou nezvykle tmavé, ale pak to vypustím z hlavy. První čtyři spolužáci – tři velmi „důležité“ fifleny a jeden kluk, jehož je mi už předem líto – pošle k jednomu z šesti Lovců a ten je odvede na chodu. Plešoun dál pokračuje a já si už po sté počítám, jak to vyjde, s kým budu, jestli s Palorou a nebo se Samurem a nebo s oběma.
Snažím se co nejvíc uklidnit, ale jakmile přijde k nám, tak se mé vnitřnosti stáhnou a zauzlují do velkého klubka, co mi uvázne v krku, a přestanu dýchat.
Položí ruku na Palořino rameno a naše oči se na pár milisekund střetnou, ale pak mě zajímá jen Palora. Ta se na mě smutně podívá a němě naznačí ústy: „Hodně štěstí“, ale já si myslím, že to nepatří jen mě.
Plešoun mě pošle spolu se Samurem, Lursou a Nejlou za naším mužíkem v černém. Ach bože, pokud něco podělám, tak budu mít rovnou dva nenasytné vlky za zády, Lovce a ty dvě. To je opravdu hrubé.
Stisknu popruh své tašky a odšourám se za přiděleným Lovcem, co nás okamžitě a bez jakéhokoli slova vyvede na chodbu a promenáduje si to do nějaké třídy na tomto patře.
Projdeme třemi úplně stejnými chodbami natřenými křiklavou žlutou a vejdeme do první třídy napravo. Na štítku u dveří je napsáno velkým tiskacím písmem: 1. B. V této třídě jsem nebyla už velkou řadu let, ale je to jako včera, co jsem se bála projít dveřmi a podívat se do tváře ostatním dětem z města. Vůbec se ta tady nezměnilo, teda co se týče výzdoby, jinak je místnost úplně poskládaná.
Pro tento den byly vyneseny lavice a ty nahradily čtyři žíněnky uprostřed místnosti.
„Odložte si prosím.“ Promluví poprvé Lovec a sám si začne odkládat své věci na jediný stůl v místnosti a to učitelský. Sako, kravata a brýle.
Samur do mě šťouchne a tím mě vrátí do reality z jakési hypnózy. Sundám si tašku z ramene a hned po ní padá na zem košile, takže zůstanu jen v nátělníku a riflích.
Koutkem oka vidím, jak mě napodobují roztřesené a bílé jako stěna Lursa s Nejlou. Samur je někde za mnou, ale ten mě právě v této chvíli vůbec nezajímá.
„Tak vážení. Začneme.“ Lovec se k nám otočí tváří. Na Lovce je celkem mladý, ale možná mi to tak přijde, protože mě honily jen samé staré a vetché vykopávky. Může mu být tak kolem pětadvaceti, víc ne. Černé vlasy má ostříhané na ježka a na bradě mu raší menší strniště. Oči má nepříjemně světle šedé, je v nich vidět chlad, al někde tam hodně hluboko jde vidět potlačovaný strach, porozumění, lítost a všechny možné pocity, co by se u prvotřídního Lovce neměly vyskytovat.
„Podíváme se, co tady mám za materiál. I když byste to nejspíš neřekli, tak mám za úkol posoudit vás i z té nejobyčejnější stránky, tak se, prosím, postavte do řady doprostřed místnosti.“ Požádá nás a já se nepřestávám divit. Nejdřív lítost a teď tohle?
Uděláme, to co po nás chce a on kolem nás započne kroužit jako sup, čekající až jeho oběť zemře.
Zastaví se u Lursy, jenž stojí na kraji a položí jí pár otázek, poté to samé zopakuje u Nejly a Samura.
Nakonec jsem na ředě já osobně, jak překvapující.
„Tvé jméno?“
„Chcete ho celé?“ začíná se mi pomalu vracet sebevědomí a postupně potlačuju strach, co mi drtí vnitřnosti.
„Při nejlepším:“ usměje se a zahledí se mi do očí. Co to s ním kruciš je? Lovci se nikdy neusmívají, teda alespoň se ne v mé přítomnosti.
„Magdaléna Margaret Lusy Wreeová, ale jsem prostě Mia.“ Odříkám větu, kterou používám už od svých desíti.
„Máš pěkné jizvy, Mio, odkud je máš?“ zeptá se a mě vyschne v krku, cítím na sobvě pohledy svých spolužaček.
„Díky, to mám od svého psa.“ Pokusím se alespoň o nějakou odpověď, ať už je jakkoli chabá nebo ne.
„Vypadají spíš jako od střelné zbraně. Střílel po tobě někdo někdy?“ Je dotěrnej.
Ano. Stokrát.
„Ne, nikdy. Proč by po mě chtěl někdo střílet.“
„Třeba proto že jsi nebezpečná.“ Konstatuje.
To jsem, kápnul do černého.
„Nesmysl.“ Zaštěbetám a zatřepu řasama.
„Dobrá. Myslím, že už mi to stačí, děkuji za vaše odpovědi. Teď už doopravdy začneme.“ Dlouze se na mě zadívá a posléze zahájí testování naší fyzičky.

