Vehemence 2

Vracet se do blízké minulosti je snad to nejbolestivější, co jsem kdy zažila, a to toho bylo hodně, od zlomených prstů až po vážné postřelení.
Chci zapomenout, být jen chladným ledovým strojem, jenž má své poslání, ale noci mě ničí. Znovu roztaju a tu vodu, co ze mě zbude, musím ze sebe dostat jediným možným způsobem, slzami. Pak už jen zbytek noci buším do boxovacího pytle a sténám z plných plic. Dávno jsem se odnaučila vnímat fyzickou bolest, ale psychickou ne.
Opakuju si pořád dokola svou mantru, že bude všechno dobrý, ale někde v hloubi své duše vím, že budu v pořádku, až splním svůj úkol a pozdravím se se smrtí jako se starou známou.
Všechno v tom snu je tak reálné, znovu a znovu se mé srdce tříští na milióny kousíčků, jenž už nikdy nesrostou do úplného a správného tvaru.
Než usnu, tak se bojím, že se mi to zase bude zdát. Pořád dokola jsem donucena se vkleče dívat do tváří svých milovaných dětí a manžela, co za chvíli zemřou. Museli mě nenávidět, protože já můžu za to, že je popraví. Mé drahé děti, které se ani nedokáží bránit, které mají ještě právo žít.
Už po sté mi chrstnou do obličeje příšerně studenou vodu, násilně mi otevřou oči a připnou ně pouty ke zdi. Po miliónté v tom snu vidím Erika jak lečí naproti mně a naše malé děti jsou mezi námi. Leonka usedavě pláče a Samuel se ji pokouší ze všech sil uklidnit.
Po několikáté žasnu, jak mé děti vypadají. Jsou oblečené do čistého, co nejpečlivěji upraveného oblečení. Zato Erik vypadá, že se na něm vojáci vydováděli. Z na trhlého rtu nu teče pramínek rudé krve, pod okem se mu vytváří obrovský monokl, má zlomený nos a vlasy a oblečení má umazané od špíny a nejspíš své vlastní krve.
Moje srdce mi při tomto pohledu puká.
„Kamera jede, za tři…“ teprve teď jsem si uvědomila, že je místnost plná lidí a kamer.
„dva“ nenávidím je všechny, ať shnijí v tom nejhlubším pekle.
„Jedeme.“
„Areto Matemová, vaše rodina byla odsouzena k vojenskému trestu, úkonem jedenáct a vy sama budete popravena zítra přesně v deset hodin ráno stejným úkonem“ přečte chladným hlasem Brook.
„Bravurně řečeno, jak někomu provrtat kulkou hlavu.“ Neodpustí si Erik kousavou poznámku a za to dostane jeden kopanec do boku. Tiše sykne a zahledí se mi do očí. Vyzařuje z nich jistý klid a soucit, nikoli zlost a nenávist. Doufám, že můj pohled je dost omluvný.
Vím, co teď bude následovat. Začnou s Leou, pak zabijí Smuela abychom se já s Erikem co nejvíc trpěli a pak mi i ho vezme smrt. Bude se na to dívat celé národ, jen ať si to užijou, dědi, dospělí a starci. Jan ať si klidně dítěti lžou, že to není pravda, že je to jen debilní film, ale pravda je taková: „Zlatíčko, tohle se stane, když až budeš velká, nebudeš poslouchat.“
„Velice bravurně. Řekne a popravčí četa si stopne vedle mých dětí. Nabijí zbraně a odjistí je.
„Začneme. Neobtěžuj se s rozloučením Areto, oni si ho stejně za pár minut ani nebudou pamatovat.“ Vysměje se mi Brook a kývne na muže vpravo. Ten pozvedne svou zbraň, přiloží ho Leje zezadu na hlavu a zmáčkne spoušť. Místností se rozletí krev a moje malá dcerka, nebo spíše to, co z ní zbylo, se zhroutí na zem.
„NE!“ začnu ječet a škubat sebou. Moje holčička! Oni mi ji zabili. Jak mohli?! Bylo to dítě, nevinné dítě, co za nic nemohlo.
Škubu rukama ze všech sil, vzpínám se, chci vyrvat ty pouta ze zdi spolu s betonem a vraždit všechny, co na ně vztáhli ruku.
