Blues pro Filipa (3)

Od poslední návštěvy před půl rokem se nic nezměnilo. Stále se ve vzduchu vznášela dobře známá vůně starých matrací a světlo vycházelo odnikud a ztrácelo se opět do nikam. Procházel jsem mezi křesly rozesetými po zemi. Na pohled působila prakticky identicky, ale zblízka člověk spatřil ty drobné odlišnosti. Každé pravděpodobně mělo svůj vlastní příběh, které by rádo vyprávělo, kdybych se posadil, ale na to jsem neměl čas. Hledal jsem odpovědi.
Uvědomil jsem si, že veškerá opilost se vytratila, jako by někdo otočil vypínačem. Když jsem usínal, tak se se mnou svět ještě trochu houpal. Na tomhle místě se ale opět všechny moje smysly zbystřily a začaly pracovat na sto procent.

Přejel jsem rukou po jednom z opěradel a bříšky prstů kopíroval jeho jemnou texturu. Pokračoval jsem dál k místu, kde jsem tušil trojúhelníkové uskupení z křesel. A opravdu bylo tam, co minule.
Zahlédl jsem Dafné. Tentokrát nebyla vzhůru. Její hnědé vlasy splývaly podél úzkého obličeje a téměř zakrývaly tu malou jizvičku pod rtem. Vypadala naprosto mírumilovně, smířená se svým osudem. Jakoby všechno špatné, co se jí stalo, ustoupilo do pozadí a bylo smazáno.

Vedle ní spočívala v křesle Pavlína. Už jsem na ní chtěl zavolat, když jsem si uvědomil, že také není vzhůru. Byla schoulená a drobné ruce schovávala v klíně. Přišel jsem k ní a odhrnul jí vlasy. Odhalil jsem tak její ouško a něžně ho políbil.

Zabrán do Pavlíniny krásy jsem úplně zapomněl na poslední křeslo.

„Hej, kdo seš?!“ vykřikla třetí dívka.

Konsternovaně jsem se otočil a nevěděl hned co říct.

„J-já…“

„No, co?“

Vzápětí jsem však nabyl zpátky jistotu. Tohle je přece můj sen!

„Ty mi pověz, kdo jsi. Je to můj sen, tak se budeš řídit mými pravidly.“

Zamrkala a bylo vidět, že ze sebe chtěla něco dostat, ale nemohla. Možná vztekem nebo námahou jí zrudly buclaté tváře. Její růž silně kontrastovala s krátkými černými vlasy. Po chvilce už ale vypadala o něco klidnější. Ruce se jí přestaly třást a oči už tolik nejiskřily.

„Tak je to lepší. Teď mi pověz, kdo jsi.“

„Romana.“

„Romana? Romana která? A co děláš v mém snu?“

„To ti nemůžu prozradit,“ prohlásila smutně, „a jsem…“ Vypadala, že bojuje se sebou. Jako by mi to chtěla říct, ale něco jí v tom bránilo. „… jsem z Širokého Dolu. A proč jsem tady, to opravdu netuším.“

Tohle je zvláštní. Proč se probudila Romana a ne Pavlína? Pokud byla v mém podvědomí nějakým způsobem zablokovaná, tak to by se, když už jsem ji potkal, mělo změnit. Nebo v tom hraje roli něco jiného? Netuším.

„Opravdu tě nic nenapadá?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ale něco mi tu nesedí. Není mi tu dobře. Nemohla bych už jít? Prosím…“

„Takhle to nefunguje,“ zamračil jsem se, „potřebuju vědět, proč tu jsi, ale když sama nevíš, tak jsem v koncích.“

Chvilku se na mě jen tak dívala, a když jsme ani jeden nic neříkali, tak se plácla širokými dlaněmi do stehen.

„Když už jsme tu skejsli a nevíme co by, tak mi můžeš říct něco o sobě.“

„No… Dobře,“ začal jsem neochotně, „jmenuju se Filip. Právě bydlím na Žižkově a dojíždím do malé redakce jednoho deníku. Je to fajn práce, normální byt. Za těch pár let se mi sešly peníze na škodovku. Nic zvláštního.“

„A co třeba dětství? Kde jsi vyrůstal?“ vyzvídala dál. Ani jsem nevěděl, proč pokračuju. Možná jsem to ze sebe prostě potřeboval dostat. Asi mi chybělo ucho, kterému bych mohl říct zrovna tohle.

„Od mala jsem žil s babičkou na vesnici. Bylo to spíš jen pár domů, před které někdo postavil ceduli. Člověk jen prošel z jednoho lesa do druhého a ani neměl pocit, že by narazil na civilizaci. Upřímně řečeno jsem to tam neměl rád… Tedy to jsem se vyjádřil mírně. Spíš jsem to místo nesnášel. Neustále se něco dělo, ale tak příliš chaoticky. Mám rád, když jsou věci srovnané. Podívej se na takové město. Má ulice, kterými jezdí auta a tramvaje. Jsou to jako tepny, které mají svůj řád. Někam vedou a jejich struktura je daná. Zato na venkově nic takového není. Jedna věc střídá jinou a nikdy jsem nepochopil jejich návaznost. Možná ještě tak roční období ale co jinak? Třeba jsem to jen nechtěl vidět, ale nemohl jsem tam vydržet. A abych řekl pravdu, občas to vyústilo v nehezké věci.“

Odkašlal jsem si a na chvíli přerušil vyprávění. Stále mě pozorně sledovala.