***

Je celkem šílené dělat dvě hodiny v kuse samé kliky, dřepy, shyby, sklapovačky a další posilovací cviky, co z vás rychlostí blesku vysávají energii.
Nejla s Lursou to vzdaly po půl hodině a já se Samurem jsme se drželi hodinu a půl. Vlastně jsem chtěla skončit už po patnácti minutách, ale jaksi jsem nemohla. Pořád mě poháněla touha ukázat, co ve mně ve skutečnosti je a taky jsem chtěla porazit Samura, to se mi ale k mé smůle nepovedlo.
Bezejmenný Lovec nás celou dobu bez mrknutí oka sledoval a to mé psychice nijak zvlášť nepomohlo.
„Domnívám se, že můžeme přejít k poslednímu testu.“ Řekne a vstane ze židle „Dostanete čtyři fáborky. Každý si ovážete kolem jedné končetiny. Vašim úkolem je vydržet se všemi fáborky co nejdéle. Já vám je budu strhávat a zároveň počítat čas jak dlouho vydržíte. I když budete mít už jen jeden fáborek, tak pokračujete dál. Končíte jedině tehdy, pokud už nebudete mít ani jeden fáborek anebo překročíte vymezený prostor, ty čtyři žíněnky. Je to jasné?“ zeptá se.
„Proč zrovna vy? Nemůžeme si je strhnout navzájem?“ zaútočí na něj Lursa.
„Ne. To bych nemohl posoudit vaše schopnosti a bylo by to nefér, kdybych dal dohromady třeba tebe s Nejlou a Samura s Miou.“ Vysvětlí, ale hned je na obzoru další dotaz, tentokrát od Nejly.
„Kdo půjde jako první?“
„Dámy mají přednost, čili půjdeš ty, Pak Lursa, Mia a nakonec Samur.“ Zešklebí se na tazatelku Lovec a hodí po ní čtyři smotané fáborky křiklavě zelené barvy.
Nejla si je neochotně ováže kolem nohou a rukou a přejde doprostřed žíněnek.
„Bude to bolet?“ vykoktá ze sebe.
„Vždycky to bude bolet, Nejlo, ale tady to bude bolet jen tvou vlastní vinou, pokud neuhneš.“
Lovec vystartuje jako had. Chňapne Nejlu za ruku a škubne. Získá první a po chvilce už má dokonce třetí. Pokračuje dál.
Během dvou minut Nejliného vyděšeného křiku vyhrává bez jakékoli zbytečné námahy.
„Lurso.“ Vyzve druhou dívku a s ní to má ještě snazší.
„Zachovej chladnou hlavu a hlavně mu tu jeho nechtěj urvat od krku.“ Radí mi Samur šeptem ještě předtím než Lursa ztratí svou vlastní chybou poslední fáborek reflexní barvy.
„Mio.“ Vstanu, obmotám si všechny fáborky kolem potřebných míst a co nejvíc sebejistým krokem přejdu na kraj žíněnky. Můj žaludek se smotává do čím dál tím víc těsnějšího uzlíku. Jsem vynervovaná a plná energie, která ze mě málem tryská.
„Nechceš jít doprostřed?“ nabídne mi Lovec.
„Ne, tohle mi víc vyhovuje.“ Odmítnu a zastrčím si vlasy za uši. Už to dělám snad po tisící, vždycky když se blíží nějaká akce, a když jsem takto nervózní, tak přesně toto dělám.
„Víš koho mi připomínáš?“
„Koho?“
„Jednu holku, co jsem se před pár dny snažil s kolegy chytit. Vypadala jako ty, akorát měla zelené oči. Jinak jste od sebe k nerozeznání, dokonce si i stejným způsobem zastrkávala vlasy za uši. Zmrzačila a zabila pár lidí, který jsem znal a šéfovi pořídila ty strupy na hlavě! Ale ty to přece nejsi. Jakby mohla taková vyhublina jako ty, co vydrží hodinu a půl dělat těžké cviky bez toho aniž by se zadýchla. Ty jsi nikoho nezabila, že, Mio?“ zaútočí a můj svět se smrskne na mikrometr čtvereční.
Otočím se na Samura a z očí my vyhrknou slzy. Jeho rty mi naznačují, ať to nedělám, ale já už se neudržím.
„Ne! To vy!“ rozkřiknu se na celé kolo a postavím se na útočnou pozici.
„Ale ano Mio, to ty jsi všechny ty muže zabila, jejich rodiny je už nikdy neuvidí a to jen tvou zásluhou. Jsi vrah, nevinných otců, kteří měli rodiny. JSI VRAH!“
„Vy jste vrazi, vy demolujete tohle zasraný město, to vy unášíte děti a prodáváte je, a když vám k ničemu nejsou, tak je zabijete a odhodíte do stoky anebo do popelnice! Co jejich rodiny, co ty matky, který jste připravily o jejich milované děti, co ty životy, které jste zmařily a zkrátily!“
„Jsi vrah Mio, nic víc. Prachsprostý vrah, co umí jen ničit a zabíjet. Vzdej se a my ti neublížíme.“
„Budu jen vaší loutkou a nástrojem.“
„JSI VRAH!“ zaječí Lursa.
