Bludný Holanďan

Nejdelší cesta nastává těsně před cílem. Teda mně to tak vždycky připadalo a i dnes jsem se v tom svém tvrzení ujišťoval.

Cesta vlakem do Brna byla rychlá, plynula jako voda v řece, v pohodě a klidně a i ty otravné lidi v zastaralých vagónech soupravy, kteří se plahočili za svým všedním cílem, jsem přežil. V přecpané večerní tramvaji jsem se zasnil o zbytečných snech, které se mi nikdy nestanou, tak jak jsem to dělával od mala a právě díky tomu jsem byl za chvíli na konečné. Ale ta chůze se zapadajícím sluncem v zádech pár metrů do domu v Žabovřeskách a potom nahoru do čtvrtého patra po schodech, ta byla hrozná.

Nohy se mi nechtěly zvedat na každý jednotlivý schod, najednou v nich byly cítit všechny ty kilometry, co jsem ušel přes celý týden, kdy jsem běhal po obchodech a hospodách a mezi pracákem a městským úřadem, když jsem se snažil získat práci anebo s alkoholem v ruce zapomenout, že žádnou nemám. I dech jsem měl těžký a já se zase proklínal, že za těch pár peněz co mi ještě zbývaly, si radši kupuju cigarety, abych se uklidnil, a tohle byl jen výsledek toho těžkého kouření. Trup a ruce byly jako z olova, doslova jsem cítil, jak se mi sračky co jsem za týden vypil, snědl nebo vdechl, přímo ukládají do nervů a žil. V hlavě mi začalo hučet - slyšel jsem ohrané skladby z hospod i z domova, hučení městské dopravy, cvakání semaforů, vlezlé kecy babky či otce, šum papírových žádostí o dávku v hmotné nouzi a taky střelbu. A jakmile se do toho přidala hluboká a chvějící se palba z kulometů a automatických pušek, kterou jsem měl zarytou hluboko v mozku, rozechvěly se mi i dlaně. Hlavně pravá se třásla jako u devadesátiletého dědka. A to jsem opravdu nepotřeboval. Hodně dlouho byl od toho klid, jenže teď se mi to vrátilo a snad i silnější než kdykoliv předtím. Ta mrcha se mě nechtěla pustit.

Ale věděl jsem, že mě něco jenom zkouší. Celá cesta sem byla pouze další zkouška. A já ukázal, že se tak lehce zlomit nenechám, už ne. Došel jsem poslední schod a stanul před dveřmi, kam jsem mířil od začátku mé cesty z rodného města. Zhluboka jsem se nadechl a zatnul dlaně v pěsti. Zaklepal jsem.

Moc lidí by se sem nehrnulo. Na druhé straně odrbaných, bílých, bytových dveří mě čekal studentský byt mých čtyř spolužáků z gymplu, kteří v Brně studovali své univerzity. Pokud se to dalo, tak chodili na semináře, nějaké ty přednášky, učili se těžké učivo, před zkouškami se šprtali a obstarávali si studijní materiály. A když se to nedalo, tak podnikali to, co dělá běžný, mužský student vysoké školy - sraní, chlastání, hulení, anarchie, hraní počítačových her, sledování porna, vysedávání v hospodách, pobíhání po diskotékách a barech, souložení, flákání se a filozofování o smyslu života či o naprostých kravinách.

Ano, tohle byl opravdu život moderního studenta bez nějakých příkras, takže si podle toho představte i jejich společný privát. Špinavé i čisté hadry povalujících se na zemi, sedačkách, postelích, prostě všude. Bíle zdi zapraskané různobarevnými šmouhami, podpisy všelijakých návštěvníků a polepené erotickými obrázky. Na pracovních stolech zaprášený osobní počítač s myší, hrneček od maminky, podtácek od piva, popsané papíry s učivem či různými prasečinami, popílek od vykouřených joitů, špunty a vršky od různých láhví alkoholu a občas možná nějaká ta propiska. Zatuchlý puch potu a chlastu smíchaný s kouřem a jakýmsi neidentifikovatelným oparem vycházející ze starých prostěradel a zašpiněných talířů. Avšak společné pokoje ještě ujdou, tam je i útulno když se vyvětrá a může zde přežít i osoba ženského pohlaví. To hajzl polepený kreslenými vtipy smrdí jak jinak než po hovnech a moči, a to rázně. Koupelna je naštěstí ještě vyvoněná od mýdla, pasty a šampónu, to je nejčistší místnost z bytu. Předsíň je plná bot a zaschlého bláta ze všech končin Brna. A do jídelny už každý radši chodí jen pro jídlo do ledničky, neboť dřez je ovládnutý neumytým nádobím a krouží nad ním malé mušky, již hodují na zbytcích jídla na talířích a čerstvě vykvetlé plísni, jež se dělá na těch nejstarších kouscích talířů a sklenic.

Někdo by toto apartmá nazval běžným chlapským a studentským bytem. Někdo by to pojmenoval squat a volal by státní hygienu nebo fízly. Někdo by to nazval lidským peklem, kde žijí amorální zvířata, které jen zneužívají výdobytky demokracie a dnešní osvobozené společnosti. Někdo by to zase nazval nebem, kde si lidé užívají kousek studentské svobody, než je pohltí totalita společnosti. Někdo by to pojmenoval hanbincem, nebo špinavým bytem, jiný standardem, druhý bídou a poslední by na to neřekl nic. Každý by tomu říkal jinak.

Já tomu říkal útočiště. A byl jsem tady rád.

Po zazvonění otevírá velký Ondra a už to začíná: „Hééj, taks zas došel! Zase máš pohovor k práci nebo si přišel jen tak za náma?“

„Dneska bych si vystačil jenom s vaší společností, když dovolíte,“ usmívám se a do těla se mi konečně vlévá nová energie. Bolesti a problémy jsou pryč, aspoň na chvíli.

„Jóóó! No, tak my už sme tady lehce začali!“

„Vy už jste hulili, co?“

„Vůbec nevím, o čem to meleš,“ říká vesele Ondra a já si všímám jeho šťastných, podivně červeně zalitých očí a strnulých, pihatých tváří. Z hlavního pokoje slyším smích ostatních kluků, nějaký film z jejich velké plazmové televize a ucítím i těžký zápach jakoby zdusané trávy a uzeného masa.

