Blues pro Filipa (1)

založeno na skutečných událostech

Prošla kolem turniketu a topornou chůzí postupovala dál. Nikdo jí ale nevěnoval pozornost. Chtěla, aby ji někdo zastavil, zeptal se, jestli je v pořádku. Nic se ale nestalo. Pomalým krokem šla dál, s přimhouřenými víčky se blížila k eskalátorům, které výstražně hučely.

Nastoupila s dcerkami a schody ji začaly unášet dolů, do tlamy metra. Opřela se rukou a zhluboka oddechovala.

Někdo si mě přece musí všimnout. Prosím vás!

V duchu křičela, ale sevřené rty jí nedovolily promluvit nahlas. Dál sjížděla do hlubin a oči chtě nechtě klouzaly po plakátech na stěnách tunelu. Nové knížky, filmy, výstavy. Nedokázala k nim ale přiřadit smysl; bylo to něco z jiného světa odděleného od reality, ve které se právě nacházela. Samotné znaky sice stále nesly význam, ale ten se ztratil, než stihl doputovat k očím. Ostatní si, zdá se, ničeho nevšimli. Dál sjížděli v řadě dolů jako ovce na porážku.

Pevně sevřela v náručí dvouměsíční miminko. Jemné chmýří na hlavě rozfoukával silný vítr vanoucí ze stanice, ale i tak se holčička usmívala. Nic netušila. Hnědá očka se zájmem přejížděla po stěnách, po lidech jedoucích v protisměru a vůbec po všem, co bylo alespoň trochu zajímavé.

Broučku, začni plakat, vyváděj. Udělej něco! Prosím…

Žena měla v očích děs. Ten ale nikdo neviděl. Pro ně neexistovala. Byla jen součástí souvislého proudu.

„Mami,“ prohlásila tříletá holčička, která se držela lemu květované sukně.

„Copak, zlatíčko?“ zeptala se naprosto normálním hlasem žena, když ve skutečnosti chtěla křičet.

„Žima,“ zašišlala.

„Neboj, za chvilku to bude v pořádku.“

Sjely dolů a otevřel se před nimi výhled na celou stanici Anděl. Kamenem obložené sloupy se zvláštně leskly. Jako by jejich žlutý povrch chtěl něco říct. Ale nemohl. Konec konců byl to jenom kámen.

Ženě se lehce třásla ruka, když vcházela na perón. V černém oblouku temnoty za nástupištěm se vynořila světla. Jako hlava psa baskervilského se objevil začátek soupravy. Chyběla snad už jen mlha. Metro začínalo pomalu brzdit, když žena skočila.

