Blues pro Filipa (2)

Otevřel jsem oči. Místnost se vznášela v mlhavém oparu. Vlastně to nebyla tolik místnost jako kostka. Část prostoru, která zrovna nabrala určité rozměry. Nebyly tady dveře ani okna. Nemělo by to význam.

Okamžitě jsem si uvědomil, že to je sen. Nevěděl jsem, proč to vím, ale ten fakt byl naprosto zřejmý. Zároveň ale na tom snu bylo něco nepřirozeného. Cítil jsem se naprosto při vědomí. Neměl jsem myšlení zastřené, jak to během snění bývá.

Místnost mohla mít tak deset na deset metrů, ale přesně to šlo určit stěží, protože konce se ztrácely v mlze. Panovalo zde podivné šero. Odněkud muselo vycházet světlo, ale jeho zdroj byl pro mě skryt.

Uvědomil jsem si, že v pozadí hraje hudba. Potichu zněla místností a vůbec se nehodila ke zbytku atmosféry. Z úryvků textu jsem poznal Folsom Prison Blues Johnyho Cashe. V mládí jsem si ho často zpívával. Chvilku jsem si broukal, než jsem se vydal dál prozkoumávat místnost.

When I was just a baby
my mama told me, Son,
always be a good boy,
don't ever play with guns.

Na podlaze stála vysoká křesla. Všechna vypadala prakticky stejně, ale každé z nich bylo nasměrováno jinam. Do nejbližšího jsem si sedl, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, jako bych to už dělal tisíckrát. Bylo měkké a já se do něj okamžitě zabořil. Cítil jsem, jak mě pocit pohodlí obklopuje jako chlupatá deka. Něžně mě do sebe balila a hýčkala.

Promnul jsem si oči a postavil se. Málem jsem usnul. Kdybych zavřel oči, tak bych se sem už nevrátil, to jsem věděl. A já si tohle místo chtěl ještě prohlédnout. Procházel jsem mezi křesly, až jsem si všiml podivného uskupení. Tři vedle sebe byly nasměrované do jednoho bodu.

Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že nejsou prázdná. V jednom seděla mladá žena tak kolem pětadvaceti let. Světlé vlasy jí splývaly přes klimbající hlavu, takže nebyly vidět oči. Drobné ruce měla složené v klíně. Vypadala tak křehce. Chtěl jsem natáhnout ruku a dotknout se jí, ale bál jsem se, že by se rozpadla na kousky, jako kdybych porušil tenkou vrstvu skla. Všiml jsem si malinké skvrnky na její ruce. Mateřského znaménka na spodní straně zápěstí. Vypadalo jako drobný černý pohár nebo možná ryba.

V dalším seděla růžolící brunetka s krátkými vlasy. Vypadala trošku jako dívka z venkova. Dobře stavěná a její silná ramena vypovídala o tom, že je zvyklá pracovat rukama. Také tvrdě spala a jen občas zamžikala víčky.

Přešel jsem k poslednímu křeslu.

„Dobrý večer, Filipe“ řekla Dafné, jako by se nic nedělo.

„Dobrý,“ odvětil jsem trochu konsternovaně, „c-co tu děláte?“

„To bych sama ráda věděla,“ usmála se, „ale když už jsem ve vašem snu, nemyslíte, že bychom si mohli tykat?“

Přikývl jsem a zahleděl se na ni. Pod pravým rtem měla Dafné malou jizvičku, které jsem si dřív nevšiml. Snad to bylo tím, že v tu chvíli bylo moje vnímání ostřejší. Představoval jsem si, jak se jí to mohlo přihodit. Nehoda v autě? Nebo neopatrné zacházení s nožem? Rychle jsem takové myšlenky zahnal a soustředil se na přítomnost.

„Dobře. Nevíš, kde jsme?“

„To nevím. Je to přece jen tvoje představivost. A upřímně nemyslím, že by bylo tak důležité místo, jako osoby. Očividně ještě ode mě něco chceš a musíš přijít na to co. A kdo jsou tyhle dvě slečny?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím, nikdy jsem je neviděl. Doufal jsem, že mi to povíš ty.“

Dafné zavrtěla hlavou a usmála se. Jak roztáhla rty, jizvička trochu změnila polohu a já od ní nemohl odtrhnout oči. Její světlá linka kontrastovala se sytě červeně namalovanými rty. Dál nic neříkala.

„A proč tu jsi ty? Myslel jsem, že jsme to dneska uzavřeli. Byl to prostě stihomam a nic víc. Typická poporodní psychóza. Nic, co by už nebylo tisíckrát popsané. Chceš mi snad říct, že by v tom bylo něco víc?“

„Ty sám jsi mě zavolal na tohle místo. Musíš mi tedy alespoň trochu věřit. Neodepisuješ všechno, co jsem ti říkala, jako blud.“

Jak bych mohl věřit takové pohádce? Je nad slunce jasné, že za tím nic víc není, ale na druhou stranu má taky pravdu. Proč tu vlastně je… Na to odpověď nemám. A proč tu jsou ty další dvě, když jsem je nikdy neviděl a tohle místo má jen jeden účel – setkávání?