V šedivé, prašné předsíni házím na věšák svoji starou, hnědou bundu, kterou nosím všude sebou, až v ní všem připadám jako starý tulák a jdu za Ondrou přímo do pokoje, kde se odehrává veškerá zábava. Tam sedí čtyři chlapi v podivném kruhu okolo toho nejmohutnějšího, oblečeného v upocených trenkách, jenž se podivně houpe na kancelářské židli a v ruce drží objekt jejich velkého zájmu a blaha. Je to jako při indiánské seanci a ten mohutný Radim na židli je náš šaman. Radim je zkouřený a opilý a směje se, Lukáš je zkouřený a opilý a lehce se usmívá, Miloš je jenom opilý, ale chláme se jako debil taky a ti zbylí dva týpci na gauči, které neznám, ti vypadají úplně stejně imbecilně. Tady se momentálně zármutek a deprese nevyskytuje, všichni vnímají něco jiného než pravou realitu a jsou vlastně i mimo tuto místnost. Tady sedí pouze jejich těla, zatímco mysl s duší tancují valčík nad nimi a baví se. Zasměju se nad tím obrázkem taky - kvůli němu tady jsem.

V televizi hraje kultovní film Pulp fiction, na stolech jsou papírky na cigarety, příruční drtičky marihuany, panáky a láhve s všemožným alkoholem a pár rozpitých, plastových dvoulitrových láhví s pivem. Miloš ještě třímá v náručí velkou flašku Kofoly, ale já vím, že v ní má přimíchaný rum. Všichni pijí a hulí, jídlo je dávno pryč. Všichni se sekají na vlastním absurdním stavu.

„Ty vole, Martin!“ zdraví mě Lukin.

„Nazdar, Čtenáři. Doma už tě to zas sere?“ chechtá se Miloš.

„Něco takového, debile.“

„Ty vole! Čtenář, to je Čtenář! Nazdar, ty vole! Dej si taky!“ přivítá mě také Radim tím svým přívětivě zkouřeným způsobem, že by to tak příjemně ani moje matka nedokázala a už mi podává špeka.

Nepatřím sem, přicházím jako cizinec z toho neosobního světa venku, vcházím do rozjeté párty, vidím dva neznámé kamarády od Radima a vtírám se do jejich soukromého hnízda jako kukačka. Ale přesto jsem s nadšením a radostí přijat. Nikomu nevadím, jen doplním počet, všichni se smějí a vítají mě jako starého člena, jako bratra, jako někoho. Nepatřím sice přímo sem, ale patřím k nim.

Přijímám joint, popotahuju si z něj, sedám si hned vedle Miloše, jenž mě poplácává po zádech a chystá mi petku se svým koktejlem. Po dvou větších šlucích se házím do absolutního klidu, i těžký třes v dlaních, který jsem se snažil přede všemi maskovat, se konečně ustálí. Obrázky v televizi se zpomalí a já mávám na pozdrav Jimu Morissonovi vedle mě a zubaté velrybě s červenou buřinkou, nohy se mi uvolní, z rukou mám želé a stres se rozplyne. Zakuckám se, ale to se dá vyřešit napitím se jakéhokoliv alkoholu, který mi nabídnou všichni kolem mě.

Hubený blonďáček Lukin ze zaopatřené, bohaté rodiny studoval nějakou tělovýchovu nebo co, bylo to hrozně jednoduché a on se ze všech čtyř nejvíce flákal. Byl ale v pohodě a zbytek osazenstva ho uznával, zvlášť když občas s jeho otcem zašli do nejdražší restaurace ve městě, kde jim zaplatil večeři a degustaci několika vzácných rumů. Lukin se vyznal všeobecně ve sportu, moc nepil, jen hulil jak indián, ovšem jako společník ušel, a to zejména v poslední době, kdy se jeho kdysi otravná povaha uklidnila poté, co si našel holku. Velký Ondra měl sice tři roky také vážnou známost, ovšem šílený, starý mládenec byl pořád a příliš se kvůli frndě nezměnil. Když to šlo, hrozně pil a vyváděl společně s námi a většinou to byl právě on, kdo vymyslel nějaký anarchistický nebo divoký průser. Miloš s bulharskou krví byl tichá voda - žádná agrese, hezký, stoický klid, těkavé mluvení i chování. Ale jeho filozofické kecy byly i na mě dost hardcore, když rozváděl romány o tajných myších válkách a konspirační teorie o labutích a vránách, jež se snaží ovládnout svět; a to přitom nikdy nebyl vyfetovaný. Nejlepší však byl Radim, nejsilnější člen skupiny tělem i duchem, protože když jste byli s ním, tak nikdy, opravdu nikdy jste se nenudili.

Takže to byli nájemníci tohoto kouzelného bytu. V jejich šílenství jsem je občas doplnil já nebo jiný spolužák či kamarád, ale momentálně právě tihle čtyři nesvatě svatí vedli hlavní společenské dění naší bývalé třídy z gymplu.

„Co jéééé?! Čtenáři, co je? Seš nějakej zaraženej, ty vole,“ mluvil hluboce Radim a točil se na křesle jako káča, čímž bavil všechny kolem.

„Blbá cesta no.“

„To není jen blbou cestou,“ prohlédl mě hned Miloš.

„Jo no. Dobře. Blbý celý týden.“

„Ty vole, tak si dej ještě prdíka. Potřebuješ to. To navíc ještě nevíš, že dneska ještě budeme cestovat do čamčarády čokoládovou bazukou,“ zakončil debatu Radim pradivným a nerozumným slovním spojením a vybuchl v záchvat smíchu. Ty jeho zhulenecké kecy jsem miloval, i když jsem je nikdy nedokázal pobrat. Nejlepší totiž bylo, že Radim, který za střízliva působil klidnějších až nudnějším dojmem, byl po požití alkoholu či jiných omamných látek doslova zábavný démon. Možná to vyzní divně, ale když byl v rauši nebo pod parou, působil v tu chvíli nejinteligentněji a nejlidštěji.

Bavili jsme se nejdřív o škole a i přesto že jsem byl asi tři měsíce mimo studentský život, ještě jsem se v debatě naštěstí neztrácel. Všude to totiž bylo stejné - přednášející s přemrštěními nároky na studenty, nikomu nicneříkající učivo, odpočinky mezi přednáškami v hospodách, očumování výstřihů holek v seminářích a vyměňovaní informací o skriptech a učebnicích. Debatovali jsme též o politice - o tom, jak to v ní stojí úplně za hovno, ať jste jakkoliv barevní, o nutných ale špatně volených finančních škrtech a pomlouvali jsme prezidentské kandidáty. Nadávali jsme na Evropskou unii, na to, jak dostala Nobelovu cenu za mír, což byl výsměch všem jednotlivcům a společnosti - a to jednoduše proto, že jsme sice opravdu žili v míru, ale ty demonstrace na jihu našeho kontinentu a snížení celkové životní úrovně pro lidi tedy moc příjemné nebyly. Chlubili jsme se svými nejlepšími souložemi i různými sexuálními trapasy a nadávali na ženské, jaké to jsou dneska prodejné děvky a rozmazlené, přehnaně emancipované feministky. Snili jsme o tom, jak budeme prachatí, až vyjdeme vysokou, jak hned seženeme práci a budou z nás uznávaní a všemi milovaní bakaláři, magistři, inženýři, a doktoři. A taky jsme se bavili o všemožných společenských hovadinách, jako o nové reklamě v televizi nebo vyholování a nevyholování hrudníku.

