Karma

Karma

Dne 15.7.2004 jsem potkal svou malou karmu. Nebylo to tak, že jsem zíral do plamínku průtokového ohřívače na plyn a myslel na pana Karla Macháčka, jehož jméno dodalo těmto výrobkům nezapomenutelný název. Kdo neměl doma Karmu, jako kdyby nebyl. Tak to aspoň chodilo v Praze, jelikož jsme měli všichni přípojku plynu.
Omlouvám se všem, kteří přípojku nemají a neznají Karla Macháčka.

Já jsem poznal svou karmu zcela jednoduše a přišla tak náhle, že na ní nemohu zapomenout.
Ten den jsem měl velice nabitý. Kolty proklatě nízko a energie na celý týden dopředu. Věděl jsem, že mám před sebou dvě schůzky v kanceláři, pak musím odvézt doklady na finanční úřad a další schůzku po obědě na Smíchově u Anděla. Odpoledne se už mělo tvářit trochu klidněji, každopádně... a to vím... neměl jsem tyhle fofry rád, jenže mi vydělávaly na živobytí. Takže jsem prostě musel. Časem se stávalo, že se člověk zaplétal do svých „musel a musím“ a najednou je z vás maratónec z věčně udýchaným tělem.
Ráno ještě pusa na rozloučenou: „A nezapomeň odpoledne vyzvednout děti,“ informuje manželka mou už tak vybledlou paměť.
„Jistě, přece vím, že máme děti, jak bych mohl zapomenout,“ ještě s trochou nadhledu a ironií odpovídám při běhu po schodech ze čtvrtého patra činžovního domu v Braníku.
První i druhá schůzka s klienty dopadá dobře a dvě kávy, které mám v sobě, budí mé tělo k další pozornosti. Teď se musím proplížit Malou stranou a přes Palackého most směrem ke Kavčím horám, kde sídlí můj milovaný finanční úřad.
Čas byl vcelku ještě dobrý. Doklady jsem odevzdal paní na podatelně, která se ještě dopoledne usmívala a já měl chvíli času na malé zastavení blízko obchodu s kytarami. Už dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že svůj starý nástroj dám bokem a koupím si k narozeninám krásnou Yamahu. Tím nemyslím motorku, ale japonskou kytaru s nezaměnitelným zvukem.
Zastavil jsem před obchodem a zašel se podívat. Hladil jsem ta těla a poslouchal harmonii strun. Teoreticky jsem si jednu z nich vybral s tím, že se stavím „někdy“ a koupím. Teď už bylo načase znovu autem přejet Vltavu a dorazit včas na další jednání.
Nastoupil jsem do svého Seata, otočil klíčkem a... motor nenastartoval. Ozvalo se jen krátké cvaknutí. Znovu jsem se pokusil, ale zase mi odpovědělo jen to cvaknutí.
Věděl jsem co se stalo. Přehřátý startér po dlouhé jízdě nereagoval. Už se mi to stalo, ale nebyl čas zajet do servisu. Jen jsem se informoval u kamaráda, který mě ubezpečil, že se opravdu jedná o startér: „Hele, nech to vychladnout a on ti tak po hodině znovu naskočí. Každopádně se s tím v tý chvíli nedá nic dělat.“
Tenkrát to bylo v zimě a to jsme se s rodinou jeli podívat na výstavu betlémů. Použili jsme tenkrát auto, i když by to bylo tramvají pohodlnější kvůli parkování. Jenže jsme zároveň chtěli navštívit rodiče a proto jsme jeli autem. Po dlouhém hledání a projíždění ulic na Starém městě, se nám konečně podařilo najít vhodné místo k parkování. Jenže zrovna tam a jako na potvoru mi při couvání do úzkého prostoru auto chcíplo. Snažil jsem se nastartovat a nešlo to. Chlapci vystoupili i s maminkou a tlačili zepředu a potom zezadu, tak jak jsem potřeboval, abych mohl zaparkovat v řadě za sebou. Potom jsem volal tomu kamarádovi. Tenkrát to bylo ještě celkem v pořádku, protože jsme si s rodinou užili vánoční trhy a autíčko si odpočinulo.
Jenže teď v létě to bylo jiné. Věděl jsem, že v tom vedru bude startér chladnout nejméně hodinu a půl. A já jsem měl být za třicet minut u Anděla!
V hlavě mi nastal zmatek. Sice jsem nějakou dobu byl v obchodě s kytarami, ale ten čas nestačil na odpočinutí té důležité součástky zvané startér.
Uvažoval jsem. Rychle skočím na nějaký autobus, potom na metro a zhruba za hodinu a něco budu na místě. To je ovšem pozdě. Bylo to stejné, jako kdybych ještě chvíli počkal a vyjel. Také se nabízela možnost zavolat klientovi a domluvit se na odpoledním termínu. Jenže, to jsem musel vyzvednout děti. Taxíkem jsem ze zásady nejezdil, protože to byli v té době nenasytní lumpové a já jsem odmítal jejich krmení a pak také, neměl jsem u sebe dost peněz.
A najednou to přišlo.
Něco se v mé hlavě rozsvítilo. Ucítil jsem chvíli třes rukou a nával horka do hlavy. Jako kdyby nervozita dostoupala svého vrcholu a tajemná křivka napjatosti se rozhodla najít zlomový bod. Mým tělem začal prostupovat velice silný a nezměrný pocit. Ve chvíli jsem se uklidnil a zjistil, že nemusím nutně být za půl hodiny na druhém břehu řeky, že nemusím vymýšlet další varianty, jak a v kolik někam dorazím. Věděl jsem, že i kdybych se rozkrájel, tak momentálně nic nestihnu včas udělat. Do mé mysli vešlo tak veliké uspokojení a mír, že jsem se musel usmát nad svým dosavadním životem a běsněním po volných chvilkách. Nebyly tady žádné hodiny... a čas... čas jsem přestal úplně vnímat. Svítilo slunce, kolem mě jiskřilo tajemné ticho a já jsem se usmíval. V té chvíli jsem byl bláznem, ale neuvěřitelně pokojným bláznem. Šílencem nezměřitelné jistoty klidu a vyrovnanosti.
Kdyby mě někdo pozoroval, tak by si asi myslel, že mi snad přeskočilo, jak jsem tam stál a má duše se vyrovnávala.
Věděl jsem, že mám absolutně volnou hodinu a klidně ji můžu i přetáhnout. Zavolal jsem klientovi a omluvil se. Potom si zašel do čínské restaurace a beze všeho spěchu si vychutnal oběd. Sedl jsem si v zahradní kavárničce na kopci a shlížel při vůni praženého nápoje do údolí s Vltavou a zažíval snad svou první a opravdovou karmu. Všechno ze mně spadlo a mohl jsem vychutnávat pohodu tohoto krásného dne.

Tímto také děkuji panu Macháčkovi za jeho přispění ke klidu člověka, protože díky teplu vody z přístroje zvané Karma mohlo hodně lidí dojít své karmy v příjemné koupeli.
Také děkuji své manželce, která mi včas zavolala a znovu připomněla, že mám vyzvednout děti.