Ale nic jsem neřekl a dál mlčel. Dívala se na mě, jako by mi četla myšlenky.

„Třeba se máš setkat jen se mnou. Abys vše trochu lépe pochopil. Jiní ještě počkají. A když jsme u toho. Možná jsem se předtím špatně vyjádřila. Třeba to není jen o tom, koho zde máš potkat, ale také co. Přemýšlej nad tím.“

Když domluvila, opřela se do křesla, zavřela oči a usnula. Na tváři se jí usadil mírumilovný výraz. Teď už ji nemohlo nic probudit.

Zhluboka jsem se nadechl a nasál vzduch kolem. Cítil jsem vůni starých matrací. Ne takovou, kdy by byly prolezlé moly a podobnou havětí, ale příjemnou vůni babiččiných polštářů, které jsou vždycky pořádně vyškrobené a naklepané. Takové, jaké mají být. Ale ve vzduchu bylo ještě něco. Něco, co sem nepatřilo. Cítil jsem to, ale nedokázal identifikovat. Unikalo to jako stín na pozadí mysli. Vždy o krok přede mnou. Povzdechl jsem si a posadil se do křesla. Sotva jsem položil ruce na opěradlo, propadl jsem se do temna nevědomí. V hlavě mi ještě doznívala slova písně.