Prostě jsme tady, v tomto podivném sociálním bunkru debatovali o vnějším světě, který nás ovlivňoval, avšak zde to vypadalo, že ho máme neskutečně na háku a taky že se ho možná i bojíme. Tady jsme totiž byli něco jako malí bohové, zde jsme měli odvahu, tady jsme mluvili volně a nahlas o všem a zde jsme byli hrdinové.

„No a ona mě nechala čekat, víš jak dlouho? Víš, jak dlouho?! Hodinu a dvacet minut! Kráva jedna… A pak byla jak prkno a to sem si myslel, že jí za to natrhnu prdel až k lopatkám!“ stěžoval si jeden mladý muž druhému a diskuse se počala odebírat všemi směry.

„No ty vole. No jo, baby. Ty nás s tím mezi nohama umí pěkně vydírat.“

„A ty budeš volit koho? Franze nebo Fishera?“

„Zemana.“

„No, ty si dement! Ten je nevolitelný!“

„To možná, ale lidi si ho stejně zvolej.“

„A předevčírem sme byli na ten slevovej kupón na tataráčku. A když sme teda díky tomu něco ušetřili, dali sme si na to i pár plzniček. No pár… já jich měl teda vosm.“

„A to si furt stěžuješ, že nemáš prachy, debile!“

„Utrácet je za dobré věci, to je dneska nejlepší investice, vole.“

„On mi dal padesát příkladů, a že ať to vypočítám… No není to pičus, ten brýlatý docent?!“

„Co naděláš. Teď je on na druhé straně katedry… Pak ho můžeš třeba poslat do prdele, až dostaneš ten papír.“

„A to taky že udělám!“

„Já sem četl Nahý oběd… a… Já tu knížku absolutně nepochopil! Nepochopil! A potom sem se zamyslel… vlastně… jestli to není o tom, že tu knížku musíš nepochopit.“

„No, jestli to není právě tím, že i sám Burroughs nevěděl, že tu knížku napsal… Se po několika letech pořádně probere z feťáckého limba a zjistí, že něco napsal. A taky že to lidi čtou. Prostě haluz.“

„To jo. Ale já moc nečtu… Hej! Ale vlastně tady Čtenář dokonce sám píše knížky! Má dvě vydané! A od něho to navíc snad i pochopíš,“ obrátil Radim jednu z debat se svými spolužáky na mě.

Přiopilý spolužák s kšiltovkou na palici se na mě zaměřil a zaujatě pravil: „Ty vole, vážně? Já moc spisovatelů neznám. To jako někdo dneska ještě píše jo?“

„No… asi jo no. Já teda jo,“ říkám rozpačitě. O mém psaní se mi vždycky mluví ze začátku špatně. Mluvení nesnáším, proto se radši utíkám vyzpovídat na papír.

„Hej, ale víš kolik má z jedné knihy?! Osm procent, vole?! Osm posranejch procent! To je byznys fakt na posrání,“ dodal ještě Radim a začal v dlaních připravovat další joint; za dnešek asi čtvrtý.

„Šak dneska stejně nikdo nečte… Tak proč píšeš?“ zeptal se mě známý, ale zvědavě se na mě podívali všichni v pokoji, protože na tohle se mě nikdo takto nikdy nezeptal.

„Já… nevím… Musím.“

„Musíš?“

„Lidi musí umřít. A já asi musím psát a umřít.“

„Jako až takto? To tě to jako nějak naplňuje?“

„Co děláš, když máš hlad?“ zkouším to na něj jinak.

„Musím jíst. No, prostě… Nažeru se, když to de,“ zasmál se kluk a popotáhl si z nového špeka.

„Tak takto to mám se psaním. Já musím psát. Prostě musím.“

Týpek uznale pokýval hlavou a rozvykládal se ještě o své speciální dovednosti v řízení motorových vozidel. Jeho druhý kamarád se pochlubil kreslením graffiti a mixování hudby.

A já uviděl, že v místnosti jsme byli výjimeční a geniální vlastně všichni. Já uměl dvě nejnevděčnější věci na světě, jak mi to řekl jeden můj známý – psát a střílet. Radim byl výborný hráč ragby, bývalý hokejista a zvláště pak technický typ, ideální budoucí uznávaný inženýr. Lukin se vyznal kurevsky dobře snad ve všech sportech a měl po otci dobré manažerské schopnosti; ten nás ještě všechny bude živit, až bude bohatý a my mu budeme před barákem škemrat o kus žvance. Ondra měl taky dobré obchodní schopnosti a hlavně se vyznal ve víně, takže jsem ho viděl v popředí nějaké vinárny. A Miloš, i když působil dojmem autisty, byl vlastně uvnitř neuvěřitelně chytrý, až geniální, měl přehled téměř ve všem a nejvíce v oblasti ekonomie. Takže jsem doufal, že až se svět bude definitivně potápět pod tíží ekonomické krize, tak právě Miloš nás všechny spasí.

Jenže i když jsme byli tak schopní, svět naše schopnosti nepotřeboval. Nikdo nás nechtěl a my mezitím museli přispívat do pracovního kola společnosti jen na otrockých brigádách a naše mladé ambice nikoho nezajímaly. Bylo to prostě perfektní plýtvání talentem.

„Tak, kdo si dá šota?“ vybídl nás Radim, když bylo další brčko již téměř pryč.

„Ty vole, ty nás chceš zabít,“ řekl jeho kolega ze školy a sám byl rád, že si ještě pamatuje, jak se správně sedí.

„Vole, nedělej. Jak tě může zabít něco, co roste ze země, debile! Spíš přestaň brát ty prášky, co ti dává doktor na svaly nebo co to, kurva, je.“

„Ale potom budu mít problémy! Prej… No já ani nevím… Já musím…“

„Musíš?! To říká on. Máš, kurva, vlastní hlavu!“ „Jo. Ale já nejsem doktor.“

„No a? Doktoři ti jenom oznámí, že ses nemocnej. Poznat to ale musíš sám!“

„V tomhle bych mu věřil. Přece jenom, jeho tatin je doktor,“ zasmál se tomu Miloš.

