Spolu?

Procházíme se.
Jen ty a já.
Daleko od všeho, blízko ničemu.
Cítím tvé ruce. Dotýkáš se mě, hladíš mě. Nehřeješ, studíš. Jako říjnové slunce.
Dým z komínů se líně převaluje na obzoru. Od úst jde pára. Ochutnávám tě. Polykám tě po doušcích jako podzimní vítr. Proháníš se mými útrobami, z páteře mi splétáš ledový provaz a místo štěstí, že tě mám tak blízko, cítím jen strach, že odejdeš a já zůstanu prázdná.
Zalykám se a volám tvé jméno. Neopouštěj mě, zůstaň ještě chvíli!
Ztratíme se - já v tobě a ty ve mně.
Prosím, nechoď!
Víš vůbec, jak je to krásné, znovu tě potkat? Potkat tě za krásného podzimního dne, když v dálce houká vlak a vzduch voní kouřem?
Potkat tě zas a znovu, moje Smrti? A doufat, že už se nerozejdeme?!