Zlatej Pavlík

Zlatej Pavlík

No jasně, ta baba zase stojí v tom průchodu a nedá se obejít.
„Dobrý den paní Málková. Tak co noha, koukám, že už můžete chodit?“ Snažila se na babu působit mile.
„Kdepak paní Dobrovská, furt to bolí a tlačí. V noci nespím, ve dne se jen těžko vyškrábu ven,“ odpověděla babka.
Milena si pomyslela: „Tak nešmíruj na schodech bábo a někam zalez. Člověk nemá čas na to vykecávat se s drbnama. Jó, to kdybys musela chodit do práce, jako já, měla bys jiné starosti.“
„Tak to mě mrzí. Snad se brzy uzdravíte,“ odpověděla.
„Byla tady policie,“ vypálila babka od boku a viditelně do živého, „hledali vašeho Pavlíka. Říkala jsem, že vy jste v práci a Pavlík asi ve škole, ale chtěli vědět kde bydlíte, tak jsem jim to ukázala.“
Málková se pomalu přesouvala k Mileně.
„Prej váš Pavlík prodává drogy. To mi teda neřekli ti policajti, ale šušká se to tady. Říkal starej Bartoš, že ho viděl u základky, jak něco strkal dětem. Von tam chodí na vobědy, tak prej ho tam zahlíd.“
Milena zrudla. Baba jedna hnusná... a ten dědek taky. Jsou závistiví a všímají si věcí, do kterých jim nic není.
„To není možné paní Málková, Pavel je přece ve škole a studuje gynázium. Příští rok bude maturovat. On nemá s něčím takovým vůbec nic společného. Nesnáší feťáky a ve škole patří k nejlepším. To bude omyl, vždyť ho znáte. Pavlík by se do ničeho takového nezapletl.“
Babka se nenechala odbýt: „No říkám, jen to co vidím a slyším... a potom, byli tady ti policajti.“
Milena se protlačila kolem stařenky a pospíchala do schodů: „To je omyl, to všechno je určitě omyl...“ a zmizela v dalším patře.
Roztřesenýma rukama odemkla vchodové dveře, rychle je za sebou přibouchla a se zavřenýma očima chvíli naslouchala tichu v bytě.
Pavlík. Od té doby co se na ně Franta vykašlal, tak má už jen Pavla. Přimknuli se k sobě a navzájem utěšovali, že všechno bude jen lepší.
„Crrrr...“ telefon.
„Ahoj mami, nechal jsem ti peníze na nájem mezi příborama. Příští měsíc to zase nějak zařídím.“
„Pavlíku, kde jsi?“ Vyhrkla Milena, „byli tady policajti a hledali tě.... že jsi neprovedl nic špatného?“
„Neboj mami, to bude v pohodě... jen musím na nějakou dobu trochu víc zapracovat na úkolech do školy. Nepříjdu domů, ale budu ti volat. Bude to lepší, uvidíš.
Jo, a ve skříni máš ode mně dárek k vánocům. Asi budu muset na chvíli někam odjet.
Budu ti volat, určitě ti budu volat. Ahoj, musím končit.“
Milena stála, jako opařená. Stíny pod očima se smutně rozmazávaly. Její Pavlík by přece v životě neudělal nic špatného. Je pravda, že posledního půl roku platil všechny nájmy a ona se neptala. Určitě nedělá nic špatného.
Šla se podívat do skříně. Visel tam krásný a nový norkový kožich. Takový si vždy přála.
Zlatej Pavlík. Takovej šikovnej kluk.