Mé srdce se láme, puká, naříká, sténá a já jsem potřísněná krví své milované Leji a jediné, co můžu, je dívat se na to, co z ní zbylo, z toho usměvavého dítěte, které za nic nemohlo a ničemu nerozumělo. Na ochablé tělíčko a něco, co byla kdysi hlavička s havraními vlásky a karamelovýma očima.
Tohle bude následovat ještě dvakrát a bude to jen horší a horší. Jen ať si to lidé užijí, jen ať se dívají jak trpím, ta, co chtěla utéct do bezpečí. Doufám, že jim to poskytne určitou slast.
Z očí se mi valí vodopády slz a po rukou mi teče krev z rozedřených zápěstí.
Jakoby zastřeně vidím Erika, jak se snaží dostat k jejímu tělu, ale muži ho zadrží a začnou ho mlátit. Kamery jedou a režisér je nadšený.
„Nechte toho, teď toho kluka.“ Zastaví je hluboký hlas, někoho, koho neslyším prvně, ale nedokážu si ten příjemný hlas zařadit k tak kruté osobě, co by byla v této místnosti.
Vojáci uposlechnou jako jeden muž a jedem z nich namíří svou zbraň na Samuela.
„NE! Pro všechno na světě, nechte ho. Je to ještě dítě. Jenom dítě!“ začnu ho obhajovat, ale už předem vím, že je to marné.
„Mami, to nic. Všechno bude v pořádku. Ty za nic nemůžeš, mám tě rád.“ Řekne a z jednoho jedna marnivá slza opustí jeho oční víčko a zamíří k jeho bradě. Voják zmáčkne spoušť. Místností se rozlehne hlasitý zvuk, co se jako ozvěna pořád vrací a já vidím umírat další, ze svých dvou dětí.
Tentokrát jsem potichu a zůstanu jen odevzdaně viset v okovech. Bolí to, ale to je mi jedno. Všechno to, co jsem za posledních šest let štěstí prožila, se rozpadá na prach, na prach a slzy, slzy a krvácející srdce.
Erik se zmítá a musí ho držet tři chlapi, aby nic neudělal. Něco pořád dokola křičí něco o jejich necitelnosti.
Samuelova slůvka ve mě zůstanou navždy.
Měl mě rád...
Neodsuzoval mě za to, co jsem jim udělala.
BOŽE, co jsem to za matku!
Zabila jsem je všechny.
„Teď Erika!“ přikáže Brook a cítím na sobě její pohled „Dotáhněte ho před ni, ať si to užije.“ Rozkáže a já si jen dokážu představovat, jak se nejspíš náramně baví. Kdyby se toto odehrávalo v divadle, tak nepochybuji o tom, že by si koupila lístky do první řady.
Přivlečou druhou polovinu mého srdce přede mě a já se mu odhodlám podívat do očí. Necítím z jeho pohledu žádnou nenávist, spíš jen strach z toho, že takto to má dopadnout, že toto je realita a už se nikdy neuvidíme, nebudeme se moci dotknout a nikdy už nebudeme spojeni.
Chci si vrýt do paměti každý detail na jeho tváři. Byly doby, kdy celé jeho tělo znaly nazpaměť mé rty, ale to mi nestačí.
Napnu všechny svaly, abych k němu byla co nejblíž a on udělá to samé. Slyším, jak mi v pravé ruce křupe.
Naše rty se na chvíli setkají a já si znovu a znovu uvědomuju, že ho nikdy v životě nechci ztratit, i kdybych měla bojovat se samou smrtí. Že zešílím, pokud se toto pouto naruší. Zrovna teď bych se chtěla schovat v jeho náruči, tak jak jsem to udělala snad milionkrát.
Má mysl zpracovává úplně všechno. Jeho dech na mé tváři, nos vedle mého, vlasy, jenž mě šimrají po celém obličeji a jeho chuť a vůni. Je jako vánoční ráno, nevím, jako jinak to říct. Je nepostradatelný, dokonalý, romantický, krásný, dokonalý.
Naposled se mi vryjí do paměti jeho žhavé a naléhavé polibky, co mě probouzely posledních šest let.
Odtrhnou nás od sebe a Brook se začne smát.
„Ó, jak romantické.“ Zašvitoří jedovatě a naposled v tento den kývne na vojáky. Ti pozvednou zbraně a já už z Erikových úst slyším nejdůležitější dvě slova v mém životě, které mi šeptal každý den, kdy jsme byli spolu.
„Miluju tě.“ Zakřičí a pak už zazní výstřel, za tento den třetí. Tři výstřely, co mi zničily život.