14. 6. 2009, Praha

~~~

Viděl jsem její proces. Byl jsem na každém přelíčení a sledoval celé to drama od začátku do konce. Psal jsem v té době pro jisté lokální noviny. Plat nebyl nic extra, ale mně to na vyžití stačilo. Vždycky jsem se nějak probil. A tahle práce mě přivedla sem. Seděl jsem v zadní řadě a pečlivě poslouchal všechno, co říkala. V tisku se nemohlo objevit její jméno, a tak jsem si pro ni vymyslel přezdívku – Dafné. Připadala mi, stejně jako řecká nymfa, nevinná.

Ve svých třiceti letech to byla velmi pěkná žena. Dlouhé hnědé vlasy nosila obvykle svázané do drdolu. Její rysy nebyly ničím příliš výrazné, možná jen trochu ostřejší, než je obvyklé. Hubenou postavu většinou podtrhovala vhodně volenými padnoucími kostýmky. Za ten rok, během kterého jsem případ sledoval, mě začala velmi zajímat. Ne kvůli vzhledu (i když samozřejmě na matku dvou dětí vypadala náramně) ale kvůli tomu, co říkala.

Jednou, to už bylo rozhodnuto o zbavení zodpovědnosti, se mi s ní podařilo sejít. Soud předtím konstatoval, že byla nepříčetná a nepotrestal ji. Obě děti z nehody naštěstí vyvázly bez zranění.

Domluvili jsme se na schůzce v malé kavárně blízko Dlouhé třídy. Klidné místo, kam moc lidí nechodilo. Ona to tam ale očividně znala. Zamířila ke stolu pod vitrážovým oknem a objednala si kávu. Já udělal to samé a čekal, až promluví. Číšník přišel s nápoji, ona si srkla kávy. Napřáhl jsem ruku a představil se.

„Já jsem Filip Souček.“

Potřásla si se mnou rukou, ale sama mi jméno neřekla.

„Já vím. Četla jsem vaše články a rozhodla jsem se s vámi sejít, protože myslím, že byste mi mohl věřit, kdybych vám řekla, co se opravdu stalo.“

Přikývl jsem, ale nic neříkal.

„Líbilo se mi, jak jste mě nazval Dafné. Říkal byste mi tak prosím dál? Potřebuji vidět, že opravdu věříte v mou nevinnu. Spousta ostatních má jiný názor.“

„Jistě, Dafné,“ přikývl jsem.

„Víte, řeknu vám něco, co neví soud, co neví manžel ani nikdo z rodiny. Všechno to vidím živě před sebou, jako by se to stalo včera. Soud celou tu situaci odepsal jako psychózu nebo laktační syndrom, ale já vím, že to bylo něco jiného.“

„Počkejte,“ přerušil jsem ji, „ale vždyť se na tom shodli psychiatři a jen díky jejich posudku vás soud osvobodil.“

„No ano. Potřebovala jsem to, abych se mohla vrátit k dětem. Nechala jsem je si myslet, že to byla ta jejich poporodní nebo laktační psychóza, nebo poporodní blues. Nevím, jak tomu vůbec říkali. Ale já vím, že nejsem jako ty ostatní matky, co trpí stihomamem, co mají vidiny a slyšiny. Nepatřím do těch čtyř procent rodiček, co se chtějí zabít. Bylo to něco jiného. Něco cizího uvnitř mě a téměř jsem to i fyzicky cítila.“

„Prosím…?“

„Pár měsíců předtím jsem věděla, že to mám v sobě. Nevím, ale co to bylo. Něco se usídlilo v mém břiše a začalo mě to měnit. Postupně, po krůčcích, jsem se začínala bát, ztrácela jsem kontrolu. Jako když vplouváte do bouře a loď přestává poslouchat vaše rozkazy. Víte co myslím?“

V hlavě mi už notnou chvíli vězela otázka, jestli je ta žena normální. To, co popisovala, byla zřejmá psychóza, kvůli které ji i soud osvobodil. Ale nechtěl jsem ztratit její důvěru, kterou jsem bůhvíproč získal.

„Nejsem si jistý, kam tím přesně míříte.“

„Chci tím říct, že něco, nějaká věc byla uvnitř mě a snažila se, jak mohla. Živila se strachem a sála energii z mé starostlivosti o děti. Donutila mě vidět věci. Postavy schovávající se za rohem. Ve tmě zhmotňovala ruce plížící se pro dceru, ale já věděla, že to je jen iluze. Pak se změnila. Pochopila, že to nikam nevede. Začala ukousávat z mého vědomí, postupně se prohryzávala a hledala cestu ke mně samotné. Nedokážete si představit, jak hrozné je postupně ztrácet své já. Cítila jsem se, jako bych se pomalu rozpouštěla v temnotě, jako by mě pomalu nasávala a rozmělňovala na prach. Chtěla jsem to někomu říct, křičet o pomoc, ale nemohla jsem. Bylo to silnější.“

