Princezna Nia - Prolog

Prolog

  Lidé často říkají, že láska za těchto časů nemá šanci. V dobách, kdy našemu světu vládnou války, strach, sobečtí králové a krutí princové, by jeden mohl uznat, že lásce nezbývá moc místa.
  I přes to všechno se odehrávají příběhy, do nichž si láska cestu našla a stala se jejich hlavní součástí, hlavní součástí veškerého štěstí i hlavní součástí veškerého neštěstí. Vždyť všechno na zemi vzniká z lásky a pro lásku žije.
  Proto mi bude ctí vám vyprávět tento příběh. Příběh, jenž se odehrál v jednom malém království na ostrově Éire – v království, jemuž vládl pevnou rukou král Marcas.
  Král Marcas byl posledním žijícím mužem z rodu Aodhfinů, měl jedinou dceru a jeho největší starostí bylo ji dobře vychovat a provdat tak, aby tím zajistil bezpečnost svého království i pro následující generaci.
  Ve své snaze byl však velice úzkoprsý a tvrdohlavý, což vedlo k mnoha neshodám a hádkám s jeho dcerou. Také proto se občas stávalo, že princezna seběhla do stájí, nasedla na koně a odjela daleko od hradu, aby měla pocit, že aspoň na chvíli může od všeho utéct pryč. Král Marcas se tedy princezninými „útěky“ příliš nezatěžoval, v poslední době mu však přece jenom začalo připadat poněkud podezřelé, že princezna vyjíždí z hradu velice často a nikdo neví kam.

***

  „Vážně to chcete udělat?“
  Nia se zvedla z trávy a opatrným krokem došla ke stromu, o nějž se opírala Aislin. Věděla přesně, co má udělat a co má říct. Podívala se do tváře své poddané, kterou ozařovalo příjemné jarní slunce.
  „Ano. Chci udělat správnou věc. Celý můj život mě připravovali právě pro tuto chvíli a má-li to být můj osud, staniž se.“
  Aislin nebyla schopná nalézt odpověď, pouze se dívala do princezniných očí a pochybovala, zda před ní stojí osoba, o které si myslela, že ji tak zná. Marně se snažila najít Niu, láskyplnou bytost s otevřeným srdcem i náručí. Místo toho před ní stojí jen princezna – dcera krále Marcase, sebestředná povrchní princezna, která si myslí, že ví, co je nejlepší. Ale pro koho?
  „V tom případě vám, Vaše Výsosti, přeji hodně štěstí a také shovívavosti. Princ Viktor je dokonalý ženich, to vskutku ano. Jen nevím, jestli se k vašim královským uším donesly zprávy o všech jeho činech.“
  „Princ Viktor je šlechetný a čestný muž, kterého obdivuje spousta žen.“
  Aislin jen stěží potlačila svůj úsměv a nesouhlasně zakroutila hlavou. Vzpomněla si na nejrůznější historky o princi Viktorovi. Válečník je to opravdu skvělý. Všechny své bitvy vyhrál a vždy šel v první linii. Jenže to je asi tak jediné, co by se na jeho obranu dalo říct. Co se odehrává mimo bitevní pole, to už nikoho nezajímá. Jeho názory vůči poddaným, jeho pitky a slavnosti, jeho hrubé chování a především jeho neúcta k ženám. Tohle všechno však princezna Nia nevěděla, nebo vědět nechtěla.
  „Aislin, jestli se mi snažíš vymluvit svatbu jen proto, abys…“ Nia se zamračila a hledala správná slova, která by nejlépe vyjádřila to, co se chystala říct.
  Aislin ale byla rychlejší: „Abych co? Nejsem malá holka, Vaše Výsosti, a vím, že co se stalo, je proti všem pravidlům. Vím, že nic nemůže pokračovat věčně, a vím, jaké máte povinnosti. Jen se mě, prosím, nesnažte přesvědčit, že si prince Viktora berete z vlastního rozhodnutí, a nesnažte se mě přesvědčit, že to všechno je jenom moje chyba.“
  Aislin měla slzy na krajíčku. Nemohla se déle dívat do tváře té, která se chystala ji zradit. Neměla slov pro to, co se právě stalo, neuměla nic z toho vysvětlit. Proto se otočila a odešla ke koním, aby je připravila na zpáteční cestu na hrad. Cestou se zadívala na zapadající slunce nad obzorem a pomyslela si, že dnešní odpoledne by bývalo dokonalé, kdyby v hlavě neměla jedinou myšlenku: její princezna Nia se zítra provdá. Jak jí to mohla udělat? Nejdříve jí slíbila celý svět a nakonec dá svou ruku jinému.
  „Jak jsem si vůbec někdy mohla myslet, že by to mohla být pravda. Jsem tak naivní a pitomá holka! Já a princezna. To přeci nejde!“ rozzlobila se na sebe, zabořila hlavu do hřívy svého milovaného hnědáka Abastora a rozplakala se.
  „Aspoň že ty, můj hnědáku, mě máš rád a neutečeš mi za jinou.“ Načež si Abastor na znamení souhlasu spokojeně odfrknul.

  Odpolední slunce stále ještě příjemně hřálo, avšak rozmrazit srdce princezny Nii neumělo. Princezna shlížela do údolí, kde se prohánělo stádo laní a litovala, že nemůže být jednou z nich. Byla by svobodná, mohla by běžet, kam by se jí zachtělo. Jenže dříve či později by se objevil někdo jako princ Viktor a ze svobodné laně by se stala jen další trofej na jeho zdi. Princezna si právě teď připadala také jako pouhá trofej, kterou princ zítra získá do svých rukou a už nikdy nepustí. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Ach, jak tohle místo milovala. Milovala každý strom, každé stéblo trávy, na které stoupla bosou nohou, milovala tu nádheru, kterou zde příroda vykouzlila, ale nejvíce milovala okamžiky, kdy zde mohla být s Aislin, kdy vedle sebe ležely, nic neříkaly, přesto obě věděly více, než lze slovy popsat. Dnes je tady naposledy.
  Už nikdy se sem nepodívá a už možná nikdy neuvidí Aislin. Přesto se musí přetvařovat, nesmí odhalit svou slabost, nesmí, nesmí. Jedinou její povinností je zítra říct „ano“ a tím splní všechna očekávání svého otce a naplní, co ji bylo předurčeno. Nia nasedla na svého koně a vydala se směrem k hradu. Beze slov, bez rozloučení s tímto místem, bez jediného pohledu na Aislin. A když se vracela domů, s každým metrem cítila, jak ztrácí celou svou volnost.