Princezna Nia - Kapitola I.

Kapitola I.

  Marcasova země zažívala ojediněle klidné ráno. Údolí se probouzelo za svitu prvních slunečních paprsků. Ptáci zpívali v korunách stromů a vítali nový den, který sliboval teplé podzimní počasí. V mlází poskakoval hnědý chundelatý zajíc a hledal potravu.
  Za nedalekým keřem se krčila zahalená postava s kápí přes hlavu. Byl to lovec – lovec trpělivě číhající na svou kořist. Neslyšně se nadechoval a začínal napínat tětivu. Dnes je pro lov příznivý den, jeden z posledních, které ještě do letošní zimy nastanou. Pokud půjde vše tak, jak má, stačí jeden jediný šíp a lovec svou kořist polapí. Jeden přesný zásah. Hlavně žádný zbytečně hlučný pohyb, aby se zajíc nevyplašil. Lovec přesně zamířil, šíp nemohl minout cíl. Prsty svírající tětivu se zvolna chystaly upustit vlákno, které mělo vyslat smrtící střelu. Poslední pomalý výdech. Zajíc naposledy zastříhal ušima a…
  V okamžiku, kdy se lovec odhodlal vystřelit na zajíce, ozval se zpovzdálí hlasitý výkřik a bylo slyšet přibližující se dusot koňských kopyt. Šíp minul cíl. Lovec zaklel, přehodil si luk přes záda, vyskočil ze svého úkrytu a vydal se vypátrat příčinu svého neúspěšného lovu. Vzápětí proti sobě spatřil běžet splašeného grošovaného koně bez jezdce. Rozrušené zvíře nejevilo žádné známky toho, že by chtělo zastavit, a nebezpečně rychle se řítilo vpřed směrem na lovce. Lovec však dál klidně stál v cestě splašenému grošákovi. V okamžiku, kdy se zdálo, že se s koněm srazí, zachytil se za otěže a vyhoupl se do sedla. Grošák nového jezdce v sedle neočekával, a tak se zpočátku snažil bránit, po pár metrech se ale podvolil, zpomalil a nakonec i úplně zastavil.
  „Tak je hodný, klid, pašáku,“ zašeptal lovec, „kde jsi nechal svého jezdce? Pojď, musíme se vrátit.“
  Oba se společně vydali k místu, odkud kůň prvně utíkal. Po několika desítkách metrů lovec spatřil ležet na zemi ženu. Ženu s nádhernými rovnými vlasy v barvě mědi, ženu se světlou pletí a vystrašenýma oříškově hnědýma očima. Pohled na ni lovce ohromil. Tak křehká, přesto vypadala odvážně a odhodlaně.
  „Tak tohle je tvůj jezdec, grošáku?“
  Lovec seskočil z koně a odhrnul svou kápi.
  „Jste v pořádku?“
  „Ano. Myslím, že ano. Jak se jmenujete?“
  „Mé jméno je Aislin.“
  Žena se posadila a zároveň tak odhalila tři malé hvězdy vytetované na svém pravém zápěstí.
  „Princezna Nia? Odpusťte, Vaše Výsosti.“ Aislin se omluvila a poklekla.
  „Postav se, Aislin. Zatracené královské tetování. Kvůli němu ani na chvíli nemůžu být někdo jiný než princezna Nia. Každý mě hned odhalí.“
Nia se pokusila postavit se na nohy, když ale přenesla váhu na levou nohu, zaúpěla bolestí a svalila se zpátky na zem.
  „Opatrně, Vaše Výsosti!“ vykřikla Aislin.
  „To nic není,“ odvětila Nia, „jen jsem na tu nohu nejspíše spadla.“
  „Ukažte, já se vám na to podívám. S takovými zraněními mám zkušenosti.“
  I když chtěla princezna protestovat, bolest ji nakonec přemohla, a proto svolila.