Na chvilku se zastavila a napila kávy. Podívala se mi do očí. Zůstala nehybně sedět, asi přemýšlela, jestli jí věřím a čekala, až promluvím. Rozhodl jsem se ji nezklamat.

„Říkáte, že to byla nějaká věc, cizí těleso. Ale můžete si být jistá?“
Povzdechla si.

„Chtělo to, abych zabila své děti. Chápete? Dokážete si představit větší děs, než vraždu vlastních dětí. V tu chvíli, by se to naplnilo a šlo dál, to jsem pochopila. A když se mu to nepovedlo, zmizelo to. Ne úplně, stále to v sobě trochu cítím. Ztratilo to svou příležitost a muselo ustoupit. Stačilo, abych se o moment opozdila a skočila o trochu déle. Strojvůdce by nestihl zabrzdit. Neudělat ten jeden krok, děti by tu nebyly.“

„Chcete mi říct, že ta věc vás potom jen tak nechala a nesnažila se o nic víc? Bez jakýchkoliv následků.“

„Ano,“ odpověděla hned, „ ale nemyslete si. Celou dobu, co mě ovládala, jsem byla uvnitř. Věděla jsem, co se děje, ale nemohla jsem ničemu zabránit. Přebralo to velení.“

Odmlčela se a opět se mi podívala do tváře. S povzdechem odložila šálek.

Co mohla hledat? Pochopení, soucit? U soudu jsem jí věřil, že nevěděla, co se děje, ale tohle je trochu moc.

„Vidím, že mi nevěříte a nemá cenu, abych vás přesvědčovala. Děkuji za váš čas.“

Zvedla se k odchodu a sundala z věšáku kabát.

„Počkejte, proč jste mi tedy vlastně tohle všechno říkala.“

Smutně se usmála.

„Myslela jsem, že mi uvěříte a chtěla jsem, aby někdo věděl pravdu. Pokud se to vrátí, podruhé už neuniknu.“

Dafné se otočila a vyšla ze dveří.

Zaplatil jsem svůj i její účet a vydal se domů. Brouzdal jsem se rozbředlým sněhem, který tekl po chodnících, a během cesty k Náměstí republiky přemýšlel.

Myslel jsem, že to byl z její strany prostě zkrat. Chvilka nepříčetnosti, která byla vyústěním poporodního blues. Na druhou stranu je pravda, že pokud ona tvrdí opak, tak to příliš neznamená. Má to nejspíš v hlavě stále pomotané. Chudáček Dafné.

Z nebe začal padat sníh. Nebyla vyloženě zima, a tak se dosedající vločky rovnou rozpíjely v šedé hmotě na zemi. Bílé a nevinné se ztrácely v nenávratnu.

Jsou jako ona. Až na to, že Dafné se ztrácí ve společnosti. Je stále v zajetí svých fantazií. Sama nevinná, ale svět ji vidí jinak. Společnost ji mění na šedou břečku.

K zastávce zrovna přijížděla tramvaj číslo 5, a tak jsem do ní nastoupil. Přestože se blížil večer, byla poměrně plná. Zabraný do vlastních myšlenek, jsem ujel pár stanic a vystoupil. Promotal jsem se žižkovskými ulicemi a stanul před bytovkou s číslem popisným 12. Naproti v divadle se ještě hrálo, ale v tu chvíli jsem měl myšlenky úplně jinde.

Z kapsy jsem rychle vyštrachal klíče a našel ten od domovních dveří. Byly staré a prosklené. Dost dobře tady mohly stát už dvacet let od revoluce. Měly tu zvláštní patinu starých časů. Hrbolaté neprůhledné sklo deformovalo pohled na lidi na druhé straně a béžově natřený dřevěný zbytek se začínal pomalu loupat. Dneska jsem ale neměl náladu na zkoumání futer, a tak jsem prostě vešel.

Vystoupal jsem po schodech a zapadl do malého bytu, který tak akorát vystačil pro jednoho. Pokoj samotný nebyl nic moc. Plovoucí podlaha, skromné vybavení – stůl se dvěma židlemi (ne že by se mnou někdo obvykle jedl), staronový tmavě hnědý gauč, televize a v druhém pokoji postel. Nábytek tu zbyl po minulých nájemnících. Nic jsem neměnil a prostě vše přijal, jak mi bylo nabízeno. Stejně jako jsem nechal v okně viset květované záclony. Párkrát jsem koketoval s nápadem byt přestavit, ale chyběla vůle. To vše spolu s kuchyňským koutem, koupelnou a záchodem bylo všechno, co jsem potřeboval.

V rychlosti jsem si připravil pár obložených chlebů a otevřel si pivo. Pomalu jsem usrkával a k tomu ukusoval chleba. Stále jsem nemohl dostat z hlavy Dafné.

Říkala, že něco bylo v ní. Proboha… Kam na to ty lidi chodí? Co tím vůbec mohla myslet? Co byla ta věc?...

Lehl jsem si na pohovku a uvolnil se. Dopil jsem pivo a lahev odložil na dřevěný stolek. Než jsem se nadál, přepadl mě spánek.