Největší pravdu mají šílenci a opilci, jak se říká. A i tentokrát Radim spolehlivě setřel své spolužáky svými argumenty. Ale potom všem přemlouvání si vzpomněl na hlavní pravidlo, že tráva se nikomu nenutí a tak se tedy otočil na mě.

Já ho zradit nemohl, svoje lidi jsem nenechával ve štychu. Naklonil jsem se k němu, až to vypadalo, že mu chci dát pusu, on vzal zbytek cigarety a hořící špičkou si jí vložil do úst, takže mu ven trčel pouze filtr. Natáhl ruku a udělal si z dlaně rouru, kterou přiložil k mým ústům. Nakonec vyfoukl a já nasál jeho ústní dým. To byl česky zvaný šot, anglicky shot nebolí střela či výstřel. A já skutečně dostal takovou kulku do hlavy, neboť jsem vdechl všechno z jeho huby a byla to bomba. To vám odpraví mozek mimo hlavu tak, že si přímo sedne do gauče před vámi a vy mu můžete již jenom zamávat. Takže já se zakuckal, zamával svému mozku sedícímu na gauči vedle Ondry a napil se Kofoly.

Dál měl Ondra s Radimem problém s tím, že nepříliš ubývalo alkoholu, jehož v tento den měli nějak moc. Vyřešili to Hrou s jasnými pravidly. Radim vzal balíček karet a na jedno kolo každému rozdal jednu kartu. Když jste měli nejmenší kartu ze všech přítomných - tak jste do sebe samozřejmě museli kopnout panáka. Jenže Radim nasadil smrtící tempo a tak vždy během minuty stačil obrátit dvě až tři kola a my, blbí poctivci, jsme pořád pili. A největší smůlu měli právě Radimovi spolužáci, z nichž kreslíř graffiti musel po chvíli odejít na záchod zvracet, kde taky i usnul. My ostatní jsme se smáli a pokračovali, za čtyři roky na gymplu jsme měli celkem dobrý chlastací výcvik. Vydrželi jsme toho neskutečně hodně, kdejaký padesátník by nám záviděl a byli jsme hodně velká hovada, když jsme na akcích začínali třemi sedmičkami vína, poté do sebe hodili pár rumů, potom nějaké fernety a na konec se úplně zabíjeli flaškou slivovice. Co však na to bude za pár roků říkat náš organismus, to jsme neřešili.

Padla jedna a druhá láhev chlastu a málem i my všichni v kruhu, ta Hra byla opravdu jasná. Výsledek byl nakonec takový, že se z bytu stáhli Radimovi spolužáci a ven se chystal jít i Lukin, jenž měl jít se svými dalšími kamarády do hospody.

„Teda, Čtenáři, ty vždycky když přijdeš, tak končíš hned na zádech. Co to s tebou je?“ pousmál se na mě.

„Di do prdele,“ řekl jsem unaveně a napil se posledního panáku. „My tady teď sportujeme.“

„A ven nejdete? Je středa v Brně, hoši.“

„Tam je to pořád stejný,“ dodal na to Ondra.

„Svět se bez nás na jeden den neposere! Užij si to,“ řekl Radim a Lukin nás tedy nechal svému osudu.

Podíval jsem se po unavených chlapech a uznal, že teď bychom si měli opravdu trochu dáchnout, jelikož jsme vypadali, že jako na posledním tažení. V takových chvílích se mužovi šikne ženská - divoká zbraň, jež ho dokáže povzbudit k různým šílenostem a kvůli které musí být pořád ve střehu. Ovšem skutečnou kundu jsme tu po ruce neměli.

„Pusť tam porno, vole,“ říkám Ondrovi a nikdo není proti; tedy až na Miloše.

„Hoši, mě je to celkem blbý se čumět s jinýma klukama na porno,“ řekl, ale Radim už zapínal video s pěknou herečkou s velkýma kozama.

„Co je, vole? Nemáš vyřešenou svoji sexualitu? Měls jako malej trauma?“

„Já se ale jenom přece na takové věci dívám radši sám.“

„Tak to tě obdivuju. Dneska je šukačka tak veřejná, že to můžeš dělat se všema a všude,“ dodal jsem na to já.

„Ty seš buzerant! Seš mezi chlapama. Se neposer! Je to normální,“ zbuzeroval ho ještě Radim a poté sám přestal rušit, abychom se mohli soustředit na oblíbené Dylan Ryder, Ashlynn Brooke či Tarru White, které kvalitně naklepávali obří svalovci.

Miloš měl pravdu, možná nebylo úplně v pořádku, když jsme pozorovali sex lidí, ten intimní styk, jako v divadle. Ale co v téhle době vlastně bylo v pořádku? Zas tak hrozní jsme nebyli, tedy ne tak jak jsme mohli být. My jako výpitci, poctiví lumpové a rebelové jsme byli úplní svatouškové oproti celé společnosti, kde se kradly miliardy, prováděly vraždy a genocidy, znásilňovaly malé děti, vybíjely ohrožené živočišné druhy, likvidovaly lesy po hektarech a vše se řítilo do pekla.

Nyní jsme se dívali na cizí ženské, které jsme nikdy nemohli mít, pozorovali jsme různé soulože a v duchu si představovali, jak takto przníme svoje spolužačky z gymplu, z výšky, kamarádky z města i zcela neznámé ženské. Užívali jsme si výstřiky z těch růžových mušliček, vzrušivé výkřiky a vzdechy a výrony bělavého spermatu na obličeje krásných štětek a jejich veselé polykání. Houpání prsou, mlaskání genitálií, natřásání svalů - stále jsme se učili, jak vypadá soulož. A k tomu jsme to vesele komentovali a říkali, kdy jsme tak někdy nějakou svoji holku taky zpracovali. Teda jenom já, Radim a Ondra, jelikož stydlivý Miloš zarytě mlčel, pil a radši si dal i špeka, aby se mu více rozmlžil obraz.

Potom nás to přestalo bavit a hodinu jsme hráli internetovou, kultovní střílečku Counter Strike. Pak jsme si pustili na YouTube srandovní skeče a lidské pády z celého světa, při kterých jsme se za břicho popadali. Konečně jsme také dopili třetí láhev becherovky. Ovšem na jednoho z nás to bylo již moc. A překvapivě to byl velký Ondra, jenž toho vychlastal z nás nejvíce, a po dlouhé době se mu rozhodil žaludek. Dennodenní pití a hulení se přihlásilo ke slovu a organismus se musel pročistit. Navalilo se mu a my na něj vykulili oči v očekávání, že nás všechny pozvrací. Avšak zareagoval zkušeně, vzal si svůj velký, litrový krígl ze stolu, přiložil ho k ústům a pečlivě ho naplnil. Byl to dobrý humus, ale zase nic nevylil na podlahu. Vyblil přesně půllitr žlutohnědých zvratků po rysku své sklenice a potom se na nás nechápavě podíval.

