Blues pro Filipa (4)

Spousta se toho seběhla až příliš rychle. Seděl jsem v kanceláři a bylo vedro k zalknutí. Přestože okna byla otevřená dokořán, pozdní léto bezohledně vpouštělo dovnitř teplý vzduch. Šéfredaktor, ještě s foťákem na krku, vešel do redakce.

„Právě mi volali ze Svitavskýho deníku,“ začal bez pozdravu, „v nějaký vesničce u nich zase našli zavražděný děti. To je jeden případ za druhým. Nejdřív to novorozeně v igelitce ve Frenštátu a teď tohle. Co si o tom má člověk myslet?“

„Počkej…“ šrotovalo mi to v hlavě, „nevíš, jak se ta vesnice jmenovala?“

„Zeptám se. A proč tě to zajímá?“

„Prostě tak,“ opáčil jsem, „je to teď fakt jak na běžícím pásu.“

Chvíli se dohadoval s někým na druhém konci telefonní linky. Byl to určitě nějaký jeho známý z tamního deníku. Po chvíli se na mě otočil.

„Tak prý se jmenuje Široký Důl. Hmm… To jsem nikdy neslyšel. Co ty?“

Jen jsem zavrtěl hlavou. Neměl jsem náladu cokoliv vysvětlovat.

Mohla to být Romana? Byla by to příliš velká náhoda, ale přece jen co když…

Za čtvrt hodiny už jsem seděl v autě, modré škodovce, a mířil po D1 směrem ke Svitavám. Nic jsem nadřízenému nevysvětloval. Prostě jsem odešel a jel. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Provoz nebyl příliš hustý, a tak jsem si broukal písničku z rádia a nedával příliš pozor na cestu před sebou. Pustil jsem ho co nejhlasitěji, aby přehlušilo všechny myšlenky. Pijánovka zrovna končila.

Láďa nosí ve svym srdci příběh černej, jako krtci,
plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti,
jeho příběh je tak krutej, že je ze všech nejkrutější,
že ho Láďa nosí v sobě a zemře s nim ve svym hrobě.
A tak končí tahle píseň o Láďovi s autobusem,
jeho příběh my neznáme, a tak o něm nezpíváme!

I po zbytek cesty jsem nechal hrát rádio naplno. Za Jihlavou jsem sjel z dálnice a po silničkách se promotal až ke Svitavám. Hledání vesničky tak malé, jako je Široký Důl, není jednoduchá záležitost. Takže když jsem se po šotolinové cestě blížil k bílé značce označující začátek obce, slunce už se povážlivě chýlilo k obzoru. Škodovku jsem nechal na návsi a k místu činu se vypravil po svých jen s maličkým zápisníkem a tužkou. Řekl jsem si, že foťák potřebovat nebudu. Tohle bylo osobní.

Hned bylo jasné, kde se neštěstí událo. Dvorek rodinného domu s kamennou podezdívkou byl obehnán policejní páskou a dva strážníci před vchodem se s někým dohadovali. Stejně jako já, bylo na pásku nalepeno několik novinářů, ale rozhodně to nevypadalo, že by je někdo chtěl v nejbližší době pouštět dovnitř.

Takže tudy ne. Ale když už jsem tu, tak se přece nemůžu jen tak vzdát. Co zkusit štěstí s jinou cestou?

Obcházel jsem ulici a míjel menší domy, často neomítnuté a s velkými zahradami, kde se prohánělo domácí zvířectvo. Tohle bylo přesně to, co jsem tak nesnášel na venkově. Podivná změť zvláštních prvků, které vytvářely mozaiku bez obrazu… takovou, z které bylo člověku zákonitě špatně od žaludku. Něco, jako když se podíváte z výšky na zem a vidíte jen rozmazanou plochu bez krajinných rysů, kterých byste se mohli chytit. Venkov prostě nebyl pro mě.