  Aislin přistoupila k Nie a vyhrnula jí suknici k úrovni kolen. „A teď mi, Vaše Výsosti, řekněte, kde vás to bolí.“
  Princezna kývla a sledovala, jak Aislin přikládá ruku na její levý kotník. V okamžiku doteku ucítila, jak jejím tělem projela bolest. V té samé chvíli si ale uvědomila, že necítila jenom bolest. Cítila teplý Aislinin dotek a cítila, že její mysl se nesoustředí na nic jiného. Aislin se na Niu podívala a došlo jí, že našla zraněné místo. Výraz v princeznině tváři byl poznamenaný bolestí. Nia na okamžik zpozorněla. Zjistila, že ji Aislin pozoruje svýma smaragdovýma očima, pokusila se proto usmát. Bolest však náhle byla silnější.
  „Pojďte, Vaše Výsosti, zavedu vás k sobě domů a tam vám vaši nohu ošetřím lépe. Tady mnoho nesvedu. Myslíte si, že zvládnete jet na koni?“
  „Jestli mi pomůžeš, tak ano, Aislin, ale nevím, jak se dostanu do sedla.“
  Aislin se šibalsky usmála. Princezna jí věnovala jeden dlouhý zamyšlený pohled a Aislin pochopila, že tím dávala najevo, že je odkázána jenom na ní, a tudíž jí musí důvěřovat, i kdyby nechtěla. Aislin chytila Niu kolem ramen a pomohla jí se zvednout. Pak obě přišly ke grošákovi. Nia nevěděla, co má očekávat. Věřila, že je Aislin určitě silná – vždyť i přes její tuniku šlo vidět její vypracované svaly na rukou. Dost dobře ale pochybovala, že by Aislin měla tolik sil, že by dokázala vyzdvihnout někoho jen tak do výšky koňského hřbetu. K jejímu překvapení však Aislin nejevila sebemenší náznaky toho, že by ji chtěla někam zvedat. Místo toho tato záhadná žena pohladila grošáka po lysině a zašeptala mu něco do ucha. Grošák pohodil hlavou a poslušně se celý sklonil k zemi tak, že Nia se mohla bez námahy usadit do sedla.
  „Jak jsi to udělala?“ zírala nevěřícně Nia, „Cerus nikoho nikdy neposlouchá, natož někoho, kdo je pro něj neznámý. A ty jsi ho dnes zkrotila, když se splašil, a teď tě dokonce poslouchá na slovo. Nemůžu tomu uvěřit.“
  „Víte, Vaše Výsosti, koni nemůžete rozkazovat, nemůžete se snažit ho fyzicky řídit, musíte se dostat do jeho mysli, musíte s ní splynout, poznat ji a zjistit, co se v ní skrývá. Tím okamžikem, kdy to dokážete, mezi vámi a koněm vznikne pouto, které nikdo nepřetrhá a díky němuž kůň bude ochotný poslouchat vaše povely. Ale i tak má každý kůň někdy svoji hlavu, že Cerusi?“
  Cerus počkal, než se Nia usadí v jeho sedle, zvedl se, zatřepal hlavou a zařehtal. Aislin měla radost, že je Cerus očividně v dobré náladě.
  „Hodný kluk, tak se to dělá. A od teď už, doufám, princeznu nikdy neshodíš.“
  Grošák znovu zařehtal a všichni se vydali směrem, kde bydlela Aislin.

  Cerus si pyšně vykračoval a bylo poznat, že dává najevo svou příslušnost ke královským hřebcům. Z ničeho nic se choval úplně jinak než ráno, když s ním princezna vyjela z hradu. Za tu náhlou změnu mohla Aislin, která jako zázrakem byla v lese na místě, kde se Cerus splašil. Princezna Nia o tom přemýšlela celou cestu a také uvažovala nad tím, co se odehrávalo v její hlavě ve chvíli, kdy se jí dotkla Aislin. Co když je Aislin čarodějnice? Tím by se všechno vysvětlilo. To, jak zastavila Ceruse, jak jej dokázala ovládat, její dotyk. I to, jak vypadala působilo svým způsobem čarovně – dlouhé hnědé vlnité vlasy, její dokonalá tvář a ty její oči. Jestli je to pravda, neměla by se Nia obávat toho, kam mají namířeno? Co ji tam čeká? Opravdu jí chce Aislin jenom pomoct, nebo s ní má jiné plány?