Mám pokračovat nebo ne? Už tak jsem řekl víc než dost. Ale když už jsem se dostal až sem, tak se přece nezastavím. Je těžké o tom mluvit, ale aspoň to ze sebe dostanu.

„Párkrát se stalo… No… Ta frustrace a nenávist mě donutily dělat věci, o kterých bych normálně ani nepřemýšlel. Zavřel jsem třeba psa v lesní chatě, kam skoro nikdo nechodil a nechal ho tam téměř týden bez jídla a pití. Když jsem se vrátil, ležel na zemi a jen vyčerpaně hrabal packami. Cítil jsem určité zadostiučinění. Ne, neptej se mě proč. Já nevím. Asi to bylo tou dobou. Každé dítě občas utrhne mouše křidýlka, a pak se dívá, jak se plazí, ale tohle zašlo trochu moc daleko. A neskončilo jen u psa. Mstil jsem se přírodě mnoha způsoby. Naštěstí na to babička přišla. Vyčinila mi a od té doby byl klid. I když mám dojem, že tím hodně trpěla. Ale…“
Opět jsem se odmlčel. A v hlavě si ten pohled vybavil. Viděl jsem ho stejně živě, jako bych se vrátil o všechny ty roky zpět a znovu vešel dveřmi do chaty.

„Ale ten pocit, když jsem sledoval tu ubohou trosku. Neměl už skoro žádnou sílu. Chtěl mě přivítat. Jo! Mě, když jsem ho tam zavřel a nechal hnít. Snažil se plácat strakatým ocasem, ale zvedl ho sotva pět čísel nad zem. Chtěl štěkat, ale z tlamy mu vycházel jen chrkot. Chvíli jsem nad ním jen tak stál, ale pak se vzpamatoval a postaral se o něj. Nikdy ale nezapomenu na ten šťastný pohled v zakalených očích, jako by netušil…“

Nemohl jsem mluvit dál. Hlas se mi zlomil. Schoval jsem obličej do rukou.

„Je to hrozné,“ zašeptal jsem do dlaní.

„To je,“ ozval se Romanin hlas. Ale zněl jinak než předtím. Sebevědomě, výhružně… Jako by to ani nebyla ona. Jako by něco promlouvalo skrze její rty. Zvedl jsem k ní oči, to ale už ve svém křesle spala.

Jakmile se můj pohled ustálil, svět se se mnou opět zamotal. Jakoby sen ani nečekal, než se usadím a chtěl se násilně ukončit. Obklopila mě opět tma.

~~~

Zrovna jsme s Pavlínou začali společně bydlet. Pořídili jsme si byt u centra. Byl sice v pátém patře, ale měl přeci jen výbornou polohu; ani na vybavení a prostor jsme si stěžovat nemohli. Jedinou vadou na kráse byl snad jen balkón vedoucí z koupelny. Předchozí vlastník musel být náruživý exhibicionista. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Dveře na balkon jsme nakonec zahradili skříní a dál se o něj nestarali.

Byly to asi tři měsíce po tom, co jsme se s Pavlínou poznali a devět měsíců od prvního snu, když se všechno změnilo.

„Filipe?“ oslovila mě tiše a položila mi zezadu ruce kolem ramen.

„Ano?“ otočil jsem se a políbil ji na rty, „copak, kotě?“

Dlouze mi pohlédla do očí, než pokračovala. Cítil jsem její nejistotu.

„Čekáme děťátko. Filipe, budeme mít dítě.“

Nejdřív jsem nechápal.

Vždyť jsme vždycky používali ochranu. Pavlína si na to potrpěla. Vždycky muselo být všechno do puntíku splněno, abychom se mohli milovat a to i když to bylo poprvé. Nikdy nepřipustila chybičku, tak jak je to možné? Vždycky mi kladla na srdce, že si nemůže dovolit ohrozit svoji kariéru. Že by to byl konec… Takže konec…

Pak jsem se jí ale podíval do tváře. Nebyla smutná ani zničená. Naopak zářila štěstím. Usmál jsem se.

„Jak se nám to povedlo, Pavli?“

„To netuším. Jen vím, že to je skvělá zpráva.“

„Ale vždyť jsi vždycky říkala, že jen to ne.“

„To je vedlejší. Teď se musíme soustředit hlavně na něj.“

Vzala moji ruku a položila si ji na bříško.

„Budeš táta, Filipe. Chápeš to? Táta…“

Ne, nechápal jsem to. Bylo to moc rychlé a nečekané. Ale během následujících týdnů a měsíců jsem to vstřebal a měl z toho radost. Než se věci opět pohnuly.