Obešel jsem roh a vydal se podél zarostlých zdí zadních traktů rodinných domů. Tady už nebyla vidět ani ta jakás takás iluze pořádku. Ve vysoké trávě se válely nechtěné zbytky, které okolní obydlí natrávila a opět vyvrhla. Zrezivělá vana pomalu zarůstala maliním a staré žehlicí prkno se tyčilo k obloze jako zkažený špičák.
Prodíral jsem se křovím a obcházel zkroucené stromy, když jsem konečně narazil na ten správný dům. Kamenné obložení jsem poznal hned. Přede mnou stála zeď, ale ve výšce asi dvou metrů z ní trčel balkón podepřený dvěma sloupy. Na nic jsem nečekal a neohrabaným skokem vyskočil tak, abych se prsty zachytil jeho okraje.

Po chvilce urputného zápasení s vlastní fyzičkou jsem se konečně vyškrábal nahoru. Šťouchl jsem do dveří a ty se bez problémů otevřely. Z nějakého důvodu mě ani nenapadlo, že by mohly být zamčené. Prošel jsem chodbou a vstoupil do místnosti, která sloužila jako obývací pokoj.

„Co tady sakra děláte?!“ zakřičel na mě policista a okamžitě vykročil mým směrem.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Tělíčka už byla pryč, ale na hustém koberci přesto zbyly čtyři krvavé skvrny. Bylo to na mě moc, pohled se mi rozostřil a okolí zčernalo. Ale jen na neznatelnou chviličku. Hned jsem otevřel oči a zamrkal.

Místnost se najednou vyprázdnila. Policisté byli pryč a stejně tak krev na koberci. Místo toho si na zemi hrály čtyři děti. Podíval jsem se na své ruce a s překvapením zjistil, že jsou ženské. Přešel jsem k zrcadlu a uviděl v něm Romanu.

Co se to děje? Jak jsem se ocitl v jejím těle? A jak to že jsou děti ještě naživu?

Pak jsem v hlavě ucítil něco zvláštního. Cizí přítomnost, která se snažila prodrat na povrch. Když jsem se opravdu soustředil, slyšel jsem její výkřiky.

„Pust mě ven. Nemůžeš mě držet v hlavě. Vypadni a nech moje děti na pokoji!“

Jako odpověď na její slova mnou projela vlna nenávisti. Jinak se to nazvat nedá. Bylo to čisté znechucení z ní, z dětí, co lezly po zemi jako červy a vůbec z celého světa. Vzal jsem do ruky nůž, co ležel na lince a postavil se doprostřed místnosti. Nebyl jsem to snad ani já, kdo pohyboval rukama a nohama. Vztek stále prýštil a bublal ve mně. Nepřestával přicházet z neznámého zdroje. Romana stále křičela a snažila se mě zastavit, ale už bylo pozdě.

„Romanko, Eliško, Lukášku, Davídku,“ řekl jsem něžně, „pojďte k mamince…“

~~~

Probudil jsem se se zarostlou tváří strážníka asi tak pět centimetrů od mého obličeje.

„Tohle – už – nikdy – nedělej,“ rozkouskoval pro mě větu.

Mdle jsem přikývl. Po předchozím zážitku mi bylo fyzicky nevolno. Co se proboha stalo? Stále jsem v ruce cítil váhu kuchyňského nože. Před očima mi běhaly jiskřičky, stejně jako před chvílí kmitala čepel. Měl jsem dojem, že mám ruce pořád svázané lepkavou krví vytékající z rozřezaných zápěstí. Ale nic z toho nebyla pravda. Jen jsem ležel na koberci bledý jako stěna.

„Vypadá to, že ses potrestal sám. Teď koukejte vypadnout, než si to rozmyslím.“

Vyklopýtal jsem ze dveří, podlezl pásku a s námahou došel k autu. Švihl jsem sebou do sedačky a zavřel oči. Stále jsem před sebou viděl celý obraz. Všechno bylo tak hrozivě živé. V kapse mi začal zvonit mobil. Zamáčkl jsem ho, aniž bych se podíval na displej. Neměl jsem náladu mluvit.

Takže to byla ona. Zabila své děti nebo je zavraždilo něco v ní. Ona ovšem žije. Doktoři ji stihli zachránit, ale její duše je porušená. Takovou ránu už nic nevyléčí. Bude muset až do smrti žít s tím, že vlastníma rukama ukončila život vlastních potomků. A já jsem to všechno viděl.

Zvonění se ozvalo znovu a přerušilo proud mých myšlenek. Podíval jsem se, kdo mi volá.

„Hmm neznámé číslo? Co mi teď kdo může chtít?“ zamumlal jsem si pro sebe a přijal hovor.

„Tady Nemocnice Motol, je tam Filip Souček?“ ozval se ženský hlas.

„Ano. Co se stalo?“

„Pavlína Nová je na porodním oddělení. Praskla ji voda a začínají kontrakce. Říkala, že mám zavolat na tohle číslo a kontaktovat vás.“

„Hned tam budu.“

Zavěsil jsem a zhluboka se nadechl.

Jak příznačné. Jeden život končí a druhý začíná. I když v tomhle případě jejich poměr úplně nesedí. Tak co teď? Pokud si všechno trochu nesrovnám, zešílím. Nasednu do auta, dojedu Motolu, kde ho taky nechám. Na vrátnici se zeptám, kde najdu Pavlínu, dojdu k ní na pokoj a budu s ní, než porodí. To by mohlo fungovat. Hlavně se nesmím nechat unést do rovin, kde nejde čistě o praktické věci. Nesmím se zamotat do něčeho takového, jako co jsem právě zažil.

2. 9. 2011 Širý Důl