  Mezi oběma ženami panovalo ticho, neboť i Aislin měla plnou hlavu svých vlastních myšlenek. Co budou jíst na večeři, když kvůli princezny byl její lov neúspěšný? Jak dopravit princeznu zpátky na hrad? Může ji nechat přenocovat u sebe? Na hradě už o ní jistě mají starost. Z přemýšlení ji vytrhl zvuk, který uslyšela nalevo od sebe. Bleskurychle shodila luk ze zad, vytáhla šíp z toulce a byla připravená k útoku či případné obraně.
  „Co se děje?“ otázala se Nia.
  „Tiše, Vaše Výsosti, nebo nás uslyší. Zůstaňte tady. Hned se vrátím.“
  Nia si pomyslela, že stejně nemůže nikam jít, a obrátila se proto na   Ceruse: „Doufám, že ji poslechneš.“
  Přestože tušila, že i tentokrát Cerus Aislin poslechne, byla značně nejistá. Její ochránkyně zmizela pryč, aniž by vysvětlila, co se stalo, nebo zda-li v jejich blízkosti číhá nějaké nebezpečí.
  Nia chvíli pozorovala hru světla v korunách stromů. Pak zavřela oči a se zalíbením naslouchala zvukům podzimní přírody. Slyšela cvrlikání ptáků, poskakování veverek ve větvích, šumění barevného listí, které se ještě stále třepotalo na stromech. Vystavovala tvář příjemnému vánku a na malou chvíli byla vděčná, že je právě na tomto místě. Vtom uslyšela něčí kroky. Chvíli se obávala, že by ji zde mohl někdo přepadnout, ale to by přece Cerus nestál klidně na místě. Otevřela oči a spatřila, jak se vrací Aislin. Luk měla zpátky na zádech a přes rameno měla přehozené něco rezavého. Jakmile přišla blíž, Nia zjistila, že ona rezavá věc je liška. Aislin vypadala spokojeně. Může uznat, že dnešní lov se přeci jenom vydařil a po návratu domů budou mít co jíst. Princezna nevěděla, co by měla říct. Pouze mírně pozvedla koutky úst na znamení toho, že je ráda, že se Aislin v pořádku vrátila, přestože ji předtím znepokojovalo, že ji zde nechala samotnou.

  „Vaše Výsosti, obávám se, že dnes se zpátky na hrad nevrátíte. Bylo by nejlepší, kdybyste po ošetření vašeho zranění zůstala nejméně do zítřejšího rána v klidu, pokud vám to nevadí. Měla byste nechat nohu odpočinout.“
  Nia nejprve neviděla důvod, proč by se na koni nemohla dopravit zpátky do hradu, pak se ale podívala na svou nohu a povšimla si, že je nepřirozeně oteklá. Vylekala se, protože nic takového na své končetině dříve neviděla. Aislin se otočila a viděla princeznin vyděšený výraz.
  „Nebojte se. Do rána to bude lepší a už to ani nebude tak bolet. A teď, když už máme i jídlo na večeři, není jediný důvod, proč byste nemohla zůstat přes noc. Podívejte, už jsme tady.“
  Nia odvrátila pohled od své zraněné nohy a podívala se před sebe. Ocitla se na malé mýtině uprostřed lesa. Na konci té mýtiny stál malý domek s doškovou střechou. Vedle domku byla malá zahrádka, na níž rostly byliny, a za domkem byla stáj. Nia byla na první pohled tímto výjevem okouzlena. Na svých toulkách s Cerusem viděla spoustu míst a spoustu osamělých domů. Žádný z nich ji ale neuchvátil jako tento. Navíc si uvědomovala fakt, že ještě nikdy do podobného stavení nevstoupila, proto byla plná očekávání, co se skrývá uvnitř.