But I shot a man in Reno
just to watch him die.

~~~

Vrátil jsem se ke svým každodenním povinnostem. Všechno se vrátilo do starých kolejí a já tu podivnou příhodu odsunul do koutku mysli a téměř bych na ten zvláštní sen zapomněl, kdybych jednoho letního odpoledne o téměř tři čtvrtě roku déle neseděl v zahradní restauraci.

Jmenovala se Pod Viktorkou a byla jen pár kroků od mého bytu. Měl jsem ve zvyku trávit dlouhá sobotní odpoledne pod sytě zelenými deštníky, popíjet pivo a pozorovat lidi procházející kolem. Ze zahrádky byl vidět pěkný kus ulice včetně tramvajové zastávky, a tak jsem měl dobrý přehled, jaký druh lidí chodí kdy ven.

Sobotní odpoledne bylo složené z lidí venčících psy v blízkém parku, mládeže spěchající za zábavou a cizinců. Každý si hleděl svých povinností a nevěnoval ostatním pozornost. Vždycky se mi při tom pohledu vybavila vlákna příze. Každé mělo vlastní směr zdánlivě nezávislý na ostatních, ale ve výsledku tvořila větší celek. Jednotlivé lidi jsem si příliš neprohlížel. Spíš jsem vždy po nich jen přejel pohledem, a pokud mě někdo zaujal, prozkoumal ho blíže.

A právě během takového lelkování kolem prošla ona. Okamžitě jsem ji poznal.

Volné bílé šaty se během chůze lehce vlnily. Na záda jí padaly dlouhé kadeře světlých vlasů, které uprostřed léta zářily barvou zlata. Byla to dívka z mého snu.

To přece nejde! Nikdy jsem ji neviděl, tak jak je možné, že se její přesná kopie objevila v mém snu. Ve slunečním světle ale vypadá ještě lépe. Jakoby z ní vytáhlo vnitřní krásu. Celá září. A pořád vypadá křehce a zranitelně, trochu jako malé ptáčátko.

Chvíli jsem na ni jen překvapeně a unešeně s otevřenou pusou zíral, než jsem si uvědomil, že pomalu mizí ulicí. Nemyslel jsem na účet a rozběhl se za ní. Najednou mě napadlo…

Ale co jí mám říct? ‚Promiňte, slečno, ale viděl jsem vás před půl rokem ve snu. Nemůže být náhoda, že vás potkávám teď. Myslím, že bychom si měli promluvit…‘ To určitě. S tím by mě poslala tak maximálně do háje. Ale co teď? Musím zkusit alespoň něco.

Došel jsem ji a poklepal na její rameno. Když se otočila, usmál jsem se na ni.

„Promiňte, že vás obtěžuji, a vím, že tohle bude znít dost divně, ale nechtěla byste někdy zajít na kávu?“

Já blbec! Já blbec! Tohle přesně jsem nechtěl udělat… Říkal jsem si a mlátil v duchu čelem do zdi.

„Známe se odněkud?“ opáčila. Já jen zavrtěl hlavou.

Strojeně se usmála a pohledem si mě přeměřila odshora dolů. Věděl jsem, že moje oblečení není dvakrát šik. Na nohách jsem měl lehce sešlapané tenisky, které svou pěknou barvu už dávno ztratily, zánovní džíny mě přinejlepším příliš neshazovaly a kostkovanou košili nosil každý druhý. Několikadenní strniště vytíženého novináře mi také zrovna nepřidávalo.

Ale když si mě dostatečně prohlédla, tak mě rovnou neodmítla, jak jsem čekal. Místo toho se usmála a asi došla k závěru, že nejsem úchyl nebo nejde o nějakou podivnou sázku.

„Možná by to šlo. Kdy by se ti to hodilo?“ přešla naprosto přirozeně do tykání.

„N-no co třeba…“ byl jsem naprosto rozhozen jejím souhlasem, že jsem se na chvíli zarazil, „éém… třeba…“

A když jsem nebyl na nic schopný přijít ani po chvíli, vložila se do věci sama.

„Tak co třeba hned teď?“

„Dobře.“

Byl jsem nadšený, že šlo všechno jako na drátkách, ale měl jsem tušit, že to nebylo jen tak. Zkušenost mi měla říct, že takováhle by si se mnou nikdy nic nezačala, že je v tom něco jiného. Ale na to jsem byl příliš opilý nenadálým úspěchem.

Vrátili jsme se zpátky Pod Viktorku, kde už na mě čekala nespokojená servírka. Pravděpodobně myslela, že jsem utekl bez placení. Neznámá si sedla naproti mně a nic neříkala. Po chvíli jsem se odhodlal prolomit ticho. Napřáhl jsem přes stůl ruku.

„Já jsem Filip, Filip Souček.“

Pevně stiskla podanou pravici a usmála se.

„Pavlína Nová. Tak spusť.“

„Jak bych začal… Jde o to, a bude to znít zvláštně, že jakmile jsem tě uviděl, věděl jsem, že si s tebou musím promluvit. I kdyby to mělo být jen na chvilku.“

Chvíli se na mě jen dívala. Opět jsem měl pocit, jako bych byl pod drobnohledem a ona mě rozebírala na kousíčky, jako by do mě viděla a věděla přesně, na co myslím a o co mi jde.

„Dobře. Teď se mnou mluvíš. Co mi chceš říct?“

Nevěděl jsem, co jí na to odpovědět.

Samozřejmě, že s ní mluvím, ale to nestačí. Nějak cítím, že tam je něco víc. Bublá to pod povrchem a jen, jen vybuchnout. Ale jak to vysvětlit? Dneska už jsem jednou štěstí měl, když jsem vsadil na první věc, co mi přišla na jazyk. Třeba to vyjde i podruhé…

„Viděl jsem tě ve snu, Pavlíno. Zdálo se mi o tobě asi před půl rokem a najednou tu přede mnou stojíš. Ty – opravdová z masa a kostí. Byl to pro mě šok a věděl jsem, že pokud tě neoslovím, tak se už nikdy neuvidíme.“

Její zelené oči mě stále propíchávaly jako drobné jehličky. Opět se mi prodírala pod kůži a snažila se zjistit, co to na ní vlastně hraju. Ale já jednal narovinu.

„To myslíš vážně?“ zeptala se neutrálním tónem, který naznačoval, že mě nemá úplně za blázna.

„Vážně.“

„A – v tom snu – co jsem říkala?“

„Abych řekl pravdu, tak jsi neříkala nic. Jen jsi spala jako bys byla v limbu, jako by tě nic nemohlo probudit. Možná, že jsi nemohla mluvit, protože jsme se ještě nepotkali. Nevím. Zní to všechno trochu moc metafyzicky. Sám bych tomu nevěřil, kdyby se mi to nestalo.“

„Dejme tomu, že jsi měl sen, kde byl někdo podobný. Co s tím?“

Zavrtěl jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Ne někdo podobný… Počkej, vlastně to můžeme jednoduše zjistit. Nemáš na spodní straně zápěstí mateřské znaménko?“

Ruce měla do té doby schované v klíně a teď zvedla pravačku. Položila ji na stůl a otočila. Byla tam! Maličká skvrnka. Téměř nepatrná na opálené ruce.

„To není jen náhoda,“ řekl jsem a chytil její ruku. Prstem jsem přejel po znaménku, abych sám sebe ujistil, že tam je. Když jsem si uvědomil, co dělám, rychle jsem se stáhl. Čekal jsem, že se na mě bude zlobit, ale opět jsem se přepočítal. Zamyšleně hleděla na svoje zápěstí a její drobné dívčí prsty byly stále natažené. Zatoužil jsem sevřít je ve své ruce, ale měl jsem pocit, že správný moment už pominul.

„Co dál?“ zeptala se.

„To tedy nevím…“

V tu chvíli jsem opravdu nevěděl co dál, ale bylo jasné, že mezi námi něco vzniká. Až do večera jsme seděli Pod Viktorkou a jak běžel čas, zjišťovali jsme, kolik toho máme společného. Z kávy jsme se přesunuli k vínu a potom ke mně do bytu na „shledávacího panáčka“.

Nakonec z toho bylo nejkrásnější milování, které jsem kdy zažil. Věděl jsem, že to je to pravé, a věděla to i ona. Té noci vzniklo něco jedinečného.

Když bylo po všem, ležel jsem na posteli a Pavlína měla položenou hlavu na mé hrudi. Potichu oddychovala a pokojně spala. Když jsem probíral její zlaté vlasy, přemohl spánek i mě.

Ten večer jsem se vrátil do šeré místnosti.