~~~

„No konečně Filipe! Jsem tak ráda, že jsi nakonec dorazil. Kdes byl celou dobu?“ vykřikla Pavlína a bylo na ní vidět, že jí spadl kámen ze srdce. Sevřela mi ruku svými drobounkými prsty silou, o které jsem ani nevěděl, že má.

„Neboj, teď jsem u tebe. Byl jsem v práci, musel jsem ještě připravovat rubriku na zítra a mobil jsem neměl u sebe. Ale teď už je vše v pořádku.“

Pohladil jsem ji po světlých vlasech a políbil na čelo.

Bylo opravdu všechno v pořádku? Před chvílí jsem byl prakticky svědkem vraždy. A teď držím Pavlínu za ruku a říkám jí, že všechno bude dobré. Mám na to vůbec právo?

Ale na sobě jsem nedal znát, že by mohl být jakýkoliv problém. Pomáhal jsem jí dýchat, když tlačila a stál po jejím boku, když porodila.

„Je to kluk!“ vykřikla sestra, když Pavlína ještě zhluboka oddechovala po tom, co si před chvílí málem vykřičela plíce. Teď už ale bylo po všem.

„Slyšíš, Filipe?“ usmála se Pavlína unaveně, „máme kluka.“
Stisknul jsem její ruku a zvedl koutky. „To je super. Vezmi si ho do náruče.“

Sestra jí děťátko podala a Pavlínina tvář se rozzářila. Vypadala, jako by v ní někdo najednou zažehl plamen. Právě tak reagovala na dotek svého dítěte.

„Rozhodla jsem se,“ prohlásila najednou přesvědčeně, „bude to Filípek. Po tobě.“

Posledních pár měsíců jsme nad hledáním toho správného jména strávili spoustu hodin a nikdy jsme nedošli ke shodě. Existovalo příliš mnoho možností a jen jedno novorozeně. Ale najednou se rozhodla.

„Dobře. Když chceš, aby to byl Filip, tak se tak bude jmenovat.“

Filípek se uklidnil, až když ho sestřička otřela od mazu a převezla zpět na pokoj z porodního sálu. Pavlína ho držela u svého prsu a klučík s gustem sál přestože vše, co mu přicházelo ke rtíkům, bylo zatím pouze mlezivo. Vypadal jako malý andílek. Cítil jsem, jak uvnitř mě něco roztává. Zázrak lidského zrození dokáže člověka od základu změnit. Seděl jsem tedy vedle Pavlínina lůžka a kochal se novorozenětem.

„Tak co na něj říkáš?“ zeptala se Pavlína.

„Je to nádherné miminko. Koukni na ty nožičky a ručičky. A jak poulí oči.“

Napřáhl jsem k němu ruku a on mi dlaní stisknul prst. Maličká ručička se obtočila kolem mého ukazováčku, jako by mě už nikdy nechtěla pustit. Označil si mě. Byl jsem jeho a on byl můj. Otec a syn.

„Je to ta nejlepší věc, jakou bych si mohl přát.“

„Viď? Je to malý andílek.“

Pohladila ho po vlasech a přestala s krmením. Pomohl jsem ji dát Filípka do postýlky vedle a uložil ji na lůžko. Seděl jsem vedle ní a hladil ji po vlasech. Vyčerpání dnešního dne mě ale po chvilce přemohlo a začal jsem klimbat.