  „Není to žádný palác,“ přerušila její hloubání Aislin, „nicméně doufám, že si zde odpočinete natolik, abyste zítra zvládla cestu domů.“
  Aislin dovedla Ceruse ke dveřím, opět mu něco pošeptala a on se znovu sklonil k zemi, aby se Nia mohla bezpečně dostat na zem z jeho hřbetu. Aislin Niu podepřela a doprovodila ji dovnitř.
  Ačkoliv byl domek malý, na první pohled působil útulně. Největší místnost sloužila zároveň jako kuchyň i jídelna a také hlavní část celé stavby. Nia si všimla protějšího okna, z něhož bylo vidět malou prostou stáj, která se však zdála být prázdná. Z místnosti vedly troje další dveře. Aislin jedny z nich otevřela a zavedla princeznu do místnosti, která se za nimi skrývala. Byla to jednoduchá malinká místnost s jednou postelí a jednou obyčejnou dřevěnou truhlou.
  „Posaďte se tady, Vaše Výsosti,“ ukázala Aislin na postel. „Udělejte si pohodlí a já zatím přinesu vše potřebné pro ošetření vašeho zranění,“ dodala a odešla pryč.
  Nia se posadila. Nikdy dříve neviděla, jak žijí obyčejní lidé. Netušila, že nejen co se týče nábytku, musejí si vystačit s málem. Přesto ji na neokázalém způsobu života něco fascinovalo. Tito lidé nemusejí neustále poslouchat svého svéhlavého otce, nikdo od nich nic neočekává. Musejí tvrdě pracovat, to ano, ale nejsou vázání žádnými pravidly pro to, co nosit, jak se chovat, co říkat. Ve své mysli jsou svobodní – jako Aislin. Ta je dokonale samostatná a neohrožená. To jsou vlastnosti, které Nia oceňovala.
  Za malou chvíli byla Aislin zpátky. Nesla s sebou obvazy a nějakou mast, kterou měla v misce.
  „Nejdříve vám tu nohu namažu touto bylinnou mastí. Ta vám pomůže zmírnit otok. Uvidíte, že ráno to bude vypadat mnohem lépe,“ uklidnila princeznu Aislin a začala nanášet mast.
  Poté nohu pečlivě obvázala a podívala se na Niu se slovy: „Hotovo, Vaše Výsosti. Teď můžete odpočívat. Já půjdu připravit něco k jídlu. Určitě musíte mít hlad.“
  Nia přikývla a natáhla se na postel.
  „Aislin?“
  „Ano, Vaše Výsosti?“
  „Děkuji. Děkuji za všechno, co jsi pro mě dnes udělala.“
  „Víte, je to z části i mou povinností.“
  „Ale mohla jsi mě v tom lese nechat.“
  „Mohla, ale neudělala. A teď už si opravdu dopřejte klidu,“ dodala Aislin, otočila se a vzdálila se.
  A přestože Nia měla opravdu velký hlad, zavřela oči a během chvíle usnula.
  Když se probudila, venku už se stmívalo. Ucítila příjemnou vůni pečeného masa a v žaludku jí zakručelo. Do pokoje vstoupila Aislin.
  „To jsem ráda, Vaše Výsosti, že jste vzhůru. Už jsem se bála, že zaspíte večeři. Hned vám ji sem přinesu.“
  Princezna se nemohla dočkat. Jakmile ochutnala první sousto a chuť se jí rozplynula na jazyku, musela uznat, že za takový pokrm by se nemusel stydět ani královský kuchař. V tu chvíli jí vlastně ani nedošlo, jaké zvíře Aislin cestou ulovila a že právě toto zvíře má na talíři. Sotva princezna dojedla, poděkovala za výtečnou večeři a znovu se odebrala k spánku.
  Aislin uklidila nádobí od večeře, uložila se na lavici, zabalila se do medvědí kůže a před tím, než usnula, pomyslela si, že dnešní den byl plný překvapení a nečekaných událostí. To ještě netušila, jaké ji ráno čeká probuzení.