„VRAŽEDKYNĚ!“ přidá se Nejla.
„Ne!“
„Nechej toho Margaret, nemá to smysl, my stejně vyhrajeme, stejně nám budeš patřit.“ Lovec zaútočí, já uhnu a vrazím mu do nosu.
„Jen se ukaž, v čem jsi dobrá, tak dělej, ZABÍ MĚ!“
„Vy nevíte, jaké to je, nikdo z vás.“ Vykřiknu a všechna nenávist, vypětí, stres, neštěstí, smutek, strach se ve mě zformuje a napumpuje mě známou energií. Cítím, jak mě svrbí konečky prstů.
Zaměřím se na svůj cíl a pak ji všechnu vypustím.
Lovec odletí na druhou stranu místnosti, praští sebou o sklo okna a pak spadne na zem, kolem něj prší střípky, jenž vytvářejí iluzi deště.
Rozeběhnu se ke svojí tašce, čeká na mě na druhé straně místnosti, ale párkrát skoro spadnu na zem. Popadnu ji a i svou košili a jak se řítím ke dveřím, tak slyším Lovce mluvit do vysílačky.
„Mám ji, utíká ze třídy prvního ročníku. Potřebuju alespoň pět lidí, aby ji zadrželi. Opakuji, pět lidí a RYCHLE!“
Přidám na rychlosti a vyběhnu na chodbu. Mám jen pár minut na to, abych se dostala z budovy, jinak jsem v prdeli.
Vyštrachám s tašky nabitou zbraň a dál uháním chodbou. Všechny dveře, kolem kterých probíhám, se otevírají a vybíhají z nich Lovci.
BOŽE, zase je to tady.
Nemám šanci jim takto uniknout, v nižším patře budou jistě taky a tam se nejspíš ani nedostanu, natož abych se dostala hlavním vchodem ven. To bych musela být nějaký superhrdina, to já rozhodně nejsem.
Pak mi hlavou proběhne jedna jediná myšlenka a díky ní zároveň vzplane malý plamínek naděje.
Okno.
Jsem jen v prvním patře, skákala jsem i z větších výšek a nikdy se mi nic moc nestalo, jenom bude muset dobře doskočit.
Přiběhnu k jednomu oknu a otevřu ho, zastrčím si pušku za opasek a svou milovanou tašku se všemi věcmi hodím po prvním Lovci., který se přiblíží do nebezpečné vzdálenosti.
Dřepnu si na parapet, zhluboka se nadechnu…
„Stůj, ta jedna malá svině!“
No prosím, zase jsem malá.
… a skočím.
Chvíli mě provází pocit beztíže, ale pak ten pocit zmizí a já dopadnu a všechny čtyři jako kočka. Na rozdíl od ní ale nemám sedm životů.
Rozeběhnu se po trávníku k plotu, jenž školní pozemky odděluje od zatuchlého města.
Slyším za sebou směsici nejrůznějších hlasů a výkřiků, bojím se ohlédnout, bojím se, co v tom okně uvidím. Jestli chlapa s nabitou puškou anebo jen moje spolužáky, kteří mě odteďka oficiálně nenávidí.
Přeskočím nízký plůtek a vběhnu na ulici.
Nepochybně už mám za zádama eskortu vozidel se zbraněmi. Je to tu zase, ale tentokrát z toho mám úplně jinej pocit.
Jako bych se už nechtěla nikdy zastavit, jako bych se toho bála. Vím, že se sem už nemá smysl vracet, protože jinak je má smrt anebo život v zajetí nevyhnutelný. Vím, že mám velmi málo času na to, abych odsud zmizela. Ani nevím, jestli to dokážu. Ale vím, že si musím věřit, bez víry v sama sebe totiž nedokážu nic, budu slabá, a to já teď nesmím za žádnou cenu připustit.
V hrudníky mě spaluje hřejivý pocit z toho, že už tady moc dlouho nebudu, ale ten pocit se mísí i se strachem, že tady budu muset zůstat. Buď násilím anebo dobrovolně, ani jedno se mi nezamlouvá.
Za ty roky jsem si zvykla utíkat, jako o život a řekla bych, že se mi to právě teď velmi hodí.
Jako malá jsem snila o tom, že budu stejná jako máma, stejně dokonalá, krásná a chytrá. Ale teď se stanu vyvržencem. Odpadlíkem a vrahem.
Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit, ale když si člověk chce zachránit svůj vlastní mizernej život, tak udělá spoustu věcí, kterých později lituje.
Já vlastně lituju toho, že jsem se vůbec narodila.
Lituju toho, že se bojí smrti a nedokážu se jí ani podívat do tváře a pozdravit: "Ahoj, jsem Mia Wreeová, oficiální lovná zvěř."