„Ty máš čas odpočívat?“ ozval se Pavlínin hlas. Ale chyběla mu jeho obvyklá vřelost. To lidské teplo, které vždy vyzařoval. Trhl jsem sebou a otevřel oči. Pavlína ležela na posteli a zavřená víčka jí rychle mžikala. Otevřela ústa, aby promluvila dál: „Jsem blízko, už skoro u tebe. Buď připraven pokročit dál.“

Chytil jsem Pavlínu za rameno a zatřásl s ní.

„Co to říkáš? Prosímtě jsi v pořádku? Vzbuď se!“ Ale ani sebevětší otřesy ji nepřivedly k vědomí. Probudil jsem jen Filípka, který se hlasitě rozplakal.

Je jasné, že to nemluvila ona. Bylo to něco v ní. Cizí těleso, o kterém mluvila Dafné, a které přinutilo Romanu zabít své děti. Vědělo to o mně a chtělo mi to něco sdělit. Ale proč skrz Pavlínu?

Chtěl jsem zůstat na pokoji – dohlédnout na to, jestli je moje rodina v pořádku. Dovnitř ale vešla sestřička a prolomila sílu předchozího momentu. Pavlína se vzbudila a uklidnila Filípka.

„Co tady ještě děláte?“ hubovala sestra, „Rodička potřebuje klid a dítě taky. V tuhle dobu už tu nemáte co dělat.“

Chtěl jsem se hádat, ale brunátnějící obličej sestry, které rukama prošlo už několik generací, mě odradil. Rozloučil jsem se s Pavlínou, sklopil hlavu a odešel.

Vrátil jsem se do našeho bytu a posadil do křesla. Nalil jsem si sklenici whisky a kopl ji do sebe. Hned jsem si dolil další a tentokrát přidal led. Nechtěl jsem na nic myslet, nechtěl jsem řešit problémy vnějšího světa. V hlavě jsem měl jak vymeteno. Všechno se ztišilo a zpomalilo. V pokoji bylo takové ticho, že bych slyšel i hlavičku špendlíku ťuknout o podlahu. Akorát tak usnout. Ale já nemohl spát… Nechtěl jsem. Věděl jsem, že pokud se objeví v mém snu a bude vzhůru, bude to znamenat, že se ta věc v ní usídlila.

Dlouhé hodiny jsem jen seděl, popíjel whisky, nejdřív ze sklenice a pak přímo z lahve. Díval jsem se na neutrálně bílou zeď. Byla krásně hladká a prázdná. Nebyly na ní žádné skvrny, které by ji potřísnily a pokazily její dokonalost. Nic takového jako problémy, které kazily život. Nakonec jsem ale přece jen nevydržel a zavřel oči.

~~~

„Filipe! Jsem tady!“ volala Pavlína přes celou místnost, „koukej, jsem ve tvém snu.“

Usmívala se a měla z toho nelíčenou radost. Falešně jsem se usmál a přešel ke křeslům. Opilost se opět rozplynula a stejně jako předtím proudil místností chraplavý hlas Johnyho Cashe. Dafné i Romana seděly na svých místech a nevypadaly, že by je chtěly opouštět. Pavlína se rozběhla a objala mě.

„Tady jsi mě prvně potkal?“ vyzvídala. Přikývl jsem a nic neříkal.

„A to jsem spala jako tady ty dvě?“

„Ano, spalas.“

„A co se tedy změnilo?“

„No… Možná, že to je dítětem. Třeba tady můžou být vzhůru jen ženy, které porodily.“

Musím si vymyslet jakýkoliv důvod. Říct jí něco, čemu by mohla věřit a co by ji nevyděsilo. Nemůžu před ni položit budoucnost, která ji čeká. Ochráním ji.

Dlouho jsme si povídali v místnosti, kde se světlo objevuje i ztrácí. Seděli jsme v křeslech a drželi se za ruce, ale co chvíli se Pavlíně v očích zablesklo. Jako by za nimi přeběhlo něco, co tam nepatřilo, co tam dřív nebylo. Mohl jsem jen doufat.