„Ufff,“ pravil a utřel si hubu.

„Ty vole, v pohodě? Dobře si to zachytil,“ řekl jsem a stále na něj vykuleně civěl.

„Ti skláři ty sklenky vyrábějí fakt dobře! Nechápu, proč je ta zkurvená krize, když se věci daj tak suprově všestranně využít,“ konstatoval a my vybuchli smíchem.

Ondra šel vylít nový obsah sklenice do záchodu, pak jí lehce opláchl ve dřezu a nakonec si do ní udělal malinovou šťávu a zase z ní začal pít. Nechtěl plýtvat vzácným nádobím, i když v něm stále plavala kusy jeho snídaně. Hnus.

Chvíli jsme na tuto příhodu navázali, bavili se o našich zvracejících zážitcích a vzpomínali na staré dobré časy ze školy a z prázdnin. Při těchto vyprávěních jsme upadali do nostalgie jako staříci v kolečkových křeslech a s dýmkami v hubě. A my vlastně už staří byli. Teda já si tak aspoň připadal.

„Byli jsme nejlepší,“ říkám na zážitky z maturitního výletu v Praze, z něhož jsme udělali absolutní komedii, když jsme místo památek poznávali místní hospody a noční strip kluby.

„To můžou říct všechny třídy,“ pravil Miloš, který se konečně vzpamatoval po traumatu z porna.

„Jo. Ale my fakt byli nejlepší. My chtěli i věci skutečně poznávat, než se jenom prázdně bavit. Bavili jsme se a přitom poznávali. I když jsme vlastně zkoumali i to, co nám učitelka zakázala. Ale zkoumali jsme. To spousta generací nedělá,“ srovnal jsem ho svou pravdou a šel se na záchod vymočit.

Byl jsem opilý a vláčný z marihuany, ovšem to klepání na dveře od bytu jsem stejně uslyšel. Motal jsem se a skoro padal na hubu, ale jelikož nikdo jiný nereagoval, šel jsem bez většího rozmyšlení ještě s otevřeným poklopcem otevřít. Myslel jsem si, že se konečně vrací Lukin z hospody. Avšak přede mnou najednou nestál on, ale nějaká čtyřicetiletá ženská s unaveným obličejem plným růžových fleků, rozcuchanými, hnědými vlasy, v mikině a teplákách. Typická představitelka obyčejné pracující třídy. Byla na něco nasraná. Já však nechápal, proč si jde léčit svoje životní mindráky k nám - my tady žádnou kliniku či debatní kroužek pro veřejnost nevedli.

„Mohli byste se ztišit! Je jedenáct a já zítra vstávám do práce!“ vyštěkla a už si myslela, jak se z ní hned sesypu, když spatřila, jak mám unavený obličej a červené oči.

Naklonil jsem se dozadu do studentského bytu a zaposlouchal se. Ano, Radim velice nahlas řečnil, televize hrála a všichni se silně smáli, ale to bylo všechno, žádný výrazný čurbes jsme nedělali. Tak jsem usoudil, že její stížnost není na místě.

„Promiňte paní, ale my jsme v klidu a jen trochu slavíme. Nic špatného neděláme. Jenom se bavíme.“

„Ale já vás slyším až nahoru do obýváku!“

Byl jsem sice namazaný, ale ten argument jsem prostě nechápal. Nemohli jsme jí rušit, když ukázala směrem nahoru na svůj byt, jenž byl na opačné straně domu.

Takže když jsem se jí více zadíval do unavených očí, pochopil jsem, že se chuděrka musí pouze z něčeho vybít. Zaslechla trochu rámusu a tak toho chytře využila, aby mohla vypadnout z bytu, kde jí srali děcka a manžel. Byla znavená, byla naštvaná na všechny, na celý svět, na dávky, na politiky, na život a musela něco nárazově udělat, čím by si vykompenzovala svoje problémy.

Byla vlastně něco jako já. Ale věci řešila jinak.

Jenže paní mě chytila v nepříliš diplomatickém rozmaru a taky mi svým ksichtem připomněla jednu úřednici z pracáku, která mi poprvé odmítla dát dávky.

„Paní… vy jste těhotná?“

„Co? Proč bych jako měla být těhotná?“ zamrkala nechápavě a podívala se sobě na břicho.

„No… že se chováte jako píča.“

Narazila na problém, ustoupila a nevzchopila se dál ani na žádné nadávky. Zamyslela se nad sebou. Dost jsem jí urazil.

„Takhle se podle tebe řeší věci, ty gaunere?“ vydala ze sebe polohlasem a začínala mít skleněné oči.

„Nevím. Ale zatím je ani jinak řešit neumím.“

Zavřel jsem bez dalších debat dveře a nechal tu ženskou za sebou. Já to dál neřešil a šel za kluky, ona si mohla vydechnout a taky měla doma o čem vyprávět. Férový obchod. Sama navíc musela uznat, že my jsme zde na bytě nyní měli svůj svět a ten venku nás nezajímal – tohle bylo naše teritorium a nenechali jsme nikoho, aby nás rušil. Chtěli jsme mít na chvíli svůj vlastní stát se svými zákony. Chtěli jsme být na chvíli svobodní.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě po návratu Miloš, který jako jediný postřehl, že se něco dělo u dveří.

„Odstavec v příběhu. Malý, ale důležitý pořád podstatně“ řekl jsem a přijal od Radima panáka rumu.

A na chvíli jsem se sám v sobě seknul, jestli ta ženská byla skutečná nebo jsem měl halucinace. Každopádně ale debata to byla zajímavá.

Tyhle svoje stavy, kdy jsem poučoval ostatní a drze se stavil proti proudu, jsem míval jenom občas. Ale když nastaly, stály za to. Možná právě proto jsem na univerzitě poslal do prdele egoistického profesora s fašistickými sklony, otravné referentky v menopauze na studijním oddělení, svého autoritativního, na vše si věčně stěžujícího otce a prostě všechny ty lidi, kteří si mysleli, že sežrali všechnu moudrost světa a trápili svým kretenismem i ostatní. Vyrážel jsem proti lidské zdi sobectví a stupidity a chtěl jí zbourat. Ale možná právě proto jsem byl z výšky vyhozen, v rodině odsouzen a celkově odkázán na sociální dávky. To moje rebelství mi okolí dávalo náležitě sežrat. A třeba jsem byl sobecký a stupidní jen já sám.

