Vehemence 1

„Velitelko?“ ozve trochu vyděšený hlas naproti mně. Nedivím se mu, že je přede mnou nejistý, ale jemu to nejspíš vadí a tak si odkašle a zopakuje to slovo ještě jednou a nepatrně sebejistěji.
„Ano? Vím, kdo jsem.“ Řeknu suše a znuděně vzhlédnu. Přede mnou stojí mladičký voják a dívá se na mě nejistým pohledem. Jsem si jistá, že mě vidí poprvé.
„O..ona..no…zase…našli tělo.“ Vysouká ze sebe celkem pochopitelnou větu, ale já ho ještě chvilku budu trápit.
„Kdo, ona?“ zeptám se ledabyle, ale je mi už dopředu jasné o kom je řeč.
„Areta…“
„Kdy? Kde? Koho?“ zasypu ho jednoslovnými otázkami a vstanu. Vojenský kabát na mých ramenech zašustí. Voják o malý krůček couvne a začne ze sebe soukat pro mě velice důležité informace.
„Dnes nad ránem zabila majora Hudserta, jeho mrtvolu našli před barem, kam často chodil.“ Řekne a já zaskřípu zuby, tento měsíc už je to osmý vyšší důstojník. Areta se začíná rozjíždět ve velkém. Jestli to tak půjde dál, tak už nikdo nebude chtít být dosazen na vysoký post a to si já nemůžu dovolit, jsme uprostřed války, mám tisíce dobrých vojáků a nikdo z nich ji nemůže dostat, ale kdo by se taky divil, ona byla talent a mozek v jednom, to tihle nabušenci nechápou, oni rozumí jen jednoduchým rozkazům, pro ně něco jako inteligence v boji neexistuje.
„Na místě nebyly nalezeny žádné otisky a ani stopy, co by vypovídali, že tam byla. Uškrtila ho.“ Dopoví.
„Jen jedno mi řekni…“ podívám se mu do očí, ve kterých je vidět plamínek postupně se zvětšujícího strachu „JAK HO MOHLA, K SAKRU UŠKRTIT, KDYŽ NEBYLY NALEZENY OTISKY?!“ vybouchnu a voják sebou prudce trhne. Přejdu přes celou místnost, popadnu ho za košili, prudce s ním škubnu dopředu a když jsou naše obličeje jen pár centimetrů od sebe, tak na něj zavrčím: „Zavolej sem ihned Joshuu, ať okamžitě přijde a řekni Marise, že chci za hodinu promluvit k lidem.“ Odstrčím ho od sebe a popostrčím ho, aby si pohnul. Voják za minutku zmizí ve dveřích. Sednu si zase ke stolu, nohy hodím nahoru, ze šuplíku vytáhnu balíček cigaret a jednu si zapálím.
To mě alespoň trochu uklidní.
Moje oči se zaseknou u okna a tak se jen dívám na všechen ten déšť a pokuřuju. Pamatuju si na večer, kdy tenhle blázinec začal. Areta byla v armádě, stejně jako já, byly jsme něco jako kamarádky, parťačky, ale má cesta se pak vydala vzhůru do výšin a ona radši zůstala jen obyčejným vojákem, ráda bojovala tělo na tělo do posledního kousku energie. Chtěla obětovat svůj život za vlast, ale pak se zamilovala, měla dvě děti a armáda ji přestala zajímat a chtěla jen poklidně žít, ale v teď době je armáda závazkem na celý život. Pokud nastoupíte, tak musíte sloužit až do vysokého věku.
A pak to přišlo, Areta nedbala na příkazy svých nadřízených a chtěla s rodinou utéct za hranice do bezpečí, nepodporovala jsem to a ani o jejím plánu nevěděla. Chytili je a jí se zhroutil celý život. Vedení se rozhodlo popravit celou její rodinu a posléze i ji, jako odstrašující případ, v té době, jsem byla ne velice vysokém postu a má kariéra závratně pokračovala. Tehdy se ve mně něco zlomilo, začala jsem ji nenávidět, protože ona byla vždy ta lepší a rozhodla se své vlasti brát místo toho aby dávala. Hnusila s mi. Chtěla jsem ji zabít sama a dívat se na to, jak trpí a to se mi i částečně splnilo.
Odvysílali to 17. prosince. Před Aretinýma očima popravili jejího manžela a pak i děti, jednoho po druhém jim vpálili kulku do hlavy, dívala jsem se na to a v nitru se mi rozléval příjemný hřejivý pocit, byl to přímo královský pohled vidět, jak ona trpí.
Pak ji na noc zavřeli do vazby a v tu chvíli jsem se jí přišla vysmát do obličeje. Byla spoutaná a zlomená, jak úžasné. Řekla mi, že se pomstí, že až s námi skončí, tak už nikdo nezbude. Tehdy jsem se smála, ale příští den mě smích přešel. Spoutaná a neozbrojená zabila dva strážné a podařilo se jí utéct, to bylo před čtvrt rokem a před měsícem se vrátila a začala vraždit jednoho vysoce postaveného vojáka za druhým.
Někdo zaklepe na dveře a mé myšlenky se rozpadnou na prach
„Chtěla jste se mnou mluvit velitelko?“ otázku vysloví tvrdým hlasem bez špetky jakéhokoliv citu, to je ten, koho potřebuju na spolupráci, někoho necitlivého, někoho, kdo nikoho nelituje a je schopný plnit příkazy.
„Ano, sedni si Joshuo.“ Vykouřenou cigaretu odložím do popelníčku, ale nohy nechám tam, kde jsou. „Víš, proč jsem tě zavolala?“ zeptám se.
„Potřebujete chytit Arete.“ Řekne bez obalu a sedne si naproti mně do křesla.
„Chci pomoci s jejím chycením. Já vím, jak ona uvažuje a znám ji.“
„Její podstata se mohla rapidně změnit, když viděla zemřít své nejdražší.“ Konstatuje chladně, vstane a začne prozkoumávat mou kancelář.
„O tom nepochybuji...“
„Takže budu něco jako návnada? Pochybujete o mých schopnostech?“ vyjede na mě a podívá se mi do očí. Mají zajímavou barvu, spolu s tmavými vlasy vytváří světlé mandlové oči dokonalý kontrast.
„Nepochybuji o tvých schopnostech, jen jako jediný odpovídáš mým požadavkům…“
„A ty jsou?“ znovu mě přeruší a já se nejdřív musím kousnout do rtu, abych mu dokázala odpovědět slušně a tím pádem si ho získat na svou stranu.
„Jsi v dobrý fyzické kondici, jsi bystrý a všímavý a vypadáš jako její zesnulý manžel.“ Řeknu, shodím nohy ze stolu, vstanu a popojdu k němu. Většina mužů si o mě myslí, že jsem přitažlivá a já toho vlivu využívám do té doby, dokud není třeba sundat masku, jen obrazně. Na pravé straně mám přibližně tucet jizev od řezných ran, které mám ze souboje s Arete a tak nosím přes tu část obličeje vlasy.
„Tak na to můžete klidně zapomenout, tohle fakt ne, nebudu se k nějaký psychopatický vražedkyni chovat mile.“ Řekne a křivě se na mě podívá.
„Řekni, co bys za to chtěl.“ Zašeptám mu sladce do ucha a začnu mu přejíždět po ramenou „Můžu ti dát cokoli, co bude v mých silách.“ Zamrkám na něj svými řasami a jdu si znovu sednout. Vidím, jak Joshua polkne a pak kývne.
„Cokoliv chci? Tak v tom případě se plácneme… velitelko. Je nějaký plán?"