„Hej, Čtenáři, mám tu pro tebe tvého oblíbeného kamaráda, když si k nám zas přijel,“ vyštěkl znenadání Radim, který teď chytil druhý dech a s ďábelským smíchem držel v ruce modrou vázu.

„Nééé! Dobře víš, co to se mnou dělá! Tohle se mnou dělá hrozné věci! Kurva!“

„Dělá to s tebou věci, jaké chceš, aby to s tebou dělalo. Krvavá váza je jenom nástroj,“ šeptl tajemně Radim a skoro přitom vypadal jako nějaký guru. Hulící bongo pro mě nabil obří dávkou.

Radim měl v rukou totiž velkou dýmku, již dostali od svého svérázného starého souseda z protějšího bytu. Se slovy: „Hoši, vemte si to, mě z toho krvácejí plíce,“ dostali zadarmo tuhle smrtící vázu, jež vás vždy odstřelila na druhý konec vesmíru do jakési zahrady, kde jste si lehli na fialovou trávu a společně s malými leprikóny pijící vanilkové koktejly, jste pozorovali oranžové obláčky nad sebou. Já tu Krvavou vázu nesnášel a miloval, protože mi po ní jednak skutečně krvácely plíce, ovšem na druhou stranu jsem měl dobré stavy, při kterých jsem vždy krásně filozofoval nebo odpočíval.

„Mi řekni, Čtenáři… Doma se flákáš. Co tak můžeš dělat doma?“

„Snažím se sehnat práci a psát.“

„A de ti to?“

„No… Ne.“ „A tak chodíš sem…“

„Abych byl v pohodě a trochu se rozjel?“

„Abys prostě byl s náma! Tady v tomto našem ráji, vole… A víš proč?“

„Popravdě ani pořádně nevím, co mě sem táhne… Něco…“

„Abys tady s náma dělal, co tady děláme. Abys využil čas. Abys…“

Radim se najednou zasekl a v tu ránu zapomněl na svůj veliký, zhulený proslov. Po pěti minutách usilovného přemýšlení nad tím mávnul rukou, zasmál se nad zdechlinami Miloše a Ondry polehávajících kolem a zapálil mi bong.

V plicích mi vybuchl napalm a mozek, který stále ležel na gauči společně s Ondrou, se roztekl. Půlhodiny jsem kašlal a potom se dostavil ten skvělý stav, kdy se čas zastavil, a všechno mi přišlo vtipné. Směšný byl Miloš s malými očičky, Ondra pijící vodu ze sklenice, do které se předtím vyblil, Radim, který se točil na křesle a hulil jako tovární komín. Směšný mi přišel pořad pro paničky v televizi. Vtipný mi připadal svět venku, který nás nezajímal a kterému jsme byli ukradení. Smál jsem se všem lidem na celém světě, kteří se rodili a umírali a na tom krátkém úseku jménem život hledali jeho smysl.

Někam jsem si lehl, možná to byla tvrdá zem, jenže mě to přišlo jako travička v panenském lese. Vnímal jsem zvuky z televize, mumlání Miloše a řvaní Radima, dýchal smrad pokoje a celého bytu, ze kterého by se kde kdo pozvracel, ale mě to vonělo. Odešel jsem na jiný svět přemýšlet, snít a inspirovat se.

Zcela mi docvaklo, proč jsem sem chodil, proč se mi před vstoupením sem udělalo špatně a proč jsem tady tolik pil a tolik hulil.

Něco jsem chtěl. Toužil jsem po tom. A musel jsem to mít.


***


Asi po dvou hodinách jsem se ze své podivné hibernace vzbudil a posadil na rozkládací pohovce, zatímco jsem byl přikrytý bledě modrou dekou, jež se na mě nějakým záhadným způsobem objevila. Hoši se o mě nejdřív postarali a potom se klidně bavili dál, dokud taky neodpadli.

Nyní mohla být tak jedna nebo dvě hodiny v noci. Ondra ležel na své posteli, víčka se mu zavírala, ale snažil se ještě z posledních sil pozorovat napínavý díl amerického zombie seriálu Walking dead. Radim spal vedle něj na svém lůžku, chvílemi těžce chrápal a byl pouze ve svých snech, pečlivě ukolébán pivem, becherovkou, rumem, vínem a koňskou dávkou THC. Lukin se válel vedle v pokoji, lehce připitý z hospody a cosi dělal na počítači. A Miloš právě přišel z kuchyně, kde si natočil sklenici vody se šťávou, aby neměl na noc příliš vyschlo v krku. Potěšilo ho, že jsem se zmátořil ze svého stavu a sedl si na pohovku vedle mě. Oba jsme se zaposlouchali do písně Wish you were here od Pink Floyd, která hrála z jeho počítače a již jsme měli oba moc rádi. Dal mi napít a přitom si bohužel všiml, že se mi zase lehce roztřásla pravá dlaň - byl to poslední dozvuk z týdenních stresů.

„Myslel jsem, že už tě to pustilo,“ dodal na to opatrně.

„To já taky… No, půlrok se nic nedělo, ale poslední dobou se to vrátilo. Pořád to ve mně je. To prostě v tobě zůstane.“

„Ještě tě trápí ta válka?“

„Hm. Spíš to když ustřelíš kus hlavy šestnáctiletému klukovi. Nebo jak se čumíš na kus ruky kamaráda, kterého předtím rozstřelila raketa.“

„To je celkem blbý.“

„I když… Ze začátku jsem to nesnášel. Ale později jsem zjistil, že je to něco jako… indikátor…“

„Indikátor? Jako čeho?“

„Toho, že něco je teď se mnou špatně a měl bych něco dělat.“

„Jako že tě vyhodili ze školy a že nemáš práci a tak?“

„Nejenom to… Víš… poslední dobou mě všichni jenom jebou, že už dva měsíce sháním práci a že se ani nesnažím žádnou najít. Pořád mi někdo cpe pod hubu, že jsem hovno, když jsem nezaměstnaný… Ale nic nenadělám, tak to je… Mně spíš připadá, že všichni kolem mě jsou ty hovna. Pořád něco po někom chtějí, místo toho aby si všímali sami sebe… Já po tom všem akorát vidím, jak to všechno stojí za hovno. Lidi jsou na hovno… Možná proto, je ten svět tak dojebaný a nejsou prachy a práce.“

Miloš pokýval kladně hlavou. On byl taková moje vrba a myslím, že jen s ním jsem měl tendenci mluvit v delších souvětích a říkat mu i naprosté blbosti a své nejšílenější nápady. Nemusel jsem chodit do žádného zkurveného kostela, stačilo jít za kamarádem. Víc jsem se už asi svěřoval jen svojí ženské spřízněné duši.

„A ty dávky, aby ses na začátek uživil, ty ti schválili?“

„Jakože musel jsem v tom úřadu být natřikrát, než jsem je přesvědčil, že bez podpory chcípnu. Zkurvení úředníci… A nejvíc mě nasralo, že jsem dneska konečně dostal ty formuláře, zatímco kolem mě chodila jedna cikánka a jenom si ty dávky vesele brala. Za děcka, za bydlení, za nouzi… A ještě se mi ta kurva vysměje do ksichtu! A mně, občana, který chce pracovat a něco dělat, a je ještě k tomu veterán… Tak mě… Mě by nechali klidně chcípnout.“

„Hmmm…“

Už od malička jsem vnímal ten špatný systém mého státu i celé Evropy, který se začal zavádět po revoluci. Všechno to na začátku vypadalo pěkně - ta rovnoprávnost, emancipace, multikulturalismus, demokracie, svoboda slova a pohybu. Ovšem lidé to postupem času nějak zprznili a vše to začalo hnít zevnitř. Nejdřív jsem skončil jako nemluvné dítě v nemocnici na oddělení pro děti s vadami řeči a od té doby na mě pořád vytahovali nějaké formuláře a standarty. Moji individualitu se snažili zadupat do pohodlného lidského průměru. Možná sice nastal technologický a komunikační vzestup, ale já v tom viděl i jakýsi morální úpadek. A když jsem byl nyní nezaměstnaný a uprostřed krize sháněl práci, viděl jsem ty problémy společnosti a světa ještě více. Jedni chcípali na ulicích a druzí si cestovali do tropických rájů. Jedni se snažili zachránit demokracii a druzí propagovali návrat radikalismu a diktatur. Jedni propagovali duchovní hodnoty a Boha, druzí Boha dávno zabili a pekla se nebáli. Lidé bláznili a já se na to všechno díval doslova z první řady. A mohl jsem se jenom dívat.

Byl jsem z toho všeho zklamaný. A lámalo mě to. Jenže já se tak snadno už zlomit nenechal.

„Ale to se dá přežít. Vždycky se to dalo přežít. Já jsem zvyklý bojovat… Stejně jako ty bojuješ na škole.“

„Ty vole, jo no. Tenhle rok bude fakt těžký. Jestli ty zkoušky dám, tak už to bude v pohodě,“ pravil Miloš a byl rád, že jsem se taky na něco zeptal.

Otevřel jsem blízké dveře od balkónu a zapálil si cigaretu, abych definitivně zklidnil dlaň. Radim se rozchrápal ještě víc, Ondra zcela usnul a nechal zapnutou televizi a já s Milošem poslouchal muziku ze šedesátých a sedmdesátých let.

„Co ty a baby? Chudák Radim pořád shání nějakou stálejší jako já, ale ty vypadáš, že žádnou nepotřebuješ. A na porno se s námi dívat nechceš,“ zasmál jsem se.

„Mě to přijde divný! Prostě dívat se chlapama na porno. To nejraději dělám sám… Ale jinak máš pravdu, já nemám tendenci si někoho shánět.“

Tomu se nedalo říct jinak než - šťastný to chlap. Já bohužel ženskou entitu k sobě potřeboval, ale nic takového se mi dostávalo. Občasné soulože na bytě nebo autobusových zastávkách s „kamarádkami“ byly sice super, ale nějak mě to poslední dobou nenaplňovalo. Sex byl poslední dobou všude a pro všechny a jaksi se z něho vytratilo to kouzlo. Když s vámi denně vyjebává celý svět a vy taky můžete se všemi vyjebat, tak vás to otevřené a volné šukání brzo zklame. Já hledal větší hodnotu fyzického kontaktu. Avšak hlubšímu souznění se všechny vrstevnice kolem mě vyhýbaly. Jedny byly zadané, další byly lesby, jedny byly moc nezávislé, další nerozhodné, jedny divné a u dalších se to prostě nějak posralo.

„A co ty a Jana?“

„S Janou jsme kamarádi. Sice jsme spolu už párkrát píchali, ale jinak jsme jen kamarádi. Zatím se oba bojíme jít do toho víc… A ona má navíc chlapa. Je to komplikovaný.“

„No, ale já spíš vlastně hlavně myslím tu… Co ta… Šárka? O prázdninách se na tebe furt lepila a byli jste spolu,“ dodal Miloš a vypnul televizi, abychom mohli perfektně slyšet naše písničky.

„Lepila. A bylo nám dobře. Ale bylo to takové… divné. A posralo se to. Před měsícem jsem měl špatný den a já šel zrovna chlastat. Vrátila se mi válka, byl jsem mimo… No… a… prostě jsem si to vybil na ní.“

„No ty jo, tys měl flashback?!“

„Bohužel. A ublížilo to zrovna člověku, kterého mám moc rád. Zrovna jí… Naháněl jsem jí po ulici jako vypičené zvíře a chtěl s ní mluvit, ale ona se mě bála. A já nadával a řval. A chtěl jsem jí… Myslel jsem si přitom, že jsem tam zpátky… Tam uprostřed té pouště a někdo po mě střílí a tak jsem běžel. Jenže já byl v Břeclavi a kolem mě byli lidi. A já se choval jako zrůda.“

„To je úplně šílený.“

„Prostě se to posralo. No a teď spolu nemluvíme.“

„To je blbý. Já vám to fakt přál… To seš na tom teda fakt blbě.“

Chyby. Základní prvek, na který lidé nadávají a přitom je to právě on, který je tvoří. Mě nejvíc mrzelo, že na tyhle mé chyby nejvíce dopláceli moji blízcí. Bohužel já však neubližoval ostatním skrz obyčejné věci jako každý druhý. Já lidem ubližoval skrz válku, jež ve mně zůstala a kterou jsem jim stále předhazoval, i když jsem si za ní mohl sám.

„Ty jo, ono to vyzní divně… ale já na tom nejsem zas tak blbě. Ne jak bych až mohl být a jak jsem býval. Ono je něco špatně kolem mě. A něco je špatně ve mně… Něco se potřebuje změnit.“

Miloš poprvé za naši debatu silně nechápal a otočil se na mě: „Jak to myslíš? Jakože najít si zase dobrou školu nebo někam vyjet? Chceš někam jet? Být svobodný?“

Usmál jsem se. „Ale já jsem svobodný. Já jsem nejsvobodnější vlastně možná z vás všech. Nemám povinnosti do školy, ani do práce. Musím se starat vlastně jenom o sebe. Nemusím se starat o partnerku. Mám jen byt a svoje koníčky. Můžu psát a můžu tvořit. Můžu všechno a moc mě toho neváže…“

„Myslíš, že právě tohle ti dělá dobře?“

„Hm.“ „Navíc nemáš prachy.“

„Svoboda není o penězích. Nevěř těm pičusům ve vládách a firmách, kteří se nám to pořád snaží vnutit.“

„Ale za svobodu si žrádlo nekoupíš.“

„To jo… proto mám deprese z té práce… Ale jinak jsem svobodný. Jsem…“

Podíval jsem se po temném oparu v pokoji, ještě nasyceném dýmem z cigaret a jointů, potu a chlastu. Slyšel jsem hučení radiátoru a šum studeného větru z ulice, do něhož hrála muzika z notebooku. Připadlo mi to tady nyní hrozně krásné, taková obyčejnost bytu se mi jevila nádherná. Tohle jsem takto nikdy neměl - nacházení neobyčejnosti v obyčejnostech a užívání si svobody.

„Já jsem vlastně nejsvobodnější za celý svůj život.“

Miloš se teď taky pousmál. Mluvil jsem jako ten největší šílenec, ale myslím, že se do mě dokázal vžít. Prohlížel si pokoj zaujatě stejně jako já.

„Ale pořád tam něco chybí, co? V té svobodě,“ dodal uštěpačně.

„To jo… Což je asi dobře, protože mi něco říká, že bych to měl najít. A právě proto taky chodím sem… Hledám… Něco podobného taky říkal Radim, jestli teda vnímal…“

„Ne. Nevnímal… Hahaha! Ty vole, to jsou šílený kecy, co tady vedeme!“

Ano, ještě jsme byli zhulení a mimo, to byla pravda. Radim se nad naším zařváním prohnul na posteli a ze spánku nám vynadal.

Dokouřil jsem a chystal se zase usnout, abych se krásně vyspinkal a navíc jsem nechtěl Miloše dál otravovat svými kecy. Jenže v hudebním programu v počítači právě začal hrát song House of the Rising sun od skupiny The Animals a já se nad tím pozastavil. Něco mi to připomnělo a nebylo to jenom tím textem o smutném lidském osudu a uhrančivou hudbou. Šel jsem dneska více do hloubky. Miloš se na mě díval a zkoumal mě, asi jsem mu teď připadal nejdivnějších za celý večer a noc.

„Teď se mi vybavil jeden dokument… Nebo film?… Nebo vyprávění?… Bylo to o Substanci…“

„Takových dokumentů sem taky viděl dost. I povídaček sem slyšel tuny,“ dodal kamarád, ještě než jsem se stačil víc rozmyslet.

„Je mi to jasný, ty si nenecháš ujít nic o těch volnomyšlenkářských drogách… Mně se tam vybavuje spíš zajímavost o takových domech, kde se ta Substance rozšiřovala.“

„Nějaký velký, feťácký doupata?“

„Ne, ne, ne. To právě bylo něco víc. Byly to velké domy a jenom v nich sis mohl dát Substanci, protože ještě nebyla moc rozšířená. A v těch domech se setkávali třeba herci vedle bezdomovců, kteří tu Substanci brali… Všem se dávala… A všichni tam byli spokojení a šťastní. Vyměňovali si mezi sebou příběhy a zážitky a zkušenosti. Souložili, pili, povídali, smažili a bylo jim hej, zatímco svět kolem zažíval demonstrace… A genocidy. A Studenou válku… Ale jim to bylo u prdele a jen si užívali na Substanci a byli svobodní… Svobodní vězni v cele světa.“

„Myslím, že sem ten dokument viděl, ale nevím, jestli tam bylo něco o těch domech nebo sis to ty vyložil úplně jinak. Nebo nebyl to jen nějaký tvůj sen, když si byl v limbu z té Substance?“ zamyslel se pochybovačně Miloš.

„Na to se vyser, ale zamysli se nad pointou toho domu!“

„No… akorát větší feťácké doupě.“

„Hovno! Di do hloubky…“

„Dneska se tak hluboko jak seš ty, asi neponořím,“ pousmál se a měl pravdu, protože jsem byl asi z nás čtyř na bytě skutečně nejvíc na dranc.

„To byl dům svobody! A později to vlády zrušily, protože Substance začala přerůstat lidem přes hlavu a vládám se nelíbilo, že jsou lidé najednou tak svobodní… Herec vedle bezdomovce, ženy si rozuměly s muži, všichni si byli rovni, všichni byli vykašení a všichni byli šťastní… Teda tak to znělo v tom dokumentu. Nebo já nevím… Nebo mi to říkala jedna dobrá učitelka z Olomouce?“

Miloše jsem si tím získal, i když se mu chtělo moc spát, protože se mi poprvé za celou dobu zde konečně rozzářily oči životem.

„Ale… kam tím míříš?“ zadumal se nakonec debaty.

„Bylo by super… udělat jeden takový dům i tady u nás. Vyzkoušet to aspoň v minimálním měřítku. Udělat párty.“

„Však dneska si jednu takovou zažil!“ zasmál se mi a měl mě pomalu za nenasytného drogového blázna.

„Já myslím ve větším. Mnohem větší, než dneska. Setkat se na baráku a něco takového tam zažít. I třeba s neznámými lidmi… Prostě bychom tam došli za svobodou. A dali si taky tu Substanci a něco na prolomení ostychu i duševních přehrad… Ty máš přístup k Substanci, ne?“

„Jasně! Substance, houbičky, éčko. Vlastně ti můžu sehnat cokoliv až na perník. Všechno kromě jehel. Jehly sou hnus.“

„Vidíš to! A každý by nějak přispěl a pak bychom měli takovýto dům!“

Měl jsem dojezd, a když jsem rozhodil rukama, došlo mi, že už mám pro dnešek dost a musím se ze všeho řádně vyspat. Byl jsem v rauši, měl jsem dozvuky a bylo mi taky hodně dobře.

Miloš mě poplácal po zádech a zvedl se. Chtělo se mu už moc jít spát a naše písnička právě dohrála.

„Bylo by to pěkný. Ale myslím, že to je tady nereálný.“

„No jo no… Ale bylo by to pěkné. Moc pěkné…“

Miloš zavřel dveře od svého pokoje, já se položil do pohovky a zavřel oči. Uléhával jsem pokojně i přes Radimovo a Ondrovo chrápání a podivný zápach všude po pokoji. Nezajímal jsem se o zítřejší vstávání a cestu domů, u prdele mi byla ranní kocovina a taky, že mě budou zítra shánět rodiče, kterým jsem se za celý týden neozval. Ten můj nápad s domem, jenž jsem vymyslel, se mi velice zamlouval a já po dlouhé době usnul s úsměvem na rtech.